Praha: Vyšehrad 2001, 214 s.
David Zbíral
Alchymie patří mezi relativně nesnadno uchopitelné fenomény. Je to dáno už tím, že se neváže k jedinému náboženskému systému a že se během vrůstání do konkrétních kulturních tradic dokáže dynamicky proměňovat. K tomu se druží problém, že nelze dost dobře spojit alchymisty (dokonce ani alchymisty jedné epochy) do jediné, byť pestré skupiny, která by se držela jistého poměrně jednotného a koherentního světonázoru. Navíc alchymie nabývala mnoha forem; např. mezi rudolfinskou a helénistickou alchymií existuje jistá kontinuita, příliš zřetelná, než abychom mohli tyto dva póly zcela oddělit a prohlásit za naprosto nesouměřitelné a postrádající dějinné propojení, na druhou stranu jsou ale příliš odlišné, než abychom z nich zobecněním utvářeli nějaký ideální typ. Tím však složitost tématu není ani zdaleka vyčerpána. Další diferenciaci již tak velmi různorodého a interpretačně mimořádně složitého materiálu zapříčiňuje skutečnost, že Hermova věda byla a je oblastí, o kterou projevovaly a projevují zájem různé disciplíny a myšlenkové proudy, jež přistupují k alchymii ze svých vlastních specifických pozic. Alchymie má nesporně své důležité místo v dějinách chemie, ale rovněž si na ni mohou činit nárok dějiny filosofie; zasahuje i do „fyziky“ (ve středověkém smyslu slova) a podle mnohých je též významným pramenem poznání procesů probíhajících na hlubinných úrovních psyché. K alchymickému dědictví se rovněž hlásí rozsáhlá esoterická literatura. A bezpochyby k ní má i religionistika co říci.
Haagova kniha se neomezuje na pohled religionistický. Haage vnímá středověkou alchymii zcela obecně jako kulturní jev a usiluje především o její deskriptivní, velmi zhuštěné zmapování. Vzhledem ke kořenům a odkazu středověké alchymie je pochopitelné, že se nevyhýbá přesahům jak do období helénismu, tak do novověku.
Kniha je přehledně členěná a kompozičně velmi dobře zvládnutá. Začíná obecným úvodem do základních alchymických pojmů a představ, v jehož rámci se autor pokouší o otevřené, a přitom nikoli neurčité, banální a nic neříkající vymezení pojmu alchymie. V této úvodní části také Haage čtenáře seznamuje se základní literaturou, která určovala tvářnost středověké alchymie. Poté se vrací ke kořenům alchymie v helénistickém Egyptě. Letmo se dotýká i byzantské alchymie, zejména se však zabývá racionálně-praktickými i mysticko-alegorickými podobami, jichž nabývala alchymie arabská, která přímo ovlivnila vznik alchymie evropského středověku, k níž autor přechází vzápětí.
Kvalitní překlad a korektury odpovídají velmi dobrému standardu, jímž je nakladatelství Vyšehrad známé.
Dílo je opatřeno rejstříkem, rozsáhlým poznámkovým aparátem a seznamem užitých pramenů i sekundární literatury. Hutný text doplňují četné citace z alchymistických děl a bohatá obrazová dokumentace. Obrazové vyjádření je pro alchymii středověké Evropy velmi příznačné, v alchymických dílech daleko přesahuje rámec pouhé snahy o názornost a lze jedině uvítat, že mu Haage poskytl tolik prostoru.
B. D. Haage chce dát slovo hlavně samotným alchymistům (s. 10). V návaznosti na toto předsevzetí čtenáři nabízí především spolehlivý faktografický úvod do vývoje alchymického myšlení, což ale neznamená, že by zůstal u ryze deskriptivního přístupu a že by rezignoval na snahu o výklad alchymistických idejí.
O alchymii Haage píše, jak již bylo řečeno, zejména jako o součásti kulturních dějin. Přesto neopomíjí ani chemické a technologické, praktické roviny alchymie, v jejichž podhodnocování spočívá chyba mnohých, často jungovskou interpretací ovlivněných koncepcí.
Tyto dvě navzájem neoddělitelně spojené tváře alchymie, praktická a teoretická, nejsou jediným vnitřním rozrůzněním helénistické, arabské a posléze středověké alchymie. Neméně důležité je autorovo pozorné rozlišování exoterické větve, svázané spíše s filosofickými spekulacemi o živlech, se středověkou „fyzikou“ a s aristotelským dědictvím, a větve esoterické, respektive obecněji a přesněji řečeno metaforicko-alegorické (srv. např. s. 9, 42), která má blízko mj. k hermetickému odkazu.
Autor klade oprávněný důraz též na skutečnost, že prakticky orientovaní alchymisté neusilovali pouze o výrobu kamene mudrců (lapis philosophorum), popřípadě v pokleslejší podobě alchymického Díla o výrobu obyčejného zlata, nýbrž že od svých arabských kolegů převzali rovněž zájem o výrobu všeléku (srv. s. 9, 145). Pro religionistu je podstatná zejména skutečnost, že obě tyto snahy – lapis i panacea – měly také svou duchovní rovinu, spjatou s představou paralelní proměny (transmutace) samotného alchymisty, jeho vnitřního očištění od dědičného hříchu, duchovního vyléčení, dosažení vyššího stavu duše, přiblížení se Formě forem (Bohu) a dosažení spásy. C. G. Jung právem poukázal na četné paralely mezi představou Kamene mudrců a křesťanskou soteriologií; tím, čím je pro lidskou duši Kristus, je pro hmotu lapis philosophorum. Kámen mudrců vykupuje hmotu ze stavu nečistoty a utrpení a zušlechťuje ji až k dosažení dokonalé formy.
Alchymie podle autorova mínění vyrůstá z kořene „živeného helénistickou synkretickou touhou po spáse, která se odráží také v gnósi, novoplatonismu a v Corpus Hermeticum“ (s. 30). K tomu lze doplnit, že alchymie se v nejobecnější rovině snaží stejně jako gnóze převést nedokonalé na dokonalé skrze očišťování, ale spíše ve smyslu zdokonalení a vykoupení hmoty než ve smyslu jejího přemožení a vysvobození duše z jejích pout; historická spojitost helénistické alchymie a gnóze je nesporná, ale není na místě působení gnóze – dokonce ani v její specifické hermetické podobě – na alchymii přeceňovat. Autorovo průběžné zdůrazňování vlivů řecké přírodní filosofie, zejména aristotelské, na konstituování a další vývoj alchymie nám určitě napomůže vyhnout se rýsování takovýchto jednostranných spojnic.
Kniha vzhledem ke svému rozsahu nemůže překročit rámec základního přehledu. Ale jde o přehled kvalitní a opřený o širokou základnu pramenů i sekundární literatury. Nevyhne se drobným nedostatkům; zejména pasáže věnované zhodnocení Paracelsa mírně poznamenala polemika s některými koncepcemi, které mají tendenci Paracelsovu novost a originalitu nadhodnocovat. (Poněkud prokresleněji Paracelsův přínos podává spíše „chemicky“ zaměřená kniha P. Vágnera Theatrum chemicum. Kapitoly z dějin alchymie, Praha – Litomyšl: Paseka 1995, s. 81-82, jež je sice zejména v některých hodnoceních spekulativně-mystické větve alchymie značně problematická, ale přesto velmi cenná.) Takovýchto sporných míst je nicméně v Haagově knize spíše poskrovnu.
Haage se dotýká mnoha otázek, jež by si zasloužily další religionistický zájem; jen pro příklad zmiňme úvahy o pravděpodobných alchymických inspiracích Wolframova Parzivala (jimž sám Haage věnoval několik prací), dále Jungův výklad alchymie (Haage se k němu staví spíše rezervovaně s tím, že není historicko-kritický) nebo přesahy alchymie do současnosti (srv. s. 49).
Autor soustřeďuje svou pozornost vedle evropské alchymie jen na vlivy, které prokazatelně, ať už přímo nebo zprostředkovaně, působily na její vznik a vývoj. Proto se nevyrovnává s existencí analogických fenoménů v některých dalších kulturách a jejich vztahem k helénistické, arabské a evropské alchymii. Kniha vůbec tvoří jistou protiváhu k široce zaměřené hermeneutické Eliadově práci Kováři a alchymisté (Praha: Argo 2000), jejíž autor narozdíl od Haageho zkoumá alchymii v užší religionistické perspektivě, ale někdy možná vyvozuje příliš odvážné závěry z dosti okrajových textů a spojuje do jednoho komplexu skutečnosti, které se sice mohou vyznačovat jistou základní podobností, ale u nichž je v některých případech pochybné, nakolik ještě představují opravdu jednu z mnoha stránek téhož jevu, neboť je mnohdy navzájem odlišuje jejich kulturní kontext, jejich sociální nositel i jejich postavení v celkovém náboženském horizontu daného etnika či skupiny.
To, že se Haage neomezuje na jediný aspekt alchymie (chemický, mystický, filosofický apod.), mu dovoluje zůstat u širokého, otevřeného pojetí alchymie jako mnohotvárného jevu kulturních dějin, nicméně mu to také umožňuje vyhnout se konfrontaci s jistými obtížemi teoreticko-metodologického rázu, s nimiž se nutně střetne religionista, jenž se rozhodne zabývat problematikou alchymie, především se základní otázkou, co je a co není na alchymii náboženského; jestliže totiž při studiu systémů, které jsou dlouhodobě budovaným konsensem uznány jako náboženské, můžeme snad někdy v každodenní praxi rezignovat na snahu o vymezení pojmu náboženství, u širokých, mnohostranných a na určitou alespoň rámcově ohraničitelnou sociální skupinu neomezených soustav (mezi které alchymie bezesporu patří) to očividně možné není a implicitní či explicitní pojem náboženství je nutnou podmínkou veškerého religionistického bádání v dané oblasti. Další zásadní otázkou je, kam až může jít redukce ve jménu zaměření pouze na náboženské roviny, aniž by se tato redukce stala mrzačením a subjektivním konstruováním umělého ideového systému, který vlastně nikdy neexistoval (neboť např. ryze praktické, chemické stránky alchymie jsou její nedílnou součástí) atd. K tomuto všemu přistupuje v případě alchymie také dílo M. Eliadeho a C. G. Junga, kteří oba projevovali o alchymii velký zájem a zanechali jistý numinózní ideový odkaz, s nímž se musí každý religionista se zájmem o alchymii dříve nebo později kriticky vyrovnávat. (Zásadní práce o alchymii z pera C. G. Junga vyšly v češtině; zvláště šestý, ale i pátý svazek Výboru z díla předkládá důležité, mnohdy i religionisticky relevantní výklady, které nelze jednoduše odbýt jako zcela odtržené od dějinné reality alchymie; vyžadují podstatně diferencovanější a obeznámenější přístup než apriorní paušální odmítnutí, ale zároveň přístup velmi kritický a obezřetný.)
Religionistická snaha porozumět alchymii má před sebou dlouhou cestu plnou zjevných i dosud skrytých úskalí. Haagova kniha se každému, kdo se chce tématu alchymie odborně věnovat nebo kdo se o ni zajímá jako o jednu z mnoha tváří středověku, rozhodně může stát spolehlivým majákem.
Ediční poznámka
Tato recenze je revidovanou verzí příspěvku David Zbíral, „Bernhard Dietrich Haage, Středověké alchymie. Od Zósima k Paracelsovi“, Religio. Revue pro religionistiku 10/1, 2002, s. 127-129.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 23:40
Sepsání: leden 2002
Poslední celková revize: leden 2002
Počet normostran (v přepočtu): 6
Počet slov: 1487