David Zbíral
Mýtus o Inanně a Dumuzim patří k nejucelenějším a z hlediska religionistiky nejzajímavějším sumerským textům. Tento příběh o bohyni plodnosti a války a o jejím partnerovi, božském pastýři Dumuzim, byl jedním ze základních kamenů sumerského náboženství. Hrál též velkou roli v kultu, především během slavností Nového roku.
Dochovaly se dvě verze mýtu, který vypráví o seznámení Inanny a Dumuziho. Podle jedné se poznali v kraji Charali, to jest v okolí města Eridu, a Dumuzi zanedlouho přišel do Uruku, aby požádal Inanninu matku o svolení k sňatku s touto bohyní plodnosti a války.
Podle druhé verze Inanna Dumuziho upřednostnila po jistých peripetiích před jeho sokem, rolníkem Enkimduem.
Každopádně se Dumuzi nakonec stal manželem mocné Inanny.
V určité fázi příběhu se Inanna vydala do podsvětí. Důvody této cesty se v jednotlivých verzích mýtu liší. Podle nippurské verze chtěla Inanna konkurovat své starší sestře Ereškigal, paní mrtvých.
Avšak když Inanna opovážlivě usedla na trůn své sestry, podsvětní bohové Annunakové „pohlédli na ni smrtícím zrakem, oslovili ji ochromujícím slovem“;[1] Inanna zemřela, ale nakonec vstala z mrtvých díky zásahu boha Enkiho, „pána země“, jehož androgynní poslové kurgarru a kalaturru, které za tím účelem stvořil, ji vzkřísili pomocí chleba života a živé vody. Přesto dosud neměla vyhráno; když byla na cestě z podsvětí, Annunakové ji zastavili a pravili:
„Kdopak kdy z podsvětí nedotčen vyšel?!
Jestliže Inanna chce odtud odejít,
nechť nám za sebe dá náhradu!“[2]
Jak se dovídáme z jiného pramene, Dumuzimu, Inanninu manželovi, se v té době zdál hrozný sen. Jeho sestra, božská básnířka a vykladačka snů Geštinanna, jej interpretovala jako varování před démony galla, kteří přicházejí z podsvětí, aby Dumuziho uchvátili.
Inanna vyšla z podsvětí strážena démony, kteří měli dohlédnout na to, aby za sebe poslala náležitou náhradu. Inanna jim zapověděla odvést svou společnici Ninšubur; ochranná božstva měst Ummy a Badtibiry rovněž ušetřila. Když dorazila do Kullaby, spatřila, že její manžel Dumuzi nenaříká nad její smrtí. Rozhněvala se a ihned Dumuziho vydala démonům.
V urské verzi mýtu nalezneme určité odlišnosti. Démoni zde ponechali Inannu v jejím sídelním městě Uruku a sami hledali náhradu, kterou by přivedli své paní Ereškigale. Nikoho vhodného však nenalezli; pokoušeli se tedy přemluvit Inannu, aby se s nimi přece jen vrátila do podsvětí. Ona odmítla a „v úzkostech jim Dumuziho vydala do rukou“.[3] Vidíme, že tady není patrný motiv Inannina hněvu; dává démonům Dumuziho vlastně jen proto, že démoni už začínají ztrácet trpělivost a on je ke své škodě zrovna při ruce.
V obou verzích démoni nakonec Dumuziho (i přes pomoc jeho švagra Utua a pastýřovu proměnu v hada či gazelu[4]) polapí a odvedou jej do podsvětí či ubijí holemi.[5]
Podle urské verze se Dumuziho sestra Geštinanna, jež statečně, ale bezvýsledně skrývala svého bratra před démony, vydá do podsvětí a prosí, aby tam mohla zůstat místo milovaného sourozence. Ereškigal rozhodne, že půl roku bude v podsvětí ona, půl roku Dumuzi.
Eliade míní, že zdůvodnění Dumuziho neštěstí Inanniným hněvem je až druhotné, že „zřejmě překrývá mnohem starší představu: ‚smrt‘ – rituální, a tudíž vratná – následuje nutně po každém aktu tvoření či plození. Sumerští a později akkadští králové ztělesňují Dumuziho v ‚posvátném sňatku‘ s Inannou. To víceméně implikuje přijetí rituální ‚smrti‘ krále. V takovém případě je třeba za příběhem, jejž tlumočí sumerský text, předpokládat ‚mystérium‘ ustavené Inannou, jehož smyslem je zajišťovat cyklus vesmírné plodnosti.“[6]
Hlavní myšlenka této teze, totiž že zdůvodnění Dumuziho sestupu do podsvětí Inanniným hněvem je sekundární, se zdá být, mimo jiné vzhledem k rozšířenosti symboliky mizejícího boha na Předním východě, přijatelná. S Eliadovým výkladem, podle kterého chce Inanna dobýt Ereškigalino království, aby „zrušila smrt“[7], nicméně plně souhlasit nelze. Spíše je možné se domnívat, že se chtěla zmocnit i vlády nad podsvětím a tak zajistit, aby se lidé tím, že po smrti odejdou z „Velkého nahoře“, tj. ze světa, do „Velkého dole“, nedostali mimo sféru jejího vlivu.
Na soupeření Inanny a Ereškigal se pokusil vrhnout nové světlo Joseph Campbell, který v díle Tisíc tváří hrdiny vyslovuje domněnku, že tyto „sestry“ jsou ve skutečnosti dvěma aspekty téže skutečnosti.[8] Campbellovo tvrzení je sice svůdné, ale mluví pro ně pouze fakt, že bohyně plodnosti často zároveň vládne podsvětí.
Možná etymologie jména této bohyně lásky a války je nin-an-na, tj. „paní nebe“.[9] Inanna, představovaná planetou Venuší, „významově totožná s akkadskou Ištar a později s Aštartou“,[10] je bohyní plodnosti, která nese některé znaky archaické Bohyně Matky. Má agresivní, ctižádostivou povahu.[11]
Inanninu ctižádost dobře ilustruje příběh, který nám připomene egyptský mýtus o Esetině lsti, pomocí které vyzvěděla pravé, tajné jméno slunečního boha Rea: Inanna opije svého otce Enkiho a ten ji v opilosti svěří me, nebeské zákony a božské síly v jednom. Enki se brzy vzpamatuje a pošle za Inannou svého zmocněnce Isimuda a voj nestvůr, Inanna však již ze svého člunu vykládá božské me na Erechu, kde nad ní nemají pronásledovatelé žádnou moc.[12]
Inanna je v textech vykreslena spíše jako milenka než manželka a matka.[13]
Inanna je vskutku dvojznačnou bohyní; když lidstvo ničí potopa, pláče Inanna nad svým lidem,[14] na druhou stranu však (i když teprve jako Ištar v pozdějším Eposu o Gilgamešovi) vyhrožuje:
„Otče můj, dej mi, prosím, nebeského býka,
aby Gilgameše zabil v sídle jeho!
Odepřeš-li mi dát nebeského býka,
zničím Gilgameše v sídle jeho.
Své kroky zaměřím do podsvětí,
vyvedu mrtvé, aby pojedli živé,
a mrtví svým počtem překonají živé.“[15]
Dumuziho profil je méně vyhraněný a z textů méně zřejmý. Pravděpodobná etymologie jeho jména je ddumu-zi[16], tj. „pravý syn“. Jde o pastýřského boha, který ztělesňuje stepní vegetaci, podle jiného výkladu plodnost ovcí. Pochází z kraje Charali na severovýchod od Mezopotámie.[17] Snad jde o zbožštěného vládce Uruku.[18] Jeho předchůdcem v roli mizejícího boha je zřejmě starosumerský bůh Ninazu. (Podle jedné tradice se Ninazu oženil s podsvětní bohyní Ninkirieduou, jinde je synem Ereškigaly.)[19]
Inanna byla zřejmě na různých místech uctívána v různých podobách. Její kult ovlivnil, a to dlouho před asyrskými výboji, i semitské národy východního Středomoří, hlavně Foiničany a Pelištejce.[20]
Inanniným hlavním kultovním místem byl chrám v Uruku, ale měla své svatyně ve všech významnějších sumerských a akkadských městech.[21]
Dumuzimu byla zasvěcena celá řada svátků. V procesí kultovních lodí např. bývala nesena i jeho loď, ovšem v tomto ritu nehrál ústřední úlohu. Zcela jiný případ představuje zřejmě nejdůležitější svátek pojící se k Inanně a Dumuzimu, totiž jarní obřady Nového roku, při kterých docházelo k sexuálnímu styku krále, ztělesňujícího Dumuziho, s vybranou kněžkou, která představovala Inannu. Tato hierogamie se odehrávala v přítomnosti svědků. Mělo se za to, že zajišťuje úrodnost polí a plodnost dobytka.[22] Snad by se dalo uvažovat o tom, že v mýtu dominuje spíše Inanna, tedy ženský prvek, kdežto rituál staví především na posvátné instituci krále, potažmo na Dumuzim.
Campbell, J., Tisíc tváří hrdiny, Portál, Praha 2000.
Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení I. Od doby kamenné po eleusinská mystéria, OIKOYMENH, Praha 1995.
Eliade, M., Mýty, sny a mystéria, OIKOYMENH, Praha 1998.
Hruška, B., Kultovní život starého Sumeru, Orientální ústav AV ČR, Praha 1995.
Kol., Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, Vyšehrad, Praha 21997 (rozšířené vydání).
Kol., Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, Odeon, Praha 1977.
Kramer, S. N. (ed.), Mytologie starověku, Orbis, Praha 1977.
Matouš, L. (trans.), Epos o Gilgamešovi, Československý spisovatel, Praha 1976.
Publikování této verze: 3. 2. 2007 19:11
Sepsání: podzim 2000
Poslední celková revize: podzim 2000
Počet normostran (v přepočtu): 5,4
Počet slov: 1230
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Inanna.htm
[1] Kol., Mýty staré Mezopotámie. Sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách, str. 72.
[2] Kol., Mýty staré Mezopotámie, str. 75.
[3] Kol., Mýty staré Mezopotámie, str. 79.
[4] S. N. Kramer (ed.), Mytologie starověku, str. 92.
[5] Verze o ubití holemi citována v: S. N. Kramer, Mytologie starověku, str. 96. Srv. kol., Mýty staré Mezopotámie, str. 90, kde je předložen jiný překlad, v němž není o ubití holemi ani zmínka. (Dumuziho) pastýřská hůl je tu démony zapálena.
[6] M. Eliade, Dějiny náboženského myšlení I., str. 74.
[7] Ibidem, str. 74.
[8] J. Campbell, Tisíc tváří hrdiny, str. 104.
[9] B. Hruška, Kultovní život starého Sumeru, str. 49.
[10] M. Eliade, Dějiny náboženského myšlení I., str. 72.
[11] S. N. Kramer, Mytologie starověku, str. 89-90.
[12] S. N. Kramer, Mytologie starověku, str. 96-98.
[13] B. Hruška, Kultovní život starého Sumeru, str. 50.
[14] Kolektiv, Duchovní prameny života. Stvoření světa ve starých mýtech a náboženstvích, str. 68.
[15] L. Matouš (trans.), Epos o Gilgamešovi, str. 60.
[16] Písmeno „d“ před jménem je konvenčním přepisem determinativu dingir (sumersky „bůh“). Nečte se, ale signalizuje, že daná postava je bohem.
[17] Mýty staré Mezopotámie, str. 360 uvádějí, že se Charali nachází v okolí města Eridu. B. Hruška se v tomto s Mýty staré Mezopotámie rozchází, když Charali pokládá za bájnou krajinu daleko na severovýchod od Mezopotámie (B. Hruška, Kultovní život starého Sumeru, str. 54).
[18] B. Hruška, Kultovní život starého Sumeru, str. 54.
[19] Ibidem, str. 110.
[20] Ibidem, str. 49.
[21] Ibidem, str. 51.
[22] Ibidem, str. 55, 108-109.