C. G. Jung
a pojetí zla jako „absence dobra“

David Zbíral

Úvod

Švýcarský psycholog Carl Gustav Jung (1875-1961) bezesporu patří mezi největší osobnosti 20. století. Jeho myšlenky ovlivnily nejen mnohé význačné myslitele, ale i (ač často nepřímo) poměrně širokou vrstvu zájemců o spiritualitu, staré náboženské a filosofické systémy a podobně. Objevily se i snahy zakotvit křesťanskou dogmatiku v myšlenkách silně inspirovaných C. G. Jungem (např. u německého teologa Eugena Drewermanna).[1]

Jungovská psychologie se ale nesetkala jen s příznivým přijetím. Proti jejím koncepcím stanula silná opozice. K obzvláště prudkému názorovému střetu došlo v oblasti výkladu náboženství.

C. G. Jung věřil, že ve svých kasuistikách objevuje motivy a zákonitosti kompatibilní, ba soupodstatné s těmi, které člověk náboženským jazykem vyjadřuje již dlouhá tisíciletí. Jung proto neváhal aplikovat svou specifickou metodu výkladu kasuistického materiálu i na nejrůznější náboženské projevy od mandal až po Böhmovu mystiku a na druhé straně náboženských projevů často užíval pro interpretaci kasuistik. Aktivně se zajímal o gnózi,[2] mystiku, čínská a indická náboženství, alchymii atd. Z celé této mimořádné šíře témat se předkládaná práce zaměří pouze na jeden dílčí problém, na Jungův postoj k učení o zlu jako nedostatku či nepřítomnosti dobra (privatio boni); i ten však bude rozebrán jen velmi zkratkovitě. Autor nechává stranou otázku oprávněnosti či neoprávněnosti Jungovy kritiky tohoto učení; zaměřuje se spíše na předpoklady a východiska stojící za oněmi dvěma protichůdnými tendencemi, které lze pro jednoduchost nazvat augustinovskou a jungovskou.

Obecné poznámky k jungovskému výkladu náboženství

Kritikové Jungova psychologického výkladu náboženství jej často vnímají jako zoufale jednostranný, neboť neuznávají, že by náboženství bylo jen psychické; má podle jejich přesvědčení i jiné roviny (sociální, filosofickou, etologickou atd.). To je nutno v plném rozsahu uznat – v rámci nejungovského hlediska, které nevychází z „psychomonistického“ náhledu na realitu. Ale abychom pochopili hledisko Jungovo, je třeba si uvědomit, že vyrůstá z přístupu odmítajícího samotné sousloví „jen psychické“ jako nelegitimní a vycházející z nepřípustného podhodnocení duše západní civilizací.[3] Jung zahrnuje do zorného pole psychologie i to, co jiní pokládají za mimopsychické.

V praxi se ukazuje, že mnoho konkrétních výkladů, které navrhl Jung a jeho pokračovatelé, neunese religionistickou kritiku,[4] neboť často neberou dostatečně v potaz historický, geografický a kulturní kontext nebo zdůrazňují takový mýtus, který odpovídá již předem formulované tezi, zatímco jiné mýty – byť v dané kultuře neméně důležité či dokonce důležitější – nechávají bez povšimnutí. Na druhé straně neochota mnohých religionistů se s jungovskou argumentací dostatečně obeznámit, spojená nicméně se snahou o její vyvracení, není jistě dobrou vizitkou a nezřídka vede k poněkud paušálnímu odmítání jungovského výkladu náboženství jako takového (namísto konkrétního kritického rozboru jednotlivých tezí).[5]

Jednou z možností, jak dát hlubinně psychologickému výkladu náboženství pevnější základ, je vycházet z principů tzv. aplikované hermeneutiky navržených J. Waardenburgem, které lze shrnout takto: věnovat maximální pozornost faktické skutečnosti, zasazovat ji do historických souvislostí a do sociálních a kulturních struktur, v jejichž rámci daný jev vznikl a vyvíjel se, studovat propojení s jinými náboženskými fenomény a konečně zabývat se výklady samotných věřících.[6]

Jung a učení o zlu jako „privatio boni“[7]

V té části Jungova díla, která se týká křesťanství, má zásadní postavení problém zla.[8]

Jung kritizuje pojímání zla jako privatio boni;[9] míní, že pokládat zlo za nedostatek či nepřítomnost dobra znamená upírat mu plnohodnotnou bytnost. To Jung nechápe jen jako metafyzický problém, nýbrž jako něco, co bezprostředně a neustále zasahuje do našeho života. Jungova důsledná psychologizace všeho metafyzického jej přivádí k úvahám, že učení o zlu jako privatio boni znamená vytěsnění zla, jeho zmizení ze zorného pole vědomí, což zapříčiní, že zlo začne působit z hlubin nevědomí, že se stane silnějším, skrytějším a záludnějším. Jung odmítá odštěpení zla od boží osobnosti,[10] neboť představu Boha vnímá jako obraz či lépe korelát psychické celosti, bytostného Já, centrálního archetypu nevědomí,[11] celosti, která nutně musí zahrnovat i temné stránky osobnosti, tj. archetyp, který Jung nazval stín.[12]

Jung pokládal zlo za neodmyslitelný protějšek dobra; teprve v polaritě dobro – zlo lze podle něj obě tyto veličiny rozlišit a vymezit. Jung píše: „Světlo potřebuje temnotu, jak jinak by mohlo být světlem?“[13] Nebo: „Co je výšina, které chybí hloubka, co je světlo, které nevrhá žádný stín? Žádné dobro nemůže vyrůst, když proti němu nestojí zlo.“[14] Nebo také: „Stín prostě patří k lidské přirozenosti, a jen v noci nejsou žádné stíny.“[15]

Augustin naopak dospěl k učení o privatio boni, poněvadž neměl zlo za rovnocenný, natožpak nutný protipól nekonečně dobrého Boha; zlo podle něj narozdíl od Boha není (a nemůže být) absolutní. Augustin vyšel ve svých úvahách z počátečního stavu absolutního dobra, který byl narušen a který se na konci dějin opět navrátí, kdežto Jung z momentálního, empiricky neustále ověřovaného stavu, kdy v člověku zvláštním způsobem koexistuje dobro a zlo. U Augustina není možná věčná existence zla; celé dějiny nazírá z hlediska okamžiku, kdy žádné zlo ještě nebylo, a okamžiku, kdy opět nebude. U Junga zase není možná neexistence zla, dokud existuje člověk; zlo nemůže přestat existovat, jestliže tu někdy bylo, v psyché totiž neexistuje anihilace, pouze kompenzace. I to, co se ztrácí ze světla vědomí, si neseme nadále s sebou v matrici nevědomí. Jung upozorňuje, že vše, co není tak či onak do psychické celosti zahrnuto, se stává vytěsněným, nepřátelským a působícím skrytě, z nevědomí.

Zpochybnění Jungova stanoviska předložené H. L. Philipem v knize Jung a problém zla se poněkud nekriticky opírá o důkaz z lidského cítění, které se podle jeho názoru bouří proti myšlence, že zdroj všeho života (Bůh) je zlý; to je očividně argument dosti slabý. Věnujme pozornost spíše Philipově domněnce, že Jungovo učení stírá rozdíl mezi dobrem a zlem.[16]

Ani tento názor při hlubším promyšlení neobstojí. Je totiž přenášením zákonitostí vědomí, jemuž vládne dualita morálního dobra a zla,[17] i do oblasti nevědomí, které je morálně indiferentní, přesněji řečeno ve kterém panuje vzájemná kontaminace všech obsahů, tudíž i dobra a zla; „dobro“ a „zlo“ jsou v nevědomí dvě různě působící mocnosti, veličiny či faktory, ale dobro není jen dobré a zlo jen zlé. Každé projasnění vědomí podle kompenzačních zákonitostí psychiky ztmavuje stín.

Bylo by v každém případě nespravedlivé a pochybené se domnívat, že Jung měl v úmyslu morální dobro a zlo relativizovat; poukazuje naopak na děsivou reálnost morálního zla. Avšak míní, že toto morální zlo vychází právě z toho, že se s vlastními přirozenými sklony ke zlu nedokážeme vypořádat a místo integrace je vytěsňujeme, předstíráme, že nám nepatří, odsouváme je do nevědomí. V nevědomí ale „smrt“ neznamená zánik, nýbrž nutně implikuje zmrtvýchvstání v obnovené síle. Zabití tendence je jen zdánlivé. Bůh může sestoupit do podsvětí nevědomí, ale dříve či později opět vstane z mrtvých. Podobně i ďábel (v psychologickém smyslu) může být zdánlivě poražen a zničen, avšak ve skutečnosti je pouze vytlačen ze sféry vědomí, za scénu, kde se zákonitě časem chopí provázků vedoucích k „našim“ myšlenkám a skrze ně k činům. Tak lze shrnout Jungova východiska, o která se opírá, když kritizuje nauku o zlu jako privatio boni.

Z dalších námitek vznesených proti Jungově kritice učení o privatio boni zmiňme ještě jednu. Ta praví, že učení o zlu jako o privatio boni jsoucnost zla přece ani v nejmenším nepopírá[18] (koneckonců Jung sám často opakoval, že skutečné je, co působí, a nezabýval se metafyzickými úvahami o existenci či neexistenci nějakého jsoucna na transcendentních úrovních, nýbrž se zaměřoval na jeho konkrétní působení; nemuselo mu teoreticky vzato záležet na tom, zda je zlo privatio boni či nikoliv). To lze uznat jako korektní tezi. Nicméně tato práce má jiný cíl než rozsuzovat tento spor. Spíše se pokouší vystihnout podstatu neshody, již je nutno podle autorova přesvědčení hledat především v diametrální odlišnosti významu, který obě strany přisuzují pojmu zla, a v jednání, k nimž se jejich koncepce snaží motivovat. Kritikové Jungovy polemiky s pojetím zla jako privatio boni, především z řad křesťanských filosofů, nahlížejí na problém zla po Augustinově vzoru metafyzicky a morálně, kdežto Jung psychologicky a pragmaticky. Jung pozoroval u svých klientů i ve válečných událostech nevyvratitelný důkaz toho, že každé vytěsnění zla vede jen k jeho ztmavnutí a tomu, že se stane skutečně zlým, vymkne se kontrole a začne působit nepozorovaně a neodvratně, z temnot nevědomí.

Celá problematika se dotýká samotných základů světového názoru a zasahuje hluboko do oblastí mimo sféru myšlení;[19] proto se nelze domnívat, že se představitelé některé ze stran dají hromadně přesvědčit argumenty strany druhé, byť sebepádnějšími.

Jung ani Augustin nepokládají zlo za absolutní. Dalo by se snad říci, že tajemství rozdílnosti jejich koncepcí spočívá v důrazech: Augustin popírá absolutní zlo (zlo je tedy podle Augustina konečné, nedokonalé, neúplné, nevyrovná se dobru...), Jung zase odmítá absolutní zlo (zlo není jen zlé, skutečný život není rozdělený na černá a bílá pole).[20]

Jungovy a Augustinovy závěry ohledně zla se míjejí, neboť oba myslitelé tomuto pojmu dodávají zcela jiný obsah a především předkládají jiné hodnocení tohoto obsahu. U Augustina je zlo tím, co celost narušuje, kdežto u Junga tím, co ji umožňuje, pokud se s ním správně zachází. Podle Junga není „zlo“ výhradně „zlé“; zlým se teprve stává, pokud je my sami do této pozice vykážeme. Primárně má povahu nikoli ďábelskou, nýbrž spíše dionýskou,[21] a je tedy v jistém smyslu skutečně destruktivní a namířené proti společenskému či vědomému řádu, ale na druhou stranu podle Junga umožňuje spásnou katarzi, očistu duše, a nazření jejího božského rozměru.[22] Jung varuje, abychom nevytěsnili svůj stín a neztratili tak z očí „čerň běloby, zlo dobra, hlubinu výšiny“;[23] to stejné platí o bělobě černi, o dobru zla a o výšině hlubiny.

Augustin vymezuje zlo z pozic metafyziky (ač samozřejmě velmi často mluví o jeho konkrétním působení, např. v líčení vlastního života v proslulém Vyznání). V jeho náčrtu dějin spásy nakonec zlo zcela přestane existovat. Jung rozvíjí naopak pojetí zla jako psychologické veličiny, která je nutnou součástí života, něčím, s čím se musíme vyrovnat, pokud nechceme, aby nás to zpoza prahu nevědomí ovládlo a projikováno navenek – ať už do „čarodějnic“, Židů, heretiků nebo imperialistů – vytvořilo další konstelace, v nichž požadavek „milovat své nepřátele“ či obecněji chovat se ve vztahu k nim podle stejných etických principů jako k přátelům bude eliminován prohlášením těchto nepřátel za nepřátele Boha, eventuálně árijské rasy, dělnické třídy apod., čímž se etický závazek vůči nim smaže a otevře se cesta genocidě, persekuci apod.[24]

Protikladnost Augustinova a Jungova konceptu souvisí i s historickou situací, v níž byly tyto koncepty formulovány: Augustin potřeboval čelit manichejskému dualismu, Jung se snažil přesvědčit západního člověka, že pokud bude dál dělat z nevědomí příslovečného Jungem zmiňovaného „skeleton in the cupboard“, setrvá víceméně ve stavu latentní neurózy se všemi důsledky, které to s sebou nese – včetně nebezpečí, že podlehne dalším psychickým epidemiím podobným té, na jejíž nebezpečnost poukazoval Jung už mnohem dříve, než propukla v plné síle a vyústila v peklo koncentračních táborů. Je příznačné, že šlo o epidemii, jejíž ideologové nechtěli úplného Člověka, nýbrž dokonalého nadčlověka, který se to, co pokládá za inferiorní, tj. „zlé“, snaží zničit, ne integrovat.

Shrnutí

Po několika obecných poznámkách o jungovské interpretaci náboženství se článek zaměřuje na Jungův postoj k učení o zlu jako o privatio boni. Autor krátce srovnává Jungova východiska s Augustinovými. Základní rozdíl augustinovského a jungovského systému spočívá v tom, že Augustin nahlížel na problém zla z pozic metafyziky a morálky, kdežto Jung dával přednost pohledu psychologickému a pragmatickému. Pro sv. Augustina je zlo něčím, co celost narušuje, kdežto podle Junga zlo psychickou integraci umožňuje. V článku je zdůrazněna i rozdílnost historické situace, ve které se Augustinův a Jungův koncept utvářely.

klíčová slova: Jung, sv. Augustin, problém zla, privatio boni

Summary

After several general notes on the Jungian interpretation of religion the article focuses on Jung’s attitude towards the doctrine conceiving evil as privatio boni. The author compares in short Jung’s basis with that of St. Augustine. The main difference between the Augustinian and Jungian systems lies in the fact that Augustine’s point of view was that of metaphysics and morals while Jung prefered a psychological and pragmatic view. For St. Augustine evil corrupts wholeness whereas for Jung it is evil what enables the psychic integration. The article also stresses the different historical situation of the forming of Jung’s and Augustine’s concepts.

keywords: Jung, St. Augustine of Hippo, problem of evil, privatio boni

Použitá literatura

Budil, I. T. (1998) Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Triton, Praha.

Franz(ová), M.-L. von (1999) Mýtus a psychologie. Portál, Praha.

Heller, J. (1978) Starověká náboženství. Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. Kalich, Praha.

Jung, C. G. (1995) Člověk a duše. Academia, Praha.

Jung, C. G. (1999a) Výbor z díla, sv. II. Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno.

Jung, C. G. (1999b) Výbor z díla, sv. V. Snové symboly individuačního procesu. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno.

Molnár, A. (1982) Pohyb teologického myšlení. Přehledné dějiny dogmatu. Kalich, Praha.

Moore, R. L., ed. (1998) C. G. Jung a křesťanská spiritualita. Sborník reflexí psychologů, teologů a religionistů. Portál, Praha.

Pokorný, P. (1998) Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků. Vyšehrad, Praha.

Waardenburg, J. (1997) Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky. Masarykova univerzita – Georgetown, Brno.

Publikování této verze: 30. 11. 2006 15:20

Sepsání: listopad 2002

Poslední celková revize: listopad 2002

Počet normostran (v přepočtu): 10

Počet slov: 2152

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Jung-privatio.htm