Esejci v Kumránu
a svitky od Mrtvého moře

David Zbíral

Úvodní poznámka

Tato práce byla původně určena pro ústní přednes. Sice obsahuje odkazy na literaturu, ale po stránce věcné i jazykové si namnoze zachovává svou původní podobu a snaží se postihnout jen ty nejzákladnější rysy problematiky svitků od Mrtvého moře a společenství, s nímž jsou svitky spjaty. Nezaměřuje se (vyjma několika nutných poznámek) na původ a dějiny esejců (jsou nazýváni též eséni), nýbrž zejména na samu podobu a obsah svitků a jejich vztah k esejcům z Kumránu, k jejich způsobu života a k jejich eschatologickým nadějím. Ani o teologii kumránského společenství Nové smlouvy se tu však nepojednává uceleně a systematicky.

Kumránská komunita

V bádání o kumránské komunitě panuje mnoho neshod. Zdá se jisté, že šlo o jednu esejskou[1] skupinu, která se kolem roku 130 př. n. l. stáhla z městského prostředí do pouště kolem Mrtvého moře. Totožnost kumránské sekty s esejci nepřijímají všichni, kdo se jejím studiemzabývají.[2] Nicméně většina badatelů se přiklání k názoru, že historické okolnosti i srovnání kumránských svitků se starověkými zprávami o esejcích (zejména z pera Iosepha Flavia) a též zprávy, že esejci žili na západním břehu Mrtvého moře, nám dovolují s jistotou pokládat kumránskou komunitu za jednu z esejských skupin.[3] Toto specifické kumránské esejské společenství, vzdálené ruchu měst a každodennímu politickému dění, se radikalizovalo, a to hned v několika směrech. První výrazný rys představovalo společné vlastnictví.[4] Dalším byly akutní apokalyptické očekávání spojené s očekáváním konečné bitvy, v níž Bůh a jeho věrní zúčtují se zlem, rozdrtí je v krvavé řeži a bude nastoleno Boží království.

Kumránské osídlení, jak bylo řečeno, sahá zhruba k roku 130 př. n. l. To ale neřeší otázku, kdy vzniklo samo esejské hnutí. Vyrostlo zřejmě z proudu chasidim (zbožní), které se účastnilo boje za očištění jeruzalémského chrámu po jeho znesvěcení seleukovským vladařem Antiochem IV. Epifanem, jenž z něj se souhlasem mnoha prohelénisticky zaměřených Židů udělal svatyni Dia Olympského. Avšak hasmonejská dynastie, která byla tímto převratem nastolena, nesplnila apokalyptická očekávání o příchodu Božího království na zem. Z této frustrace se zřejmě rodí, snad kolem r. 140, esejské či protoesejské skupiny.[5] Je to právě zhruba v polovině 2. stol. př. n. l., kdy se chasidské hnutí[6] rozštěpilo na radikálnější esejce a umírněné farizeje (ti se vzdali akutního očekávání mesiáše).[7]

V určitém okamžiku dala apokalyptickým nadějím protoesejských kruhů jasnou podobu osoba zvaná ve svitcích Učitel spravedlnosti, zřejmě velký teolog a organizátor.[8] Z několika míst svitků je patrné, že Učitele spravedlnosti pronásledovala osoba skrytá pod šifrou Bezbožný kněz. Bezbožný kněz je nepochybně představitelem chrámového kněžstva. Další nejasnou postavou je Zlostný lev, snad totožný s panovníkem Alexandrem Jannajem. Hněvivý lev měl podle svitků zřejmě ve zvyku politické odpůrce trestat ukřižováním, což ukazuje právě na Alexandra Jannaje; tyto nejasné náznaky svého času vyvolaly senzaci, dnes se na ně nahlíží podstatně střízlivěji. Týkají se spíše křižování některých farizejů než ukřižování Učitele spravedlnosti, jak mínili někteří badatelé, kteří chtěli k této postavě přiblížit Ježíše.[9]

Každopádně si těžko budeme někdy schopni udělat o Učiteli spravedlnosti jasnější obraz; víme o jeho životě příliš málo.[10] Allegro zřejmě správně poznamenává, že hledat v kumránských svitcích souvislé zašifrované vylíčení historických událostí spojených s Učitelem spravedlnosti znamená nechápat záměr esejců. Svitky mohou obsahovat některé narážky, ale nejsou dějepisným dílem.[11]

V jednom kumránském rukopise, Komentáři k Abakukovi, se nachází výčitka „Domu Absolonovu“, že se držel stranou, když byl Spravedlivý kněz (tj. Učitel spravedlnosti) kárán, a nepodpořil ho ani proti Muži lži, schizmatikovi, pod jehož vedením se odtrhla část společenství.[12] Je možné, že právě pozůstatky této odpadlické skupiny, snažící se, přinejmenším dokud nepřijde Boží soud, žít s establishmentem pokud možno v míru, zůstaly ve městech a vytvořily městskou větev esejského hnutí.[13] To by také vysvětlovalo, jak mohli přežít v atmosféře nevraživosti vůči Učiteli spravedlnosti a jeho stoupencům. Avšak není to výklad zcela neproblematický. V pramenech není zachycena žádná roztržka mezi městskými esejci a Kumránem, která by potvrzovala toto mínění. Lze ale dovozovat, že kumránští cítili jistou nadřazenost ve vztahu k městským stoupencům esejského hnutí, kteří nedodržovali všechna pravidla čistoty a svatého života.

Jedna skupina se rozhodla pod tlakem událostí opustit chrám znesvěcený kněžími saducey (z hlediska esejců nelegitimními), opustit nečistý vnější svět, distancovat se od zdiskreditované politiky Hasmoneovců a každodenního dění, izolovat se v pustině u Mrtvého moře[14] a čekat, kdy na bezbožníky dopadne trestající úder Božího hněvu. Počátky esejského osídlení Kumránu sahají do období vlády Jana Hyrkána (134-104 př. n. l.). Po zemětřesení v roce 31 př. n. l. esejci zřejmě své sídlo v Kumránu z nejasných důvodů na nějakou dobu opustili. Po návratu zde žili až do r. 68, kdy na tuto strategickou pozici zaútočili Římané, pobili obyvatele a zřídili si tu opěrný bod. Po roce 68 se již esejci v dějinách neobjevují.[15] Není pravděpodobné, že by i všechny městské komunity vykořenila římská invaze, ale bez svého klášterního centra se zřejmě postupně beze stopy vytratili, odsunuti na okraj tím proudem židovství, který se po zničení chrámu stal majoritním a začal se aktivně prosazovat, totiž proudu farizejsko-rabínském.

Učitel spravedlnosti si pravděpodobně oficiální místa znepřátelil tím, že jim vyčítal bezbožnost a vystoupil s programem radikální obrody židovství. Tyto historické souvislosti vzniku esejství jsou ale poměrně nejasné. Svitky nemají povahu historických dokumentů a omezují se na nejasné narážky. Ani v jiných starověkých pramenech o esejcích nenalézáme žádné vodítko, které by nám historii vzniku esejství vyjevilo jasněji. (Např. Plinius míní, že esejci žili na západním pobřeží Mrtvého moře již tisíce staletí a i Flavius Iosephus píše, že jde o jejich prastaré sídlo,[16] což ovšem svědčí spíš o helénistické zálibě ve „starožitnostech“ než o historické skutečnosti.)

Za vlády krále Heroda byly esejců podle zpráv soudobých autorů asi 4000. Farizeů tehdy nebylo o mnoho více, ale k jejich náboženské vizi se začínala přiklánět většina národa, ač nebyla plnými členy.[17] To se o esejcích říci nedá, ačkoli měli jistou prestiž vyplývající z jejich svatého života a úzkostlivého dodržování předpisů týkajících se rituální čistoty.

Kumránské svitky a esejské učení

Nálezy svitků

V zimě roku 1946 byly nalezeny beduíny z kmene Ta‘ámire první svitky kumránské komunity. Beduíni doufali, že v jeskyních najdou zlatý poklad. Místo toho objevili asi deset válcovitých nádob, většinou prázdných, jen jedna skrývala tři rukopisy. V březnu 1947 se tento první nález dostal do rukou křesťanských obchodníků a od nich do jeruzalémského kláštera sv. Marka. Beduíni podnikli několik dalších výprav a sporadicky se začaly objevovat další svitky.[18] Od beduínů, kteří si brzy uvědomili cenu svitků, samozřejmě můžeme jen stěží očekávat, že by hledání a vykopávky přesně evidovali a že by zacházeli se svitky profesionálně.

V tisku se objevily první informace o rukopisném nálezu. Vědci projevili obavy, že by se mohlo jednat o podvrh. Nálezy svitků v oblasti Mrtvého moře byly stále početnější. V neklidné atmosféře střetů mezi Židy a Araby se beduíni nadále vypravovali do jeskyní a svitky putovaly obvyklou cestou od nálezců přes překupníky k odborníkům. Nedostatečné archeologické a finanční možnosti Jordánska, pod jehož území v tomto období oblast spadala, zbrzdily odborný průzkum a organizované vykopávky. Proto iniciativa zůstávala dlouho v rukou beduínů. Ta‘ámirové začali v oblasti hledat svitky organizovaně, pod vedením rodových náčelníků. Velký soubor fragmentů se dostal do rukou odborníkům r. 1952.[19] Zanedlouho tak měli v rukou několik set svitků,[20] většinou ale ve špatně čitelných, velmi fragmentárních zlomcích, které mnohdy nepřesahují čtvereční centimetr.[21]

Práce s rukopisy, zveřejnění

Okamžitě začala práce s rukopisy, obtížné třídění fragmentů a jejich skládání atd. Roku 1948 byly zveřejněny první přesnější a podrobnější údaje včetně fotografií.[22]

Avšak publikace rukopisů si vyžádala ještě nějaký čas, z velké části kvůli sporům mezi vlastníky apod. Profesor Sukenik chtěl získat všechny rukopisy pro nově vzniklý stát Izrael, metropolita kláštera sv. Marka se ty, které vlastnil, pokoušel na inzerát prodat v USA.[23]

Necelých 10 let po objevu byly uveřejněny již téměř všechny zachovalé rukopisy.[24] To v podstatě vůbec není tak špatné. Jen vzpomeňme na nález důležitých rukopisů v Nag Hammádí v prosinci r. 1945, který čekal na kompletní vydání až do r. 1972.[25]

Podoba nálezu

Rukopisy byly nalezeny v několika jeskyních nedaleko zřícenin kumránského střediska zvaných dnes prostě Chirbet (rozvaliny) či Chirbet Kumrán. Šlo o kožené svitky, vzhledem i vlastnostmi velmi podobné běžnému pergamenu, vyrobené hlavně z kůže kůzlat a jehňat.[26]

Pouze nepatrný zlomek rukopisů je psán na papyru. Některé byly uložené ve džbánech, jiné volně. (Jen pro orientaci: gnostické rukopisy z Nag Hammádí byly nalezeny v jediné nádobě a šlo o papyrové kodexy, nikoli o svitky.)

Některé rukopisy byly velmi porušené; buď rozpadlé na nepatrné zlomky, nebo nasáklé vodou a přeměněné v černou klihovitou hmotu. Zdá se, že některé rukopisy byly poničeny již ve starověku, možná římskými vojáky, kteří snad našli jednu z jeskyní. K obsahu některých rukopisů, jež nebyly čitelné pouhým okem, umožnila přístup infračervená nebo ultrafialová fotografie.[27]

Při sestavování fragmentů do větších celků bylo důležité rozpoznání rukopisu jednotlivých písařů. Kromě toho může být vodítkem kůže. Práci samozřejmě komplikuje seříznutí psací tyčinky během práce i občasná změna písaře v polovině rukopisu.[28]

Datace; uložení svitků

Zmíněná počáteční nedůvěra odborníků byla plně na místě. V palestinském podnebí se nedochovaly žádné tak staré rukopisy. Když byla autenticita přijata, nejdříve převažovala datace do 4. nebo 5. stol. př. n. l. Ale přesnější paleografický výzkum ukázal spíš na 2. a 1. stol. př. n. l. Radiokarbonová metoda s jistotou vymezila rámec, v němž rozhodně svitky vznikly: mezi 167 př. n. l. a 233 n. l. Po dalším upřesnění, především na základě numismatiky, se nejstarším možným obdobím stala vláda Jana Hyrkána (134-104 př. n. l.).[29] Svitky tedy vznikaly v maximálním rozmezí 134 př. n. l. a 68 n. l., kdy bylo sídlo kumránské komunity vyvráceno Římany. Nicméně datování jednotlivých svitků a fragmentů není vždy jednoduché.

Některé svitky byly volně poházeny, jiné pečlivě uloženy do džbánů přikrytých miskami. Je možné, že některé byly uloženy jen narychlo v době, kdy se již nepřátelé blížili. Některé jeskyně sloužily jako obydlí a svitky v nich nalezené mohou být osobními exempláři úryvků Písma.[30]

Nutně chybná není ani hypotéza, že mohla některá z jeskyň sloužit jako geníza, tj. místo, kam se ukládají staré rukopisy, které již nejsou k potřebě, ale nelze je pochopitelně jen tak vyhodit či zničit, musejí být s posvátnou úctou uloženy.[31] O geníze by se dalo uvažovat v případě tzv. První jeskyně. Naproti tomu tzv. Čtvrtá jeskyně obsahovala veliké množství volně ležících fragmentů a lze předpokládat, že sem byly ve spěchu naházeny svitky z hlavní knihovny kumránského společenství, která se nacházela v ústřední budově.[32]

Jednotlivé svitky, klasifikace, obsah

Svitky jsou skutečným pokladem. Obsahují biblické texty o stovky let starší, než jsou ty, na nichž se zakládají moderní vydání. Nalezly se tu též zlomky deuterokanonických knih (Tóbijáš, Sírachovec).[33] Kromě toho svitky samozřejmě poskytují cenná svědectví o esejcích, která doplňují informace v dílech antických autorů jako Filón, Plinius Starší a Iosephus Flavius.

Svitky Tóry jsou psané starobylým hebrejským písmem, ale podobně jako ostatní kumránské rukopisy pocházejí až z doby po r. 140 př. n. l. a starobylé písmo pouze napodobují. Tohoto typu písma používali také Samařané. Asi deseti procenty jsou zastoupeny aramejské spisy. Kumránské rukopisy ovšem naznačují, že je psali lidé, kterým byla aramejština bližší než hebrejština (do hebrejských spisů tu a tam pronikla aramejská slova, tvary i pravopis). Právě v Kumránu máme nejstarší doklady praxe převodu bible do aramejštiny. Nicméně hebrejština zůstávala liturgickým jazykem. Zanedbatelná část zlomků rukopisů je psána řecky[34] (zřejmě patřily členovi, který si je přinesl s sebou z diaspory).[35] Několik svitků je psáno tajným písmem, naštěstí poměrně jednoduchým, takže se je podařilo rozluštit.[36] Kumránci zřejmě některé nauky utajovali nejen před cizími, ale i před uchazeči a čekateli, kteří usilovali o plné členství ve společenství.[37]

Ponecháme-li stranou neliterární texty, lze rozčlenit kumránské nálezy do pěti kategorií:

1.) Biblické, „deuterokanonické“ a „apokryfní“ spisy nepocházející přímo od esejců.

2.) Esejské výklady, komentáře a parafráze biblických knih.

3.) Esejské řády, liturgické spisy a chvalozpěvy.

4.) Astrologické spisy.

5.) Měděný svitek.

1. Biblické, „deuterokanonické“ a „apokryfní“ spisy

Do této kategorie lze zařadit v zásadě většinu spisů, které esejci tradovali, ale nesepsali, nýbrž zdědili ze starších dob (včetně spisů širšího apokalyptického hnutí, z nějž vzešli).[38]

Základní otázka zní, jaké knihy esejci přijímali jako biblické.[39] Musíme si uvědomit, že palestinský kánon se ustálil až po zániku kumránské pospolitosti a vymezila jej konkurenční, esejcům nepřátelská skupina.[40] Již od konce 3. stol. př. n. l. postupně vznikala Septuaginta, řecký kánon užívaný diasporními Židy, ale to je ten samý případ: přenášet na esejce kritéria kanoničnosti a apokryfnosti, která stanovily cizí skupiny a proudy, je neuspokojivé. Nevíme, zda esejci měli vyhraněnou ideu kánonu, a pokud ano, tak co do kánonu řadili. Nedochoval se žádný jejich soupis kanonických knih. Navíc i v určování důležitosti jednotlivých knih pro esejce jsme často odkázáni na odhad podle počtu dochovaných fragmentů.

Nejspíš se lze přiklonit k mínění, že hranice kánonu nebyly u esejců přesně vymezeny.[41] Základem kánonu byla samozřejmě Tóra. Ta byla sepsána starohebrejským písmem, což ukazuje na posvátný charakter.[42] Kromě těchto knih esejci užívali i další spisy. Z knih pozdějšího palestinského kánonu tu není zastoupena jedině Ester, dost možná nikoli náhodou; esejci neslavili nevázaný svátek púrím, s nímž je kniha Ester spjata.[43] Dosti oblíbená byla kniha Danielova. Z deuterokanonické literatury je tu zastoupen Sírachovec, Tóbijáš, list Jeremjášův. Z apokryfů[44] se našla Kniha Enochova, Kniha Jubilejí a dvě z tzv. Závětí dvanácti patriarchů, do nálezů v Kumránu známých pouze z řecké redakce, konkrétně závěť Levího a Neftalíma.[45]

Biblických rukopisů se našlo asi 180. Ve velkém počtu jsou ve všech jeskyních zastoupeny knihy Tóry. Rukopisy Genese se příliš neliší od textu masoretů. Našlo se tu též jiné zpracování příběhů Genese, tzv. apokryfní Genesis. Exodus a Leviticus byly pro kumránskou obec velice důležité (jakožto základní zákonodárné dokumenty určující zásady chování a obřadní čistoty). Z Pentateuchu je nejpočetněji zastoupeno Deuteronomium. O knihu Numeri obsahující rodokmeny a obřadní předpisy jevili kumránští menší zájem. To stejné platí pro tzv. přední proroky (Jozue, Soudců, Samuelova, Královská). Hodně se četly prorocké knihy, zvláště Izajášova (obsahující mesiášská proroctví). Ezechiel byl nepochybně blízký hlavně kněžské skupině v rámci esejské pospolitosti. Žalmy byly velice oblíbené.[46] V rukopisech Žalmů jsou narozdíl od jiných biblických knih velké rozdíly mezi esejským zněním a masorety, některé skladby jsou tu navíc. Z Knihy Přísloví se zachovaly jen dva zlomky pozdních svitků. Píseň písní se našla čtyřikrát stejně jako Pláč Jeremjášův a kniha Rút. Pesimistická a protisvětská náplň Kazatele byla esejcům dosti blízká. Za velmi důležitou pokládali Knihu Danielovu (většina jejích rukopisů nalezených v Kumránu pochází až z 1. stol. n. l.).[47]

Zpočátku populární články o rukopisech přinášely fantastická sdělení, že biblické svitky z Kumránu odhalí překvapivá svědectví a že bude nutno bibli de facto přepsat. To se ale nepotvrdilo. Větší odchylky jsou hlavně v knize Žalmů. Mnohé rozdíly ve srovnání s masoretským textem jsou ryze gramatického rázu a neovlivnily smysl. Nelze říci, že by si esejci měnili text bible tak, aby odpovídal jejich představám.[48] Poměrně běžná byla ale praxe doplňování textu pěkným výrazem z jiné biblické knihy či z jiného místa téže knihy. Někde nabízí kumránský text lepší různočtení než masoreti, někde je méně kvalitní.[49] Někde najdeme pasáže, které nejsou o nic jasnější než v kanonické verzi, ale alespoň ukazují, že redaktor narazil na podobný problém jako redaktor verze, kterou později vokalizovali masoreti. V některých pasážích se kumránské biblické rukopisy shodují spíše s jinými verzemi než s palestinským kánonem, např. se samařskou Tórou nebo s předpokládanou hebrejskou předlohou Septuaginty, ale nikdy zcela přesně. Zdá se, že tu panovala jistá svoboda ve výběru verzí; nalezly se různé verze téhož textu v samotném Kumránu.[50]

Celkově nás nález obohatil o velmi staré biblické rukopisy navazující často na textové tradice, které byly doposud neznámé. Také nyní máme k dispozici hebrejské verze deuterokanonických knih, které byly zahrnuty do Septuaginty. Kromě toho se nám dostaly do rukou i zlomky aramejské verze Knihy Enochovy, která se poměrně významně liší od dochované verze řecké a etiopské. Nalezla se tu také aramejská verze Závěti Lévího a hebrejská verze Závěti Neftalího.[51]

2. Esejské výklady, komentáře a parafráze

V Kumránu se nalezly různé parafráze biblického textu. Aramejský převod bible (targúm), midráš ke Genesi (Apokryf Genese), ale rovněž Kniha Jubilejí, pracují s biblickým textem. Nejpříznačnějším žánrem je tzv. pešer (pl. pešarím), tj. výklad bible. Dochoval se komentář k Micheášovi, Abakukovi, Sofoniášovi, některým žalmům aj. Esejské exegetické spisy nejprve uvádějí úryvek z bible, většinou jeden či několik veršů, a pak ho vykládají. Vycházejí z jedné základní myšlenky: ve starých spisech je skryto zjevení o přítomnosti a budoucnosti. Toto tajné zjevení rozpoznal díky Boží inspiraci Učitel spravedlnosti. Esejská halacha se zaměřuje na aktualizaci biblických proroctví, rozpoznávání biblických vizí v současném dění apod. Esejci byli přesvědčeni, že je za dveřmi konec času, příchod Pomazaného (mašíach, mesiáš) a Boží soud nad pronárody, nad všemi syny tmy.

Esejci neuznávali ústní výklad Tóry předávaný z generace na generaci a svou halachu zapisovali.[52]

Esejské výklady (pešarím) pocházejí až z dosti pozdní doby herodovské (asi 30 př. n. l. až 70 n. l.). Nejlépe je zachován Pešer Abakuk. Komentátor v kitejských útočnících vidí ty, kdo vykonají trest nad Zločinným knězem, jenž pronásledoval Učitele spravedlnosti.

Dochovaly se rovněž čtyři výklady Izajáše,[53] daleko nejoblíbenější prorocké knihy raného křesťanství i esejství.[54]

Esejci se považovali, stejně jako křesťané, za lid Nové smlouvy, a při svém výkladu prorockých knih postupovali podobně jako křesťané, například autor evangelia podle Matouše. Komentář k Abakukovi spatřuje v textu této prorocké knihy narážky na Učitele spravedlnosti a na události, jejichž současníky esejci byli.[55]

Velmi důležitou a příznačnou poznámku o esejském výkladu uvádí Iosephus Flavius; píše, že si esejci velmi váží starodávných spisů a vybírají si z nich to, co je prospěšné tělu a duši.[56] Kritik by mohl říci, že si ze starších posvátných spisů vybírají to, co se jim hodí. To je ale historická praxe všech „lidů knihy“.

Již byl zmíněn tzv. Apokryf Genese zvaný též midráš ke Genesi, sepsaný aramejsky někdy na počátku našeho letopočtu, zřejmě podle starší předlohy ze začátku 1. stol. př. n. l. V něm jsou líčení knihy Genesis volně parafrázována či doplňována. Najdeme tu nekanonický Abrahamův sen atd. Je dost možné, že tento midráš nevytvořili esejci. Neobsahuje žádné distinktivní esejské rysy[57] a krom toho všechna díla nepochybně esejského původu jsou narozdíl od Apokryfu Genese psána hebrejsky.[58]

Dalším zajímavým spisem, zachovaným zde v devíti zlomcích, je hebrejská Kniha Jubilejí. V ní najdeme převyprávění Genese a prvních dvanácti kapitol Exodu. Dosud jsme ji znali jen z etiopského překladu a latinských zlomků, jejichž společnou předlohou byl ztracený text řecký. Díky kumránským fragmentům víme, že tyto sekundární překlady jsou poměrně věrné. Zdá se, že Kniha Jubilejí pochází přímo od esejců nebo přinejmenším z protoesejských kruhů. Esejci se řídili kalendářem, který se v ní objevuje. Též přídavky k látkám knize Genesis obsažené v Knize Jubilejí mají esejské rysy.[59]

Kumránští esejci zřejmě měli již kolem r. 100 př. n. l. sepsaná i některá vlastní díla. Je dost pravděpodobné, že Kniha Jubilejí k těmto nejstarším patřila.

Kromě těchto děl se zachovalo ještě množství dalších zlomků, např. vidění čtyř mluvících stromů, z nichž jeden představuje Babylón a jiný Persii. Další rukopis pocházející od esejců obsahuje vidění Nového Jeruzaléma.[60]

Objeven byl též zlomek díla nazvaného uměle Kniha tajemství, podle písma z počátku našeho letopočtu. Stojí někde na půli cesty mezi proroctvím a mudroslovím.[61] Tato kniha vyjadřuje naději, že brzy zmizí zlo jako dým, jako temnota, když se kolem rozsvětlí, že nastane nový svět, v němž již nebudou ti, kdo znají tajemství hříchu, nýbrž jen ti, kdo hledají prameny moudrosti a znají rozdíl mezi dobrem a zlem. Mezi ty rozhodně podle textu nepatří hledači hladkosti, tj. farizeové: ty čeká zmar. Moudrost je tu označena za skrytou[62] – kromě temné moudrosti Beliálovy. Je věčná a nedá se změnit. Kniha tajemství poukazuje na to, že žádný lid si nepřeje být utiskován a nikdo si nepřeje být okraden, a přesto všichni sami utiskují a okrádají souseda.[63]

3. Řády, liturgické spisy a chvalozpěvy

Mnoho žalmů a chvalozpěvů esejci převzali spolu s žalmy později kanonizovanými. Krom toho ale vytvořili svou vlastní náboženskou poezii, patrně zpívanou při modlitbách a bohoslužebných shromážděních. Tato esejská poezie se liší formou i slohem od převzaté. Veršová struktura je velmi volná. Nalezneme tu mnoho citátů z biblických žalmů i prorockých knih. Nejrozsáhlejší dochovanou sbírkou je Kniha chvalozpěvů. Většina básní začíná „Chválím tě, Pane.“ Napsané jsou v první osobě. Oslavuje se tu Boží moc a dobrota. Na Knize Chvalozpěvů se zřejmě podílelo více autorů. Ona i další kumránské básnické spisy jsou psány hebrejsky.[64] Na ukázku uvedu parafrázi malé ukázky z esejských hymnů: děkuji Ti, Hospodine, že jsi spoutal mou duši do uzlíku života. Nelítostní usilovali o můj život; jsou bohapustý zástup, plémě Beliálovo, dští na mne šípy. Děkuji, že jsi mou duši zachránil z Jámy. Jsem prach a popel. Ty jsi kníže bohů, král proslulých, vládce stvoření. Děkuji, že všechny své děti očistíš od nepravostí a odpustíš jim.[65]

Mnoho liturgických textů se zachovalo jen ve zlomcích. Patří mezi ně např. apokalyptická Liturgie tří ohnivých jazyků nebo tzv. Andělská liturgie narážející na sedm andělských knížat, na cheruby a Boží trůn. Andělská liturgie je důležitým dokumentem pro studium počátků židovské mystiky. Dále se nalezly soubory modliteb k obřadnímu očišťování. Bohoslužbou a očistou se zabývá i nejdelší svitek, předčící délkou i kompletní Knihu Izajášovu, ale není v dobrém stavu; neznáme jeho obsah dostatečně.[66]

Jeden z nejzachovalejších kumránských svitků už samotní esejci nazývali Řád Jednoty. Byl určen pro kumránské společenství, tj. esejské „mnichy“, kdežto Damašský spis, o kterém bude řeč za chvíli, usměrňoval život méně přísné esejské skupiny. Rukopis Řádu Jednoty pochází zhruba již z období mezi lety 125 a 100 př. n. l.[67] Základním požadavkem tohoto spisu je jednat podle Božího zákona zjeveného skrze Mojžíše a proroky, milovat syny světla a nenávidět syny temnoty. S lidmi zavržení se ovšem synové světla nemají přít, mají spíše trpělivě čekat na den pomsty, neboť všechno dění je předem určeno Boží vůlí. Řád Jednoty nás informuje o zkouškách členů Jednoty, tj. kumránského společenství Nové smlouvy. Na výsledku těchto zkoušek zčásti záviselo hierarchické uspořádání pro následující rok. Dokument dále uvádí výši trestů za různé přestupky apod. Esejská buňka podle tohoto spisu měla mít alespoň deset členů, z nichž musel alespoň jeden být kněz. Jednotu vedlo dvanáct členů a tři starší. Členové odevzdávali při vstupu všechen svůj majetek do společné pokladnice.[68]

Řád jednoty měl dvě přílohy: Pravidlo pro veškeré shromáždění Izraele v posledních dnech a sbírku požehnání. Spis Řád Jednoty se našel v jedné téměř kompletní verzi a kromě toho v deseti dalších opisech.[69] Mezi tresty patřilo hlavně omezení přídělu jídla a dočasné nebo trvalé vyloučení (např. za reptání proti stanovám Jednoty).[70] To byl trest nejpřísnější, neboť byl stvrzením, že daný člověk je synem tmy a je pro něj připraveno věčné zavržení a utrpení v pekle. Ten, kdo byl vyloučen, se snažil nadále dodržovat předpisy, a jak uvádí Iosephus Flavius, „hyne, požíraje trávu a chřadna hladem na těle“,[71] jen aby dokázal, že není syn temnoty, a aby neporušil posvátné sliby. Vzápětí Iosephus dodává, že se nad některými slitovali a přijali je v posledním tažení zpět,[72] když viděli, že svých hříchů litují a nadále žijí podle zákonů kumránského společenství.

Směrnice Damašského spisu jsou mírnější. Zajímavá je historie tohoto textu. Již před nálezy v Kumránu byl znám ze dvou rukopisů nalezených v 19. stol. v geníze káhirské synagógy. Zřejmě byl ve středověku objeven, opsán a tradován heterodoxní židovskou skupinou karaitů; ještě o nich bude řeč.

První část Damašského spisu obsahuje napomenutí, druhá zákony a nařízení. Mluví se tu o vzniku esejského společenství: těm, kdo hledali pravdu, ukázal Boží cestu Učitel spravedlnosti a skrze něj seslal Bůh svému lidu, pravému Izraeli, Novou smlouvu. Ti, kdo ji přijmou, dojdou odměny, ostatní čeká trest. Následují předpisy o očišťování a organizaci. Žít se má v táborech, dokud nepřijdou dva mesiášové, Pomazaný Áronův a Izraelův, jinými slovy kněžský a královský mesiáš. Členové esejského společenství se tu dělí na kněze, levity a syny Izraelovy. Uzákoněna je tu daň v minimální výši dvou denních mezd za měsíc; z těchto peněz byli podporováni chudí. Je jisté, že členové společenství tradujícího Damašský spis žili v rodinách, někteří vykonávali běžné zaměstnání, vlastnili otroky a nevzdávali se svého majetku.[73] Dílo obsahuje směrnice o vstupování do manželství a též o slibech a přísahách. Rukopis pochází z pozdního 1. stol. př. n. l.[74] Není jisté, zda označení „Damašek“ pro místo, kde žije jedna skupina v exilu, není v tomto rukopisu užito obrazně.[75]

Dalším spisem, který nelze opomenout, je Válečný řád, někdy nazývaný také Válka synů světla proti synům tmy. Zachoval se v osmi exemplářích. Pochází z doby těsně před přelomem letopočtu. Je v něm popisována válka synů světla proti pohanským sousedům; válka potrvá čtyřicet let. Šiky synů světla budou chránit archandělé.[76] Najdeme tu velmi konkrétní směrnice o velitelích, věku bojovníků a důstojníků, speciálních oddílech, uspořádání šiků, signálech, standartách s nápisy hlásajícími různá náboženská hesla atd. Bitva je zde dopodrobna vylíčena; po dílčích neúspěších končí díky Božímu zásahu definitivním vítězstvím synů světla. To vše je prokládáno promluvami velekněze k vojsku, předpisy čistoty, které musí bojovníci zachovávat, modlitbami a chvalozpěvy apod.[77] Tábor světla tvoří židé z rodů Lévího, Judy a Benjamína, jejich protivníky jsou Edómci, Moábci, Ammónci a Pelištejci. Do bitvy je v čele šiku nesen nápis: „Hněv Boží bude planout proti Beliálovi a proti mužům, jejichž úděl je s ním, ať žádný nezůstane živ.“ Své vlastní slogany mají roty, čety atd. Nesou se též prapory se speciálními nápisy pro různé fáze střetu. Další hesla jsou napsána na polnicích, např. „Bůh ztepe všecky Děti temnoty; kéž se Jeho hněv neutiší, dokud nebudou zahlazeny.“ Synové světla zvítězí, omyjí krev bezbožníků a zapějí chvalozpěv.[78]

4. Astrologické spisy

Několik zlomků má astrologickou povahu. Např. podle jednoho fragmentu platí, že pokud hřmí ve znamení Blíženců, přinese brzy cizinec strach a hrůzu. Tělesné znaky podle fragmentů souvisejí se znameními zvěrokruhu.[79]

Zajímavý je též horoskop, kde se podle nohou, prstů a očí odhaduje poměr temnoty a světla v tom či onom člověku. Např. člověk narozený ve znamení Býka bude mít dlouhá stehna, útlé prsty u nohou, pokorné chování a bude u něj převažovat dobrý duch nad zlým v poměru 6:3.[80] Není třeba dodávat, že mnohé z toho, co najdeme na astrologických zlomcích, vypovídá zřejmě spíš o pluralitě názorů v rámci esejského hnutí a o vlivu helénistických myšlenek i na tuto izolacionistickou komunitu,[81] než že by to ukazovalo směřování většinové esejské teologie.

5. Měděný svitek

V tzv. Třetí kumránské jeskyni byl r. 1952 nalezen měděný svitek, plát asi milimetr silného měděného plechu, který se rozpadl již při svinování na dva kusy. Do plechu byl vyrytý rydlem hebrejský text. Svitek se nedal rozvinout, bylo nutné jej rozříznout. Jde o inventář ukrytého pokladu, podle J. Allegra pokladu jeruzalémského chrámu zničeného Titem r. 70 n. l., který byl snad ještě před útokem skryt na některých místech v Jeruzalémě i v poušti kolem Jericha.[82] Poklad představuje zlato, stříbro, nádoby s vonnými oleji, dřevo, oděvy a též knihy. Celková udávaná váha drahých kovů přesahuje 100 tun. Dr. Allegro se pokoušel podle udaného návodu poklad najít, ale bezvýsledně, navíc mu jiní badatelé vyčetli, že si během těchto prací počínal spíše jako skutečný hledač pokladu než jako archeolog a výsledky řádně nezaznamenával. Pro spravedlnost je nutno dodat, že za poklad chtěl nakupovat od beduínů a překupníků nalezené svitky. Segert nepřikládá svitku žádnou váhu a má jej za pozdní lidovou fantazii, která pochází od někoho, kdo pořádně hebrejsky neuměl a snažil se starý jazyk jen napodobit.[83] Svitek nesouvisí s esejci.

Kumrán a starší jeskynní nálezy v okolí Jericha

Z okolí Jericha máme zprávy o nálezech rukopisů již ze starších dob. Órigenés píše asi r. 217, že nalezl ve džbánu u Jericha řecký překlad žalmů a další hebrejské a řecké rukopisy.[84]

Na počátku 9. stol. líčí syrský metropolita ze Seleukie Timotheos I. v dopise příhodu, již mu vyprávěli jacísi Židé, kteří konvertovali ke křesťanství: nějaký arabský lovec hledal nedaleko Jericha zaběhlého psa, v jeskyni našel staré svitky a řekl o tom Židům v Jeruzalémě. Byly prý uložené ve džbánech (nález lze datovat snad do r. 785).[85]

Timotheos zaznamenal, že rukopisy obsahují i některá místa, která jsou v Novém zákoně uváděna jako citáty Starého zákona (Zákona a Proroků), ale v Septuagintě ani palestinském kánonu se nevyskytují.[86]

Zajímavé též je, že se karaitští a muslimští autoři 10.-12. stol. zmiňují o jakési jeskynní sektě, nazvané podle toho, že se její rukopisy nalezly v jeskyni. Dle karaity Kirkisáního začínala jeskynní sekta měsíc středou, kladla důraz na nauky o andělích a zakazovala svým členům smích; to vše (včetně údaje o smíchu) by odpovídalo.[87] Tyto středověké zprávy samozřejmě nesvědčí o tom, že by esejci ještě chodili po povrchu zemském, ale téměř jistě to ukazuje na fakt, že se našly některé jejich rukopisy.

V části o Damašském spisu bylo uvedeno, že se nalezl v 19. stol. v geníze starodávné karaitské synagógy v Káhiře. Jde o dva středověké opisy z 10.-11. stol. Události lze rekonstruovat tak, že se nález z 8. stol. n. l. dostal do rukou jeruzalémským karaitům, tj. společenství, které se snažilo založit svůj život jedině na bibli, odmítalo talmúd (ústní podání) a polemizovalo s rabínským proudem. První karaité jsou doložení kolem r. 700 v severní Persii. Po vzoru esejců studovali bibli i v noci, označovali se za syny Sádokovy a vůbec programově navazovali na to, co z esejského učení díky nálezu blíže nespecifikovatelné části esejských rukopisů znali.[88] Objevuje se u nich i titul Učitel spravedlnosti.[89]

Teologie svitků od Mrtvého moře

Zde není místo na komplexnější pojednání o teologii kumránských svitků. Ale přesto se jeví jako potřebné shrnout alespoň její nejzákladnější rysy. Půjde skutečně jen o systematizaci či telegrafické shrnutí.

Svitky nemají jednotnou teologii. Názory v nich obsažené pocházejí často z různých období, od různých hnutí a proudů (zdaleka ne všechny jsou esejské, viz výše), jsou spjaty s různou historickou situací a kladou důraz na jiné prvky. Mnohdy ani ty esejské nemusejí pocházet přímo od kumránské komunity, nýbrž od jiných esejců[90] (v případě Damašského spisu je to např. téměř jisté).

I přes tuto nejednotnost ale zůstává faktem, že to byli zejména právě esejci, kdo v období druhého chrámu vypracovali systematický teologický systém. Farizejské prameny mají spíš charakter praktických výroků hlásajících jen základní směrnice.[91]

Základními charakteristikami esejské teologie je predestinace a myšlenka vyvolení, dualismus a apokalyptika.

Esejci věřili, že jedině oni jsou pravý Izrael, společenství Nové smlouvy, vyvolený lid Hospodinův, který dostal zjevení pravého smyslu Písem. Sebe pokládali za syny světla, zatímco ostatní měli za syny tmy a syny zavržení, které čeká věčné utrpení v ohni temnot. Ale vedle toho věřili, že rozdělení na syny světla a syny tmy je Bohem od věčnosti předurčené a nelze je žádným způsobem změnit. V křesťanské teologii se tato myšlenka nazývá dvojím předurčením: předurčením ke spáse i k věčnému zavržení.[92] Flusser[93] správně poukazuje na mylnost dosti rozšířeného názoru, že představa předurčenosti implikuje nezúčastněnost a fatalismus. Ve skutečnosti idea dvojího předurčení nevede k pasivitě, nýbrž právě naopak: vede k horečné aktivitě, úporné snaze za každou cenu dokázat, že nejsme syny tmy.

Dalším důležitým prvkem esejské teologie byl dualismus. Jednak je tu dualismus dobra a zla, ale ten nepředstavuje nic výlučně esejského.[94] Snad jen bylo působení íránského dualismu u esejců silnější než v majoritním farizejském proudu. Bůh je ale i v esejském dualismu pánem i nad zlem.[95] Na úrovni andělů je dualismus vyjádřen protikladem Knížete světel a Anděla tmy. V rovině etické esejci mluvili o dvou cestách: cestě dobra a cestě nepravosti. Ozvěny tohoto pojetí nacházíme v křesťanském, esejci zřejmě ovlivněném spisu Didaché (Učení dvanácti apoštolů).[96] Dualismus ducha a těla měl jinou podobu než v řeckém prostředí, radikálně např. u gnostiků. Esejci se stavěli záporně k tělu, ale i duše podle nich byla zkažená. Ve svitcích nenacházíme pojetí, že věčně dobrá duše nebo dokonce božská jiskra je zajata v žaláři těla. Takové představy nalézáme u Iosepha Flavia: uvádí, že těla podle esejců pomíjejí, kdežto duše jsou nesmrtelné a sestupují z nebe do těl jako do vězení a když se uvolní z tělesných pout, vznášejí se zbavené otroctví.[97] Zde ale Iosephus také naznačuje, že snad mohli věřit ve stěhování duší, srovnává blažené duše s héroy a zavržené s Tantalem a Sisyfem atd. – jinými slovy, snaží se esejské učení co nejvíc přiblížit (pojmově i ideově) adresátovi myslícímu v termínech řeckořímského světa. Je proto otázka, nakolik ho lze v tomto bodě brát doslova.

Akutní očekávání konce dnů esejci zdědili od apokalyptického hnutí, z nějž vyšli. V kumránské izolaci od myšlenky dvojí predestinace a možná též pod íránským vlivem dospěli k dosti bojovné eschatologii. Očekávali konečnou bitvu synů světla se syny tmy, v níž budou synové tmy poraženi. Byli nabádáni, aby nenáviděli syny tmy. Válečný řád překvapivě kontrastuje s Filónovým a Iosephovým líčením esejců jako pacifistů.[98] To ale nevysvětlujme pozdním vývojem a tvrzením, že Filón a Iosephus zachycují dřívější stadium esejského učení.[99] Tento protiklad má jiný původ. Válečný řád je interní dokument. Ale navenek je třeba se k synům tmy – než přijde konec času – chovat korektně a nedávat jim svou nenávist znát. Ona hodina je koneckonců v rukou Božích a synové tmy jsou již tak jako tak odsouzeni.[100]

Literatura a prameny

Allegro, J., Rukopisy od Mrtvého moře, Mladá fronta, Praha 1969.

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká katolická charita, Praha ³1985 ad. (užita zejm. elektronická verze in: http://www.theophilos.sk/sk/download.htm).

Bič, M., Palestina od pravěku ke křesťanství II: Kult a náboženství, Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká, Praha 1949.

Bič, M., Ze světa Starého zákona II, Kalich, Praha 1989.

Culdautová, F., Nástin gnostické theologie, OIKOYMENH, Praha 1999.

Flavius Iosephus, Válka židovská I: Válečná předehra, Svoboda, Praha ²1990.

Flusser, D., Esejské dobrodružství. Židovské společenství od Mrtvého moře. Čeho si lze povšimnout u Ježíše, Pavla, Didaché a Martina Bubera, OIKOYMENH, Praha 1999.

Martin, L. H., Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997.

Segert, S., „Essenism and Christianity“, in: Doležalová, I. – Horyna, B. – Papoušek, D. (eds.), Religions in Contact, Česká společnost pro studium náboženství, Brno 1996.

Segert, S., „Přínos Rukopisů od Mrtvého moře I“, Religio 12/1, 2004, s. 129-142.

Segert, S., Synové světla a synové tmy. Svědectví nejstarších biblických rukopisů, Orbis, Praha 1970.

Schubert, K., Židovské náboženství v proměnách věků. Zdroje, teologie, filosofie, mystika, Vyšehrad, Praha 1995 (nověji 1999).

Publikování této verze: 4. 3. 2007 19:05

Sepsání: jaro 2002

Poslední celková revize: jaro 2002

Počet normostran (v přepočtu): 26

Počet slov: 5690

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Kumran.htm