V říši mrazu
David Zbíral
Byl večer. Nad bílými pláněmi zuřila sněhová vánice. Nebylo vidět ani na pár kroků. Vichr hvízdal, sténal, skučel a vířil ledové krystalky. Vysmíval se těm čtyřem hlupákům, co vyrazili z osady Hacantwein i přes varování starců, kteří prožili na drsném severu celý život.
Jsou předem mrtví. Vlastně byli mrtví už ve chvíli, kdy vyšli do nevinně vypadající chumelenice. Věděly to lišky, trpělivě očekávající okamžik, kdy vánice ustane a ony budou moci vyrazit na lov, popřípadě vyslídit mršiny zvířat, která vánici nepřežila, věděli to vlci, skrytí v peleších a větřící čerstvou potravu, kterou za ně zabije zima a vítr, věděli to plaší králíci a zajíci, zalezlí v norách, ostražití a vnímající každé křupnutí sněhu a každý nezvyklý pach, který by snad mohl znamenat nebezpečí. Věděla to celá zasněžená krajina, ale mlčela. Neznala soucit. Prastarý zákon přírody. Silní přežijí, slabí zahynou.
Vítr se do cestovatelů opíral, bláznivě se chechtal, volal je hlasy jejich dávno mrtvých přátel, metal jim do obličejů sníh, skřehotal svou vítěznou píseň. Hladově pozoroval jejich šedé, nezřetelné stíny, jak klopýtají v sílící vánici. Ano, jsou jeho. Jak směšně se snaží vyhnout jisté smrti! Kdyby měl ruce, zatleskal by radostí. Měl dnes šťastný den.
Sněhem se plahočili čtyři dobrodruzi. To se dalo čekat. Kdo jiný než tahle sebevědomá, bizarní a nepoučitelná cháska by mohl být tak lehkomyslný a vyrazit na cestu v takovém mrazu! Filosof, mladý muž s na pohled chatrnou tělesnou stavbou, černými vlasy a bledou pletí, který šel v čele, by se nejraději zaškrtil. Vlastně to nebyl jeho nápad, pokusit se najít legendární citadelu Paní chladu, navíc dlouho před oblevou, ale jednou je vůdcem jejich skupiny, ač neoficiálním, a měl ostatní přivést k rozumu. Kdyby aspoň zůstali v Hacantweinu a počkali pár dní, než teplota trochu vystoupí! To by si teď v klídku seděli u piva, nadávali na počasí a vzpomínali, co už za ta léta spolu prožili...
A místo toho mrznou ve vánici, desítky mil daleko od osady. Kdyby jen dali na toho starocha, co nadával na bolesti v kloubech a předpovídal největší bouři za posledních deset let! Ano. Kdyby. Kdyby byl vůdce co k čemu, nemuseli teď chcípat. Dávno zavrhl myšlenku na to, aby se zahrabali do sněhu, dokud se vánice nepřežene. Ještě přece jen něco věděl o polárních bouřích v tuto roční dobu: neskončí dřív než za tři, čtyři dny. Do té doby by z nich byly kusy ledu. A vrátit se do Hacantweinu? Nemožné. Už se od něj vzdálili příliš a nikomu nezbývalo mnoho sil. Po chvíli přemýšlení dospěl k závěru, že jejich jedinou šancí na záchranu je najít nějaké stavení s ohněm a pevnými zdmi. Filosof ale nevěřil na zázraky. Jenom se nechtěl vzdát bez boje.
Za Filosofem se ploužila Aida. Unaveně sledovala mužova záda. Občas musela popoběhnout, aby mu stačila. Na mysli jí mimoděk vytanula obava, jak bude vypadat její pleť po tom, co s ní právě provádí ten prokletý vítr a mráz. Navíc se s těmi směšnými sněžnicemi pohybuje strašně neohrabaně. Filosof by se jí smál, kdyby věděl, na co myslí. Jde jim o krk a ona se stará o estetický dojem. Úplně ho slyšela: „K čemu bude kůže mrtvole, krásná dámo? K čemu schopnost ladného pohybu?“ Ale co. Ať si říká, co chce. Byl to vždycky pesimista. Nějak se z toho ještě dostanou. Pokaždé zatím dokázali vyzrát na smrt, tak proč ne teď.
Tok jejích myšlenek přerušilo klopýtnutí a pád na studený sníh. V těch podělaných sněžnicích se nedá chodit! Sníh se jí dostal za rukavice. Byla jí zima a měla vztek. Ani se nepokoušela vstát, počkala, až jí pomohou Básníkovy ruce. No prosím, už je to tady. Má ho přečteného. Kavalír, který pomáhá ženě v nouzi. Jak rytířské.
Místo aby mu poděkovala, utrhla se na něj. On jí neřekl jediné slůvko, jen pokrčil rameny a pustil ji opět před sebe, aby jí mohl kdykoliv znovu pomoci. Básník byl menší a o něco mladší než Filosof. Jeho jemné, téměř dívčí rysy nikdy nezbrázdil hněv. Aida si do něj mohla rýpat jak chtěla, on se k ní přesto vždycky choval uhlazeně a dvorně. Nezdálo se, že myslí na jejich situaci. Prostě tu byl on a byla tu ona. A on tu byl proto, aby jí pomáhal. Aida ho podezřívala, že ji miluje, hňup jeden.
Poslední šel Skeptik. Středně vysoký, s pohublým, asketickým obličejem. Přestože byl o několik let starší než Filosof, nikdy neusiloval o vůdcovství. Vlastně by pak neměl koho kritizovat, kdyby rozhodoval sám, jak o něm kdysi klidně poznamenal Básník. Skeptik byl zvláštní, složitý člověk; nikdo, ať ho znal sebedéle, nevěděl, co od něj čekat. Dokázal být veselý a pít s ním byl nezapomenutelný zážitek, protože se vždycky vytasil se spoustou žertovných historek, ale nakonec se přece jen nezapřel a každou doplnil sarkastickou poznámkou. Dokázal rozesmát, ale sám se smál málokdy; jeho smích byl řezavý a hořký. Ta hořkost, kterou si nosil hluboko v sobě, poznamenala všechno, co říkal nebo dělal. Nikdy toho ostatním o sobě moc neprozradil, a zvlášť ne o době těsně před tím, než se s nimi sešel. Filosof usoudil (nechával si to ovšem pro sebe), že na Skeptikových rukou ulpívá nevinná krev, krev vyměněná za zlato. Ale nenaléhal na něj, aby mu prozradil víc. Po těch letech už mu dávno věřil stejně jako sám sobě.
„Hej,“ zvolal Skeptik ve snaze přeřvat vítr. Protože se mu to nepodařilo, zrychlil krok a došel Filosofa. Třebaže byl půl metru od něj, musel křičet z plných plic, aby ho mladý muž slyšel. „Filosofe, chci ti jenom říct, že to nemá cenu. Je stejně dobré umřít tady jako kdekoliv jinde. Tak proč pořád někam ženeš? Je to k ničemu. Říkal jsem ti, že to takhle dopadne.“ Filosof pokýval hlavou. Skeptik to opravdu říkal. Ale teď stejně bylo zbytečné někomu něco vyčítat. Mimoto by se Aida prostě urazila a nebrala ho na vědomí.
„Jestli chceš zemřít, zůstaň tu, ale když půjdeš s námi, přežiješ. Najdeme nějaký úkryt, slibuji ti to.“ Filosof lhal sám sobě a Skeptik to v jeho hlase okamžitě vycítil, ale nic neřekl a zařadil se zpět na své místo.
Večer přešel do noci, avšak dobrodruhové to nepoznali. Nic se nezměnilo, jen byli ještě unavenější a prokřehlejší. Zdálo se jim, že se z řevu vánice ozývají vlčí hlasy, ale když se zastavili, aby se poradili o dalším postupu, Skeptik je uklidnil, že ani vlci nejsou tak hloupí, aby vystrčili nos do takového nečasu.
Šli dál. Sněžnice se jim hluboko bořily. Aida byla na konci sil a Básník ji obětavě podpíral. Možná Aida na pokraji úplného vyčerpání litovala, že si z něj utahovala kvůli jeho rytířskému chování, možná nemyslela vůbec na nic. Opírala se o něj a tiše pobrekávala. Nebyla z tak tvrdého těsta, jak chtěla a jak se vždycky snažila být. Filosof si povšiml, že Básník skoro nese Aidu, a přispěchal mu na pomoc. (Co mi zbývá, povzdechl si.) Skeptik se ujal vedení. Po chvíli si povšiml, že jde nedávno prošlapanou cestičkou. Na okamžik v něm vzklíčila naděje, ale pak si uvědomil, že to jsou jejich vlastní stopy, k nimž se v kruhu vrátili. Odklonil se od nich a zrychlil. Nevěřil na bohy a lpěl na životě, nehledě na to, že před chvílí navrhoval vzdát to a počkat si na smrt.
Uběhla hodina, nebo celá věčnost. Skeptik náhle zaslechl zpěv. Zdálo se, že zároveň utichlo skučení větru. Necítil už chlad ani bolest. Na chvíli se mu zdálo, že spatřil dívku, kterou kdysi znal, tančit po sněhu...
Otřásl se. Opět cítil pálení mrazu na tvářích, zpěv i přelud zmizel. Ohlédl se a spatřil za sebou Filosofa a Básníka, jak podpírají Aidu. Všichni tři na tom zřejmě byli mnohem hůř než on. Zastavil se a počkal, až dojdou k němu, a pak posunkem nabídl Básníkovi, že ho vystřídá. Ten odmítl, a tak Skeptik zaujal Filosofovo místo. A šli dál, i když všichni dávno přestali věřit, že mají šanci přežít.
Ze tmy po obou stranách vystupovaly hluboké závěje. Básník začal klopýtat a upadl. S ním ztratila rovnováhu i Aida a Skeptik. Když dopadli na sníh, zdálo se jim, že vůbec není studený. Skeptik cosi pomalu, ospale zamumlal, ale nikdo ho neslyšel. Filosof se obrátil, a když je za sebou neviděl, nejistým krokem se o pár kroků vrátil a klesl vedle nich. Neměl sílu jít dál, jeho železná vůle povolila, stejně jako vůle ostatních. Čekali, kdy je obejme spánek, ze kterého se už neprobudí.
Vánice trochu polevila. Básník náhle procitl. Místo blažené říše, kde čekal, že se probudí, byl pořád na sněhu. Viděl rozmazaně. Nevěděl, co ho vytrhlo ze spánku, snad blízkost smrti. Zesláble se pozvedl na rukou a pohlédl na své přátele. Začal znovu usínat. Vtom se ale v jeho zorném poli objevila dívka. Byla krásná, oblečená v bílém.
„Smrti,“ zašeptal Básník, „věděl jsem, že už na tebe nebudu muset dlouho čekat.“ Zvýšil hlas, takže přehlušil vítr. „Pojď si pro mne, bohyně, a pokryj mě svými ledovými polibky –“
„Sklapni,“ ozvalo se ochraptělým hlasem, jenž ovšem nepatřil dívce, nýbrž Skeptikovi, kterého Básníkova slova probudila z předsmrtného spánku. I Filosof zvedl těžká víčka, aby se podíval, co se děje. Cítil se o něco lépe, avšak neměl čas se tomu divit. Spatřil, jak se nad ním sklání dívka zachumlaná do bílých kožešin. Měla pěknou, jen napůl zahalenou tvář a sešikmené oči. Dotkla se jeho čela.
„En via te, Vin!“ zavolala přes rameno. Za okamžik se ze tmy vynořil podobně oděný muž. Nedaleko se ozvalo štěkání psů. Muž pronikavě zapískal a vzápětí se objevila dvě spřežení táhnoucí sáně se skluznicemi z velrybích kostic. Psi se pohybovali unaveně a zřejmě měli za sebou dlouhou cestu bouří. Muž přikročil k dobrodruhům a přivolal psy blíž. Pak zvedl blouznící Aidu a posadil ji na sáně. Jeho společnice umdlenou ženu přidržovala. Potom celý postup zopakovali s Básníkem. Skeptika posadili na druhé sáně. Filosof chtěl mužovi říct, že mu je dobře a že dokáže jít sám, ale nevypravil ze sebe ani slovo. Zkusil vstát, klesl však zpátky do sněhu.
Muž došel k němu a vytáhl ho na nízké sáně za Skeptika. Pracoval co nejrychleji. Sundal si rukavice, z koženého vaku vytáhl provaz z tuleních šlach a s pomocí své společnice dobrodruhy pevně přivázal k saním. Pak si opět nasadil rukavice, chvíli dlaněmi zuřivě mlátil do stehen, aby se mu v rukou opět rozproudila krev, a potom dvojitým hvizdem pobídl unavené psy k běhu. Sám klusal vedle bořících se saní a řídil spřežení; dívka se držela za ním ve stopě, kterou prošlapával svými sněžnicemi, a řídila druhé sáně. Dobrodruzi po chvilkovém přílivu sil opět upadli do mdlob, zatímco lovec a jeho společnice podnikali zoufalý pokus vyrvat je i sebe ze spárů smrti.
Skeptik se probudil jako první. Ležel na několika vrstvách kožešin a další ho přikrývaly. Nad ním se klenula kopule ze sněhových kvádrů. U nohou mu klečela stará žena a třela mu je sněhem tak intenzivně, že mu působila bolest. Ale bolest byla dobrým znamením, že mu po omrzlinách nezůstanou trvalé následky.
Vedle leželi i jeho přátelé a opodál spatřil ty dva, kteří je zachránili před jistou smrtí. Všem poskytovaly ženy stejnou péči jako jemu. V iglú bylo nejméně deset lidí, namačkaných na sebe, aby neplýtvali teplem.
Tak je to v suchu – tedy prozatím, dokud nebude ještě hůř, než bylo, řekl si Skeptik a oddechl si úlevou.
Uplynulo několik týdnů. Obleva byla nedaleko. Dobrodruzi se do té doby úplně zotavili a byli připravení znovu vyrazit, aby na severu pátrali po tajemné citadele Paní chladu. Obyvatelé ledových plání je nezištně vybavili jídlem. Se slovy díků dobrodruzi vyrazili na cestu. Chvíli je doprovázeli Mai a Vin, ti dva, kteří je našli ve vánici; opět se vydávali na dlouhý lov, jako tenkrát, když je bouře zastihla daleko od vesnice a když se jim podařilo zachránit nejen sebe, ale i čtyři další lidi. Nakonec se od dobrodruhů odpojili a zamávali jim na rozloučenou.
„Jižní lidé,“ povzdechla si Mai, když skupinka zmizela v dálce.
„Ano, jsou zvláštní,“ přitakal Vin. „Riskují životy na pláních jenom kvůli zábavě, dobrodružství, jak říkají. Ale jsou to dobří lidé. Snad je bude provázet štěstí. Stejně jako nás.“ Vin objal Mai a přitiskl ji k sobě. Chvíli vychutnávali vzájemnou blízkost. Pak Vin odtrhl přimrzlé sáně od sněhu, hvizdem popohnal spřežení a od srdce se zasmál. Čeká je dobrý lov.
Publikování této verze: 13. 5. 2008 23:23
Sepsání: únor 1998
Poslední celková revize: 5. 8. 2004
Počet normostran (v přepočtu): 7
Počet slov: 2050
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Mraz.htm