Stručný úvod do problematiky
nových náboženských hnutí
David Zbíral
„Co je hanebnějšího než nenávidět něco, co neznáme, i kdyby to bylo hodno nenávisti?“
Tertullianus, Obrana křesťanství (Apologeticum)
Úvod
Tisk, televizní pořady i nejrůznější publikace nás neustále zahrnují zprávami o obrovském nebezpečí, které údajně hrozí jednotlivci i celé společnosti ze strany takzvaných „sekt“. I v našem nejbližším okolí je lidem „vymýván mozek“. Naše bankovní konta jsou lstivě vysávána obratnými podvodníky, naše děti jsou rituálně obětovány, hroby našich blízkých znesvěcovány, naše dcery znásilňovány zvrhlými vůdci temných sekt. Za našimi humny totiž působí zhoubné kulty, před kterými je třeba se mít na pozoru. Pěstovala v sobě děti pro rituální oběti! Není jednoduché dostat se z vlivu silné sekty. Zlý kult vymyl mozek mé dceři. Sekty zotročují duši. Kde končí náboženství a začíná teror? Satan tě chce! S podobnými hesly jsme tu a tam konfrontováni. Je nám předestírán apokalyptický obraz hromadných sebevražd, vydírání, mentálního programování, teroristických útoků a zvrhlostí všeho druhu. Co to je sekta, kult, nové náboženství? Ohrožují nás? Jak o nich lze získat informace? Které z nich jsou nezúčastněné a které jsou jen xenofobní reakcí na odlišnost? Jak se máme vlastně postavit k problému nových náboženských hnutí?
Na tyto otázky se pokusí alespoň z malé části odpovědět tato práce. Nejdříve bude vymezeno několik základních pojmů. O v podstatě uniformních reakcích majoritní společnosti na odlišnost nám může mnohé povědět několik málo poznámek o postoji k novým náboženským hnutím už od dob starověku. Dále se práce bude zabývat sociologií nových náboženských hnutí a nakonec i jejich základní typologií; následovat bude bližší rozbor několika z těch nejdůležitějších. Rozsah práce nedovoluje žádné vyčerpávající analýzy. Zájemcům o hlubší studium problematiky lze doporučit především knihy Nová náboženská hnutí od Dušana Lužného a Sekty, kulty, alternativní náboženství od Davida V. Barretta (viz níže základní použitou literaturu). Je na místě upozornit, že některé publikace uvedené v bibliografii jsou antikultovní a je třeba je číst velmi opatrně a konfrontovat v nich uvedené informace s informacemi pocházejícími ze skutečně vědeckých publikací.
Než pokročíme dále, je ještě nutné zdůraznit, že se tato práce zabývá pouze těmi hnutími, která působí v rámci západní kultury. Zcela pomíjí, a to velmi často i v obecných tvrzeních, asijská, africká, indiánská i jiná nová náboženská hnutí včetně kultů karga a nejrůznějších jejich obdob.
Několik základních pojmů
Již nyní je třeba alespoň v krátkosti rozebrat několik základních pojmů týkajících se nových náboženských hnutí a jejich studia. Snaha o stručnost práce nedovoluje zabývat se některými tématy obsáhleji, ač by si to jistě zasloužila. Mnohé problémy musí tato stať zcela pominout. Kompozice práce se do značné míry řídí zmíněnou publikací D. Lužného.
Studium nových náboženských hnutí
Na rozbor metod studia nových náboženských hnutí (dále NNH) zde není dostatek prostoru. Spíš se zaměřme na charakteristiku několika základních přístupů, z nichž jsou NNH studována.
Teologickému přístupu (narozdíl od religionistického) nejde v prvé řadě o uchopení, popis a výklad náboženského faktu, ale o jeho etické a pravdivostní zhodnocení. Proto obvykle dochází k ostré polemice většinového náboženství s NNH, která jsou vnímána jako destruktivní, ba často jako výtvory satana. Dalo by se též použít širšího označení konfesní přístup, neboť z hlediska vlastní tradice samozřejmě zaujímá postoj k „sektám“ nejen teolog, ale i běžný věřící, který ty informace o NNH, jež se k němu dostanou, hodnotí z pozic vlastního náboženství.
Psychologický přístup se snaží zkoumat vliv NNH na jedince. Závěry psychologů bývají významně ovlivněny tím, že se většinou zakládají na výpovědích bývalýchčlenů NNH. Tato hnutí jsou psychology a psychiatry vnímána často jako pro lidskou psychiku destruktivní prostředí; s argumentací druhé strany, tj. např. těmi, kterým některé NNH naopak pomohlo z psychických problémů, se psychologové většinou nesetkávají.[1]
Sociologický přístup vnímá NNH jako sociální skupinu a sociologickými metodami se pokouší objektivně uchopit faktickou skutečnost. Přístup sociologie náboženství lze vnímat jako součást religionistického přístupu, který se snaží k náboženstvím přistupovat nehodnotícím způsobem.[2] Je nutné velmi pozorně odlišovat religionistický pohled od pohledu antikultovních „expertů na sekty“ i od teologického sebevymezování té či oné náboženské tradice vůči NNH.
Je samozřejmé, že protagonisté jednotlivých přístupů v závislosti na rozdílném metodologickém i ideovém pozadí dospívají ke zcela rozdílným závěrům.
Novými náboženskými hnutími se zabývají různé specializované organizace a akademická pracoviště, avšak nejen ony. NNH jsou rovněž v centru pozornosti antikultovního hnutí. Nedá se mluvit o jednotném antikultovním proudu; v zásadě antikultovní hnutí zahrnuje nejrůznější, často vzájemně nijak nepropojené autory i organizace. Základní sociologická typologie antikultovního hnutí je dělí na náboženský proud (v našich podmínkách jej představuje především křesťanská ortodoxie) a sekulárně-racionalistický proud. První poukazuje na odchylky nauky NNH od své vlastní a pokládá je často za organizace pod vlivem satana. Druhý kritizuje NNH zejména pro jejich údajnou vysokou společenskou nebezpečnost a negativní vliv na psychiku jedince. Oba dva se pak, ač s oblibou užívají jazyka vědy, orientují nikoli na nepředpojaté studium NNH, ale na varování před nimi.
Kromě argumentace antikultovního hnutí jsou tu také svědectví bývalých členů. Je nesmírně důležité, že je předkládají lidé, kteří se (narozdíl od mnoha antikultovních autorů) s prostředím daného náboženského hnutí osobně seznámili, byli jeho součástí. Druhým podstatným faktem ovšem je, že se jedná o lidi, které hnutí určitým způsobem zklamalo nebo kteří se jím cítí podvedeni, ať už od něj odešli z nějakého důvodu sami nebo byli vyloučeni.
Religionistika je daleka toho, aby zpochybňovala svědectví těchto bývalých členů (snad až na ta očividně zaujatá a prokazatelně fakticky nepřesná). Musí (a neváhá) si proto přiznat, že členství v některých nových náboženských hnutích skutečně mnoha lidem ublížilo. Avšak také se snaží vyslechnout druhou stranu, a to nejen vedení hnutí a oficiální učení, ale i současné členy, kteří naopak vnímají prostředí hnutí jako prospěšné svému duchovnímu vývoji a kterým hnutí v tom či onom ohledu pomohlo, ať už od světonázorové anomie, drogové závislosti, existenciální úzkosti, konzumního života či čehokoli jiného. Jednou z hlavních zásad empirického výzkumu nových náboženských hnutí je totiž zkoumat se stejnou pečlivostí všechna fakta – tedy ne jen ta, která podávají o hnutí nepříznivé svědectví –, za každou cenu se vyhnout jednostrannému pohledu a hodnocení přenechat jiným.
Sekta, kult, nové náboženské hnutí
Slovo sekta je silně ideologicky a emocionálně zatížené. Proto se mu religionistika a sociologie náboženství pokud možno vyhýbá a pokud je použije, pak výhradně jako termín pro náboženské hnutí, které se odštěpilo od určité hlavní tradice, vůči které se vymezuje. Antikultovní autoři, o kterých ještě bude níže řeč, naopak těží z ideologického náboje označení „sekta“ ve své argumentaci, jež velmi často staví na směšování nesouvisejících fenoménů, například na nejasných formulacích shrnujících pod štítkem „obecné charakteristiky sekt“ do jednoho pytle rituální pohlavní zneužívání a New Age. Argumentace antikultovního hnutí nezřídka využívá nevyřčeného podtextu a mlhavého vyjádření, jež mu právě dovoluje spojovat jevy, jež spolu nemají nic společného.
Pojem kult je naproti tomu vědou užíván (kromě výrazu pro kultické aktivity) tam, kde se má postihnout výrazná inovace v rámci dějin náboženství, tedy ne tvůrčí reinterpretace určité již existující tradice. Užití antikultovními „experty na sekty“ opět těží z neblahého nádechu slova „kult“ v běžném jazyce.
Termín nové náboženské hnutí (new religious movement) je nehodnotícím a zřejmě v současné době nejpoužívanějším označením nahrazujícím zastaralé a již dávno neodpovídající výrazy jako „náboženství mladých“ apod. Pro souhrn NNH bývá někdy užíváno označení nová religiozita či alternativní religiozita.
Několik příkladů z historie
Nová náboženská hnutí jsou fenoménem, který provází lidský rod odnepaměti. Snaha o náboženskou reformu se tu a tam, především v období určité destabilizace dané kulturně-náboženské tradice,[3] objevovala ve většině historických společností a z ní se rodila i nová náboženská hnutí. Některá z těchto hnutí velmi brzy zanikla, jiná se transformovala ve velké a stabilní náboženské tradice.
Zde samozřejmě není možné podat zevrubnou historii nových náboženských hnutí minulosti; ostatně jako nové náboženské hnutí vzniká pochopitelně každé založené náboženství[4] a problém počátků jednotlivých náboženství evidentně překračuje zaměření i zamýšlený rozsah této práce. Přesto by snad bylo vhodné krátce poukázat na určité typické motivy, jež se objevují v pohledu majoritní společnosti na nová náboženská hnutí; tyto motivy nám mohou pomoci pochopit hluboce zakořeněný strach z NNH, který rozhodně není specifikem naší doby.
Typickým příkladem je křesťanství. Jakmile se začalo šířit v Římské říši, stalo se terčem útoků.[5] Ze strany oficiální moci jde o reakci poměrně pochopitelnou. Důvodů bylo více: určitý radikalismus a exkluzivismus křesťanství, počáteční odmítání vojenské služby, mesianismus, na státních institucích nezávislá síť sociální solidarity (odtud snad pramení obavy ze snahy o získávání politického vlivu), obřady v uzavřených prostorách bez přístupu veřejnosti, odmítnutí císařova božství atd.[6] V neposlední řadě tu ovšem působila také xenofobie, jež je v podobných případech běžná. V kontextu studia NNH si zaslouží naši pozornost především nepřátelské veřejné mínění, jež pronásledování oficiální mocí umožňovalo[7]: křesťané byli podezíráni z orgií, krvesmilstva, rituálních vražd dětí, kanibalismu,[8] provozování dosud neznámé, cizorodé, státem nepodporované magie, „nenávisti k lidskému pokolení“ a dalších zločinů. Dokonce byla velmi obvyklá víra, že epidemie a živelné pohromy sesílají bohové jako trest za odvrat od tradičního náboženství.
Záhy po vítězství křesťanství začali být z podobných zločinů obviňováni Židé, pohané a heretici. Mithrova mystéria byla vzhledem ke značné vnější podobnosti ústředního ritu pokládána za ďábelskou parodii křesťanské eucharistie.[9]
Během středověku se stali objektem xenofobie Židé. Podezření byla podobně absurdní: trávení studen, šíření epidemií, mučení voskových figurek Krista, znesvěcování proměněných hostií, křižování křesťanských dětí, jejichž krev prý měla být používána během obřadů, uctívání ďábla, rituální vraždy, obřad opakující mučení Ježíše Krista jako parodie křesťanské bohoslužby (souvisí s pojetím Židů jako „bohovrahů“), maleficia apod. Tato podezření měla za následek pogromy, omezování práv, izolaci v ghettech, speciální označení apod.[10] Samozřejmě že mnozí mocnáři, zadlužení u židovských obchodníků, vyvolávali pogromy proto, aby se pohodlně zbavili věřitelů. Nicméně vždy si to dovolili jen s vědomím, že proti Židům prakticky permanentně stojí veřejné mínění.
Vlna antisemitismu na konci 19. stol. a na začátku století 20. souvisela s podobnými obviněními (srv. Dreyfussovu aféru či známý případ Žida Leopolda Hilsnera obžalovaného z rituální vraždy). Raný nacismus[11] předal podezření z židovského či „židozednářského“ komplotu i nacismu pozdějšímu a boj proti „spiknutí židozednářských sil“ vyvrcholil peklem koncentračních táborů.
O neinformovanosti (a neochotě se informovat) o náboženstvích v daném regionu menšinových svědčí i osudy muslimské komunity ve středověké Evropě. Evropa jí především v době křížových výprav podsouvala víru v Prorokovo božství, Muhammad byl nazýván „modlou“, „satanem“ apod.
Dějiny evropské magie od středověku až po dnešní dny jsou učebnicovým příkladem xenofobie, nedostatečné informovanosti, pověr a strachu. Obcování s ďáblem, vraždy novorozeňat, maleficia, orgie, antropofagie, znesvěcování Těla Páně, to jsou jen některá obvinění vznášená proti „čarodějnicím“. Výzkumy jasně ukázaly, že jde[12] o obvinění nepodložená. Ve skutečnosti se v těch případech, kde nebyla obvinění zcela falešná, jednalo o účastníky rituálů nekřesťanských, nikoli však satanistických.[13] „Hon na čarodějnice“ pokračoval i v protestantském prostředí.
Rovněž některá středověká náboženská hnutí jako beghardi, bekyně, valdenští či kathaři byla podezírána z orgií.[14] Obětí intrik a podezření ze služby démonům, znesvěcování kříže, obcování s démony, rituálního homosexuálního styku či znesvěcování eucharistie se stali templáři.[15]
Zajímavá je pro naše téma i pověra, že jezuité v pobělohorské době kradli protestantské děti, aby je „naprogramovali“ a jejich identitu nahradili „pseudoidentitou“. Tyto zkazky se velice podobají pojetí antikultovních autorů, podle nichž je člověk „unesen“ z lůna milující rodiny, je mu „vymyt mozek“ a jeho identita, zformovaná v harmonické době dětství, je nahrazena identitou cizorodou, identitou poslušného robota ve službách vůdce sekty.[16]
Snad bylo užitečné uvést alespoň těchto několik příkladů intolerance a xenofobie, jež měly za následek v různých historických obdobích v zásadě dosti podobná (a podobně falešná) obvinění. Možná nám pomohou pochopit, že iracionální strach z dnešních nových náboženských hnutí (rituální vraždy, rituální zneužívání dětí, Černá mše jako parodie mše katolické, antropofagie, znesvěcování hostií...) se zakládá spíše na archetypálnách reakcích na náboženské skupiny odlišné od etablovaného kulturně-náboženského prostředí než na odůvodněných obavách vycházejících z faktické skutečnosti. Možná že jsou obvinění dnešních NNH nejen stejně nepodložená, ale také stejně nebezpečná, neboť neustále hrozí kriminalizace alternativní religiozity.[17]
Sociologie nových náboženských hnutí
Konverze
Svébytným předmětem studia je konverze k NNH. V zásadě se střetávají dva modely. Jedním je pojetí konverze jako vymytí mozku (brainwashing model), druhým pojetí konverze jako postupného sociálního posunu (social-drift model).
Termín a popis metod vymytí mozku (brainwashing) pochází od Roberta Jay Liftona, který ve své knize Reforma myšlení a psychologie totalitarismu rozebírá techniky, kterými Číňané během korejské války působili na zajaté americké vojáky. Původní identita jedince je zpochybněna, zničena a postupně nahrazena novou. Lifton naprosto neadekvátně aplikuje teorii brainwashingu, která se vztahuje pouze na extrémní podmínky zajateckých táborů, i na „totalitární náboženské kulty“ působící v západní společnosti.
Sociologické studie podepřené empirickým materiálem dokázaly, že model vymytí mozku je zjednodušující a tendenční. Pochopitelně že jsou skupiny, jejichž misijní činnost je hlasitější, viditelnější, patetičtější či agresivnější než misijní činnost skupin jiných. Ale pokud bychom uznali, že je model vymytí mozku odpovídající, museli bychom konstatovat, že je v zásadě aplikovatelný na jakoukoli formu sociálního působení (včetně výchovy v rodině, denního tisku apod.); rozdíl mezi jednotlivými případy by byl pouze ve stupni, nikoli v podstatě, alespoň dokud antikultovní autoři nevypočítají něco jako „kritickou mez“, za kterou už je působení brainwashingem (podobně jako vypočítali „kvocient sektářství“).
Model konverze jako vymytí mozku není pro religionistiku a sociologii náboženství přijatelný; staví totiž na velmi pochybném předpokladu, že jedinec má nějakou pevnou, stálou, v harmonické době dětství formovanou a „skutečnou“ (to jest majoritní společnosti poplatnou) identitu a ta je pomocí vymytí mozku nahrazena „pseudoidentitou“, která je patologická a vlastně nepatří danému jedinci, nýbrž je to jakýsi zhoubný nádor na jeho „pravé“ identitě. Proces konverze k novým náboženským hnutím antikultisté redukují na údajné „mentální programování“. Identita jedince je ovšem, jak problém vystihl Dušan Lužný, v moderních industriálních společnostech vystavena každodennímu zpochybňování. Jde o velmi dynamickou strukturu, která se neustále vyvíjí a je otevřena i náhlým změnám, pokud je uzná za prospěšné.
Celý koncept vymývání mozku je až naivně jednostranný. Nahlíží na nová náboženská hnutí jako na negativní, destruktivní kulty, které uchopí do spárů nic netušícího člověka a stáhnou ho takříkajíc pod hladinu.
Je pochopitelné, že nové náboženské hnutí může jedinci jak uškodit, tak prospět. Je též pravda, že mnohá nová náboženská hnutí prošla nebo procházejí velmi bouřlivým obdobím, že některá jsou poněkud extrémistická, že se u některých objevily případy vydírání, daňových podvodů, atentátů, výtržnictví (např. rozstřílení výlohy obchodu s alkoholickými nápoji) a podobně. To se nesnaží zatajovat ani mnohá náboženská hnutí (vědouce, že by se na to stejně přišlo a zatajování by bylo použito proti nim), natožpak religionisté. Nicméně faktem zůstává, že sociologie náboženství a religionistika po zhodnocení empirického materiálu nemůže přijmout paušální kritiku nových náboženských hnutí, jíž vytrvale zahrnují veřejnost novináři a jedinci angažovaní v antikultovním hnutí, které lze jen velmi těžko považovat za nezaujaté. Jejich teorie jsou obecně přijímané; fakticky vytvářejí mediální obraz nových náboženských hnutí, a tedy přímo působí na přístup veřejnosti k nim. Kromě těchto faktorů je tu však také obecná xenofobní tendence, která působí, že je veřejnost všem negativním výrokům o NNH příznivě nakloněna.
Konvertitu chápe teorie brainwashingu jako nezralého, zmateného, v daném období psychicky labilního či nerozumného nešťastníka (normálního jedince v normální situaci by přece taková hloupost jako konverze k NNH nikdy ani nenapadla). Antikultovní hnutí svými teoriemi obhajuje etablovanou kulturu, aniž by si připouštělo, že mnoho reforem, o které NNH usilují, by bylo nejen přínosných, ale i realizovatelných. Vzhledem k uvedenému není nepochopitelné, že je antikultovní hnutí spjato především s konzervativnějším křesťanským či humanisticko-ateistickým prostředím.
Jedinci či organizace angažované v antikultovním hnutí se někdy snaží „zachraňovat“ oběti ze spárů údajných „destruktivních kultů“ a provádí „deprogramování“, což je deklarováno jako metoda odstranění „pseudoidentity“ a pomoc ve znovunalezení „skutečné identity“ konvertity. Donedávna zřejmě zahrnovala praxe deprogramování i metody kolidující se zákonem (únos, porušování náboženské a osobní svobody) a techniky, které by se často daly nazvat vymytím mozku spíše než konverze k NNH. Zdá se však, že od těchto extremistických praktik bylo upuštěno. Nynější praxe již údajně ponechává členovi „kultu“ možnost svobodně odejít a vrátit se k náboženské skupině.
Pravděpodobně první antikultovní organizací moderní doby je FREECOG – Free Our Children from the Children of God. U nás antikultovní hnutí reprezentuje Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů; jejími význačnými představiteli jsou např. Zdeněk Vojtíšek, Prokop Remeš nebo Tomáš Novotný.
Teorie brainwashingu je rozšířena především mezi psychology a psychiatry, kteří jsou ovlivněni svým zájmem o daný problém jako o svébytnou oblast psychopatologie a snahou o nalezení odpovídající „terapie“. Příslušnost k NNH je v této argumentaci v podstatě nerozumem, chorobou, kterou lze vyléčit.
Model konverze jako sociálního posunu vnímá osobnost jedince jako mnohem otevřenější strukturu. Jako první jej vypracovali John Lofland a Rodney Stark a v průběhu dalšího vývoje sociologie náboženství byl upřesněn a rozšířen. Podle sociologické teorie konverze jde o postupný posun, který nezávisí ani tak na míře „nátlaku“ náboženské skupiny, jako spíše na svobodné volbě samotného jedince a vůbec mnoha individuálních i sociálních okolnostech. Důležitější roli než učení a rituály skupiny obvykle hrají osobní vazby na členy skupiny.
Sociologové poukazují na to, že vysvětlení motivů konverze „naprogramováním“ jedince s nějakým způsobem destabilizovanou, a tedy ovlivnitelnou psychikou je zjednodušující. Sami mluví o motivu intelektuálním, mystickém, experimentálním, citovém aj. Jako jedno z možných vysvětlení konverze, ovšem jen ve velmi vzácných případech, připouštějí i nátlakový model, avšak střeží se jej povýšit na jediné správné vysvětlení konverze.
Financování
Nedílnou a samozřejmou součástí „strategie přežití“ každé náboženské skupiny je financování. Aby zajistila funkčnost svých struktur v rámci moderní společnosti, neobejde se bez dostatečného ekonomického zázemí, ať už k zabezpečování financí využívá vybírání příspěvků, mobilizaci sponzorů, neplacenou práci svých členů nebo podnikatelskou činnost. V antikultovní literatuře[18] s oblibou přetřásaná „skandální odhalení“, že se to které hnutí zabývá podnikatelskou činností, o dané náboženské skupině vypovídají jen to, že existuje a chce přetrvat, rozhodně ne že musí být pouhým zastíracím manévrem, který má skrýt snahu vedení vydělat co nejvíce peněz.
Vybraná nová náboženská hnutí
Existuje značné množství typologií NNH. Zde se přidržím té, která klasifikuje NNH podle jejich příslušnosti k širší náboženské tradici, jejíž odkaz reinterpretují. Na začátku každé kapitoly bude vyjmenováno několik nejdůležitějších nebo nejznámějších hnutí, z nichž jedno či dvě budou podrobeny bližšímu rozboru.
Hnutí vycházející z křesťanství
Mezi NNH vycházející z křesťanství patří například mormoni, Adventisté sedmého dne, Rodina, charismatické hnutí, kristadelfiáni, unitáři, Ježíšova armáda nebo Církev sjednocení.
Církev sjednocení
Oficiální název tohoto náboženského hnutí zní Sdružení Ducha svatého pro sjednocení světového křesťanstva. Založil je roku 1954 Sun-mjong Mun na základě zjevení Ježíše Krista, který Muna pověřil nastolením Božího království na zemi.
Základním textem hnutí je Munův Boží princip, který originálně reinterpretuje Starý i Nový zákon. Podle něj se pokus o nastolení Božího království už dvakrát uskutečnil: poprvé v době, kdy Adam a Eva dleli v ráji. Božím záměrem bylo vytvořit dokonalou rodinu (muž – žena – Bůh). Avšak anděl Lucifer se zamiloval do Evy a svedl ji. Eva, která poznala, že se dostala na scestí, se pokusila chybu napravit a ulehla i s Adamem. Avšak první lidé měli ještě v tomto stádiu žít jako bratr a sestra. Zneužili lásky a to se stalo příčinou jejich pádu.
Druhý pokus o vytvoření ideální rodiny měl uskutečnit Ježíš Kristus, ale dřív než k tomu došlo, byl ukřižován. Sun-mjong Mun byl svými následovníky vždy považován za onoho posledního mesiáše, který splní úkol a se svou manželkou Hak Ča Chan založí ideální rodinu. Sám se za mesiáše neprohlašoval až do roku 1992, kdy v oficiálním dokumentu své mesiášství potvrdil. Nepovažuje se však za vtělení Boha (ač jej některé antikultovní pořady ironicky nazývají „žijícím Bohem“) ani za Ježíše Krista, který přišel podruhé.
Hnutí ostře vystupuje proti komunismu. Bylo obviněno z podpory extrémně pravicových hnutí, např. Národní fronty Jean-Marie Le Pena. Je terčem kritiky mnoha antikultovních autorů, ale i např. Výboru Evropského parlamentu pro mládež, kulturu, vzdělání, informace a sport, který Církev r. 1984 obvinil, že „rozbíjí rodiny“. Původním komunitám bylo především vyčítáno, že vymývají lidem mozky, nedopřávají členům dostatek spánku a indoktrinují je. Ať už šlo o námitku opodstatněnou či ne, od komunit tohoto typu bylo až na výjimky Církví upuštěno a většina členů žije ve vlastních domech.
Pravděpodobně vůbec nejvíce se však antikultovní autoři (i širší veřejnost) pozastavují nad praxí hromadných sňatků. Partnera vybírá reverend Mun na základě modliteb. Je třeba podotknout, že páry dostanou čas se navzájem poznat a mají též možnost partnera odmítnout, ač tohoto práva se zdá se příliš nevyužívá, neboť Sun-mjong Mun a Hak Ča Chan jsou považováni za ideální rodinu, která nejlépe ví, kdo je pro koho vhodný. Procento rozvedených manželství se zdá být ve srovnání s majoritní západní kulturou velmi nízké, což ovšem může pochopitelně být dáno spíše normativní morálkou Církve než tím, že by rodiny fungovaly výrazně lépe. Sezdávání lidí různých ras je projevem snahy Církve o sjednocení celého lidstva a světový mír. Je třeba pro přesnost poznamenat, že v těch zemích, kde nemají stoupenci Sun-mjong Muna status církve, se z právního hlediska nedá mluvit o svatbách a že mnoho přítomných párů už je sezdaných a od Muna pouze přijímají požehnání.
Manželství má v Církvi sjednocení eschatologický význam; až budou lidé žít v dokonalých manželstvích, bude nastoleno Boží království. Předmanželský sex a nevěra jsou nepřípustné.
Církev vyvíjí rozsáhlou misijní, humanitární, osvětovou a kulturní aktivitu. Nemá kněze; absolvování Teologického semináře Církve sjednocení opravňuje k užívání titulu reverend. Hnutí si váží bible a považuje ji za inspirovanou, avšak nikoli neomylnou. V mnoha ohledech má Církev názory zcela ortodoxní, její pojetí je nicméně dualističtější než pojetí křesťanské ortodoxie. Ve světě se podle jejího učení sváří dobro a zlo; dříve byl tento boj chápán především jako boj náboženství a demokracie proti ateismu a komunismu, po pádu komunistického bloku začíná být zlo viděno i uvnitř demokracie, např. v drogách či volném sexu, nicméně Církev i nadále očekává rozhodující eschatologickou bitvu mezi silami dobra a zla, jíž bude třetí světová válka. Hnutí si nejvíce váží křesťanství, ale připouští, že i jiná náboženství vedou k Bohu.
Mezi nejvýznačnější kritiky hnutí patří bývalá manželka Munova syna, která z hnutí vystoupila a nechala se se svým mužem rozvést; z jejích výpovědí vyplývá, že ji psychicky i fyzicky týral a užíval kokain. Kromě toho se cítila omezována, neboť ač žila v luxusním prostředí Munova sídla v New Yorku, musela jej či svého manžela žádat o každou maličkost včetně návštěvy „vnějšího světa“.
Hnutí je vyčítáno, že diskriminuje ženy. Členky si to nemyslí. (Postavení žen v hnutí je dáno tím, že hnutí vychází ze silně patriarchální korejské a skrze bibli i židovské kultury.)
Hnutí má v současné době zhruba čtvrt miliónu členů, podle jiných údajů jen 180 000, podle svých vlastních dokonce přes 2 milióny; nejvíce v Jižní Koreji, Japonsku a USA. V ČR působí od roku 1969. V době totality bylo tvrdě pronásledováno a jeho přívrženci odsouzeni k trestům odnětí svobody zhruba od jednoho roku do pěti let. I v polistopadové éře se zřejmě stali obětí diskriminace ze strany státních institucí, které ji navzdory splnění podmínek příslušného zákona odmítly zaregistrovat jako církev.
Rodina
Rodina (donedávna Rodina lásky, ještě dříve Děti Boží) je další z velmi kontroverzních a velmi napadaných náboženských skupin. Vznikla v šedesátých letech jako skupina složená především z mladých nadšenců pod vedením Davida Brandta Berga (1919-1994; přijal jméno Mojžíš David, zkráceně Mo), kteří věřili, že druhý Kristův příchod je blízko. Ze začátku byli vnímáni jako přirozená součást kontrakultury, ovšem brzy se ocitli pod palbou kritiky. Počátky hnutí dosti poznamenala podezření z podpory homosexuálních styků, skupinového sexu, pohlavního zneužívání dětí a podobně. Proslula taky specifická metoda misie známá pod poněkud pejorativním názvem „flirty fishing“ (tedy rybolov flirtem), která v podstatě spočívala v tom, že pokud členka hnutí seznala, že je to pro obrácení určitého muže (kterého si např. vyhlédla v baru či na ulici) nutné, svedla jej a pokusila se ho obrátit na víru. Apologie této praxe byla vcelku prostá: rybáři lidí potřebují návnadu, jinak nechytí nic, a Ježíš nás přece koneckonců vyzýval, abychom se navzájem milovali.
Flirty fishing provozovali i muži. Sexuální volnost byla ale pro nebezpečí nákazy virem HIV a zčásti snad i kvůli kritice omezena a flirty fishing zakázán. Dnešní členové se od této metody distancují.
Normativní náboženská nauka Rodiny je relativně blízká protestantismu. Členové Rodiny nicméně trvají na fundamentálním výkladu biblické kosmogonie a věří v blízkost konečné bitvy, Armageddonu. Uznávají učení ostatních křesťanských církví, ovšem odmítají sociální a mocenské struktury.
Mnozí členové zdůrazňují, že tzv. Zákon Lásky, jeden ze základních principů hnutí, neznamená sexuální nevázanost. Různé excesy a perverze jsou mluvčími Rodiny odmítány, nicméně volný sex je mezi členy hnutí vcelku běžný.
Existují dva typy členů; ti, kteří se angažují „na plný úvazek“, a přidružení členové, kteří se účastní důležitějších aktivit a odvádějí desátek ze svého výdělku. Zdá se, že se Rodina nesnaží své členy jakkoli izolovat od rodinných příslušníků. Věnuje se mimo jiné humanitární činnosti.
Dnes má hnutí asi 9000 členů, z toho 3000 dospělých, a je tvořeno převážně malými komunitami. Od roku 1994 vede Rodinu manželka zesnulého Davida Berga Maria.
Hnutí vycházející z buddhismu
Příklady: zen na západě, Ničiren šóšú, Arya Maitréja Mandala, Angažovaný buddhismus, Vadžradhátu – Šambhala, Friends of Western Buddhist Order.
Angažovaný buddhismus
Angažovaný buddhismus je zcela pravověrné reformní hnutí či spíše platforma v rámci buddhismu. Lze jej vnímat jako výsledek dialogu buddhistické etiky se západní ideou lidských práv. Klade důraz na sociální angažovanost a princip odpovědnosti za to, co se na světě děje. Aplikuje tradiční buddhistickou etiku na problémy moderního světa; zásada nebrat, co není dobrovolně dáváno, tak zahrnuje i vykořisťování zemí třetího světa skrze mezinárodní ekonomický systém, odmítnutí nepřístojného sexuálního chování znamená i boj proti mužské dominanci a diskriminaci žen apod. Hnutí se vyznačuje silným důrazem na ekologii. Nejznámějšími představiteli jsou Sulak Sivarakša a čtrnáctý dalajlama Tändzin Gjamccho.
Hnutí vycházející z hinduismu
Pro příklad: Haré Kršna, Brahma Kumaris, Sahádža jóga, Šrí Činmoj, Ánanda Marga, Transcendentální meditace, Bhagvan Radžníš, Meher Baba, Satja Sai Baba.
Šrí Činmoj
Indický guru Šrí Činmoj Kumar Ghoš, žák slavného mistra Šrí Aurobinda, v roce 1964 začal v USA hlásat systém postavený na hathajóze, bhakti čili láskyplné službě Bohu, meditaci a praktické etice. Napsal značné množství knih (údajně více než 700), ale vytvořil i mnoho kreseb, maleb, písní a básní. Hnutí klade důraz hlavně na meditaci a správný životní styl. Cílem meditačních technik je dosažení duchovní svobody.
Členové hnutí jsou vegetariány. Hnutí neizoluje jedince z okruhu jeho blízkých; podle jednoho z textů se nemáme vzdát světa, rodiny či přátel, nýbrž jen své vlastní nevědomosti.[19] V souladu s hinduistickou tradicí karmamárgy (cesty činů) spojené s bhakti, tj. oddanou láskou k božské bytosti, hlásá Šrí Činmoj obětování vlastních skutků Bohu. Vyžaduje se sexuální zdrženlivost a v návaznosti na indickou tradici oddanost guruovi.
Hnutí vyvíjí mírové aktivity (Běh míru, mírové koncerty...) a věnuje se propagaci sportu a zdravého životního stylu.
Hnutí působí i v České republice.
Haré Kršna[20]
Oficiální název tohoto hnutí je Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny (International Society for Krishna Consciousness, zkráceně ISKCON). Založil je Šrí Šrímad Abhaj Čharan Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda, jenž byl roku 1933 pověřen svým guruem Bhaktisiddhántou pomoci Západu uvědomit si Kršnu. Až dospěl do životního stádia, v němž se mohl podle ášramadharmy stát sannjásinem, vydal se na Západ. Byl přijat hippies a mezi nimi také našel mnoho svých příznivců. Roku 1966 založil v New Yorku ISKCON. Mezi příznivce hnutí patřil i kytarista Beatles George Harrison (známá mahámantra používaná hnutím vešla v podání Beatles ve všeobecnou známost). Před svou smrtí založil Prabhupáda mezinárodní komisi, která měla převzít řízení ISKCONu.
Po Prabhupádově skonu prošlo hnutí obdobím zmatků a skandálů. Mnozí guruové nejrůznějším způsobem zneužívali svého postavení. Vznikly i různé odchylky od Prabhupádova učení; Džajatírtha je například spojil s některými křesťanskými prvky a stal se jedním z široce uznávaných guruů v rámci New Age. Další guru, Kírtánanda, založil komunitu známou pod označením Nový Vrindávan. Ta byla po obvinění Kírtánandy ze závažné trestné činnosti ISKCONem zrušena.
ISKCON je dnes k sobě samému ve svých prohlášeních zdravě sebekritický a snaží se očistit své jméno. Právem poukazuje na to, že mnohé informace, na kterých staví antikultovní autoři svou kritiku, jsou zastaralé a dnes již neodpovídají realitě. Ve skutečnosti se zdá, že dnešní ISKCON není hnutím, které by muselo znepokojovat majoritní společnost. Hlásí se spíše k umírněnosti a vedle tradičního života v mnišské komunitě začíná propagovat i světský život prosycený bhakti, oddanou láskou ke Kršnovi. (Kršna je v hinduismu Višnuovým avatárem, avšak na to není hnutím kladen až takový důraz.) Spiritualita ISKCONu přímo navazuje na gaudijský višnuismus, což je tradice stará několik set let, v kontextu indické kultury tedy nelze mluvit o „novém náboženském hnutí“. Nicméně na Západě ve své specifické podobě reprezentované ISKCONem je nutno hnutí za „nové“ označit, neboť není součástí etablovaného kulturního prostředí.
Základními texty hnutí jsou Prabhupádův podrobně komentovaný překlad Bhagavadgíty a o něco mladší text Šrímad Bhágavatam.
Vztah hnutí k hinduismu je předmětem diskusí. Je nepopiratelné, že drtivou většinu základních myšlenek hnutí lze vysledovat v hinduistické tradici, že jeho základní posvátné texty jsou texty hinduistickými, že její rituály vyrůstají z hinduistického podloží, avšak nelze přehlížet jednak to, že hnutí dnešní kastovnický hinduismus považuje za pokřivení původního védského náboženství, jednak ten závažný fakt, že hnutí působí v prostředí, kterému je cizí jedna ze základních struktur hinduismu, totiž kastovní systém (přesněji systém varen). Otázku nelze jednoznačně rozhodnout; odpověď závisí vposledku vždy na obsahu, který přisuzujeme umělému a obecně dosti problematickému termínu hinduismus.
Podle učení hnutí (ale i klasického hinduismu) žijeme v období kalijugy, temného věku, který předchází eschatologické katastrofě a „recyklaci“ světa. Můžeme však vzdorovat úpadku zpěvem známé mahámantry „Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna Kršna, Haré Haré. Haré Ráma, Haré Ráma, Ráma Ráma, Haré Haré“. Ta nám umožňuje spojení s Kršnou.
Mahámantru má každý člen hnutí zazpívat 1728krát za den; zabere to asi dvě hodiny. Toto číslo je Prabhupádovým ústupkem Západu; Prabhupádův učitel trval na čtyřikrát větším počtu. Mahámantra umožňuje právě ono deklarované uvědomění si Kršny, který láskyplně pečuje o každou živou bytost.
Novopečení členové skládají závazné sliby. Dostávají nová, indická jména. Někdy si holí hlavy, ale nechávají si krátký cop šikhu, jenž značí důraz hnutí na individualitu každého člověka (navzdory obecně panující představě, že všechna učení vycházející z indických náboženských tradic usilují o zničení individuality). Muži nosí dhóti; svobodní šafránové, ženatí (a novici) bílé. Ženy si oblékají sárí. Oděv má duchovní symboliku.
Příkazy praktické etiky jsou přísné. Hnutí praktikuje vegetarianismus (nejsou dovolena ani vejce). Je zakázáno požívat jakékoli omamné látky včetně tabáku, alkoholu, čaje, kávy, kakaa, čokolády apod. Členové se musejí vyhýbat sportu, loteriím a hrám, ale také četbě románů a studiu filosofie, ač zde je spíše míněna matoucí sofistika, neboť např. indická filosofie je studována velmi aktivně.
Sex je přípustný pouze mezi manžely a jedině za účelem zplození dítěte. Pohlavní styk s těhotnou či kojící ženou je zakázán.
Hnutí se věnuje humanitárním aktivitám, například řídí akci Jídlo pro život. Usiluje o zvnitřnění náboženského života, odstranění sekularizace a obrat k bhakti. Filosofii neosobního božského principu hnutí odmítá.[21]
Určení počtu členů je obtížné. V Británii je to např. asi 300, ale na slavnosti Kršny v Bhaktivedanta Manoru přijede až 30 000 lidí; toto číslo ovšem zahrnuje i „externí“ příznivce hnutí, hinduisty žijící v Británii a zájemce všeho druhu. Hnutí Haré Kršna nemá jediné centrum, ale důležitým místem je pro jeho příznivce Majápur v Západním Bengálsku, kde se každý rok schází správní rada ISKCONu. Představitelé hnutí vyčislují počet členů v ČR asi na 400 (nepočítaje v to vnější příznivce). Důležitými středisky jsou farma Kršnův dvůr u Benešova a pražské Centrum pro védská studia. Hnutí provozuje několik veřejných vegetariánských restaurací. V Praze pořádá každodenní průvody se zpěvem a hudbou.
Hnutí vycházející z okultismu a esoterismu
Tato široká a nesourodá škála nejrůznějších hnutí programově navazuje na různé esoterické a okultní proudy, např. gnosticismus, západní mystickou tradici, heretická hnutí, hermetismus, kabalu, rosikruciánství či alchymii. Pro příklad jmenujme satanismus, Hnutí Grálu, teosofii, antroposofii, rosikruciány, Řád Zlatého úsvitu, Společnost vnitřního světla, Církev univerzální a vítěznou nebo nejrůznější UFO kulty jako raeliánské hnutí, Společnost Aetherius či neblaze proslulá Nebeská brána.
Satanismus
Na samém počátku je třeba si uvědomit, že slovo satanismus je poznamenáno určitým přídechem strachu a veřejnost je nakloněna uvěřit o satanismu takřka čemukoli, jen když je to dost nechutné. Proto je třeba zkoumat satanismus s nejvyšším vědeckým nasazením a nepřikládat význam nepotvrzeným spekulacím.
Satanismus je vnitřně velmi různorodý a jen zčásti náboženský proud. Za předchůdce moderního satanismu je pokládán okultista Aleister Crowley (1875-1947).[22] Jeho satanismus je syntézou magie, okultismu a spiritismu. Ze skupin či jednotlivců, kteří jsou označováni za satanisty, se nicméně ve skutečnosti jen nepříliš velká část dostane alespoň k vážnějšímu studiu okultismu, neboť drtivou většinu „satanistů“ tvoří fanoušci heavymetalových kapel. Málokteří zajdou dále než k používání satanistické rétoriky a satanistických symbolů (jež jsou, jak podotkl D. Lužný, v mnoha případech spíše znakem protestu proti stávajícím sociálním strukturám a autoritám). Jen málo z nich se dostane k systematičtějšímu studiu okultistické literatury, ještě méně se pokusí např. praktikovat erotickou či jinou magii. Navíc „někteří předpokládaní satanisté,“ píše David V. Barrett, „jsou velmi malé menšiny pedofilů, kteří odívají svou perverzi do pseudogotických náboženských cingrlátek, buď aby ve svých obětech vyvolali ještě větší strach, nebo aby vystupňovali své pojetí ‚legrace‘, nebo snad na základě jakéhosi pokrouceného uvažování aby ospravedlnili sami před sebou své jednání.“ Další typ lidí používá označení za satanismus pro svůj hlubší zájem o okultistická studia, aniž by se ovšem klaněli satanovi.
Konečně poslední skupinu, která zde bude uvedena, tvoří satanisté, kteří uctívají satana a slaví satanské rituály. Pro podepření především v křesťanském prostředí rozšířeného tvrzení o „pravých satanistech“, kteří prý zůstávají ve skrytu, zastávají vysoké funkce ve státní správě a LaVeyově Satanově církvi se vysmívají jako dětské hříčce, nebyly, pokud je autorovi známo, do chvíle sepsání této práce předloženy žádné hodnověrné důkazy.
I kriminální rozměr rituálů těch satanistů, kteří satana opravdu uctívají, je poněkud sporný, navzdory středověkým spisům, z nichž vycházejí barvité popisy tzv. Černé mše v křesťanských antikultovních publikacích, které považují satanské rituály za parodii svých vlastních a jsou v tom vědomě podporováni i např. samotným zakladatelem Satanovy církve LaVeyem, jenž se nechal vyfotografovat s „živým oltářem“, tj. nahou ženou, což skutečně odpovídá některým starým spisům.[23]
Zmíněná Satanova církev je jedním z nemnoha pevnějších bodů religionistického studia satanismu. Založil ji v San Francisku Anton Szandor LaVey roku 1966. Tato církev má celkem jasně formulovanou doktrínu a ustálené rituály i svátky. Hlavními texty jsou LaVeyova díla Satanská bible, Satanské rituály a Dokonalá čarodějka, která hlásají odmítnutí křesťansko-platónské morálky, na které jsou založeny i zákony a údajně pokrytecké, nepřirozené mravní normy moderní společnosti.
Satanova církev nechápe satana jako zlou, proti člověku zaměřenou sílu, ale sílu svobodnou. Očekává, že satan jednou převezme vládu nad světem. Mnozí přívrženci věří v převtělování. Obecně nejsou tolik orientováni na posmrtný život. Zdůrazňují tento svět a tento život. Hlásají, že vůle je zákon a že se člověk má osvobodit z otroctví morálky.
Církev klade důraz na sex a nijak se netají svými sexuálními praktikami. Část Satanské bible je věnována jejich barvitému líčení. Ač Satanova církev satana uctívá, více se zaměřuje na ono „dělej, co chceš ty“.
Základem učení Satanovy církve je Satanské devatero uvedené v Satanské bibli:
1. Satan znamená ukájení choutek, nikoli odříkání!
2. Satan znamená živoucí existenci, nikoli vymyšlené spirituální báchorky!
3. Satan znamená neposkvrněnou moudrost, nikoli pokrytecký sebeklam!
4. Satan znamená laskavost k těm, kdo ji zasluhují, nikoli lásku vyplýtvanou na nevděčníky!
5. Satan znamená pomstu, nikoli nastavení druhé tváře!
6. Satan znamená odpovědnost vůči odpovědným, nikoli péči o psychické upíry!
7. Satan znamená člověka jako pouhé zvíře, někdy lepšího, mnohem častěji však horšího než ti, co kráčejí po čtyřech, člověka, jenž se díky „božskému duchovnímu a intelektuálnímu vývoji“ stal nejzkaženějším zvířetem!
8. Satan znamená všechny takzvané hříchy, jelikož vedou k fyzickému, mentálnímu nebo emocionálnímu uspokojení!
9. Satan je nejlepším přítelem, jakého kdy církev měla, jelikož ji po celá ta léta pomáhal udržovat v chodu![24]
Jak vidno, Satanova církev stojí v programové opozici vůči křesťanství a křesťanstvím pohrdá.
Jejími hlavními svátky jsou Halloween (1./2. listopadu) a Valpuržina noc (30. dubna/1. května). Rituály jsou zaměřeny především na nevázané sebevyjádření členů. Existují i iniciační rituály spojené s přijetím nového člena.
Co se týče satanistického rituálního zneužívání či dokonce obětování dětí, kromě zmíněných případů maskované pedofilie, která nemá se samotným satanismem nic společného, pro ně chybějí jakékoli věrohodné doklady. Barret uvádí, že mnoho žen, které tvrdily, že ve svých tělech pěstovaly děti pro satanské oběti (což je právě vedle stereotypní reakce na výrazně odlišný a proti stávajícím sociálním strukturám zaměřený kult jedním z hlavních základů pověstí o temných satanských rituálech), zřejmě vypovídalo nepravdu či bylo stiženo syndromem falešné paměti.[25]
Značné problémy přinesla obvinění z údajných rituálních vražd a zneužívání novopohanům, kteří začali být okamžitě po uveřejnění bombastických novinových článků podezíráni z týchž nekalých praktik. Veřejnost nadále ignoruje, že satanismus a novopohanství jsou hnutí zcela odlišná. Mnoha novopohanským rodinám byly orgány státní moci v Británii počátkem 90. let odebrány děti a teprve po čase, jakmile se podezření ukázala jako neopodstatněná, vráceny. Zevrubná oficiální zpráva britské vlády z roku 1994 konstatuje, že pro satanistické rituální zneužívání neexistují důkazy.[26]
Hnutí Grálu
Hnutí Grálu založil Oskar Ernst Bernhardt, jenž proslul pod svým duchovním jménem Abd-ru-shin (Syn světla). Roku 1926 zveřejnil své nejdůležitější dílo Poselství Grálu, které je k dispozici v českém překladu. O rok později vzniklo Hnutí Grálu. Centrem hnutí je Osada Grálu v tyrolských Alpách.
Učení obsahuje četné gnostické prvky.[27] Za podstatu bytí pokládají příznivci hnutí světlo. Vše, co existuje, je podle Abd-ru-shinova učení (podobně jako ve valentinovské gnózi či novoplatónismu) stupňovitě uspořádáno a emanuje jedno z druhého. Prvotní bytí představuje Bůh. Nejnižším ze všech jsoucen je hmota.
Abd-ru-shin odmítá výklad Grálu jako nádoby, z níž pil Kristus během Poslední večeře a do níž byla zachycena Kristova krev, když umíral na kříži, a zdůrazňuje hermetický původ tohoto mytologématu.[28] Grál je strážen na Hradě Grálu, jenž se ovšem nachází v duchovním, běžnému smyslovému vnímání nepřístupném světě. Grál je naplněn krvavě rudou tekutinou. Podle mýtu se nad ním jednou za rok objevuje holubice, jež znázorňuje komunikaci Boha s těmi, kdo jsou dočasně zajati v hmotném světě.
Hlavní strážce Grálu Amfortas byl sveden Luciferem na scestí. Tím narušil rovnováhu sil a způsobil svůj pád. Úkol krále Grálu Parsifala, jenž participuje na Božím duchu, je zabránit katastrofě přemožením Lucifera a zničením temnoty. Za Parsifala bývá považován Abd-ru-shin.
Hnutí slaví tři důležité svátky: svátek Svaté holubice (30. května), svátek Čisté lilie (7. září) a svátek Zářící hvězdy (29. prosince). Probíhají též nedělní pobožnosti.
Hnutí působí i v České republice, avšak veřejně se neprezentuje. V jeho rámci vznikl i samotným hnutím neuznávaný výhonek založený Janem Dietrichem Dvorským, jenž se prohlásil za Parsifala.
Nábožensko-psychoterapeutická hnutí
Nábožensko-psychoterapeutická hnutí a hnutí svépomoci se orientují na neobvyklé psychoterapeutické metody, osobní rozvoj jedince a terapeutickou roli spirituality. Příkladem je Silvova metoda kontroly mysli, scientologie či Transcendentální meditace.
Scientologie
Scientologie je možná nejnapadanějším novým náboženským hnutím vůbec, a to jak ze strany tisku, tak ze strany antikultovních autorů a státní moci (v Německu například kvůli obavám z údajného rostoucího politického vlivu nemají členové Scientologické církve přístup do státní správy.)
Scientologickou církev založil Lafayette Ron Hubbard (1911-1986), nepříliš známý autor vědecko-fantastické literatury, ale zato světoznámý náboženský vůdce. Ohledně jeho osoby panuje mnoho nejasností; tvrzení scientologů a jejich odpůrců se v mnoha bodech rozcházejí. Každopádně je jisté, že vytvořil psychoterapeutickou metodu zvanou dianetika. Její základní principy objasnil v rozsáhlém bestselleru Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví (práce byla přeložena do češtiny). Dianetiku praktikují i odštěpená hnutí, a to často bez Hubbardových náboženských idejí; v její účinnost věří dokonce i mnozí bývalí členové Scientologické církve, kteří tuto organizaci z různých důvodů opustili.
Tato metoda má skrze pohovory s vyškolenými specialisty hnutí odstraňovat tzv. engramy, tj. nevědomá traumata z tohoto i minulých životů, která jsou ukryta v naší tzv. reaktivní mysli, a tím osvobodit naši analytickou mysl, což povede i k odstranění mnoha psychosomatických poruch. Tak se po mnoha hodinách placených pohovorů můžeme stát očištěnými (clear) a můžeme směřovat k proměně v operujícího thetana, šťastnou, absolutně svobodnou a traumaty nezatíženou bytost. Thetan je duše, jádro naší bytosti.[29] Kromě thetanu je naše osobnost tvořena ještě tělem a myslí.[30]
Roku 1966 Hubbard rezignoval na funkci výkonného ředitele Církve a začal se věnovat intenzivnímu výcviku nadějných nováčků. V roce 1980 zcela odešel do ústraní. Napsal své desetisvazkové vědecko-fantastické dílo Poslání Země. Dalším Hubbardovým dílem jsou např. Dějiny člověka, kde předkládá mytologii hnutí.
Církev byla odchodem Hubbarda z vedoucí funkce, obviněními určitých představitelů ze závažné trestné činnosti, z nichž se některá potvrdila, a útoky antikultovních autorů dosti destabilizována. Vedení se chopil David Miscavige a provedl v řadách Církve určité čistky, což mu na popularitě nepřidalo.
Některé skupiny se věnují humanitární činnosti. Církev je hierarchicky uspořádaná. Člen je zasvěcován do učení hnutí postupně. Hnutí má vypracován i systém obřadů včetně svého druhu křtů, svateb a pohřbů.
Kritikové Scientologické církve jsou považováni za „enemies“. Zřejmě jde ze strany scientologů spíše o poněkud nediplomatickou reakci na dlouhou a ostrou kritiku než o spiknutí proti zbytku světa.
Církev uvádí, že má asi 8 miliónů členů, do tohoto počtu jsou však zahrnuti i lidé, kteří absolvovali jen několik auditingů (dianetických vyšetření) a je pravděpodobné, že udané číslo je alespoň zčásti kumulativní, tj. že zahrnuje i ty, které již v dané chvíli za členy považovat nelze. Každopádně je ale Scientologická církev dobře strukturovanou organizací, která má značný finanční i intelektuální potenciál. Její údajné úsilí o ovládnutí světa, praktikování „brainwashingu“ a systematické vydírání těch, kdo na sebe během auditingu prozradili něco, co neměli, je ovšem sporné a neprokázané.
Kvůli pořádání kurzů úspěšnosti pro manažery a podnikatele je scientologie podezírána z úsilí o získání ekonomicko-politického vlivu na chod společnosti.
Od roku 1990 hnutí působí i v České republice. V Praze má Dianetické centrum.
Použitá literatura
K samotným novým náb. hnutím
Barrett, D. V., Sekty, kulty, alternativní náboženství, Ivo Železný, Praha 1998. [Toho času zřejmě nejlepší přehledová publikace v češtině, zpracovává relativně značný počet hnutí, je ale třeba ji doplnit nedocenitelnými obecnými závěry v knize D. Lužného.]
Enroth, R. et al., Průvodce sektami a novými náboženstvími, Návrat domů, Praha; datace nejasná. [Silně antikultovní, pro religionistické studium NNH v podstatě bezcenné, vedle mnoha jiných knih vhodné pro seznámení s antikultovní argumentací.]
Kol., Malý slovník sekt. Sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998. [Antikultovní, ale místy užitečné.]
Lash, J., Průvodce hledačů absolutna, Votobia, Olomouc 1996. [Nereligionistické, psané spíše z pozic příznivce hnutí New Age; zajímavé obzvláště kvůli demonstraci, jak široké spektrum idejí zahrnuje New Age.]
Lužný, D., Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997. [Toho času zřejmě nejlepší v češtině vydaná publikace o sociologii nových náboženských hnutí, zcela nepostradatelná pro každé seriózní studium NNH.]
Pejřimovský, J., Náboženství. Původ, zkoumání srovnávání, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1998. [Silně antikultovní, naivní.]
Prabhupáda, Š. Š. A. Č. B. S., Bhagavadgíta taková, jaká je, The Bhaktivedanta Book Trust, b.m., b.r.
Waardenburg, J., Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky, Masarykova univerzita – Georgetown, Brno 1997. [Obecný úvod do teorie a metodologie religioniky.]
Weber, M., Sociologie náboženství, Vyšehrad, Praha 1998.
K historii reakcí společnosti
Cavendish, R., Dějiny magie, Odeon, Praha 1994.
Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství, OIKOYMENH, Praha 1996.
Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem, OIKOYMENH, Praha 1997.
Kadlec, J., Dějiny katolické církve I., Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 31993.
Lambert, M., Středověká hereze, Argo, Praha 2000.
Lane, T., Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996.
Martin, L. H., Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997.
Vouga, F., Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno, 1997.
Další použitá literatura
Brenonová, A., Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
Stríženec, M., Psychológia náboženstva, Veda, Bratislava 1996.
Publikování této verze: 11. 4. 2007 22:16
Sepsání: jaro 2001
Poslední celková revize: jaro 2001
Počet normostran (v přepočtu): 31,7
Počet slov: 7279
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/NNHuvod.htm