Kresby na poušti
David Zbíral
„Malé slunce na této zemi, jaký má smysl odstraňovat ty kameny?“ zeptal se hubený chlapec oblečený v bílém ponču s červeným vzorem. Jeho snědá kůže se leskla potem. Měl na svůj věk neobvykle ostré rysy. Dlouhé černé vlasy mu přidržovala zlatá čelenka s rytinami zvířat a personifikovaného slunečního kotouče v mnoha obměnách. Jeho oči byly velmi tmavě hnědé, téměř černé. Zračilo se v nich napjaté očekávání odpovědi.
Stárnoucí muž, pomenší a hubený natolik, že jeho hubenost hraničila s vychrtlostí, pomalu vzhlédl. Rysy vráskami zbrázděného obličeje naznačovaly rodovou spřízněnost s chlapcem. Jeho zlatá čelenka byla ještě bohatěji zdobená.
„Připravujeme mocné kouzlo, Můj synu, který sníš v oblacích. Velké a mocné kouzlo.“
Chlapec se rozhlédl. Do všech stran se táhla pláň tmavých kamenů, kterými se plazily nehluboké světlé brázdy. Malé slunce na této zemi stál v jedné z nich. Znovu se sklonil k práci. Holýma rukama pokrytýma oděrkami a odřeninami dál vybíral kameny a prodlužoval tak brázdu, ve které stál. Smetanově žlutý písek, až dosud skrytý pod vrstvou kamenů, se díky vytrvalému úsilí Malého slunce na této zemi pozvolna objevoval na denním světle.
Chlapec pohlédl do dáli a spatřil hory. Hory, kde ležel jejich domov. Znovu promluvil, aniž odtrhl oči od vzdálených vrcholků. „Malé slunce na této zemi, proč to kouzlo připravujeme? A kdo je připravoval před námi?“ Chlapec opsal rukou kruh. „Přece jsi neudělal všechny tyhle kresby sám?“
Muž se rozesmál. „Ne, synu. Jistěže ne. Celé generace našich předků na kresbách pracovaly. Jen vládce-velekněz smí připravovat to kouzlo, on a jeho prvorozený mužský potomek. Trvalo to nespočet oběhů, než kresby dospěly do této podoby. Prozradím ti tajemství, můj synu. Jsme blízko. Nezbývá mnoho a kouzlo bude dokončeno. Stane se tak ještě za našeho života, pokud všemocné Slunce dovolí. Budeme to právě my...“
„Otče, stále jsi mi neodpověděl, k čemu slouží to kouzlo.“
„Ani ti to prozradit nemohu, Můj synu, který sníš v oblacích. Ne přede dnem tvé plnoletosti. Podej mi torbu.“ Chlapec splnil otcovo přání. Malé slunce na této zemi torbu otevřel a vyňal z ní balíček jemné tkaniny. Ten rozbalil a opatrně uchopil zvláštní předmět, který látka ukrývala. Byl tvořen čtvercovou destičkou z mědi, pokrytou umně zpracovanými rytinami. Ze středu destičky v pravém úhlu vystupovala tenká, na konci zašpičatělá zlatá tyčinka. Z vrcholu tyčinky se do jednoho z rohů měděné podložky táhl čtvrtkruhový zlatý pásek, poblíž jehož vnějšího obvodu byly nedaleko od sebe vyryty jemné zářezy, každý popsaný určitým miniaturním znakem. Malé slunce na této zemi položil přístroj na zem a natočil jej tak, aby vzdálenost stínu tyčinky a pásku byla co největší. Pak vyňal z torby tenký motouz s barevnými značkami: modrá značila lokte, červená prsty. Motouzem změřil vzdálenost mezi nejbližším rohem podložky a stínem špice tyčinky. Chvíli nahlas počítal. Potom se brázdou vrátil kus zpátky, k místu, kde si na začátku dne udělal značku. Přivolal Toho, který sní v oblacích, aby u značky přidržel motouz, a přeměřil vzdálenost mezi značkou a místem, kam až brázdu prodloužil. Pak přikázal chlapci motouz pustit a smotal jej. Přístroj nechal ležet tam, kam ho prve položil.
„Teď je čas napít se a najíst, můj synu. Potom budeme pokračovat v práci.“ Vytáhl z torby sušené maso a z úkrytu pod trnitým keřem vzal jeden ze čtyř velkých měchů, které tam položil, aby voda tolik nezteplala. Jeden už byl prázdný a ani v tomto mnoho vody nezbývalo.
„Je čas pokračovat,“ prohlásil muž po chvíli. „Budeme si teď muset s prací pospíšit. Do večera toho ještě musíme hodně stihnout. Zítra o vrcholu Slunce se vracíme domů.“
„Proč vždy končíme práci, když Slunce usíná, a proč pracujeme jen ve Dnech Slunce? Mnohem lepší by bylo pracovat častěji než jen čtyřikrát dva dny za oběh.“
„Vše má svá přesná pravidla, synu. Musíme se jimi řídit, abychom nenarušili kouzlo.“ Malé slunce na této zemi vzal přístroj a opatrně vysunul tyčinku s páskem z destičky. Nato destičku odložil a umístil tyčinku na zem souběžně s pravým okrajem brázdy tak, aby pásek směřoval z brázdy ven. K dolnímu, nezašpičatělému konci tyčinky přiložil konec motouzu a nakázal Tomu, který sní v oblacích, aby s druhým koncem motouzu poodešel a aby motouz napnul. Navigoval chlapce tak, že po chvíli pravý okraj brázdy svíral s motouzem úhel, pod nímž se měla brázda v tomto místě zalomit. Nato schoval přístroj, zatížil svůj konec motouzu kamenem a chlapci přikázal udělat totéž s druhým koncem.
„O kus dál je dotek s linií velryby. Je čas pokračovat. Vrať se taky ke své práci.“ Chlapec se usmál, poodešel a dál vybíral ze starých brázd kameny, které napadaly dovnitř.
Po horské stezce kráčeli dva muži. Jeden už byl shrbený pod tíhou let. V jeho vlasech probleskovaly stříbrné pramínky. Na sobě měl modré roucho vládce-velekněze a vlasy mu přidržovala nádherně tepaná čelenka. Druhý byl vysoký mladý muž s možná až nepříjemně ostrými rysy. Volné temně modré roucho bez rukávů nedokázalo zakrýt vypracované svaly jeho snědého těla.
Konečně stanuli na nejvyšším místě stezky a pohlédli dolů. Před nimi se rozprostírala ohromná tmavá pláň, kterou protkávaly složité, tenkými linkami propojené světlé kresby, znázorňující mnoho podob Ptačího boha, ale také jiných poslů Slunce. Starší muž ukázal na jedno místo. Mladík se tam zadíval. Jednomu z vyobrazení Ptačího boha scházela část ocasního pera. Ostatní kresby byly dokončené.
Sešli do pouště, přespali a znovu se vydali na cestu. Před polednem dorazili k jediné nedokončené kresbě. Když stáli přímo na pláni, která byla kresbami pokryta, vypadaly obrazce jako pouhé nahodile rozmístěné rýhy ve vyprahlé zemi. Chyběla jim ona kolosální vznešenost, jež byla vidět pouze z hor.
„Nyní se dejme do práce,“ promluvil starší muž. Hlas se mu už trochu třásl. „Do večera budeme pokračovat. Potom ti sdělím tajemství kreseb, tak, jak mi bylo přikázáno a jak já přikazuji tobě, pokud kresby nedokončíme.“
Malé slunce na této zemi provedl potřebná měření, natáhl spolu se svým synem motouz, který znázorňoval dráhu, kudy měla brázda pokračovat, a sklonil se k práci. Jeho syn poodešel, aby vybíral kameny, jež napadaly do starších brázd.
Přiblížil se večer. Rudé slunce na chvíli proměnilo poušť v pláň mědi a zapadlo. Oba muži okamžitě přerušili práci, třebaže bylo ještě dobře vidět, a překonali značnou vzdálenost, která je dělila. Usedli na zem, napili se a pojedli.
„Můj synu, který sníš v oblacích,“ promluvil slavnostně Malé slunce na této zemi poté, co schoval zbytek jídla do obnošené torby, „tvé jinošství minulo. Konečně se stáváš mužem. Podle prastaré tradice našich předků ti nyní vyjevím tajemství kreseb.“ Vládce-velekněz se na okamžik odmlčel, než pokračoval. „Před mnoha staletími, když byl svět ještě mlád, dosahovali naši učenci takové úrovně vědění, že se nám o tom ani nesnilo, neboť mnoho umění nestačili nebo nedokázali svým nástupcům předat; vždyť naučit někoho tomu, co si za celý život sami osvojili, by často trvalo další lidský život. Tenkrát se velekněží našeho národa po několik generací pokoušeli najít způsob, jak ovládnout sílu Země, již převyšuje jen síla samotného Slunce. Slunce nám už kdysi dalo Zemi, abychom z ní čerpali, pokud vracíme nazpět, abychom na ní žili a umírali a v kouři ohně se po smrti opět navraceli do Slunce, kde nás stráví jeho všeobjímající žár. Avšak skrylo před námi tajemství síly Země, protože ta se, jako každý nástroj, dá zneužít. Slunce však vidělo, že prosby velekněží jsou upřímné a že naši předkové chtějí získat sílu Země jen proto, aby konali dobro. Nakonec seslalo zvláštní vidění vládci Tekelmitlanovi, desátému z generace, která usilovala o získání síly Země. Toto mu pravilo Slunce: Nebudeš to ty, kdo ji ovládne, ani tví synové, ani synové tvých synů. Dlouhé generace velekněží budou hloubit kresby na poušti Nazca; jen oni a krev jejich krve, prvorozený potomek mužského rodu. Budou je hloubit holýma rukama, budou odklízet kameny a světlý písek vytvoří kresby tak, že budou vidět z výšky. Smějí je hloubit vždy jen čtyřikrát dva dny za oběh, o Slavnostech Slunce, od vrcholu prvního dne do vrcholu třetího dne, a jen pokud je slunce na obloze. Úmorná práce to bude, práce na dlouhá staletí. Tak bude vyzkoušena vaše moudrost a trpělivost.
Tekelmitlanovi byla zjevena každičká podrobnost kreseb; umístění, tvary, úhly, průniky linií. Tekelmitlan později všemu, co mu Slunce řeklo, naučil svého nejstaršího syna a ten zase svého a stejně tomu bylo až do dnešních dnů.
Synu, Země je královstvím Ptačího boha, stejně jako nebi vládne Slunce, ale Ptačí bůh Slunci podléhá, stejně jako Země pluje po moři oblohy a je jím ze všech stran obklopena. Síla Země podléhá Slunci, je s ním v souladu. Až bude práce dokončena, sjednocená mysl všech velekněží, kteří na díle pracovali, se stane pánem nad životem a smrtí každé bytosti, pánem nad ději, které na Zemi probíhají. Všichni velekněží musí být lidmi spravedlivými a dobrými, aby nikdy nezneužili sílu, která jim bude dána. Stanou se duchem Ptačího boha, duchem Země, stanou se Zemí samotnou. Jejich mysl pronikne každý kámen, každou rostlinu, každou bytost, všechno, co na Zemi je. Bude dosaženo prvotního sjednocení. Proto je kladen na výchovu budoucího velekněze takový důraz. Musí být spravedlivý, aby byl i zákon, který bude představovat, až se sjednocení uskuteční, spravedlivý. Můj synu, který sníš v oblacích, pokud duše některého z nás předčasně nevzlétne k mocnému Slunci, budeme to my dva, kdo dokončí to, co před staletími naši předkové začali. Už brzy...“
Nad prací se skláněli dva muži. Jeden z nich byl starý; jeho vlasy dávno zbělely a ruce se roztřásly. Odstraňoval kameny, které napadaly do brázd. Druhý muž byl mladší, na vrcholu sil, mohlo mu být snad třicet let. Jeho svalnaté ruce rychle odklízely kameny a podél napnutého motouzu prodlužovaly brázdu. Zbývalo mu posledních několik kroků, než se nová brázda spojí s tou nejstarší, kterou vyhloubil sám Tekelmitlan. Posledních několik kroků, než se konec sjednotí s počátkem.
Slunce stálo na obloze nejvýš. Dva muži pracovali dál. Pomalu se k sobě přibližovali, otec nejstarší brázdou, syn tou, kterou před sebou tvořil.
Slunce se rychle sklánělo nad obzor. Oba muži horečně odstraňovali kameny; chtěli dokončit práci před západem slunce.
Poslední kameny byly vyházeny ven z brázdy. Oba muži, přesně podle pokynů předávaných z otce na syna, vystoupili ven z brázdy a pohlédli do slunce. Pozvedli ruce. Horký vítr si pohrával s jejich rouchy a dlouhými vlasy. Polovina rudého kotouče už zmizela za obzorem. Malé slunce na této zemi začal odříkávat slova modlitby. Ve chvilce modlitbu dokončil a zemí zatřásla lehká, několikrát opakovaná vibrace. Měděné paprsky slunce se odrážely v očích obou mužů. Světlo se postupně stávalo intenzivnějším, ale přesto neztrácelo svou zlatorudou barvu. Pláň již halilo pološero, jen na dva muže, stojící s pozdviženýma rukama, dosud dopadalo světlo. Po obloze se začínaly míhat zvláštní obrovité stíny, stíny poslů Slunce.
Muži stáli jako nehybné sochy. Zažívali klidem naplněný pocit prasjednocení. Stáli jako nehybné sochy a kolem nich míjely věky. Oni se do běhu času nesnažili nijak zasahovat. Měli pocit, že by to nebylo správné. Získali moc a právo zasahovat, ale zároveň moudrost, která jim velela to nečinit.
Stáli jako nehybné sochy a pozorovali, jak se rodí a jak umírají národy. Viděli války a utrpení. Nesnažili se tyto věci změnit.
Stáli jako nehybné sochy po celá staletí, ponořeni do paprsků slunce. A vtom ucítili smrt. Smrt byla ve vzduchu, vyprávěla o ní zvířata a ptáci, přinášel ji horký vichr, stoupala z rozpáleného písku.
„Otče, co se děje?“
„Časy se mění, můj synu. Země umírá. Člověk zapomněl na nebeský řád a do středu všeho dění dosadil sebe sama. Přestal Zemi milovat; začal ji pouze sobecky využívat. Nebere si jen to, co mu Země dává. Bere si to, co sám chce. A pokud něco vrací, pak se jedná o smrtící dary.“
„Plane v nás oheň moci, prostupuje nás síla Ptačího boha. Pomozme Zemi, než zemře!“
„Ne. Nemáme sílu změnit lidi. Změnit se mohou jen oni sami. A nechtějí. A zničit je? To by snad bylo dobré řešení. Máme ale právo ničit, co jsme nestvořili? Země, tělo Ptačího boha a jeho svatý chrám, se bortí. Již tu pro nás není místa. Náš svět je pryč. Snad příště, po dalším otočení slunečního kotouče, takové časy nenastanou. Snad budou lidé moudřejší. Teď je však čas odejít.“
Kolem nich zapleskaly stovky ptačích perutí. Přilétali poslové Slunce, kteří mu odnesou duše jeho posledních služebníků. Všichni ostatní už dávno odešli. Všichni ostatní už dávno došli očištění ve slunečním žáru. Zbyli jen tito dva. A pak už nezáleží na nikom.
Paprsky namířené na oba muže zesílily ještě víc. Oni si však přesto nezakryli oči. Hleděli přímo do dokonalého slunečního kotouče. Pociťovali cosi zvláštního, cosi hlubokého a bolestného, cosi slavnostního.
Světlo triumfálně zaplálo a dvě postavy byly pohlceny rudozlatými plameny. Po chvíli z nich nezbylo nic než jemný popel, který vítr rychle rozfoukal do všech světových stran.
Publikování této verze: 31. 7. 2007 15:51
Sepsání: asi 1999
Poslední celková revize: 8. 9. 2004
Počet normostran (v přepočtu): 7,4
Počet slov: 2114
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Nazca.htm