New Age a novopohanství

David Zbíral

Co je hanebnějšího než nenávidět něco, co neznáme, i kdyby to bylo hodno nenávisti? [...] Jsou všude: na venkově, v městečkách, na ostrovech. Každé pohlaví, každý věk, každý stav a všechny třídy přecházejí k onomu jménu. Je z toho taková žalost, jako kdyby šlo o pohromu. [...] Aby ospravedlnili svou nenávist, dívají se na ně jako na příčinu všech veřejných pohrom a národního neštěstí. Vystoupí-li Tiber ze svých břehů, nezaplaví-li Nil pole, jestliže se nebe zastaví a země pohne zemětřesením, je-li hlad anebo mor, hned volají: Předhoďte je lvům. Stačí na tolik lidí jeden lev?

Tertullianus, Obrana křesťanství (parafráze)

Úvod

Tato práce se zaměří na dva významné náboženské proudy moderního světa, New Age a neopaganismus. Podrobnější rozbory teoretických a metodologických otázek spojených se studiem nových náboženských hnutí lze najít v práci Stručný úvod do problematiky nových náboženských hnutí.[1] Zde postačí základní shrnutí. Pouze část o reakcích majoritní společnosti na náboženské menšiny odlišující se od etablovaného prostředí bude uvedena v plném znění.

Nová náboženská hnutí – obecné poznámky [2]

Přístupy ke studiu nových náboženských hnutí

Teologickému přístupu (narozdíl od religionistického) nejde v prvé řadě o uchopení, popis a výklad náboženského faktu, ale o jeho etické a pravdivostní zhodnocení. Proto obvykle dochází k ostré polemice většinového náboženství s NNH, která jsou vnímána jako destruktivní, ba často jako výtvory satana. Dalo by se též použít širšího označení konfesní přístup, neboť z hlediska vlastní tradice samozřejmě zaujímá postoj k „sektám“ nejen teolog, ale i běžný věřící, který ty informace o NNH, jež se k němu dostanou, hodnotí z pozic vlastního náboženství.

Psychologický přístup se snaží zkoumat vliv NNH na jedince. Závěry psychologů bývají významně ovlivněny tím, že se většinou zakládají na výpovědích bývalýchčlenů NNH. Tato hnutí jsou psychology a psychiatry vnímána často jako pro lidskou psychiku destruktivní prostředí; s argumentací druhé strany, tj. např. těmi, kterým některé NNH naopak pomohlo z psychických problémů, se psychologové většinou nesetkávají.[3]

Sociologický přístup vnímá NNH jako sociální skupinu a sociologickými metodami se pokouší objektivně uchopit faktickou skutečnost. Přístup sociologie náboženství lze vnímat jako součást religionistického přístupu, který se snaží k náboženstvím přistupovat nehodnotícím způsobem.[4] Je nutné velmi pozorně odlišovat religionistický pohled od pohledu antikultovních „expertů na sekty“ i od teologického sebevymezování té které náboženské tradice vůči NNH.

Je samozřejmé, že protagonisté jednotlivých přístupů v závislosti na rozdílném metodologickém i ideovém pozadí dospívají ke zcela rozdílným závěrům.

Sekta, kult, nové náboženské hnutí

Argumentace antikultovního hnutí, tj. proudu organizací a jednotlivců bojujících proti NNH,[5] využívá pro svůj tendenční výklad negativního zabarvení slov „sekta“ a „kult“. Religionistika a sociologie náboženství používá spíše neutrálního označení „nové náboženské hnutí“. Termín „náboženství mládeže“ je zastaralý a neodpovídající.[6] Užívá se rovněž souhrnného označení „nová religiozita“ či „alternativní religiozita“.

Konverze

Ve výkladu konverze se střetávají dva modely: konverze jako vymytí mozku a konverze jako sociální posun. Teorii vymytí mozku razí především autoři angažovaní v boji proti NNH, která jsou chápána jako nebezpečné kulty narušující psychiku jedince i sociální řád. Druhé pojetí zastává především sociologie náboženství a religionistika, které se snaží akademicky a nepředpojatě zkoumat NNH, nikoli být samozvanými dohlížiteli.[7]

Financování

Nutnou a samozřejmou součástí činnosti náboženských skupin je ekonomická stránka věci. Podnikatelské aktivity toho kterého NNH rozhodně nedokazují, že jde o primárně ekonomickou organizaci a že jeho náboženská rovina slouží jako pouhá zástěrka.[8]

Několik příkladů z historie

Nová náboženská hnutí jsou fenoménem, který provází lidský rod odnepaměti. Snaha o náboženskou reformu se tu a tam, především v období určité destabilizace dané kulturně-náboženské tradice,[9] objevovala ve většině historických společností a z ní se rodila i nová náboženská hnutí. Některá z těchto hnutí velmi brzy zanikla, jiná se transformovala ve velké a stabilní náboženské tradice.

Zde samozřejmě není možné podat zevrubnou historii nových náboženských hnutí minulosti; ostatně jako nové náboženské hnutí vzniká pochopitelně každé založené náboženství[10] a problém počátků jednotlivých náboženství evidentně překračuje zaměření i zamýšlený rozsah této práce. Přesto by snad bylo vhodné krátce poukázat na určité typické motivy, jež se objevují v pohledu majoritní společnosti na nová náboženská hnutí; tyto motivy nám mohou pomoci pochopit hluboce zakořeněný strach z NNH, který rozhodně není specifikem naší doby.

Typickým příkladem je křesťanství. Jakmile se začalo šířit v Římské říši, stalo se terčem útoků.[11] Ze strany oficiální moci jde o reakci poměrně pochopitelnou. Důvodů bylo více: určitý radikalismus a exkluzivismus křesťanství, počáteční odmítání vojenské služby, mesianismus, na státních institucích nezávislá síť sociální solidarity (odtud snad pramení obavy ze snahy o získávání politického vlivu), obřady v uzavřených prostorách bez přístupu veřejnosti, odmítnutí císařova božství atd.[12] V neposlední řadě tu ovšem působila také xenofobie, jež je v podobných případech běžná. V kontextu studia NNH si zaslouží naši pozornost především nepřátelské veřejné mínění, jež pronásledování oficiální mocí umožňovalo[13]: křesťané byli podezíráni z orgií, krvesmilstva, rituálních vražd dětí, kanibalismu,[14] provozování dosud neznámé, cizorodé, státem nepodporované magie, „nenávisti k lidskému pokolení“ a dalších zločinů. Dokonce byla velmi obvyklá víra, že epidemie a živelné pohromy sesílají bohové jako trest za odvrat od tradičního náboženství.

Záhy po vítězství křesťanství začali být z podobných zločinů obviňováni Židé, pohané aheretici. Mithrova mystéria byla vzhledem ke značné vnější podobnosti ústředního ritu pokládána za ďábelskou parodii křesťanské eucharistie.[15]

Během středověku se stali objektem xenofobie Židé. Podezření byla stejně neopodstatněná: trávení studen, šíření epidemií, mučení voskových figurek Krista, znesvěcování proměněných hostií, křižování křesťanských dětí, jejichž krev prý měla být používána během obřadů, uctívání ďábla, rituální vraždy, obřad opakující mučení Ježíše Krista jako parodie křesťanské bohoslužby (souvisí s pojetím Židů jako bohovrahů), maleficia apod. Tato podezření měla za následek pogromy, omezování práv, izolaci v ghettech, speciální označení apod.[16] Samozřejmě že mnozí mocnáři, zadlužení u židovských obchodníků, vyvolávali pogromy proto, aby se pohodlně zbavili věřitelů. Nicméně vždy si to dovolili jen s vědomím, že proti Židům prakticky permanentně stojí veřejné mínění.

Vlna antisemitismu na konci 19. stol. a na začátku století 20. souvisela s podobnými obviněními (srv. Dreyfussovu aféru či známý případ Žida Leopolda Hilsnera obžalovaného z rituální vraždy). Raný nacismus[17] předal podezření z židovského či „židozednářského“ komplotu i nacismu pozdějšímu a boj proti „spiknutí židozednářských sil“ vyvrcholil peklem koncentračních táborů.

O neinformovanosti (a neochotě se informovat) o náboženstvích v daném regionu menšinových svědčí i osudy muslimské komunity ve středověké Evropě. Evropa jí především v době křížových výprav podsouvala víru v Prorokovo božství, Muhammad byl nazýván „modlou“, „satanem“ apod.

Dějiny evropské magie od středověku až po dnešní dny jsou učebnicovým příkladem xenofobie, nedostatečné informovanosti, pověr a strachu. Obcování s ďáblem, vraždy novorozeňat, maleficia, orgie, antropofagie, znesvěcování Těla Páně, to jsou jen některá obvinění vznášená proti „čarodějnicím“. Výzkumy jasně ukázaly, že jde[18] o obvinění nepodložená. Ve skutečnosti se v těch případech, kde nebyla obvinění zcela falešná, jednalo o účastníky rituálů nekřesťanských, nikoli však satanistických.[19] „Hon na čarodějnice“ pokračoval i v protestantském prostředí.

Rovněž některá středověká náboženská hnutí jako beghardi, bekyně, valdenští či kathaři byla podezírána z orgií.[20] Obětí intrik a podezření ze služby démonům, znesvěcování kříže, obcování s démony, rituální homosexuality či znesvěcování eucharistie se stali templáři.[21]

Zajímavá je pro naše téma i pověra, že jezuité v pobělohorské době kradli protestantské děti, aby je „naprogramovali“ a jejich identitu nahradili „pseudoidentitou“. Tyto zkazky se velice podobají pojetí antikultovních autorů, podle nichž je člověk „unesen“ z lůna milující rodiny, je mu „vymyt mozek“ a jeho identita, zformovaná v harmonické době dětství, je nahrazena identitou cizorodou, identitou poslušného robota ve službách vůdce sekty.[22]

Snad bylo užitečné uvést alespoň těchto několik příkladů intolerance a xenofobie, jež měly za následek v různých historických obdobích v zásadě dosti podobná (a podobně falešná) obvinění. Možná nám pomohou pochopit, že iracionální strach z dnešních nových náboženských hnutí (rituální vraždy, rituální zneužívání dětí, Černá mše jako parodie mše katolické, antropofagie, znesvěcování hostií...) se zakládá spíše na archetypálních reakcích na náboženské skupiny odlišné od etablovaného kulturně-náboženského prostředí než na odůvodněných obavách vycházejících ze skutečnosti. Obvinění dnešních NNH směřují k různé míře jejich diskriminace.[23]

Vztah New Age a novopohanství

Ještě než se budeme zabývat oběma proudy zvlášť, je třeba zdůraznit, že se navzájem v mnoha ohledech překrývají, ať už co do kmenových autorů, některých společných základních principů či prostého faktu, že mnoho jejich sympatizantů by se dalo označit jak za přívržence New Age, tak za novopohany.

Mezi styčné body patří především environmentalismus, léčitelství a přírodní medicína a feminismus.

Existuje však také několik podstatných rozdílů; k těm nejzákladnějším patří hlavně pohled na jiné náboženské tradice: New Age programově vytváří jejich syntézu, kdežto neopaganismus odmítá myšlenku univerzálního náboženství a obvykle se snaží o rozvíjení lokálních náboženských tradic (druidství, severní tradice, Wicca...).

Dalším rozdílem je rituál; lze velmi obecně říci, že v neopaganismu je praktikováno dost rituálů, kdežto pro New Age jsou příznačné spíše neritualizované nebo slabě ritualizované náboženské aktivity.

Posledním rozdílem, který zde bude uveden, jsou kořeny daných proudů. Neopaganismus se snaží navrátit k pohanským tradicím, ač je pochopitelně modifikuje a vědomě zpřístupňuje moderní době. New Age pramení mimo jiné z esoterismu a klade větší důraz na východní náboženství. Je více zaměřen na duchovní a sociální reformu západního světa než na obnovení starých náboženských tradic.[24]

Je třeba zdůraznit, že uvedené rozdíly nelze v žádném případě chápat absolutně a obecně a že navzdory nim je striktní rozdělení na New Age na jedné straně a neopaganismus na straně druhé vždy umělé; dalo by se považovat za aplikaci Weberovy metody konstrukce ideálních typů. Ač je ono rozdělení do značné míry metodickou nutností, nesmíme nikdy ztrácet ze zřetele hlubokou souvislost těchto náboženských tradic.

Novopohanství [25]

Slovem „pohan“ (paganus, tj. vesničan) označovali původně Římané „barbary“ vyznávající pro ně nepochopitelná náboženství. Po triumfu křesťanství (které vzniká a šíří se jako městské náboženství) se stalo synonymem pro nekřesťana, neboť na venkově křesťanství zapouštělo kořeny mnohem pomaleji a dlouho tam přetrvávaly tradiční kulty. Označení „pohan“ má v běžné řeči negativní zabarvení, ovšem sami novopohané je používají; razil jej např. Oberon Zell, zakladatel Církve všech světů.

Novopohanství je široký proud založený na snaze o oživení starých pohanských tradic, a to jak pravěkých (šamanismus), tak starověkých a středověkých (kult Diany, druidství...). Lze je označit sociologickým termínem SPIN, tedy Segmented Polycentric Integrated Network. Je založeno na malých skupinách. Snaha o normativitu je v něm slabá.

Základní charakteristiky neopaganismu:

Propaguje a praktikuje lásku k přírodě, odmítnutí jejího vykořisťování, ochranu životního prostředí, pojetí Země jako živého organismu.
Hlásá etiku osobní svobody skloubené s neubližováním („dělej, co chceš, ale nikomu neubližuj“). Mnozí novopohané se domnívají, že toto heslo je neodpovídající a že nestačí pouze neubližovat, nýbrž že je nutno se i pozitivně angažovat.
Dochází v něm ke znovuzrození kultu Bohyně, někdy spojeného s uctíváním Boha, partnera Bohyně. Neopaganismus zahrnuje jak tolerantní monoteismus, tak henoteismus a polyteismus. Exkluzivistický monoteismus křesťanského typu odmítá.
Snaží se o vzkříšení autochtonních a lokálních tradic.
Je umírněně feministický, kritizuje to, co pokládá za agresivní patriarchální diktaturu v západní společnosti, vycházející z židovsko-křesťanské a římské tradice, odmítá utlačování žen a devastaci přírody, poukazuje na jednostrannost lineárního a analytického mužského myšlení ochuzeného o cyklické a syntetické myšlení ženské.
Je pluralistický a inkluzivní.
Je zaměřen na uctívání přírodních sil a obřady spjaté s vegetačními cykly.
Odmítá křesťanství.
Nemá (navzdory mystifikaci některých antikultovních publikací) nic společného s uctíváním satana.
Je nehierarchický, rozrůzněný a decentralizovaný.

Novopohané se rozhodně nesnaží o „návrat na stromy“. Někteří představitelé sami deklarují, že novopohanství je aplikací starodávných tradic na moderní svět.

Novopohané nemají žádného společného mluvčího. Různorodost novopohanských skupin nám přiblíží rozbor několika z nich.

Zastřešující organizace

Novopohanství zdůrazňuje svou různorodost. Přesto vznikly určité organizace, které by se daly považovat za zastřešující. Z nejdůležitějších zmiňme Pohanskou federaci a PaganLink. Pohanská federace byla původně převážně wiccovská (viz dále), ale nyní se snaží o větší rozmanitost a demokratizaci.

Nadace Avalonský ostrov (dříve Avalonská nadace), sídlící v Glastonbury, představuje studijní středisko, které informuje o myšlenkách novopohanství a New Age.

Zastřešující organizace umožňují lepší komunikaci novopohanů s veřejností i jednotlivých novopohanských skupin mezi sebou. Přesto je nutné dávat si dobrý pozor na ty, kdo tvrdí, že mluví za všechny novopohany.

Wicca

Slovo Wicca je odvozeno z anglického witchcraft. Někteří čeští autoři místo vžitého „čarodějnictví“ razí termín „čarodějství“; srovnej významový rozdíl mezi slovy čaroděj a čarodějník, čarodějka a čarodějnice. V současné době samotní přívrženci používají spíše označení „craft“, tedy „řemeslo“.

Za duchovního otce Wiccy je považován Gerald Gardner. Patřil k rosikruciánům a byl členem Ordo Templi Orientis. Jeho čarodějství, pro dnešní novopohanství spíše netypické, spojuje folklór se zednářskými rituály a vysokou magií, která samozřejmě vyrůstá spíše ze západní židovsko-křesťanské esoterické tradice než z pohanství. Jeho základním dílem je Kniha stínů.

Velký podíl na oblibě Wiccy má též Margaret Murrayová, která v knihách Kult čarodějnic v Západní Evropě a Bůh čarodějnic ukázala, že středověké čarodějnice neuctívaly ďábla, tj. nevyznávaly protikřesťanské, nýbrž prostě nekřesťanské, pohanské náboženství (Kult Diany – Signora Oriente...). Richard Cavendish, známý historik západního esoterismu, některé její teze kritizuje, ovšem základní tvrzení, že středověké čarodějství nebylo spojeno s uctíváním satana, dnes zpochybňuje málokterý badatel.

Neměli bychom opomenout též studii Roberta Gravese o měsíční bohyni (Bílá bohyně), která měla podle Barretta určitý význam pro formování novopohanství.

V šedesátých letech zpřístupnili čarodějství, pojaté méně esotericky a méně autoritativně, relativně široké vrstvě populace Alex a Maxine Sandersovi. Maxine je dnes uznávanou mluvčí a vůdkyní Wiccy.

Dnešní čarodějky jsou většinou nadprůměrně vzdělané. Některé poskytují za peníze své magické služby.

Nemálo skupin Wiccy uznává tzv. Chartu bohyně sepsanou Geraldem Gardnerem a Doreen Valienteovou.[26]

Asociace Cymmry Wicca

Jde o široké hnutí spjaté s Církví Y Tylwyth Teg, založenou Rhuddlwmem ap Gawr; ta svůj původ odvozuje od druidství a velšského čarodějství stráženého rodem Llewellynů.

Asociace uvádí, že má přes 15 000 členů. Je založena na komunitním způsobu života. Po zkušebním roce adept podepisuje smlouvu o členství, v niž se zavazuje k respektování stanov asociace.

Dům Bohyně

Dům Bohyně založila jeho Kmenová Matka Shan v roce 1984/5. Obstarává rozsáhlé spektrum novopohanských rituálů včetně svateb, pohřbů či vítání nemluvňat. Je otevřen jak ženám, tak mužům. Zájemce informuje o svém, ale i obecně novopohanském učení v tzv. Kruhové práci, což jsou placené, nicméně relativně levné kurzy, které kvalitní a srozumitelnou formou seznámí zájemce s novopohanstvím.

Církev všech světů

Netypická novopohanská skupina Církev všech světů, založená roku 1967 Oberonem Zellem, má dnes asi 650 členů. Snaží se rozvíjet duchovno a chránit životní prostředí. Propaguje umírněný feminismus. Studuje historii a mytologii. Angažuje se v projektu obnovy starověkých mysterijních tradic. Usiluje o znovuprobuzení Gaie a sjednocení jejích dětí – živých tvorů. Její členové mají liberálnější přístup k sexualitě (narozdíl od mnoha jiných novopohanských skupin, které stavějí na posvátné instituci rodiny), nicméně varují před špatným výkladem tohoto bodu; rozhodně je zapovězeno kohokoli nutit k něčemu, co si sám nepřeje.

Církev je organizována komunálně. Zahrnuje Hledače, Potomky a Klérus, což jsou kněží a kněžky, nejvyšší stupeň zasvěcení.

Bratrstvo Isis

Bratrstvo Isis založil roku 1976 v Irské republice Lawrence Durdin-Robinson spolu s manželkou Pamelou a sestrou Olivií. Staví na keltských a egyptských kořenech. Propaguje náboženský inkluzivismus, takže jeho členy jsou i hinduisté, buddhisté či křesťané.

Dle vlastních údajů má asi 12 500 členů v 81 zemích světa. Řád Tary, Druidský klan Dany a Vyšší škola Isis jsou odnože Bratrstva.

Findhornská komunita

Vše začalo roku 1962 tím, že Peter Caddy spolu s manželkou Eileen, přítelkyní Dorothy Macleanovou a svými dětmi začal žít v přívěsovém kempu ve Findhornském zálivu ve Skotsku. Kolem něj se brzy vytvořil kroužek nadšenců, kteří jsou rovněž stálými obyvateli kempu. Zaměřují se na ekologické zemědělství a komunikaci s duchy zahrad. Dnes zde žije asi 200 lidí. Kromě stálých členů má však mnohé příznivce především z řad ochránců životního prostředí.

Druidství

Souhrnným názvem „druidství“ je označováno nemalé množství skupin, z nichž patnáct vytvořilo roku 1989 společný orgán, Radu britských druidských řádů. Stoupenci druidství navazují na keltskou tradici (respektive na to, co z ní je známo, neboť dávní keltští druidové jsou známi svou neochotou zachycovat tradici písemně) a také na druidskou renesanci v 18. a 19. století. Hnutí souvisí též s keltským revivalem.

Novodobé druidy spojuje úcta k přírodě a důraz kladený na sílu písně a mluveného slova. Slaví osm velkých svátků, které je přibližují svátkům dnešní Wiccy: slunovraty a rovnodennosti, Samhain, Imbolg, Beltaine a Lugnasad.

Jedním z nejdůležitějších uskupení je Řád bardů, ovatů a druidů (OBOD), spadající pod Starodávný druidský řád.

Některé skupiny jsou spíše kulturními než náboženskými organizacemi, např. Bretaňští druidové či Cornwallští druidové. Některé jiné jsou dosti ovlivněny šamanismem.

Severní tradice

Severní tradice se navrací k polyteistickému nordickému náboženství. Zahrnuje mnoho proudů a organizací. Klade důraz na osobní kvality každého člena; její etika spočívá na cti, odvaze, pravdivosti, sebeovládání. Jedním ze základních principů hnutí je úcta k životu; např. organizce Odinshof založila společnost Strážci země, která vykupuje a udržuje pralesy.

Vzhledem ke snaze nacismu o oživení starogermánské mytologie je hnutí soustavně napadáno a obviňováno z nacistické orientace, avšak ve skutečnosti se od nacismu ostře distancuje.

New Age

New Age je širokým inkluzivním, nadkonfesním a synkretickým myšlenkovým proudem zahrnujícím jednotlivce a menší skupiny, které spojuje světonázorová orientace charakterizovaná určitými společnými body, z nichž nejdůležitější budou uvedeny níže. Jde o proud různorodý a decentralizovaný. Ani jeho jednotliví mluvčí nejsou v mnoha otázkách zajedno. Chybí snaha o normativitu jak v nauce, tak i v kultu (který ostatně často není formalizován a u mnohých příznivců New Age jej prakticky nenajdeme). Chybí společné „vyznání víry“, chybí posvátná písma, chybí centrální orgány, které by byly oprávněny mluvit za všechny. D. Lužný New Age charakterizuje jako „silně privatizovanou formu religiozity“ obracející se k „silně individualizovanému zákazníkovi“, který si sám své náboženství vytváří skrze „privátní synkrezi“.[27]

Fritjof Capra (jeden z významných představitelů New Age) míní, že nejde jen o náboženský proud, ale i proud filosofický, etický a zčásti vědecký.[28] V této perspektivě se jeví jako užitečné rozčlenění na několik hlavních vrstev, jak je předkládá J Wolf. První proud je vybudován na široké vědecké, náboženské a filosofické základně, druhý se snaží jednoduchou formou zprostředkovat myšlenky New Age širšímu publiku a často se opírá o populárně-psychologický náhled a konečně třetí je zcela populární a postrádá systematičtější filosofické či vědecké podloží.[29] Je nicméně nutné se vyvarovat zaměňování těchto vrstev s jakýmisi oddělenými proudy, neboť spolu úzce souvisejí. Nejsou ostatně ničím až tak specifickým pouze pro New Age; se stratifikací podobného typu (např. v podobě trojice „učená“ teologie – populární teologie – „lidové“ představy) se tak či onak setkáváme v mnoha náboženstvích.

Úvahy o tom, zda je New Age hnutím „jen náboženským“ nás také přivádějí k obecnější otázce definice náboženství a rozsahu tohoto pojmu, k otázce, co je skutečně „jen náboženské“ a co už rámec náboženství překračuje, tedy k problémům velmi nejednoznačným. Každopádně lze s jistotou říci, že hnutí New Age má zcela zřetelné náboženské prvky, a jako takové se stává předmětem religionistického zájmu.

Nyní již k několika záchytným bodům, které nám pomohou alespoň velmi přibližně vymezit hranici New Age a identifikovat jeho myšlenky v interkulturním (respektive intersubkulturním) dialogu obyvatel „globální vesnice“. Některým z uváděných bodů bude věnována speciální kapitola.

Některé podstatné znaky New Age

Alternativa. New Age je hnutím programově alternativním a nadkonfesním; snaží se o slučitelnost svých myšlenek s různými náboženstvími (ač nelze říci, že by tuto slučitelnost vždy uznávali i teologové a běžní věřící té které náboženské tradice). Hnutí chce být alternativou ve více ohledech, např. vytváří alternativní vědu, která spočívá na povýtce kritických metodách, ale není svázána mechanistickým modelem světa.
Nový věk nastolený paradigmatickým posunem. Podle představitelů hnutí se blíží doba radikálního myšlenkového posunu, jenž způsobí rozsáhlé společenské změny.
Nové vědomí. Nový věk bude nastolen rozšířením vědomí, objevením dosud neznámých hlubin naší osobnosti, odhalením dosud nevyužívaných lidských schopností.
Dávná moudrost. New Age zdůrazňuje, že jeho kořeny sahají hluboko do minulosti. S tím je spojen zájem o stará náboženství, mytologii (chápanou často v jungovské perspektivě), zaniklé civilizace, „záhadologii“, esoteriku apod.
Holismus, snaha o sjednocení protikladů. Po dualistickém věku Ryb spjatém s tradičními formami křesťanství nastává doba smiřování protikladů, např. muže a ženy, vědy a náboženství, těla a duše, akce a spirituality, lékařství a léčitelství, Západu a Východu, jednotlivých etnik a náboženství... New Age kritizuje karteziánsko-newtonovský mechanistický model světa a má sklon k celostnímu pohledu.
Feminismus. New Age propaguje umírněný feminismus, a to i feminismus v širším smyslu, tj. snahu nahradit dosavadní úsilí za každou cenu vědět, pokořit, dobýt či rozložit na součásti snahou o ochranu, udržování, reprodukci, mír a porozumění. Soutěžení má uvolnit místo spolupráci.
Environmentalismus. New Age má silný environmentalistický náboj. Poukazuje na to, že samotná existence života na této planetě je ohrožena a že je naší povinností pokusit se zachránit alespoň to, co ještě nebylo zničeno.
Sociální angažovanost, důraz na službu druhým a skupinovou práci, kosmopolitismus, společná odpovědnost za svět. Je nutné „myslet globálně a jednat lokálně“.
Iracionalismus. Důraz je kladen na intuici, cit, instinkt. Svět rozumu je příliš úzkoprsý, „mužský“, analytický. Je třeba najít rovnováhu, spojení mužského světa rozumu a ženského světa citu, celostní pohled.
Božství v nás. Každý z nás má v sobě latentní, neprojevené božství. Cílem je toto božství najít a realizovat je v sobě. Zde má New Age velmi blízko k hinduismu či gnózi.
Spiritualita. I v dnešní sekularizované společnosti můžeme a máme žít duchovním, nekonzumním, plným životem.
Důraz na seberealizaci. Tvůrčnost a plné prožití každého okamžiku, objevování vlastních latentních schopností, osobní růst, často popisovaný metaforou hledání (hledačství). Cesta seberealizace vede k rozvinutí božství v nás. Idea je spojena mj. s jungovským pojmem individuace a alchymickou představou transmutace.
Léčitelství. Je nutno obnovit vazbu na prostředí, navrátit se k tradiční přírodní medicíně a uzdravit nejen člověka, ale i celou planetu.[30]
Jóga, meditace, astrologie, alchymie. Tyto duchovní techniky a nauky si získaly v New Age značnou popularitu. Oblíbená je též gnóze, taoismus, zen, indiánská spiritualita, přírodní medicína aj. Přejaté prvky těchto tradic jsou často interpretovány nově a zcela neortodoxně.[31]
Zájem o paranormální jevy, spojený s kritikou současného západního paradigmatu, které podle některých představitelů New Age mnohdy pod záminkou vědeckosti popírá nepopiratelné.
Hypotéza Gaia. Hnutí propaguje návrat k chápání Země jako živého organismu, což souvisí s „hlubinnou ekologií“ a obnovením kultu Bohyně.[32]
Mistři. Vyšší bytosti, které jsou dárci poznání. Dosáhly božského vědomí a vstoupily do duchovního prostoru, kde mohou být kontaktovány. Mohou, ale nemusejí mít podobu mimozemšťanů.
Kanálový přenos (chanelling) je formou kontaktu a komunikace s bytostmi dlícími na jiných úrovních bytí. Tyto bytosti se mohou stát našimi rádci a zasvěcovateli.
Kult „bojovníka“. Člověk, který prochází životem, je bojovníkem na duchovní cestě, „hledačem“. New Age se v souvislosti s „hledačstvím“ často odvolává na artušovský cyklus[33] (hledání svatého Grálu moudrosti, která dodá novou energii vyprahlé krajině naší duše, srv. artušovský mytologém Pustiny). Kult bojovníka se projevuje mimo jiné oblibou her zvaných RPG (Role Playing Games) jako např. Dungeons&Dragons, u nás pak Dračí doupě, Talisman aj.,[34] a popularitou bojových umění, jež spojují akci se spiritualitou.
Reinkarnace. Určitá část příznivců New Age věří v reinkarnaci. S reinkarnací operuje i transpersonální psychologie, jeden z proudů úzce spjatých s New Age.
Druhý „kopernikovský obrat“. Podle New Age evropská věda do značné míry stojí na v podstatě subjektivních základech; je proto nutné si připustit, že možnost plné objektivity je pozitivistickou iluzí a že si sami utváříme obraz světa skrze síto vlastní mysli. V tom New Age ale nevidí slabost, nýbrž přednost.[35]

„Jaký je to [...] hlad, který vnuká touhu po takovém jídelníčku?“ ptá se jistý antikultovní autor.[36] Když si pročítáme uvedené body, vidíme, že hnutí New Age skutečně v mnohém dokázalo vystihnout atmosféru – či chceme-li hlad – doby a nabídnout poměrně koherentní odpověď na otázky, které tato doba klade. Právě to je příčinou oblíbenosti New Age a relativně širokého vlivu jeho myšlenek, a to i na některé z těch, kdo spojení „New Age“ slyšeli snad dvakrát či třikrát za život.

Nový věk

Myšlenka radikálního zlomu dějin a nastolení „nového věku“ má dlouhou historii. Někteří autoři ji v podstatě nesledují dál než k náboženským reformám 15. a 16. stol.,[37] ovšem J. Lash pohlíží zcela oprávněně ještě hlouběji do historie, především k rozšířené představě ráje či zlatého věku.[38] Doplníme-li Lashovy závěry o Eliadovy výklady týkající se kultur, kde archaickou myšlenku každoroční regenerace času nahrazuje idea regenerace po delších časových obdobích (řecké, římské, indické či starogermánské pojetí dějin) či myšlenka konečné regenerace (mazdaismus, judaismus, křesťanství, islám), pochopíme, jak prastará je idea přelomu, který nastolí nový, šťastnější věk.[39]

V této perspektivě je nutné nahlížet i ideu paradigmatického zlomu, jak ji rozpracovává New Age. Mějme ovšem na paměti, že svůdná interpretace New Age jako pouhého dalšího případu „syndromu zlatého věku“ tak, jak jej koneckonců už formuloval bezpočet náboženských systémů minulosti, má jisté meze. Jako podstatný rozdíl se jeví především fakt, že v těchto náboženských systémech bývá eschatologický přelom na člověku prakticky nezávislý.[40] Avšak především v pozdějších obdobích se objevovaly též vize, podle kterých měl nastolit zlatý věk člověk, a to skrze individuální či sociální transformaci, což je i jedna z dominantních myšlenek New Age. Lze uvést například Utopii Thomase Mora, Tommasa Campanellu a jeho projekt „slunečního státu“, marxismus, pozitivismus v jeho kvazináboženské podobě atd.

Jedním z přímých předchůdců New Age je A. R. Orage, liberální socialista, zanícený čtenář C. G. Junga a H. Blavatské, zakladatelské osobnosti teosofie. Dalšími význačnými předchůdci New Age je Alice A. Baileyová a Dane Rudhyar.[41]

Paradigmatický posun

Představitelé New Age zdůrazňují, že většina klíčových paradigmat západní, respektive globální kultury potřebuje projít významnou proměnou. Podle filosofie dějin New Age (předložené např. v uznávané knize Marilyn Fergusonové Vodnářské spiknutí) pozvolna nastává zásadní zlomová doba. Posun jarního bodu ze souhvězdí proti sobě plovoucích Ryb, které představují dualismus a konflikt, do souhvězdí Vodnáře, poukazuje na „axiální“ okamžik, kdy započne proměna celého lidstva a nevídaný paradigmatický posun.[42]

John Lash shrnuje ideu paradigmatického posunu takto:

„od pozorování ke spoluúčasti

od atomismu k holismu

od mechanického k organickému

od ovládnutí přírody k harmonii s přírodou.“[43]

Fritjof Capra, jeden z nejvýznačnějších představitelů New Age, mluví o trojí změně paradigmatu: holistické, ekologické a feministické.[44]

Kořeny transformace spatřuje většina autorů v jedinci; právě proměnou jedince dojde i k proměně společnosti. Nicméně se již objevují hlasy akcentující i sociální a politickou rovinu transformace.[45]

Je zbytečné zdůrazňovat, že změna paradigmatu tak, jak ji chápou příznivci New Age, by se projevila prakticky ve všech oblastech života i vědění.

Idea Boha a božství v New Age

V pojetí individuální transformace, jak je rozpracovává New Age, má určující význam myšlenka zrození boha v našem vlastním nitru, rozvinutí našeho božského potenciálu. Zde New Age navazuje na indickou tradici, gnózi a též jungovskou psychologii.[46]

Právě idea božství v nás je jedním z nejčastějších terčů kritiky antikultovního hnutí. J. W. Sire uvažuje, že by mohlo být hledání božství v sobě „situací psychotiků, kteří se zcela zřekli komunikace s druhými lidmi“.[47]

„Je-li ‚já‘ opravdu bohem, jak to, že se jako bůh neprojevuje?“ ptá se dále J. W. Sire. Na tuto otázku by zřejmě příznivci New Age ve shodě s jungovskou psychologií (která je, jak už bylo řečeno, v New Age velmi populární)[48] odpověděli, že „není já jako já“. Naše sobecké, totalitářské, o vlastní výlučnosti přesvědčené já, které odmítá diskusi s archetypy kolektivního nevědomí, není totožné s naším „božským“ bytostným Já (Selbst) jungovské psychologie. Lash mluví (z pozice příznivce New Age) o „Bozích v plenkách“.[49]

Deklarované božství každého z nás je též vnímáno antikultovními autory jako ohrožení morálních norem. J. W. Sire se domnívá, že jestliže jsme bohy, můžeme vše. Jenomže podle filosofie New Age platí, že jestliže v sobě dokážeme probudit božství, pak jsme prosti sklonů k páchání zla a „negativních energií“ všeho druhu. Jedním ze základních principů New Age je naopak pozitivní vztah k lidem a odpovídající jednání. New Age nemá nic společného s myšlenkou, že pokud v sobě máme božství, můžeme si s druhými dělat, co chceme.[50]

Zdá se, že ti antikultovní autoři, kteří staví svou kritiku na údajně alarmujících morálních důsledcích idey božství v New Age, směšují ideu západního jediného všemohoucího Boha s indickou ideou latentního, většinou v podstatě pasivního božství obsaženého ve všem, co existuje.[51]

Dalším kritizovaným prvkem New Age je idea imanentního Boha. Sire se opět domnívá, že v takovém systému je popřena morálka. Sirovo pojetí má vážné trhliny, jejichž kritika je ovšem spíše záležitostí filosofů. Tento výklad není apologií New Age. Lze snad ale připomenout, že božská bytost zcela evidentně není jediným možným tvůrcem a garantem morálky.

Etika rozhodně není v New Age opomenuta; tvoří naopak, zejména ve své specifické environmentalistické podobě, jeden z jeho základních kamenů.

Sjednocení

New Age zdůrazňuje, že věk Vodnáře bude věkem sjednocování protikladů. Snaží se o ukončení rozkolu vědy a náboženství, západních a východních myšlenek, ženy a muže, aktivního života a spirituality, různých národů, náboženství a přístupů ke světu, těla a duše, lékařství a léčitelství apod.[52]

New Age rozpoutává celospolečenskou diskusi zasahující do mnoha stěžejních oblastí od umění až po filosofii, etiku, fyziku či ekonomiku. V psychologii prosazuje chápání člověka jako psychosomatické jednoty, jež není beze zbytku vysvětlitelná jen ze svých částí. New Age se snaží o holistický pohled.

Hypotéza Gaia

Autory hypotézy Gaia (řec. Země), která je mezi přívrženci New Age, „hlubinně-ekologickými“ aktivisty a novopohany dosti rozšířená, jsou James Lovelock a Lynn Margulisová. Podle této nauky je Země živým organismem, který udržuje prospěšné podmínky pro přetrvání života. Je nadána inteligencí, která jí umožňuje v případě nutnosti eliminovat subsystémy, které ohrožují samotnou existenci subsystémů jiných, či dokonce celé biosféry.[53]

Teorie morfických polí

Autorem této teorie je Rupert Sheldrake. Podle něj existuje určité množství tzv. morfických polí, neviditelných oblastí kumulativní kolektivní paměti, kde se shromažďují informace. Odtud jsou dále šířeny a do jisté míry ovlivňují jednání živých bytostí od těch nejelementárnějších forem života až po člověka. Toto ovlivňování označuje Sheldrake za morfické rezonance.

Teorie morfických polí staví na ideji souvztažnosti jednotlivých planetárních subsystémů, jejíhož předchůdce spatřuje Sheldrake v animismu. I Země jako taková má své celkové morfické pole, jež centrálně ovlivňuje všechny subsystémy.[54]

Transpersonální psychologie

D. Lužný uvádí, že transpersonální psychologie má dva významné kořeny: experimentování s psychedelickými látkami v rámci kontrakultury a humanistickou psychologii, která se snaží spojit behavioristický a kognitivní přístup k lidské psychice a kriticky navazuje na postfreudovskou psychologii, především na C. G. Junga, Alfreda Adlera a Wilhelma Reicha.

Termínu „transpersonální“ použil poprvé americký psychiatr a psychoterapeut českého původu Stanislav Grof, jenž v roce 1968 založil spolu s Abrahamem Maslowem a Anthony Sutichem Association for Transpersonal Psychology. Grof se domnívá, že „tradiční chápání lidské osobnosti, omezené na postnatální biografii a na freudovské individuální nevědomí, je neobyčejně omezené a povrchní“.[55] Za transpersonální je označováno to, co určitým způsobem překračuje toto zde kritizované chápání. Transpersonální psychologie se tedy mj. zabývá zkoumáním změněných stavů vědomí a paranormálními jevy.

Grof třídí transpersonální zkušenosti do čtyř skupin: 1.) překročení hranic prostoru (což zahrnuje např. skupinové ztotožnění a skupinové vědomí, ztotožnění se zvířaty, ztotožnění s rostlinami, ztotožnění s celým vesmírem...), 2.) překročení hranic lineárního času (např. embryonální a fetální zážitky, kolektivní a rodové zážitky, zážitky minulých inkarnací, zážitky planetární evoluce...), 3.) fyzická introverze a zúžené vědomí (spiritistické a médijní zážitky, setkání s duchovními vůdci a nadlidskými bytostmi, zážitky univerzálních archetypů, zážitky mytologických a pohádkových scén...) a 4.) transpersonální zážitky psychoidní povahy, např. synchronicita.[56]

Transpersonální psychologie praktikuje specifickou terapeutickou techniku, tzv. holotropní dýchání, které má vést k odstranění traumat (včetně těch z minulých životů) a nabytí holotropního vědomí.

Několik knih Stanislava Grofa je dostupných v českém překladu, včetně jeho základního díla Holotropní vědomí.

Vybraní představitelé New Age; základní díla

Alespoň krátce charakterizujme několik význačných představitelů New Age (kromě již zmíněného S. Grofa).

Carlos Castaneda se prohlašuje za učně indiánského čaroděje dona Juana z kmene Yaqui; tato postava je některými autory (kupř. J. W. Sire) pokládána za fiktivní. Jde o amerického antropologa, který se učením dona Juana snažil vzkřísit šamanistické náboženství původních obyvatel Ameriky. V systému je zakomponován i peyotlismus, indiánské obrozenecké náboženství založené na hledání vizí v extatických stavech vyvolaných požíváním plodů kaktusu zvaného peyotl.[57] Základní Castanedova díla jsou dostupná v češtině; výběrově zmiňme Učení dona Juana, Oddělenou skutečnost, Cestu do Ixtlánu, Dar Orla či Magické pohyby. Castanedova popularita se na Západě od 70. let výrazně snížila, ale v České republice v současné době patří mezi nejčtenější autory New Age a neopaganismu.

Fritjof Capra je atomový fyzik. Jeho základními díly jsou Tao fyziky, Bod obratu, Neobyčejná moudrost či Obrat v křesťanství (spolu s D. Steindt-Rastenem[58]). Kritizuje mechanistické paradigma a oddělování těla od mysli, člověka od přírody apod. Jednotlivé komponenty vesmíru jsou podle něj propojeny a vytváří dokonale celistvý systém.

Marilyn Fergusonová patřila spolu s Fritjofem Caprou na konci osmdesátých let k nejpopulárnějším mluvčím New Age. Ve své knize Vodnářské spiknutí mluví o důležitém paradigmatickém posunu, jenž zasáhne všechny oblasti života společnosti.[59] Centralizaci a autoritářství nahradí decentralizace a spolupráce.

Shirley MacLainová je v současnosti jedna z nejrespektovanějších autorek New Age. Svou koncepcí androgynního„Vyššího Já“ navazuje na jungovskou psychologii. Z jejích děl jmenujme Mimo střed dění či Tanec ve světle.

Hvězdné války

Oblíbená série snímků George Lucase Hvězdné války zapracovává mnoho rekvizit mýtu. Např. v epizodě Skrytá hrozba nalezneme mytologémy proroctví, zázračného početí bez otce atd.; už věta „kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii“, kterou je film uvozen, ostatně jasně odkazuje k bájnému „onomu času“, kdy hrdinové ještě chodili po světě a konali exemplární činy. Mnoho mytických prvků Hvězdných válek zde ovšem nebude ani zmíněno, natož rozebráno, ač by si jistě analýzu zasloužily; důraz bude spíše kladen na ty aspekty, jež souvisejí s myšlenkami New Age, neboť Hvězdné války filosofie New Age významným způsobem ovlivnila. Nejdřív však několik nezbytných úvodních poznámek o studiu „moderních mýtů“.[60]

Vážný výzkum moderních mýtů je dosud v počátcích. Potýká se s několika hlavními problémy. Jednak dosud všichni religionisté nepovažují moderní mýty za plnohodnotnou oblast výzkumu, jednak v některých případech ti, kdo se moderními mýty zabývají, dělají tu chybu, že proti jedné krajnosti, kterou je mínění, že příslušník moderní západní civilizace mýty v podstatě zcela eliminoval, staví krajnost jinou, totiž interpretaci příliš širokého pole jevů jako „kvazináboženských“ či „paranáboženských“ (včetně např. sportu). Navíc ne všechny výklady jsou podložené soustavným studiem a dostatečnou orientací v teorii a metodologii religionistiky, takže zůstávají spíše populárními, žurnalistickým stylem psanými eseji.

Velmi slibným polem výzkumu je např. fenomén UFO[61] či některé roviny žánru „fantasy“.[62]

Bude nutné tuto odbočku ještě poněkud prodloužit. Pro religionistu je jednoznačně nejvýznamnější otázka, zda existují lidé, kteří tomu či onomu fenoménu přisuzují náboženskou povahu, respektive kteří k němu chovají náboženskou víru; rozhodně nestačí poukázat na paralely v mytických systémech minulosti pro to, abychom mohli tu kterou koncepci označit za náboženskou. Musíme najít jejího sociálního nositele.

Náboženská víra je pojem, který se sice skládá pouze ze dvou slov, ale zato mimořádně špatně uchopitelných. Základním pravidlem je, že náboženskost víry nelze určit z koncepce samotné; nelze např. předem říci, že Hvězdné války jsou směšný a veskrze obyčejný film, který nemá s náboženstvím pranic společného. To by byl nepřípustný apriorismus.

Víra je vždy otázka dvou činitelů: toho, kdo věří, a toho, v co se věří. Ale religionistický úhel pohledu musí hledat výchozí impuls u věřícího, ne u toho, v co se věří, neboť se snaží v rámci svého diskursu programově eliminovat otázku existence posvátna; nemůže určovat, jaké „posvátno“ může být předmětem náboženské víry a jaké nikoliv. Věřit, a dokonce nábožensky věřit, se může prakticky v cokoli a religionista by rozhodně neměl vycházet z toho, že jde v tom kterém případě o víru tak absurdní, že nestojí za to ji studovat a že rozhodně není náboženská. Základním kritériem tu nesmí být dojem religionisty, nýbrž výzkum vztahu daného jedince či dané skupiny a určení, zda má skutečně povahu víry. Nicméně každá víra ještě není náboženská; proto zbývá určit, zda se v daném případě o náboženskou víru jedná. Odpověď na tuto otázku bude ovšem vždy odvislá od explicitně nebo implicitně formulovaného vymezení náboženství, které onen religionista přijímá. Jde o otázku velmi složitou a naprosto zásadní; jestliže je možné v případě křesťanství často (i když zdaleka ne vždy) rezignovat na pokus o vymezení náboženství a spolehnout se na jistou konvenci či dohodu utvářenou během dlouhých staletí reflexe (a sebereflexe), např. v případě Hvězdných válek to evidentně možné není,[63] neboť narozdíl od křesťanství není její místo ve sféře religionistického zájmu vůbec samozřejmé. Přestože se následující výklad nevyhne některým metodologickým nedostatkům pramenícím z nastíněných těžkostí, považuje autor za dobré rozbor Hvězdných válek zařadit, ač půjde právě především o analýzu idejí bez mapování konkrétních vazeb na sociální základnu těchto představ.

Celou sérii Hvězdných válek prostupuje zajímavá koncepce vesmírné síly; jde o neosobní energii, která udržuje celistvost galaxie, obklopuje nás, proniká námi a částečně nás ovládá, ale také může poslouchat naše rozkazy, jestliže dokážeme pochopit její zákonitosti a naučíme se s ní pracovat. Ovládnutí vesmírné síly je navozeno změnou vědomí a odhalením schopností, které naše mysl latentně obsahuje; je pouze třeba si je uvědomit a naučit se je používat. Síla se projevuje v oblasti mikrokosmu i makrokosmu.

Existuje jen jediná vesmírná síla ve svém světlém a temném aspektu;[64] toto sjednocení protikladů do monistické koncepce univerzální světové energie je pro New Age dosti typické. Důraz je v sérii kladen na rovnováhu vesmírné síly; vítězství „dobra“ neznamená eliminaci druhé strany, ale návrat do rovnovážného stavu, který „galaktická říše zla“ dříve vychýlila ve svůj prospěch.

Ovládnutí síly a její využití je cílem rytířů Jedi, kteří se řídí prastarým kodexem cti, věří ve vesmírnou sílu (což je označeno za „staré náboženství“) a užívají ji pro udržování světového řádu.[65] Spojitost s kultem bojovníka v New Age je zřejmá.

Souboj mistra Obi wan Kenobiho s jeho bývalým žákem Darthem Vaderem, jenž se nechal zlákat „temnou stranou vesmírné síly“, je soubojem v podstatě rituálním. V jednom okamžiku boje Kenobi pozdvihne meč a nechá se Vaderem zabít. Tím vstupuje do jiné roviny bytí a stává se duchovním rádcem hlavního hrdiny čtvrté epizody Hvězdných válek, Luka Skywalkera (srv. koncepci „mistrů“ v New Age). Posmrtný přesun mistra do jiného stavu vědomí, odkud nadále svého žáka podporuje a radí mu, se v sérii Hvězdných válek několikrát opakuje. Důraz na mistry se zřetelně projevuje též ve vztahu rytíře Jedi a jeho učedníka.

Též zaujetí intuicí a instinktem přibližuje Hvězdné války New Age; Obi wan Kenobi několikrát nabádá Luka, aby se v klíčových okamžicích „spolehl na svůj instinkt“.

Lukovo přijetí víry v sílu a existenciální zlom v jeho životě představuje jistý druh obratu od nábožensky neurčitého a vlažného života ke spiritualitě.

Religionistu též jistě zaujme, že před filosofií Hvězdných válek některé ortodoxní katolické kruhy varují (s velmi střídavým úspěchem) své mladší členy.

Budoucnost New Age

Od termínu New Age už někteří jeho představitelé sami ustupují. F. Capra mluví o nástupnickém proudu „Light Age“, který nebude opomíjet politické a sociální aspekty transformace. Některé skupiny v rámci New Age též rezignovaly na snahu o výraznou reformu společnosti a věnují se humanitárním, vzdělávacím či jiným aktivitám.[66] Prvotní vypjaté nadšení související s určitým „mesianistickým“ pathosem kontrakultury 60. let opadl. Na druhé straně se Novému věku podařilo prosadit v mnoha sférách; vybojoval si – alespoň z hlediska části populace – své místo ve fyzice, biologii, etice, náboženství, psychologii i filosofii.

Je přece jen trochu problematické mluvit o jeho vlivu na postmodernismus. Opatrnější bude říci, že podstatné myšlenky New Age (jako je široce a tolerantně pojímaný feminismus, ale též environmentalismus, holismus či kritika racionalismu a moderny) integroval i postmodernismus (vyrůstající z téže společensko-kulturní situace), který jim přece jen dodal poněkud lepší jméno a prosazuje je bez toho, aby byl odsuzován jako „zhoubný kult“ či „výtvor satana“. Původní New Age se rozložil jednak do mnoha vyhraněněji se profilujících subsystémů a proudů, jednak do širokého, ale mnohdy spíše povrchnějšího zájmu o esoteriku.[67] Nicméně většina dominantních vizí a mocná idea změny paradigmatu žijí a působí nadále. New Age prochází neustálou transformací; má ji nakonec v náplni práce. Jeho energie ovšem zůstává zachována a nadále slouží snaze o splnění úkolu, který si zvěstovatelé Nového věku vytyčili: změnit člověka.

Použitá literatura

K samotným novým náboženským hnutím

Barrett, D. V., Sekty, kulty, alternativní náboženství, Ivo Železný, Praha 1998. [Toho času zřejmě nejlepší přehledová publikace v češtině, zpracovává relativně značný počet hnutí, je ale třeba ji doplnit o obecné závěry a sociologické postřehy v knize D. Lužného.]

Danneels, G., Kristus nebo Vodnář?, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1993. [Antikultovní pastýřský list o New Age.]

Groothuis, D. R., Tváří v tvář New Age, Návrat domů, Praha 1995. [Silně antikultovní publikace, kritika vedená z křesťanských pozic.]

Kol., Malý slovník sekt. Sekty a nová náboženská hnutí v kontextu tradičních církví, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1998. [Antikultovní, ale místy užitečné.]

Lash, J., Průvodce hledačů absolutna. Encyklopedie duchovních nauk, Votobia, Olomouc 1996. [Nereligionistické, psané spíše z pozic příznivce New Age; velmi užitečné, a to zejména pro pochopení, jak široké spektrum idejí New Age zahrnuje.]

Lužný, D., „Normativita v New Age a neopaganismu“, in: Bělka, L. – Kováč, M. (eds.): Normativní a žité náboženství, Masarykova univerzita – Chronos, Brno – Bratislava 1999.

Lužný, D., Nová náboženská hnutí, Masarykova univerzita, Brno 1997. [Zřejmě nejlepší v češtině vydaná publikace o sociologii nových náboženských hnutí, zcela nepostradatelná pro každé seriózní studium NNH.]

Pejřimovský, J., Náboženství. Původ, zkoumání srovnávání, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1998. [Silně antikultovní, vhodné pro seznámení s antikultovní argumentací. Nezabývá se jen NNH, nýbrž hodnotí z křesťanských pozic i nejrůznější jiná náboženství.]

Sire, J. W., Průvodce světovými názory, Návrat, Praha 1993. [Silně antikultovní.]

Štampach, O., „Současná spirituální scéna a světská společnost“, in: Religio. Revue pro religionistiku 8, 2000, č. 2, str. 189-193. [Poznámky k návrhu zákona o církvích a náboženských společnostech.]

Wolf, J., Kdo je / kdo není v hnutí Nového věku, Votobia, Praha 2000.[68]

K historii reakcí společnosti

Cavendish, R., Dějiny magie, Odeon, Praha 1994.

Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení II. Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství, Oikúmené, Praha 1996.

Eliade, M., Dějiny náboženského myšlení III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem, Oikúmené, Praha 1997.

Kadlec, J., Dějiny katolické církve I., Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc ³1993.

Lambert, M., Středověká hereze, Argo, Praha 2000.

Lane, T., Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996.

Martin, L. H., Helénistická náboženství, Masarykova univerzita, Brno 1997.

Vouga, F., Dějiny raného křesťanství, Vyšehrad – Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha – Brno, 1997.

Další použitá literatura

Cassirer, E., Filosofie symbolických forem II. Mytické myšlení, Oikúmené, Praha 1996.

Eliade, M., Mýtus o věčném návratu, Oikúmené, Praha 1993.

Eliade, M., Mýty, sny a mystéria, Oikúmené, Praha 1998.

Hultkrantz, Å., Domorodá náboženství Severní Ameriky. Síla vizí a plodnosti, Prostor, Praha 1999.

Jung, C. G., Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999.

Jung, G. G., Výbor z díla, sv. II. Archetypy a nevědomí, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999.

Lužný, D., Náboženství a moderní společnost. Sociologické teorie modernizace a sekularizace, Masarykova univerzita, Brno 1999.

Pokorný, P., Řecké dědictví v Orientu. Helénismus v Egyptě a Sýrii, Oikúmené, Praha 1993.

Stríženec, M., Psychológia náboženstva, Veda, Bratislava 1996.

Zbíral, D., „Mýtus v proměnách věků“, in: Dech Draka [7], 2000, č. 6, str. 26-27.

Waardenburg, J., Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky, Masarykova univerzita – Georgetown, Brno 1997.

Publikování této verze: 7. 11. 2007 21:17

Sepsání: jaro 2001

Poslední celková revize: jaro 2001

Počet normostran (v přepočtu): 35

Počet slov: 7162

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/NewAge.htm