Náboženství
předislámské Arábie

Obyvatelé tohoto nevlídného světa, Arabové, se objevují ve světle historie poměrně pozdě, zvlášť ve srovnání se starými semitskými kulturami Mezopotámie a Syropalestiny. Přesto bývá ale Arabský poloostrov pokládán za centrum, z nějž semitské národy migrovaly a podmaňovaly si přilehlé oblasti.[3] Pravděpodobnou „pravlastí“ Semitů je snad oblast Sahary, v dávných dobách méně vyprahlé než dnes.

Proč o nejstarších semitských obyvatelích Arabského poloostrova mnoho nevíme? Vysvětluje to fakt, že jejich materiální kulturu tvořily namnoze předměty snadno podléhající zkáze, ale hlavní příčinou je, že starší etapy zdejšího vývoje nejsou písemně zachyceny (kromě kusých zpráv především v syrských a egyptských pramenech).[4] Písmo se sem rozšířilo až poměrně pozdě: šlo o písmo aramejské.[5] První správní celky, o kterých máme zprávy, se zde utvářely během prvního tisíciletí před naším letopočtem. Většinou šlo o drobné státečky na okraji pouště, jež obvykle neměly zvlášť dlouhého trvání.[6] Ale najdeme i výjimky. Z nich stojí za zmínku vyspělé státy v jižní Arábii a též nabatejské království s hlavním městem Séla, řecky Petra (tj. Skála),[7] jež byla důležitou křižovatkou obchodních cest. Nabatejské království je časově ohraničeno lety 200 př. n. l. a zhruba polovinou 2. stol. n. l.[8] (od roku 105 šlo o římskou provincii[9]). Moc nabatejského království vrcholila v 1. století př. n. l. Jeho obyvatelé byli národností Arabové, ale převzali aramejské písmo i jazyk.[10] Přizpůsobenou podobou nabatejského písma je i písmo arabské.[11]

Nabatejské království nám může posloužit jako dobrý příklad toho, že izolace Arabského poloostrova od okolního světa je jen zdánlivá. Ve skutečnosti tudy odedávna procházely důležité obchodní tepny a pronikaly sem rozmanité kulturní vlivy. Například zmíněné město Petra bylo nedílnou součástí helénistického světa, centrem obchodu a jeho pozoruhodná architektura, hojně reprodukovaná na stránkách turistických průvodců, je jedním z nejkrásnějších příkladů „helénistického baroka“.

Jedna ze dvou hlavních obchodních cest skrze Arábii vedla z Jemenu přes Mekku a Jathrib (pozdější Medínu) do Palestiny, druhá pak od Perského zálivu nejprve podél Tigridu a poté směrem k Palmyře a Damašku.[12]

Obyvatelstvo poloostrova bylo v naprosté většině semitské. Obzvláště v období po zničení druhého jeruzalémského chrámu (70 n. l.) se zde usazovali Židé, ale původními a daleko nejpočetnějšími obyvateli byli Arabové.

Arabové je slovo, které se poprvé objevuje v asyrských pramenech ve formě Aribi. Podle jednoho výkladu značí zcela prostě „jezdci na velbloudech“. Toto tehdy dost výstižné označení přijali za své i sami Arabové.[13] Stalo se označením národa, jehož příslušníky spojoval nehledě na roztříštěnost do bezpočtu kmenů jistý pocit sounáležitosti. Hlavním projevem této soudržnosti byl společný jazyk,[14] ale také podobný způsob života a některé náboženské zvyklosti.

Hlavní složku obyvatelstva tvořili beduíni (badaví, kolektivum badv[15]). Věnovali se kočovnému a polokočovnému pastevectví a tu a tam též pořádali loupežná přepadení jiných kmenů.[16] Nebyli soběstační; museli směňovat zboží s usedlíky v městech a v oázách,[17] kteří ovšem v Muhammadově době byli usedlíky teprve nedlouho a donedávna sami patřili k beduínům. Základní jednotkou beduínské společnosti byl rod, široká rodina. Více rodů tvořilo klan. Vyšší jednotkou byl potom kmen.[18] Někdy též vznikaly kmenové svazy, ale pokaždé za nějakým konkrétním účelem – např. kvůli obraně nebo nájezdu – a po splnění tohoto účelu se rozpadaly.[19] Kmen vedl náčelník, sajjid. Tato funkce teoreticky nebyla dědičná, ale v praxi často přece nastupoval náčelníkův syn.[20] Solidarita obvykle nepřekračovala hranice kmene. Chod společnosti řídily nepsané, zvykové zákony. Soudržnost klanu byla zcela základním, posvátným principem. V případě zabití člena některého klanu byli jeho příbuzní povinni vykonat krevní mstu; ta měla svou pozitivní stránku v tom, že si člověk dvakrát rozmyslel, zda se mu skutečně vyplatí svého nepřítele odpravit a rozpoutat tak mašinérii krevní msty. Ti, kdo byli z důvodu nějakého neodpustitelného prohřešku vyloučeni z rodu či kmene, se stávali psanci. Kmen byl založen na principu rovnosti všech svobodných mužů. Velmi ceněnými ctnostmi bylo poskytování pohostinství a azylu a pomoc členům, kteří se dostali do potíží nejrůznějšího druhu. Smlouvy byly považovány za nedotknutelné.[21] Za důležitou ctnost byla považována též štědrost a chrabrost v boji. Etika Arabů předislámského období je výrazně zaměřená na zájmy kolektivu.[22]

Hlavním majetkem kočovníků byla samozřejmě stáda dobytka. Stan náležel původně ženě. Těžko říci, zda to lze považovat za pozůstatek matriarchátu;[23] původní matriarchát u Semitů je věcí dosti spornou.

Kmeny mezi sebou navzájem soupeřily o vodu, stáda a pastviny;[24] krádež stád cizího kmene byla zcela obvyklou součástí hospodářské soutěže.[25] Nezanedbatelným zdrojem příjmů beduínů byla ale rovněž jejich účast na karavanním obchodě.[26] Cizinci měli v hidžázském obchodu malou šanci: jednak mnohdy neuměli využívat velbloudy při dálkové dopravě, jednak jim chyběly „důležité příbuzenské a kulturní vazby, které jednotlivé skupiny Arabů spojovaly do uzavřených komunit“; kdo tu chtěl uspět, bez spolupráce s Araby se neobešel.[27]

Kmen vedl náčelník, ale důležité osoby představovali i věštci, básníci či moudří starci, kteří udržovali tradici a vštěpovali svým soukmenovcům etické zásady.[28] Poezie byla v předislámské Arábii typickým kulturním projevem. Vědění zahrnovalo především léčitelství a praktickou astronomii sloužící k orientaci během obchodních cest a migrací.[29]

Dominantní postavení v obchodním styku přešlo v 6. stol. z rukou Sabejců a Nabatejců do rukou Kurajšovců obývajících Mekku. Kurajšovci vypravovali velké karavany do Sýrie. Mekka se stala největším obchodním střediskem Arábie. Majetková diferenciace se zvětšovala.[30] V hidžázských městech se rozpadalo rodové zřízení a hroutily se tradiční hodnoty založené na rodové soudržnosti. Nicméně se zdá, že rozdíl mezi kulturou Mekky a kulturou beduínů nebyl nijak propastný;[31] Mekkánci ostatně nevedli usedlý život dlouho.[32]

Náboženství v předislámské Arábii

Staroarabské náboženství

Polyteistické náboženství starých Arabů nese mnoho všesemitských rysů jak v panteonu, tak v kultu. Bohové byli uctíváni v kamenech a stromech, důležitá byla též astrální božstva.[33] Nezdá se, že by staří Arabové rozvíjeli nějakou obsáhlou a složitou mytologii.[34]

Většinu bohů ctil jen určitý kmen či rod. Pouze někteří bohové si získali širší popularitu,[35] a to buď z toho důvodu, že byli již od starosemitské minulosti společní všem arabským obyvatelům této oblasti, nebo prostě díky mocenskému a ekonomickému vzestupu toho kmene, který dané božstvo uctíval. Důležití byli ochranní bozi míst, kmenů a rodin; někdy se pro ně užívalo obecného označení baal (pán, hospodář, ochránce). Mnozí bozi ani neměli jméno a byli vzýváni kolektivně. Mezi nejčastější přízviska bohů patřilo označení otec, pán, král, mocný, spravedlivý, zářivý aj. Bohové bděli nad všemi důležitými činnostmi od polních prací až po válku.[36]

Náboženství starých Arabů bylo roztříštěné do jednotlivých kmenových kultů, ale přesto zde byla patrná jistá základní soudržnost. Příkladem je třeba Alláh a jeho ženský protějšek Allát; tento pár tvořil jakési jádro panteonu, k němuž se připojovala další lokální a kmenová božstva. Jen připomeňme, že Il (též Iláh atd.) je jak obecné označení pro boha, tak vlastní jméno; Il (též v podobách El apod.) je společný celému semitskému panteonu a jde o častou složku osobních jmen.[37] I bez znalosti arabštiny odhadneme, že i ve jméně Muhammadova otce, a tedy též v plném jméně Muhammadově (Muhammad ibn Abdulláh) tato teoforní složka zaznívá.

Nejdříve se podívejme blíže na jihoarabské náboženství. Jižní Arábie byla křižovatkou nejrůznějších kultur díky dálkovému obchodu s Indií, Čínou, Afrikou, Syropalestinou atd.[38] Jihoarabské nápisy zachycují veliké množství božstev. V centru náboženského zájmu stála trojice Měsíc, Slunce a Venuše. Měsíc představovalo mužské božstvo s různými jmény: Ilumkuh či Almakah u Sabejců, Vadd u Maínců, v Hadramautu Sín.[39] Zdůraznění si zaslouží zejména toto poslední jméno, Sín, které je doloženo i ve starověké Mezopotámii.[40] To stejné platí i pro jihoarabskou sluneční bohyni Šams.[41] Bůh spojovaný s planetou Venuší se v jižní Arábii jmenoval Athtar; byl to bůh zavlažování a plodnosti. Jeho jméno je etymologicky spojeno se jménem ugaritské Attar, akkadské Ištar, asyrské Istar a syropalestinské Aštarty, tedy ženské bohyně. Je ovšem doložen i Aštartin mužský protějšek Aštar,[42] jakýsi nepříliš vzdálený bratranec tohoto jihoarabského Athtara.

Oproti střední a severní Arábii mají božstva zde na jihu výrazný zemědělský charakter. Řada božstev se sem dostala z jiných oblastí: ze severní Arábie Salam, Aus, Qajs aj., z Egypta Osarapis, z Midjánu Nab‘al. Ale sami též ovlivnili severoarabský panteon; příkladem je třeba přízvisko Rahím, jež se stalo epitetem Alláha. Někteří králové jihoarabských říší se prohlašovali za syny měsíčního božstva. Jihoarabové též přicházeli do styku s židovstvím a etiopským křesťanstvím a část z nich některé z těchto dvou náboženství přijala.[43]

Ve státech jižní Arábie byla (narozdíl od beduínské společnosti střední a severní Arábie) rozvinutá mocná kněžská vrstva. Chrámový personál byl početný, dobře organizovaný a materiálně zabezpečený bohatými příjmy chrámů. Kněží pravděpodobně měli na starost i věštby a vykládání různých znamení, ale o věštění máme z jihoarabské oblasti jen málo údajů.[44] Kult mocně zasahoval do každodenního života. Rozšířená byla praxe veřejného pokání. Není pochyb o tom, že zdejší hluboká religiozita připravila cestu poměrně hladkému přijetí islámu v Jižní Arábii.[45] V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vyspělý a složitý kult četných božstev s velkými chrámy a početným kněžstvem byl v 6. a 7. století již minulostí, což samozřejmě pronikání islámu usnadnilo.[46]

Krátce se lze zastavit též u bohů národa Nabatejců (šlo o etnické Araby). V nabatejské říši byl národním bohem Dhú Šara, kromě něj se tu těšila značné úctě všearabská Allát a též bůh Šaj al-Kaum, o němž se zdůrazňovalo, že nikdy nepije víno, což nám připomene pozdější islámský zákaz opojných nápojů.[47]

U Palmyřanů byl známý bůh Bél (odpovídající syropalestinskému Baalovi); bohem slunce tu byl Jarchiból, bohem měsíce Agliból; mezi dalšími bohy jmenujme Malakbóla, bohyni Allát a boha Šadrafu.[48]

Jako reprezentativní vzorek božstev uctívaných obyvateli střední a severní Arábie nám poslouží mekkánský panteon. Třemi důležitými bohyněmi byly Allát (al-Lát), al-‘Uzzá a bohyně osudu Manát (tu uctívali též v Jathribu). Muhammad byl, jak se zdá, nějakou dobu svolný ke kompromisu[49] a uznával tyto tři bohyně jako jisté prostřednice či přímluvkyně a jako dcery Alláhovy,[50] ale již krátce nato pokládal něco takového za širk, přidružování si k Alláhovi, tj. polyteismus, zpronevěřování se základnímu článku muslimské víry, že není božstva kromě Boha;[51] příslušná pasáž byla označena za satanské (Satanem našeptané) verše a nahrazena slovy, která jsou v koránu na onom místě dodnes: „Uvažovali jste o al-Lát a al-‘Uzzá a Manát, té třetí, jiné? Vy syny byste měli mít a On pouze dcery? To vskutku rozdělení by bylo nerovné! Ony nejsou nic než jména, kterými jste je vy a vaši otcové nazvali a o nichž neseslal Bůh žádné zplnomocnění. A oni pouze dohady své a to, k čemu srdce jejich tíhnou, následují, ačkoliv se jim již od Pána dostalo správného vedení“ (53:19-24).

V Ka‘bě se uctíval Hubal, kmenový bůh Kurajšovců,[52] v podobě kamenného idolu.[53] Pod Alláhem, který tu byl velmi dobře známý, se podle mínění některých odborníků skrývalo měsíční božstvo.[54] Nicméně jsme zde na stopě procesu, jenž přesahuje takovéto členění na božstva jednotlivých nebeských těles či jednotlivých sfér vlivu; ještě o tom bude ještě řeč v souvislosti s tzv. hanífy, tj. arabskými monoteisty, kteří nebyli židy ani křesťany. K Alláhovi se družila bohyně Ilát či Allát. Tato dvojice byla někdy nazývána Pán a Paní (Rabb a Rabbat).

V každodenním životě beduínských kmenů měla zřejmě větší význam víra v nejrůznější duchy místa, džiny, démony apod. Džinové se často zjevovali v podobě hadů či ještěrek a škodili lidem, nicméně bylo možné se před nimi do určité míry chránit pomocí talismanů a zaklínadel. O džinech se věřilo, že způsobují posedlost a šílenství, ale i že přinášejí básnickou a věšteckou inspiraci.[55] Muhammadovi se prý podařilo obrátit některé džiny na islám. Džinové také sloužili králi Šalomounovi, jenž je ovládal pomocí kouzelného prstenu (83:13-14).[56] Shrňme: můžeme mluvit až o jakémsi polydémonismu, popřípadě polyteismu, v němž nebyly vždy přesně vymezené funkce, mytologické role a sféry vlivu a v němž hlavní místo zaujímali ochranní duchové pramenů, stromů, kamenů atd.[57]

Kněžská vrstva se v kočovné společnosti nerozvinula, nicméně tu působili dědiční strážcové svatyň (sádin), jacísi kouzelníci, šamani či věštci (káhin)[58] a vykladači znamení. O básnících a káhinech se věřilo, že jsou ve spojení s džiny či že jimi jsou dokonce posedlí.[59]

Některé svatyně a idoly byly pohyblivé, jiné stálé. Symboly svých kmenových božstev, především posvátné kameny, si kočovníci nosili při migraci s sebou. Pevná božiště bývala obklopená posvátným okrskem a jejich součástí býval obvykle strom, pramen či kámen, někdy hrubě opracovaný.[60] Božstva se zde uctívala modlitbami, zpěvem, rituálním obíháním, házením kamenů, zavěšováním votivních darů na kameny či stromy, zvířecími oběťmi a výjimečně, zřejmě především v dřívějších dobách, i oběťmi lidskými apod.[61] Lidské oběti přijímala zejména bohyně al-‘Uzzá. Jakákoli krvavá oběť probíhala tak, že se krev lila na kameny či stély. Posvátných staveb se zachovalo jen málo (jednou z těch dochovaných je Ka‘ba, ovšem její dnešní úprava pochází z pozdější doby). Úradky vyšších sil se daly vyčíst z různých znamení, často se k věštění používal los. Modlitba hrála zřejmě jen malou úlohu, rozhodně nebyla tak významnou součástí života jako v islámu.[62] V modlitbách se staří Arabové k bohům obraceli zejména s prosbami o ochranu a blahobyt,[63] popřípadě v nich jen vyjadřovali žádost, aby bůh přijal oběť.[64] Některé důležité informace o kultu pocházejí z Palmyry; posvátné kameny bétyly[65] – samozřejmě jen ty přenosné, bétyly menší velikosti – se tu nosily ve slavnostních procesích.[66]

Jednou z nejdůležitějších složek zdejšího náboženského života, ale i obchodního ruchu, byly poutě. Nejproslulejší poutní místa se nacházela v Hidžázu: Ukáz, Dulmadžáz a zejména Mekka. V Mekce poutní obřady již v předislámské době zahrnovaly obíhání kolem Ka‘by a též rituální běh mezi svatyněmi al-Marva a as-Safá. Do východní zdi Ka‘by byl zapuštěn onen slavný černý kámen. Dále se konal večerní běh (ifáda) k blízké svatyni Muzdalifě a házení kaménků v údolí Miná, kde se také zařízlo obětní zvíře.[67] Někteří autoři se nedomnívají, že v předislámské době nutně muselo docházet k obcházení Ka‘by,[68] nicméně je jasně patrné, že přinejmenším většina z uvedených zvyklostí zásadním způsobem ovlivnila islámský kult při malé a velké pouti.

V posvátném okrsku bylo zakázáno úmyslně zničit rostlinu či zabít (mimo oběť) jakékoli zvíře, natožpak člověka. To zaručovalo poutníkům bezpečí. V období poutí se také uplatňoval starý zvyk božího míru, který ve čtyřech měsících zakazoval veškeré bojové akce a pozastavoval krevní mstu. Během poutí se navazovaly i hospodářské styky a docházelo samozřejmě i ke kulturní výměně. Konaly se trhy a atrakce, soutěže básníků, pěvců a hudebníků apod.[69]

Pouti ke svatým místům byly známé i v jižní Arábii a obcházení svatyň zřejmě rovněž.[70]

Morálka se primárně nezakládala na náboženských normách a zdůvodněních, nýbrž spíše na pokrevenství a zvykovém právu.[71]

Je třeba ještě zdůraznit, že mezi náboženstvím kočovníků a usedlíků nebyly zdaleka tak velké rozdíly, jak bychom čekali. Koneckonců usedlíci Muhammadovy doby přestali vést kočovný život teprve nedávno a čas od času dokonce z nejasných příčin docházelo k opětovné beduinizaci usedlíků.[72]

V Arábii byla rozvinuta i nějaká forma kultu mrtvých, výrazně např. v Palmyře, ale pro nedostatek psaných pramenů není možné jej dost dobře charakterizovat.[73] Duši si někteří staří Arabové představovali jako dech či vzduch, jiní ji ztotožňovali s krví. Někteří jižní Arabové měli za to, že jde o okřídlenou bytost, která sídlí v lidském těle a po smrti z něj vylétá, obletuje mrtvolu a žalostně kvílí.[74] V jisté přetrvávání, přežívání po smrti se věřilo, ale víra ve vzkříšení tu chyběla.[75] Představy o přežívání duše po smrti byly zřejmě bližší spíš starým představám hebrejským či akkadským. Důraz byl kladen na tento život a další existence duše byla spíše neosobním, nediferencovaným či v podstatě strastiplným přežíváním.

Staroarabský odkaz dodnes v islámu působí. To nás ale nesmí mýlit: pro Muhammada i muslimy se Arábie před vystoupením pravého Proroka utápěla ve stavu džáhilíje – nevědomosti či barbarství.[76]

Židovství

Arabský poloostrov byl vždy otevřen rozmanitým kulturním vlivům. Na severozápadě byl patrný silný vliv aramejské kultury, v jižní Arábii vliv kultury středomořské, zvláště v období helénismu. Do východoarabského prostoru proudily odedávna vlivy mezopotamské a íránské.[77] Staroarabské náboženství si sice udržovalo po staletí obdivuhodnou kontinuitu,[78] ale přesto se do něj začaly postupně mísit vlivy monoteistických náboženství. Působení zoroastrismu bylo zřejmě zanedbatelné. V předislámské Arábii lze vypozorovat vliv křesťanských proudů (nestoriánství, monofyzitismu).[79] V západní Arábii sídlila početně silná židovská menšina. Tyto skutečnosti nás nesmějí zmást: staroarabské náboženství bylo daleko nejrozšířenější. Přesto však nelze popřít, že monoteismus nebyl v Arábii Muhammadovy doby ničím neznámým.[80]

Pokud se zaměříme konkrétně na Mekku, musíme konstatovat, že šlo o dosti kosmopolitní město, kde žili Řekové, Koptové, Syřané, Židé i Jihoarabové a že další kulturní vlivy přinášeli Kurajšovci ze svých obchodních cest.[81]

Židovství bylo v celé Arábii známo několik staletí, již od řeckořímské doby. Židé tu zakládali velké kolonie (např. v Jathribu tvořili dobrou polovinu obyvatel). Není dosud vyřešeno, zda šlo o etnické Židy, nebo (přinejmenším zčásti) o arabské proselyty.[82] Nicméně se zdá jisté, že především od zkázy Jeruzaléma v roce 70 n. l. a rozdrcení Druhého židovského povstání (135 n. l.) se Židé v této oblasti usazovali, hlavně v oázách při obchodních cestách, věnovali se tu zemědělství a obchodu a udržovali si své náboženské a kulturní tradice.[83] Židovství se sem šířilo též z jižní Arábie,[84] která byla v této době významnou baštou judaismu. V Jathribu (pozdější Medíně) založili rabíni několik škol.[85]

Židovský vliv na islám byl poměrně silný. V koránu se setkáváme s mnoha biblickými příběhy. Též ve slovníku je patrné působení židovství, např. zakát je v arabštině slovní výpůjčkou. Vliv judaismu byl zřejmě výraznější než vliv křesťanství,[86] někdy je ovšem obtížné oddělit od sebe vlivy křesťanské a židovské. Každopádně v zákazu požívání krve a masa zdechlin, v povinnosti rituálního omývání před modlitbou,[87] ve vyprávění o prorocích, v půstu a v důrazu na Jeruzalém, který byl původní qiblou, se islám zřejmě inspiroval židovstvím.[88]

Muhammad zpočátku některé židovské podněty přijímal, ale když se mu Židé začali vysmívat pro neporozumění Tóře a když se stali v Medíně jeho politickými protivníky, začal tvrdit, že dostali jen část zjevení a ledacos utajili nebo přímo zfalšovali. Brzy je dokonce označil za největší nepřátele věřících (5:82).[89]

Křesťanství, gnóze, apokryfy

Křesťanství do oblasti Arábie pronikalo jinými cestami než judaismus: jeho šíření nebylo spojeno s migrací kmenů a rodů, nýbrž s misionářskou činností. Při misii hrálo závažnou úlohu mnišství; mnichové měli v Arábii vícero středisek a Arabové si jich vážili.[90] Křesťanství mělo mnoho přívrženců v severních královstvích Ghassánovců a Lachmovců a též v Hidžázu i Jemenu.[91] Křesťanství zapustilo mezi Araby pevnější kořeny než judaismus.[92] Křesťané byli roztroušení po celém poloostrově. Většina se hlásila k monofyzitské víře a odmítala byzantskou ortodoxní církev, což usnadňovalo pozdější začlenění zdejších křesťanů do islámské říše. Většina Muhammadových současníků též znala křesťany z obchodních cest,[93] ale dost možná pouze povrchně.

Otázka, zda tu bylo křesťanství přítomno, může být spolehlivě kladně zodpovězena, ačkoliv zůstane nejisté, jakou část obyvatelstva si získalo. Nicméně podstatně složitější otázka zní: jaké z mnoha křesťanství? Mnoho zvláštních koránských představ o Ježíšovi, Marii a křesťanském učení se nejčastěji vysvětluje vlivem heterodoxních učení.[94] To si zaslouží bližší rozbor.

V některých publikacích o islámu se uvádí zcela obecně, že Muhammad značnou část křesťanských vlivů přejímal prostřednictvím heterodoxních učení monofyzitů, nestoriánů nebo přímo gnostiků[95] či manichejců.[96] Rozhodně nejsem kompetentní, abych sledoval pokud možno všechny nebiblické křesťanské látky obsažené v koránu k jejich pramenům, abych posuzoval, zda se tu mohli objevit nějací zatoulaní gnostici nebo podobně. Omezím se pouze na několik poznámek, které jsou spíše nejistým podnětem k dalšímu zájmu o tento problém než jeho řešením.

P. Pokorný[97] vyjmenovává některé prvky islámu, které pokládá za ovlivněné gnózí. V první řadě je to dokétismus: Ježíš byl podle koránu ukřižován pouze zdánlivě, ve skutečnosti jej Bůh vzal do nebe (4:156). Je pravda, že dokétismus byl pro gnózi typický, ale rozhodně se neomezoval jen na ni; charakterizuje do značné míry i např. pojetí janovského okruhu,[98] k němuž ostatně odkazuje i pojem slovo, které korán spojuje s Ježíšem (3:40, 4:169).[99] Jenomže jde vlastně v koránu o dokétismus v obvyklém smyslu slova? Ve skutečnosti mohou k odmítnutí Kristova ukřižování zdá se vést dvě zcela rozdílná pojetí. První je to, že Bůh nemohl zemřít potupnou smrtí na kříži. Druhé je to, že poselství obyčejného člověka Ježíše bylo zfalšováno a že na jeho osobu byla nabalena pohádka o vykupitelském poslání, jejíž nedílnou součástí, ba středobodem je právě smrt na kříži. Odmítnutí Ježíšova ukřižování může tedy vycházet prostě z pozice popření Ježíšovy vykupitelské mise a jeho božství. Jinými slovy: ukřižování (jako ústřední bod křesťanské soteriologie) mohl Muhammad vnímat jako kořen a jádro toho, co považoval za lživou pověst, ve které nevědomci a rouhači z člověka udělali Boha. Tento kořen se rozhodl vyvrátit způsobem, který by mohl v jiném než koránském kontextu působit dokéticky, ale ve skutečnosti měl jinou, ba opačnou motivaci než dokétismus, jak jej známe z gnostických skupin: nejde tu o zdůraznění svrchovanosti Kristova božství a jeho neznečištěnosti hmotným světem, nýbrž naopak o důrazné lpění na pojetí Krista jako člověka. Otvírá se tedy otázka, zda je vůbec vhodné nazývat tento postoj dokétismem a konstruovat tak iluzorní souvislost s tím typem dokétismu, který byl rozšířený v gnostických skupinách.

Další prvek, který vnímá P. Pokorný jako gnostický, je koránské přesvědčení, že křesťané uctívají Trojici tvořenou Otcem, Ježíšem a Marií. Pokorný spojuje mlhavě formulovanými vazbami koránskou Marii s Marií Magdalskou a pouští se do úvah o významu Marie (Magdalské) u gnostiků. Na gnostické straně sice oporu pro spojování Ježíšovy matky s Marií Magdalskou okrajově najdeme[100] (většinou ovšem gnostické texty Ježíšovu matku ignorují) a je také pravda, že Korán považuje Ježíšovu matku za jinou osobu než Nový zákon, ztotožňuje ji totiž s Marií, sestrou Mojžíšovou. V Koránu ale po spojování Ježíšovy matky s Marií Magdalskou (o které Korán nic neví) není ani stopy. Existuje mnohem méně krkolomné řešení: mylné ztotožnění křesťanské Trojice s rodinou tvořenou Bohem, Marií a Ježíšem.[101] Není vyloučené, že Muhammad toto pojetí převzal od křesťanů připisujících velkou a v očích jiných křesťanských proudů přímo nepřípustnou důležitost Marii,[102] ale v takovém případě by rozhodně nešlo o gnostiky.

Zdá se, že gnostické vlivy na koránský obraz křesťanství můžeme prohlásit za zcela neprůkazné. Krom toho i kdyby se v koránu nakrásně několik izolovaných gnostických prvků nalézt dalo, koránské učení o Ježíši je s gnózí v přímém rozporu: Ježíš je obyčejný člověk z masa a kostí, prorok, který se narodil z Marie, atd.[103]

Jinou otázkou je vliv nestoriánství a monofyzitismu. Je naprostá pravda, že křesťanství, se kterým Muhammad a raný islám přicházel do styku, bylo zejména právě křesťanství těchto proudů. Nestoriánská církev byla uznanou křesťanskou církví v Persii, monofyzitismus se rozšířil v Africe (etiopská a koptská církev), Sýrii a Arménii a monofyzitští jakobité se věnovali[104] intenzivní misii v jižní Arábii. Také nelze opomíjet, že to byli převážně nestoriánští vzdělanci, kteří i později předávali muslimům odkaz antické učenosti.[105] Ale mýlí se ti autoři, kteří vlivem monofyzitismu nebo nestoriánství vysvětlují zvláštní koránskou christologii nebo jiné prvky křesťanské víry, jak jsou zobrazeny v koránu. Nestoriánské odmítání titulu Theotokos (Bohorodička) pro Marii by sice mohlo připomínat Muhammadovo popření Ježíšova božství, ale proti tomu je třeba vznést dvě námitky: 1.) Nestorios a jeho žáci Kristovo božství uznávali:[106] popření Ježíšova božství by tedy Muhammad mohl přijmout leda od polemiků s nestoriánstvím, kteří nestoriánům popírání Ježíšova božství podsouvali; 2.) Muhammadův odpor k myšlence Ježíšova božství organicky zapadá do jeho pojetí jedinosti Boha (tauhíd), křesťanství a dějin profecie vrcholících v něm samotném a není důvod, abychom tento prvek vysvětlovali vnějšími vlivy. Ve skutečnosti nauka těchto dvou proudů zcela míjí koránské představy o Ježíšovi. Jak monofyzitismus, tak nestoriánství vznikly v rámci složitých christologických sporů: nestoriánství pojímalo Krista jako spojení (nikoli však jednotu) dvou rozdílných podstat, božské a lidské, přičemž Marie mohla porodit jedině Ježíše jako člověka, nepřísluší jí tedy titul Bohorodička, nýbrž Kristorodička. Nestoriánství – odsouzené jako kacířské na koncilu v Efezu roku 431 – rozhodně neobnášelo zpochybňování Kristova božství, jak mínili polemici, nýbrž z jistého hlediska naopak zdůrazňovalo svrchovanost božské přirozenosti. Monofyzitismus zase tvrdil, že Kristus má jedinou, božskou přirozenost,[107] kterou pozemský Ježíš nese v sobě, ale která se s lidskou přirozeností žádným způsobem nespojuje ani nemísí. Toto bylo centrem učení monofyzitů a nestoriánů. Korán o těchto christologických odstínech nepraví zhola nic. A na druhé straně pro většinu neobvyklých výroků Koránu o Ježíšovi a křesťanství zase nenajdeme podklad v nestoriánství ani monofyzitismu. Jednoduše řečeno: monofyzitismus ani nestoriánství nezanechaly v Koránu žádnou prokazatelnou stopu svého specifického učení. Tyto dva proudy ovlivnily islám dosti významně, protože se Muhammad musel vzhledem k jejich geografickému rozšíření setkávat právě s těmito typy křesťanství, ale posloužily jako zdroj informací o „křesťanském minimu“ vůbec, nikoli jako zdroj nějakých specifických heterodoxních nauk.[108]

Rozhodně je ale v Koránu zřejmý odkaz apokryfních látek;[109] například ve vyprávění, jak Ježíš uměl moudře mluvit už v kolébce (3:41), je patrný vliv látek zpracovávaných také v tzv. evangeliích dětství.[110] Zřejmě můžeme v koránu najít jisté ozvuky Protoevangelia Jakubova a spisu De nativitate Mariae (pravděpodobně zprostředkované spíše ústně) a snad i Tomášova evangelia dětství.[111] Také Barnabášovo evangelium je v některých prvcích dosti blízké islámu, ale nespadá do oblasti našeho nynějšího zájmu, neboť pochází z dosti pozdní doby; L. Kropáček předpokládá, že bylo původně sepsáno v arabštině pro účely muslimské propagandy za osmanských tažení.[112]

Další nearabští monoteisté

Ještě by bylo vhodné se krátce zmínit o možnosti vlivu dalších monoteistů. Dalo by se teoreticky uvažovat o vlivu náboženství Samařanů, původně spojených s Židy (Judejci) v jeden národ; později se od nich Judejci distancovali a Samařané rozvíjeli své vlastní monoteistické tradice, rovněž založené na Tóře. Další lákavou hypotézou je též vliv židokřesťanů, tj. křesťanů, kteří nadále dodržovali příkazy Zákona a pěstovali židovské kultovní zvyklosti.[113] Ač se už dávno octli na samotném okraji křesťanství, máme o nich zprávy ještě z 2. poloviny 7. stol.[114] Cook míní, že jejich vliv by se těžko slučoval s koránským dokétismem, neboť dokétismus měl vliv především na ty, kdo považovali Ježíše za Boha, kdežto židokřesťané jej měli za člověka.[115] Ale jak už bylo řečeno, koránský „dokétismus“ má s běžným, např. gnostickým dokétismem pramálo společného, takže rozpor mezi koránským „dokétismem“ a možným židokřesťanským vlivem je pouze zdánlivý. Doklady židokřesťanské přítomnosti v oblasti chybějí, ale rozhodně je to pravděpodobnější než fantastické domněnky o gnostických vlivech na Muhammada. Je docela možné, že mezi Židy, kteří po zpustošení Jeruzaléma v roce 70 nebo po konci druhé židovské války (r. 135) odešli či byli vysídleni z Palestiny, byly i skupinky židokřesťanů. Obecně ale platí, že jsme při hledání těchto monoteistických učení na území Arábie odkázáni na srovnávání a přesvědčivou evidenci postrádáme.[116]

Hanífové a arabský monoteismus

Již před Muhammadovým vystoupením bylo zřejmě některým Arabům, kteří přitom nebyli křesťané ani konvertité k židovství, blízké soustředění na jednoho boha, nazývaného prostě Bůh (Il, Ilu, Iláh, s určitým členem Alláh),[117] byť představy o něm mohly být spíše neurčité.[118]

Na tyto koncepce Muhammad navázal, když rozvíjel koncepci Abrahamova náboženství (srv. 3:60 aj.), za jehož přímého dědice se považoval. Vyznavače této Abrahamovy víry nazval hanífy; tento pojem je v Koránu mnohdy užíván jako synonymní s termínem „muslim“.[119] Muhammad vyzývá: „Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví.“ (30:30) „Hanífismus“ je tedy pojímán jako jakési „přirozené náboženství“, prvotní monoteismus, o jehož obnovu se Muhammad snaží.[120] Nabízí se otázka: nakolik arabský monoteismus skutečně existoval a nakolik byl prostě působivou součástí Muhammadovy argumentace? O zbožných lidech, kteří se nekloní k židovství ani křesťanství a uctívají jednoho Boha, hovoří nejen islámská, ale v menší míře snad i předislámská tradice.[121] Také je faktem, že mimo Arábii myšlenka původního Abrahamova náboženství existovala; projevuje se např. v Knize Jubilejí, židovském díle uchovaném křesťany a ve zlomcích nalezeném v Kumránu. Také křesťanský spisovatel 5. století Sozomenos rekonstruoval jakýsi izmaelitský monoteismus podobný představám starých Izraelitů. Izmaelovy zákony se prý působením pohanských vlivů u Arabů pokazily. Dle Sozomena některé arabské kmeny přišly do styku s Židy, od nich se dověděly o svém původu z Izmaela a opět začaly zachovávat Izmaelovy zákony.[122]

Někteří badatelé pokládali „hanífismus“ za rozšířené hnutí, do nějž patřil i Muhammad. To je nepochybně přehnané.[123] Věc lze uzavřít asi takto: některým Arabům bylo blízké uctívání jednoho Boha. Toto zaměření bylo zřejmě spíše vzácné a jeho stoupenci netvořili jednu obec či jedno hnutí.[124] V rámci tohoto hnutí byl uctíván Alláh jako Bůh stvořitel, a to i na úkor ostatních bohů. Toto uctívání Alláha ovšem nebylo oficiální ani pravidelné.[125] Část tohoto hnutí byla patrně ovlivněna židovstvím a svůj faktický příklon k židovství ospravedlňovala myšlenkou původního Abrahamova náboženství, myšlenkou, která byla z druhé strany Židy už od období helénismu používána jako biblické ukotvení proselytství.[126] Tuto legendu o původním Abrahamově náboženství znal a využil Muhammad pro zasazení svého poselství do jednotné linie profecie a pro polemiky s Židy. Vyprávění o dávných prorocích vyslaných k Arabům, kteří ale tyto proroky oslyšeli,[127] je dost možná vlastní Muhammadovou invencí.

Odkaz staroarabských náboženských představ v islámu

Křesťanství a židovství významně ovlivnilo utváření islámu. Ovšem neméně důležité byly při jeho vzniku původní náboženské představy a zvyklosti starých Arabů, ať už v Alláhově nejčastějším přízvisku, v sociální etice či v poutních obřadech. Muhammad samozřejmě tyto tradice přeznačoval, aby setřel jejich „pohanskou“ minulost. Proto slavný kámen v Ka‘bě přinesl na ta místa Džibríl a svatyni postavil Abraham se svým synem Izmaelem.[128] Na druhou stranu toto zahrnování starších prvků do islámu mělo své přesné meze; polyteismus byl zcela odmítnut a potírán. Vcelku bezproblémová konverze Arábů k islámu, ať už v konkrétních případech zcela upřímná nebo spíše formální, každopádně ukazuje na to, že již předchozím vývojem byla připravena půda pro přijetí monoteismu.

Místní tradice, židovství, křesťanství i místní monoteistické tendence se v Arábii prolínaly a v Muhammadovi našly někoho, kdo je zpracoval v syntézu, jež posléze nábožensky a politicky sjednotila Arábii.[129]

Islamisté se shodují, že přes všechny tyto vlivy by bylo rozhodně nesprávné snižovat Muhammadovu originalitu[130] a islám pokládat pouze za jejich mechanický součet či výslednici.

Prameny a literatura

Antalík, D., „Starokenaanský panteon podle dokumentů z Ebly“, in: Religio. Revue pro religionistiku 6/1, 1998, s. 29-48.

Bernard, M., „La gnose islamique ou la nostalgie d’une connaissance salvatrice“, Heresis 1994, č. 23, s. 99-120.

Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, Česká katolická charita, Praha ³1987 ad.

Bič, M., Ze světa Starého zákona, sv. 2, Kalich, Praha 1989.

Cook, M., Muhammad, Odeon – Argo, Praha 1994.

Denny, F. M., Islám a muslimská obec, Prostor, Praha 1999.

Dus, J. A. – Pokorný, P. (eds.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I., přel. kol., Vyšehrad, Praha 2001.

Fahd, Toufic, La divination arabe: Études religieuses, sociologiques et folkloriques sur le milieu natif de l’islam, Strasbourg: Université de Strasbourg 1966.

Filipi, P., Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 1996.

Heller, J., Starověká náboženství. Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu, Kalich, Praha ²1988.

Hrbek, I. – Petráček, K., Muhammad, Orbis, Praha 1967.

Korán, přel. Ivan Hrbek, Academia, Praha ³2000.

Kropáček, L., Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha ²1998.

Lane, T., Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996.

Mendel, M. – Müller, Z., Svět Arabů, Svoboda, Praha 1989.

Molnár, J., „Osudy nestoriánskej církvi“, in: Hieron 3, 1998, s. 17-24.

Moscati, S., Staré semitské civilizace, Odeon, Praha 1969.

Oliverius, J., Svět klasické arabské literatury, Atlantis, Brno 1995.

Pavlincová, H. – Horyna, B. (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Nakladatelství Olomouc, Olomouc ²2003.

Pokorný, P., Píseň o perle. Tajné knihy starověkých gnostiků, Vyšehrad, Praha ²1998.

Pokorný, P., Řecké dědictví v Orientu. Helénismus v Egyptě a Sýrii, Oikúmené, Praha 1993.

Tauer, F., Svět islámu. Jeho dějiny a kultura..., Vyšehrad, Praha 1984.

Publikování této verze: 18. 8. 2008 11:56

Sepsání: jaro 2002

Poslední celková revize: březen 2002

První vydání na internetu: jaro 2002

Počet normostran (v přepočtu): 28,2

Počet slov: 5250

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Predislam.htm