Setkání Starého a Nového světa

Předpokládám jistou úroveň znalostí o poměrech ve středověké Evropě. Zmíním proto ve stručnosti pouze několik zásadních skutečností, které měly, podle mého názoru, velký vliv na nalezení a kolonizaci Ameriky, od příčin až po charakter průvodních událostí: rivalita evropských mocností, znalost a využití jistých čínských vynálezů (kompas, střelný prach), knihtisk, rozvoj měst, řemesel a obchodu. Právě krize pozemního obchodování s Indií motivovala námořníky k hledání námořní cesty do Indie – budˇ obeplutím Afriky, nebozápadní cestou přes Atlantik. Dále středověké křesťanství se svým učením o povinnosti hlásat víru a o nadřazenosti křesťanské víry. Germánské prvky v ní: rytíř bojující za víru a její šíření ohněm a mečem ve „svaté válce“.

Amerika

Poměry v Americe na konci 15. století se pokusím osvětlit později. Teď si uděláme malou etnografickou a faktografickou exkurzi.

Na Americkém kontinentě se v té době nacházelo velmi mnoho typů domorodých lidí. Dělíme je na Indiány, Eskymáky a Aleuťany*. Všichni patří k mongoloidní rase. Severští Indiáni žijí téměř stejně jako Eskymáci. Proč jedny nazýváme Eskymáky a druhé Indiány? Přímou odpověď jsem nenašel. Pokusím se shrnout rozdíly. Eskymáci: představují arktický typ mongoloidní rasy. Náleží k eskymácko-aleutské jazykové rodině.(2)Sídlí severněji než Indiáni – na severním pobřeží Kanady a na přilehlých ostrovech.Výjimku tvoří Sobí Eskymáci – Caribou Eskimos, kteří se v historii při dlouhodobějším zhoršení klimatu přestěhovali více na jih do vnitrozemí na západní pobřeží Hudsonova zálivu, kde už zůstali. Mají v Asii přímé příbuzné, se kterými sdílejí takřka stejnou materiální (zbraně, nástroje, obydlí, oblečení atd.)(3) a duchovní kulturu (uctívání stejných zvířat a rostlin; posvátné číslo 4; šamanismus).(4)

Jejich nejbližší sousedé, Indiáni žijící na severu, patří k jazykové skupině Na – Dené.(5) Dále se Indiáni od Eskymáků mírně odlišují stavbou těla a vzhledem. (Tímto se zabývá fyzická antropologie.)(6)

Indiáni a Eskymáci nemají svůj prapůvod v Americe. Nabízí se tedy jedna ze stěžejních otázek amerikanistiky*: odkud předci prvních Američanů přišli? Odpověď našel již na počátku dvacátého století světově uznávaný antropolog, Čech žijící v Americe, Aleš Hrdlička. Podle něj se to událo před asi 10 000 lety – nasklonku poslední doby ledové, kdy byla hladina moře až o 85 metrů níže. Neolitičtí lovci a sběrači (případně zemědělci) z Asie v několika skupinách překonali po souši, moři či ledě Beringgovu úžinu nebo přešli řetěz Aleutských ostrovů, a tak se dostali na americkou pevninu.(8) Jeho teorie byla později doplněna: „Ti příchozí z Asie nebyli zřejmě nijak homogenní a přistěhovaleckých vln bylo zřejmě daleko více, od nejstarších před 35 000 – 40 000 lety, až po nejmladší – Eskymáky, kteří přišli v tom velkém prostoru času opravdu poměrně nedávno, před několika málo tisíci lety.“(Václav Šolc)(9)

Některé společné znaky příchozích z Asie: stejná pigmentace kůže, barva vlasů, vzácnost a malá hustota vousů a ochlupení vůbec, vystupující lícní kosti, orlí nos, silná převaha krevní skupiny 0, krevní faktor Diego (RH faktor u Indiánů prakticky vůbec neexistuje), běžný výskyt mongolské řasy na oku a mongolské skvrny na zádech.(10)

Pro většinu z nás jsou Indiánidivoši, co se s čelenkami na hlavách, lukem v ruce a tomahavkem u pasu prohánějí na koních po prérii, ničeho se nebojí, a když mají trochu času, kouří dýmku míru. Tento „model prérijního indiána“ vytvořili spisovatelé a filmaři.Je to poněkudromantická a matoucí představa.Před příchodem Evropanů Indiáni na nekonečných prériích Severní Ameriky vůbec nežili! Patrně byly pro pěšího Indiána nedostupné.(11) Teprve poté, co Indiáni získali od Španělů koně, došlo k osídlení prérií. (12)Kůň významně usnadnil lov a dopravu. (Do té doby byli psi jediní pomocníci.) „Prérijními Indiány“ se staly kmeny žijící na východě dnešních USA ve státech Nebraska a Severní a Jižní Dakota.(13) Později byla prérie osídlena více kmeny různých jazykových rodin. Například: „na severu Assiniboinové, Vraní Indiáni – Absarokové, Tenon-Dakotové, tři kmeny Černonožců, Atsinové, Sarsíové a část Kríů. Ve střední části prérií to byli Čejeni a Arapahové, na jihu Kejovové a Komanči.“ (Václav Šolc)(14)

Slovy Miloslava Stingla: „Indiáni Severní Ameriky jsou jen jednou z několika skupin původního obyvatelstva Ameriky. Navíc skupinou početně méně významnou. Vždyť v předkolumbovském období tvořili všichni severoameričtí Indiáni dohromady jen jednu dva-cetinu všeho obyvatelstva Ameriky a dnes dokonce jen pouhou padesátinu! 98 procent všech Indiánů žije tedy ve Střední a Jižní Americe. A rovněž těžištěm indiánského života v Americe byla v posledních dvou tisících letech zcela nesporně Mezoamerika a andská oblast.“(15)(viz příloha č. 1)

Další častý omyl se týká „Inků – Kečuů“. Kečuové bývají nesprávně označováni jako Inkové. Přitom inka je pouze titul panovníka (16), říkalo se mu také „sapa“ – Jediný, „Intip – Cori“ – Syn slunce.(17) Ve Slovníku cizích slov z roku 1981 se píše: 1. Ink,-ové tj. neodborný název pro příslušníky peruánských kmenů pod vládou rodu Inků.(18) Podle mého názoru by se tento panovnický rod měl jmenovat spíše Capacové podle prvního polomytického inky Manco Capaca.(19) Podobně našemu státu vládli Přemyslovci, ne rod Knížat nebo Králů. Nechám to na posouzení povolanějším. O pravopisu rozhodují jeho Pravidla (z roku 1993). V nich najdeme heslo: inka,-y m. (šlechtic v incké říši).(20) Nesprávné označení Inkové je natolik rozšířené, že pokus o zavedení správnějšího názvu Kečuové by byl nesnadný ne-li nemožný. Někteří autoři proto raději píší incká říše a incká kultura.

Celý problém je ale ještě složitější. Kečuové byli původně malý kmen, který inkům podlehl teprve na počátku 15. století. Tehdy panoval osmý vládce incké říše (Tahuantinsuyu = „Země čtyř částí“) Viracocha Inka.(21) Teprve on zavedl Kečujštinu – jazyk právě porobeného kmene Kečuů – jako úřední jazyk.(22) Všichni inkové (pravděpodobně aymarského původu) posilovali jednotnost své říše mísením obyvatelstva. Ustanovili stejné zákony, daně, práva a povinnosti a jeden jazyk pro všechny! Proto se Kečujština rychle šířila a sjednotila mnoho kmenů. Dalo by se říci, že inkové nebyli Kečuové, ale přesto se poddaní inků Kečui stali.(23) Tak vznikl národ, který v osmdesátých letech dvacátého století měl 11 milionů lidí.(24) Žádný kmen nebo národ Inkové neexistuje a ve smyslu, jak se o nich hovoří, nikdy neexistoval!

Velmi rozšířené je tvrzení, že Amerika nemá historii. Argumentuje se tím, že žádné její město nemá opravdové historické jádro. Jenže Amerika má minulost – indiánskou! A prastará města rovněž– také indiánská! Vyspělá kultura nemůže vzniknout rychle. I v afrických, asijských a evropských centrech starověké civilizace vznikala impéria na troskách starších států. Novější říše bývaly většinou zase o něco mocnější, bohatší atd. než ty předchozí. Podobně tomu bylo i ve Starém světě. Vyspělé kultury Mayů a Aztéků ve Střední a Kečuů v Jižní Americe dosáhly obdivuhodně vysoké úrovně rozvoje zemědělství, státní organizace, náboženství, věd (matematiky, astronomie, lékařství), architektury a umění. I ony vyrůstaly ze starých kořenů:

Tento výčet kultur je výborný pro svou klasifikaci a systém, ale není zdaleka vyčerpávající. Chybí například pouštní kultura Paracas, nebo světoznámá kultura Nazca, od níž pochází obrovské obrazce na stejnojmenné poušti i skvělá vodní díla. Obě se nacházely v Jižní Americe na západním pobřeží.(26)

Mimo tradiční území (viz shrnutí) existovalo pochopitelně obrovské množství dalších, méně pokročilých indiánských národů, kmenů a kultur, které jsou velmi zajímavé např.: zlatí Čibčové – Muiskové na severu Jižní Ameriky (v dnešní Kolumbii) a na jejím jihu otužilí Alakalufové a odbojní Araukáni, v Severní Americe Pueblané s největšími domy na světě, tajemní stavitelé moundů atd.

Shrnutí

V Americe na konci patnáctého věku žilo mnoho rozličných kmenů, národů a skupin domorodců. Jejich předci přišli v několika vlnách z Asie na území dnešní Aljašky. Odtud se rozšířili postupně na celý kontinent. Nejvíc lidí se soustředilo v horách Střední a Jižní Ameriky, kde je (obvykle horké) tropické podnebí chladnější kvůli vysoké nadmořské výšce. Amerika má bohatou a skvělou indiánskou historii – avšak často opomíjenou.

B/ Střet

K prvnímu setkání Starého a Nového světa došlo dávno před Kolumbem. Dokonce je pravděpodobné, že první krok učinili Indiáni k nám, ne my k nim. Miloslav Stingl o tom píše: „Bylo to v roce 62 před naším letopočtem. Na pobřeží tehdejší Germánie, v zemi Suevů – nedaleko ústí Labe vyvrhlo moře na břeh loď podivného tvaru osazenou lidmi hovořícími tehdy zcela neznámým jazykem a podivně oblečené. Neznámí cizinci pohyby naznačovali, že byli do Germánie zahnáni za bouře z druhého břehu moře! Byli to zřejmě Indiáni. A máme o nich dokonce písemnou zprávu v římské literatuře. Král Suevů věnoval totiž tyto neobvyklé trosečníky, ‚Indy‘, římskému prokonzulovi v Galii Quintu Metellovi Celerovi. A díky daru suevského krále máme tedy z pera Pomponia Mely a z pera Pliniova prvou věrohodnou zprávu o setkání příslušníků dvou velkých skupin jediné lidské rodiny, příbuzných, kteří dlouho žili vedle sebe na této planetě, aniž by o sobě cokoli věděli.“(1)

Vikingové

Zprávy o Vikinzích jsou lépe podložené.* Tito skvělí mořeplavci zaznamenali své hrdinské – polomytické dějiny ve svých ságách, které mají historické jádro! Podle nich se tato cesta skládala z „přískoků“. Island byl takovým odrazovým můstkem pro další objevy, které byli ovšem většinou neúmyslné – zaviněné nějakou bouří (Grónsko), nebo jiným „neštěstím“. Všeobecně se dá říci: Co Vikingové objevili, to se snažili také osídlit. V Grónsku byl prvním takovým osadníkem Eirík Zrzavý (Erik Rudý) – otec prvního kolonizátora Ameriky.(2)

Bjórni Herjólfsson – jako první Evropan – spatřil Ameriku již roku 986, ale nevkročil na její půdu. Osídlit novou zemi vyplul s 35 muži roku 1000 syn Eiríka Zrzavého – Leif Eiríksson. Vydal se západním směrem. „narazil nejprve na kamenité pobřeží, podle něhož nazval onu zemi Helluland (Země kamenných desek). Byla to dnešní Baffinova země. Potom se vydal k jihu a objevil bohatě zalesněné pořeží; nazval tu zemi Markland (Lesní země) – dnešní Labrador.“(3) Plavili se dál k jihu a narazili na zemi tak krásnou a úrodnou, „že tam zůstali a postavili si tam domya brzo se vydali na další průzkum.“(viz 3) Leif pojmenoval tuto zemi Vínland, což znamená Země vína, nebo též přeneseně Úrodná země. Brzy se vrátil do Grónska, aby zemřel ve své vlasti. Jeho opuštěný dům využívaly další výpravy. Uvedu nyní jména jejich velitelů: Torvald Eiríksson (bratr; kolem roku 1007, zastřelen šípem v boji s domorodci, jeho druhové se vrátili domů.) Torfinn Karlsefni (zřejmě největší pokus o trvalé usídlení kolem roku 1020.) Torstein Eiríksson (bratr; bez úspěchu.) Freydís(sestra; velmi krutá, rovněž neúspěšně.) Celkový rozsah normanských návštěv Ameriky není znám.

Teprve druhé vysvětlení pojmu Vínland vedlo k jeho umístění na ostrov New Foundland. Na tuto myšlenku přišel norský archeolog Helge Ingstad. Pochopitelně se hned pustil do hledání a kopání, aby svou teorii podepřel a dosáhl těchto výsledků: „Ingstad tam vykopávkami odkryl osm větších a menších domů, to znamená odkryl zbytky jejich základů. Dále jednu kovárnu a jeden milíř. Takzvaný velký dům měl několik místností a pozoruhodné rozměry 16 5 20 metrů. Předmětů se tam našlo velice málo, ale byly archeologicky nesmírně významné. Bylo to opracované železo, získané z takzvané bahenní železné rudy, která se vyskytuje v hroudách v jezerech, potocích či vlhkých loukách a zušlechťuje se tavením, jež Indiáni ani Eskymáci neznali, jež však ovládali Skandinávci; dále měď ve slitině, která se u amerických domorodců také nevyskytovala – ti měď pouze tepali. A vůbec nejdůležitějším předmětem, který tam archeologové našli – až při poslední výpravě a samou radostí si padli do náruče – byl malý přeslen ze stealitu, přesně takový, jaké známe z Grónska a Norska.“(4)

Vikingové se s domorodci potkali, a nejen to dokonce se s nimi snažili obchodovat a nejednou s nimi i bojovali. Říkali jim Skrelingové, což znamená něco jako „Ječící scvrklé hlavy“.(5) Nevíme jestli se jedná o Indiány, což je pravděpodobnější, nebo Eskymáky. „Sága o Eíríku Zrzavém je popisuje takto: ‚Byli to malí chlapíci. Vypadali zákeřně a na hlavě měli rozježené vlasy. Měli velké oči a široké tváře.‘ “(viz 5)

Toto jsou první doložené kontakty Evropanů a Američanů. Obešly se z globálního hlediska bez větších následků pro obě strany, což nelze tvrdit o pozdějších událostech.

Konkvista

Slovo konkvista pochází ze španělského „conquista“ a znamená dobytí. Tímto termínem je označováno dobývání Ameriky od roku 1492zhruba do konce 16. století.

Na konci 15. století Španělé a Portugalci převzali iniciativu v rozvíjení zámořského obchodu od Benátčanů a Janovanů. Kolumbus plující pod vlajkou Španělska objevením „Indií“ odstartoval zběsilé soupeření evropských mocností o zámořské državy. Díky Kolumbovi byli Španělé první, a tak se zvláště oni „vyznamenali“ v bojích s Indiány. Hned na počátku při kolonizaci ostrovů Karibské oblasti jednali s domorodým mírumilovným obyvatelstvem nadmíru krutě, což spolu s řáděním zavlečených nemocí způsobovalo vymírání milionových národů.

Bartolomé de Las Casas (1474 – 1566) napsal ve své „Krátké zprávě o zpustošení Západoindických zemí“(citováno v knize C.W.Cerama První Američan): „Čtyřicet let s nimi nedělali nic jiného a ani dnes si nepočínají jinak, než že je zabíjejí, škrtí, týrají, trýzní a mučí...“ „Dosáhli tím toho, že v současné době žije z více než tří miliónů lidí, které jsem kdysi na vlastní oči viděl na ostrově Hispaniola (dnešní Haiti – pozn. autora), pouhých dvě stě domorodců.“ „Uzavírali mezi sebou sázky, kdo z nich přesekne člověka jednou ranou mečem, kdo mu píkou rozetne hlavu anebo vyrve vnitřnosti z těla. Novorozeňata rvali za nožičky matkám od prsu a házeli je hlavičkami na skály.“ „Mimo jiné oběsili přes dvě stě Indiánů jen proto, aby se sami vyhnuli krutostem jednoho jediného – mně dobře známého – Španěla, který byl ze všech ostatních barbarů nejhorší.“ (Roderique Albuquerque)(6) Byla to taková předehra k tomu, co se teprve mělo stát.

Juan Reglá Campistol počátky kolonizace komentuje v „Dějinách Španělska“ takto: „První výsledky byly otřesné – obtíže, které doprovázejí každý akulturační proces, a zlořády encomenderů *způsobily alarmující pokles indiánského obyvatelstva.“(7) Podle mě je toto hodnocení učebnicová ukázka eufemismu. Dále napsal, že důvody úspěchu konkvisty byly faktory jako hrdinství, rozhodnost, morální opora křesťanství (!) u konkvistadorů a „technický nepoměr mezi evropskou civilizací období renesance a pravěkem, v němž žili američtí Indiáni“. (str. 279) Hned na následující straně najdeme: „Pizarro si podmanil říši Inků.“ V Americeexistovaly pravěké říše?! Pan Campistol má pravdu v tom, že v Americe bylo mnoho kmenů na technické a společenské úrovni doby kamenné, ale hlavními protivníky konkvistadorů byla skutečná impéria, která měla spíše charakter starověký.Říše Aztéků, inků a Mayů byly tak mocné, že si v ničem nezadaly se starověkými státy obecně známými – Egypt, Persie, Sýrie, Babylónie. Například Tahuantinsuyu (incká říše) měla v době největšího rozkvětu 5-7 milionů obyvatel, 950 000 kilometrů čtverečních rozlohy,(8) desetitisíce vojáků,(9) skvěle rozpracovanou státní správu, výstavná statisícová města, terasovitá pole s důmyslnými zavlažovacími kanály, síť silnic, poštu s maximální rychlostí přenosu zpráv přes 200 kilometrů za den atd.(10)

Bylo by zavádějící si myslet, že dobytí těchto říší bylo dílem okamžiku a že později nedocházelo k povstáním.

V letech 1530 – 1540 skončilo období velkých konkvist.(11) Uvedu nyní jejich přehled:Dobytí: Aztéků: Hernando Cortéz, 1519 – 13. srpen 1521 (zajetí Cauthemoca)(12)

Tahuantinsuyu: Francisco Pizarro, 2 neúspěšné pokusy (1524, 1526), třetí úspěšný:

Chibčů – Muisků: Gonzalo Jimenez de Quesada, 1536 – 1538 snadné vítězství nad

Mayové odolávali déle: 3 neúspěšné výpravy: 1517 Francisco Hernández de

Yucatánští Mayové podlehli až při posledním ze tří tažení Francisců de Montejo

Mayové kolem jezera Petén Itzá si udrželi politickou nezávislost ještě o další

jedno a tři čtvrtě století déle. Hlavní město Tayasal padlo roku 1697!(17)

V Jižní i Severní Americe existovaly indiánské kmeny, které se přes civilizační zaostalost a menší početnost dokázaly bránit ještě houževnatěji. Například s Araukány si nevěděli rady ani inkové ani Španělé, a to až do 19. století!(18)

Příčiny porážky Indiánů

Vraťme se ke státům nejrychleji poraženým – aztéckému a inckému. Je s podivem, že hrstka vojáků mohla porazit říše**. Cortéz začínal se 400 vojáků, přestože později získal posily, nikdy jich neměl víc než 1000. Připočteme-li indiánské nosiče, dostaneme se k číslu 7000. Hlavní město Aztéků, největší a nejkrásnější město tehdejší Ameriky – Tenochtitlan (viz obrazová příloha č.4) – však mělo 650 000 obyvatel! Pizarro táhl porazit inckou říši se 180 vojáky! Vítězství dobyvatelů bylo podmíněno více faktory. Pokusím se napsat ty nejzávažnější:

1. Španělé mimoděk trefili správnou dobu pro boj. Aztékové měli období sklizně kukuřice, na níž byli existenčně závislí. V Tahuantinsuyu probíhala občanská válka.

2. Indiáni věděli o „vetřelcích“ velmi málo. Zvědové přinášeli zprávy, které byly často nepřesné a přibásněné. Naproti tomu dobyvatelé byli dobře obeznámeni se situací. Tlumočníci poskytovali údaje k nezaplacení (o společenském zřízení, mentalitě, znepřátelených stranách, potížích a slabinách, připravovaných zradách atd.). Nutno přiznat, že Cortéz i Pizarro měli dobré taktické myšlení. Byli rozhodní, velmi houževnatí a důležité informace dokázali skvěle využívat. Cortéz díky svým diplomatickým schopnostem získával spojence mezi odpůrci Aztéků. Nejvíc mu pomohlo město Tlaxcala. Pizarro zajal Atanahualpu – Syna slunce a potom držel v šachu ostatní Kečuy.

3. Střetly se dvě naprosto rozdílné kultury – opravdový boj dvou světů. Konkvistadoři byli všeho schopní disciplinovaní vojáci, ženoucí se za vidinou zlata. Indiániměli velký smysl pro společnou práci a byli velmi pověrčiví. Aztéky stíhalo už dlouho jedno špatné znamení za druhým. Navíc nevěděli, jestli Cortéz náhodou není dobrý bůh Quetzalcoatl, který odešel v dávných dobách – a měl se vrátit. Museli tedy být opatrní. Pro Kečuy inka znamenal nejen absolutní státní moc, ale byl pro ně bohem. Nesměli se na něj ani podívat. Jeho zajetí znamenalo veliký otřes jistot. Také k nim se měl vrátit bůh Viracocha (Con Ticsi Viracocha).

4. Indiánské a evropské válečnictví bylo značně rozdílné. Kečuové znali mimo jiné měkčí kovy také slitinu mědi a cínu – bronz. Aztékové z kovů používali pouze zlato, stříbro a měď. Španělé měli zbraně železné: kopí, meče, kuše. Vládli také „zázračnými zbraněmi“: puškami, děly a jezdci na koních, jež někteří Indiáni dlouho považovali za jediného tvora.(19) Tyto prostředky, nahánějící Indiánům strach, měly obrovský psychologický účinek! Amerika znala pouze primitivní zbraně: oštěpy, kyje, praky, luky. Materiálem bylo dřevo, rákos, kámen, měď, bronz a ostré úlomky obsidiánu – sopečného skla.

Dobyvatelé proti přesile používali nečestných lstí (vraždění v době příměří, později také vědomé rozšiřování nakažlivých nemocí! (20)), zabíjeli „civilní“ obyvatelstvo nebo přednostně zabíjeli vojenské důstojníky (poznali je podle pestrých šatů) atd. Aztécký způsob boje byl dosti rituální. Dělali mnoho hluku, pouze malá část vojska bojovala přímo. Účelem boje bylo zajmout nepřítele, ne ho zabít, to už by totiž nemohl být obětován nebo zotročen.

5. Indiánské obyvatelstvo bylo značně oslabeno zavlečenými nemocemi. „Před příchodem Evropanů neznali Indiáni neštovice, spalničky, zarděnky, tuberkulózu, choleru, mor, tyfus, žlutou zimnici, malárii, stejně jako chřipku či střevní parazity. Působení virů, bakterií a parazitů mělo rychlejší průběh a podstatně horší následky než u Evropanů, kde se bojem proti chorobám vypěstoval určitý stupeň imunity.“(21) Již roku 1527 (1528) zemřel inka Hayana Capac na neštovice nebo spalničky. Nemoci tedy postupovaly rychleji než konkvistadoři!(viz 21)

6. Přestože boje nebyly snadné ani krátké, myslím, že vše proběhlo přece jenom tak rychle, že Indiáni nestačili zhodnotit nebezpečí a odpovídajícím způsobem zareagovat. Např.: zajatý inka Atahualpa se více než Španělských věznitelů obával svého bratra Huascara, kterého držel v zajetí v nedaleké Andramarce. Vydal proto tajně rozkaz, aby byl zavražděn. (Huascarovi se podařilo uprchnout.) Uplynul nějaký čas. Atahualpa poté, co lépe poznal, na čem Španělům opravdu záleží, nabídl za sebe pohádkové výkupné – místnost naplněnou do výše jednoho sáhu zlatem. Přesto, že svou část dohody splnil (podle odhadů to mohlo být asi 6 tun ryzího zlata), byl odsouzen a popraven.

7. Indiáni byli nejednotní. Dnes můžeme už pouze spekulovat o tom, co by se stalo, kdybydokázali zapomenout na nepřátelství a spolupracovali v boji proti dobyvatelům.

Křesťanství hrálo zvláštní roli. Některým bylo záminkou a výmluvou (dle mého názoru například pro Hernanda Cortéze). Pro evropské panovníky bylo náboženství potažmo kněží levnějším a spolehlivějším prostředkem k ovládnutí domorodého obyvatelstva než vojáci, kteří často mysleli více na vlastní slávu a obohacení než na poslušnost Koruně. Nutno podotknout, že pokřesťanštění – tento méně drastický způsob „kolonizace“ – bylo pro Indiány asi lepší než zotročení v encomiendách. Dále nesmíme opomenout, že někteří misionáři se Indiánů zastávali a snažili se zlepšit jejich otřesné životní podmínky (většinou tvrdě narazili na odpor světských pánů) – např.: dominikáni Antonio de Montesinos a Bartolomé de las Casas.(22) Dalším vděčíme za zprávy o Indiánech – např.: františkán Bernardino de Sahagún napsal monumentální dvanáctisvazkové dílo: „Historia general de las cosas de Nueva Espaňa“ – volně přeloženo: Všeobecné dějiny Nového Španělska (= Mexika).(23) Většina mých zdrojových knih byla vydána za totality, z čehož plyne, že v otázce úlohy náboženství při konkvistě se nesnaží o objektivitu. Proto nechci tento problém více rozpitvávat.

Co bylo potom?

Indiáni byli nuceni pracovat v encomiendách, ničila se jejich kultura, jakýkoli odpor byl tvrdě potlačován. Postupem času se kolonizátoři dostávali stále hlouběji do vnitrozemí kontinentu a poráželi i ostatní zaostalejší kmeny, u nichž už nenalézali zlaté poklady, ale brali jim zemi pro nové a nové osadníky.

Důsledky pro Starý svět: vesměs kladné – mnoho nových plodin, obrovský příliv drahých kovů a kamenů, nové poznatky o Zemi, nový „prázdný prostor“ pro cokoli... ; záporné – zničení mnoha historických památek, uměleckých předmětů, literárních památek... Např.: rozboření Tenochtitlanu Cortézovými vojáky(24), Pizarrovi vojáci přetavili pohádkové množství uměleckých děl ze zlata v „pesos“ (25), františkán Diego Landa 12. června 1562 spálil téměř všechny mayské spisy – tzv. kodexy.(26)

Důsledky pro Nový svět: jedním slovem apokalypsa. „Obyvatelstvo Latinské Ameriky tvořilo v období kontaktu podle odhadů asi 20 % populace světa, o 100 let později jen 3 % a v polovině 18. století pouhých 1,6 % světového obyvatelstva.“ Byl to důsledek válek, jejichž oběti dosahovaly statisíců; zhroucení sociálních struktur a kulturních zvyklostí; těžké práce (Během koloniálního období – asi 250 let – jen ve stříbrných dolech v Potosí zahynulo přes 8 milionů lidí! (27)) a někde dokonce i genetické degenerace (tradiční sňatky mezi příbuznými). „V poslední době však převládá názor, že daleko největší roli sehrály faktory sanitární, tedy nemoci a epidemie. (viz předchozí strana bod č. 5) Nejzhoubněji se projevily černé neštovice. V letech 1545 – 48 zlikvidovaly asi třetinu původních obyvatel Mexika a přibližně ve stejném rozsahu celou populaci amerických Indiánů. “ V jednotlivých oblastech bylo snížení počtu původního obyvatelstva značně odlišné: Na pobřeží tropů redukce až na 1,7 %, v horách asi na 30 %. Počet obětí dosahoval desítek milionů lidí!(28)

Důsledky pro celýsvět: důsledkem objevných plaveb a evropské expanze bylo vědomé i nevědomé rozšiřování nepůvodních druhů rostlin a živočichů, se kterými si domácí druhy nedokázaly poradit. Vznikla tedy „biokulturní katastrofa“, která „dala směr celému řetězu negativních změn na kontinentu i ve světě. Z hlediska biogeografického lze tyto změny přirovnat k tomu, co se na Zemi událo v období posledního čtvrtohorního zalednění!“(viz 28)

Závěr

Z konkvisty vyplynulo mnoho důsledků jak pro Evropu tak pro Ameriku. V Americe to byla demografická katastrofa způsobená především zavlečenými nemocemi. Málokterá učebnice dějepisu se zabývá utrpením, které postihlo Indiány. Většinou vyjmenují pouze klady pro evropskou civilizaci (materiální rozvoj založený na koloniálním systému). Evropa se snažila těžit ze všeho. Konkvistadoři ukořistili poklady obrovské ceny. Dalším zdrojem bohatství se stala těžba drahých kamenů a kovů zvláště stříbra v Potosí v Andách (dnešní Bolivie).

Bohužel došlo a stále ještě dochází k nenapravitelným chybám – např. ničení historických a uměleckých památek, ničení indiánské kultury, kácení tropických deštných lesů... Myslím si, že konkvista a to, co následovalo po ní, znamená pro lidstvo velkou prohru. Neboť ze „světového fondu duchovního a kulturního dědictví“ mizí rychlým tempem mnoho národů, tradic, náboženství, literárních památek a vůbec všech projevů lidské kultury, a to je škoda. Ztrácí se různorodost, ztrácí se lidé, kteří by nám možná měli co říct.

Poznámky

1) – srv. Hubinger V., Honzák F., Polišenský J., Národy celého světa, str. 24.

24)– srv. Hubinger V., Honzák F., Polišenský J., Národy celého světa, str. 152.

7) – Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S., Dějiny Španělska, str. 229.

11) – Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S., Dějiny Španělska, str. 280.

24) – srv. Vaillant George C., Aztékové, str. 185., Stingl M.: Indiáni ..., str. 273.

Seznam použité literatury

– Artera A.U., Campistol J.R., Zamora J.M.J., Serrano C.S.: Dějiny Španělska,

– Geografické rozhledy, roč. 96/97, č. 4., Janský Bohumír: Setkání dvou světů.

– Hubinger Václav, Honzák František, Polišeský Jiří: Národy celého světa, Mladá fronta,

– Šolc Václav: Indiánské historie, Československý spisovatel, Praha 1977.

Obrazová příloha

* Aleuťané, jak název napovídá, obývali Aleutské ostrovy v Tichém oceáně (poblíž Beringgovy úžiny), kam přišli z Aljašky. Byli objeveni Beringgem roku 1741. Tehdy jich bylo asi 16 000, v 60. letech 20. století už jen asi 3 000. Jejich tradiční kultura se rozpadla dříve, než mohla být prozkoumána.(1) (V další práci je nechávám stranou!)

* Amerikanistika je samostatný obor etnografie, který se zabývá studiem dějin a hmotné i duchovní kultury Indiánů. Využívá další vědy (lingvistiku, antropologii, archeologii atd.).(7)

* Zprávy obsažené v ságách, přepisy jmen i letopočty se v různých publikacích mírně rozchází. Vybral jsem si proto jednu knihu a z té budu čerpat základ – C.W.Ceram: První Američan, str. 21 – 31.

* Encomenderové byli majitelé obrovských velkostatků (encomiend) na dobytých územích. Dostávali příděly Indiánů, kteří museli těžce pracovat – buď úplně zadarmo, nebo za pakatel.

* Po Atahualpově smrti nastoupilo ještě několik inků – přímých potomků rodu. Jejich moc byla nesrovnatelně menší – vládli pouze malé části říše. Většinou pokračovali v boji proti Španělům na východě země okolo Villcabamby. Amerikanistika je nazývá neo-inka.(viz 14)

** Při vypočítávání okolností boje Indiánů se Španěly vycházím zvláště z knihy George C. Vaillanta Aztékové, dále z příslušných kapitol ostatních použitých knih.