David Zbíral
Starý, v bohatě zdobeném bílém rouchu oděný muž s jestřábím profilem, snědou kůží a nepříjemnýma bodavýma očima energickými kroky přešel k mladšímu, pohlednému muži, oblečenému v jednoduché suknici, barvené fénickým purpurem. Dlouhý vratký člun se povážlivě zakymácel.
„Obdivuješ svět?“ otázal se pomalu stařec. Jeho třaslavý hlas byl slabý a zněl jako šustot vyschlého rákosí. „Tenhle svět, jak ho vidíš, žáku,“ pronesl a rozmáchlým gestem obsáhl širokou řeku i zelené břehy, které ubíhaly dozadu, „je jen hříčkou v rukou bohů. Jako my všichni. Z našich těl jednou vyprchá život a nejinak tomu bude se světem, jak ho známe. Naše ka započne po smrti novou existenci a stejně tak se i svět přerodí a jeho nynější podoba bude nahrazena podobou jinou. Vše je to jen změna forem. Ale ka i svět zůstávají ve své podstatě týmiž. Jejich jádro je neměnné a věčné. Pamatuj si to.“
„To zajisté budu, mistře,“ řekl mladý muž a ponořil pohled do starcových očí, které se blyštěly jako dva onyxy zapadlé v hloubi očních důlků. Brzy však sklopil zrak. Stařec se rozesmál. Ten zvuk byl tak podivný, že se veslaři zděšeně otočili. Jakmile očima zavadili o smějícího se muže, okamžitě se odvrátili a znovu se soustředili na svou práci.
„Je mnoho různých bohů,“ pokračoval starý muž. „Některé známe, jiné ne. Já sám jich umím vyjmenovat několik tisíc. Nejeden z nich už dávno upadl v zapomnění, ještě dřív, než byl postaven vznosný Véset. Je mnoho bohů. Je mnoho učení... Víra je jako věčný Nil. Napájí mnoho míst a nabývá mnoha tvarů, avšak její pramen je jediný, jediný...“ Stařec se odmlčel.
„Mistře, Véset,“ řekl tiše mladý muž a ukázal před sebe. Stařec pohlédl na město, k němuž se blížili. Pálící slunce se mu odráželo v pichlavých očích jako ve dvojici zrcadel.
„Véset,“ zamumlal a ohlédl se dozadu, kde pod zdobným palankýnem na vyřezávaném dřevěném podstavci spočívala malá soška. Sfinga ze slonové kosti.
Asenmhet se uklonil. Oba, on i farao, dobře věděli, že ta úklona není dost hluboká. Dost uctivá. Dost ponížená. Že k ní neopravňuje ani vysoké Asenmhetovo postavení. Rysy mladého faraona na okamžik zbrázdil hněv, ale brzy zmizel a tvář lesknoucí se drahými oleji byla opět kamenná a bez výrazu.
„Syna bohů Ramesse nevýslovně těší, že se jeho pokorný služebník navrátil do Vésetu. Příliš dlouho pobýval v dalekém městě Napata a jeho moudrost chyběla zde, aby prosvětlovala chmury syna bohů.“ V tónu faraonova hlasu vibrovalo nebezpečí.
Stařec zbledl, nahmatal v jedné z kapes slonovinovou sfingu a sevřel ji třesoucí se rukou, jako by mu mohla poskytnout uklidnění. Přejel prsty po jejím dokonale hladkém povrchu a polaskal její pečlivě propracovaný obličej.
„Nezasluhuji si nepopsatelnou čest být vítán tak přívětivými slovy, jaká, podobna kapkám blahodárné vody, kanou z úst mého vznešeného pána a osvěžují mou duši. Vskutku jsem po tolika letech nepřítomnosti neočekával tak milé přijetí. Jsem však natolik pokorným služebníkem Hórova syna, že mi nezáleží na tom, zda se jedná o milá či naopak kárající slova, neboť oboje mají pro mne stejnou hodnotu.“ Jakmile toto Asenmhet vyslovil, uvědomil si, že zašel příliš daleko. Za deset let, co nebyl ve Vésetu, už dávno odvykl poníženosti. Pozapomněl na nepostradatelné umění přežít.
Ramesse si zřejmě povšiml záblesku zděšení ve starcově obličeji. Krátce se zasmál. „Ano, jistě. Pevně doufám, že Asenmheta deset dlouhých let strávených v tom prazvláštním podnebí říše Kuš nepřipravilo o zdraví a rozum a že je hotov nadále sloužit synu bohů. Je zajisté unaven?“
„Ani v nejmenším, slunce mých dní. Jsem v naprostém pořádku a jako vždy připraven věrně sloužit, stejně jako jsem věrně sloužil otci svého pána –“ Odvykl tomu všemu. Asi se neměl vracet. Měl zůstat mezi těmi zvláštními, ale o mnoho upřímnějšími lidmi v Napatě. Pleť měli sice černější než kdokoliv v Egyptě, ale jejich myšlenkám naopak chyběla tahle spletitost, nepostradatelná u dvora faraonů.
„Mému otci, bohu Hórovi, zajisté Asenmhet slouží až dosud,“ pronesl jedovatě Ramesse.
„Ano, právě tak jsem to chtěl říci, ale jen květnatost řeči mého pána byla schopna mi pomoci a bezchybně vyjádřit mé myšlenky. Skutečně, neustále sloužím bohům, jakož i jejich ztělesnění, které žije mezi námi, svému pánu.“
„Zajisté –“ Ramesse byl přerušen zvukem tichých kročejů. Do síně vešla žena asi dvacetiletá, tedy přibližně o pět let mladší než farao. Její krásné tělo plných tvarů halilo bohatě zdobené roucho. Tenké linky obočí, velmi tmavé oči a lesklé černé vlasy upravené do složitého účesu její krásu jen zdůrazňovaly. Asenmhet by ji zřejmě nebyl poznal; když odjížděl z Vésetu, byla Hathšavet ještě dítětem. Podle oděvu a vladařských odznaků ale ihned určil, o koho jde. Faraonova slova mu jeho domněnku potvrdila. „Ach, má sestro a manželko,“ navázal Ramesse, „Asenmhet se konečně navrátil do Vésetu.“
„Vskutku. Potom jistě svolí a zůstane několik dní v paláci, aby se účastnil oslav na počest jeho návratu. Nejvyšší kněz boha Thovta se nevrací každý den.“
„Jeho úřad také vyžaduje zodpovědnost a především neustálou přítomnost ve Vésetu,“ poznamenal jakoby nazdařbůh farao. „Je velikou poctou zastávat tak důležitou funkci.“
„Ano, můj pane,“ řekl rychle Asenmhet. „Zastávám ji výhradně jako služebník svých vládců Ramesse a Hathšavet.“
Sfinga v jeho kapse se usmála. Dobře věděla, že Asenmhet slouží jen sobě. A jí.
Asenmhetův dům byl pustý. Ne že by jej po dobu veleknězovy nepřítomnosti neudržovali ve skvělém stavu, ale vyprchala z něj atmosféra klidu, pohody a bezpečí. Asenmhet se tu cítil nesvůj. Téměř jako v cizím příbytku. Téměř jako návštěvník. Téměř jako vetřelec.
Klid tu přece jen vládl, jak si Asenmhet zanedlouho uvědomil. Nebyl to však klid pokojný. Bylo to ticho smrti. Klid dávno zapomenutých vládců spících v nitru kamenných příbytků. Klid lebky ležící v písku, vybělené neúprosnými paprsky slunce. Klid sfingy ze slonové kosti.
Uplynulo pět dní a Asenmhet se stále neměl k návratu do úřadu. Všechno mu zde ve Vésetu najednou připadalo cizí. Našel na deset let domov v hlavním městě Kušské říše a sem se vrátil na sklonku života. A proč vlastně? Zavzpomínat na staré zašlé časy? Dožít?
Služebnictvo bylo jako vždy tiché a nijak mu nepřekáželo. Svému žákovi přikázal ho nějakou dobu nenavštěvovat. Odpočíval. Nechal si přinést proutěné lehátko do stínu zdi v zahradě a zvykl si celé hodiny pozorovat neporušenou blankytnou modř oblohy.
Víceméně čekal, že Hathšavet přijde. A nedlouho poté, co se jednoho večera slunce na západě rozlilo v purpurový pruh světla, stála ve vchodu.
V prostém lehkém oděvu bílé barvy byla ještě krásnější než tehdy v paláci. Asenmhet věděl, že ten převlek je nutný; kdyby se o její návštěvě zde dověděl Ramesse, jistě by to vzbudilo jeho hněv.
Čekal, že přijde. Neměl pro toto své očekávání žádný rozumový důvod a nevěděl, proč k němu vlastně Hathšavet zavítala. Avšak něco v jejím pohledu a zvláštním úsměvu před pár dny v paláci mu to prozradilo. Nemohl si zaboha vzpomenout, kde už jen ten úsměv viděl. Zpozoroval v něm cosi hladového.
Sfinga ten úsměv znala.
„Má paní Hathšavet, buď vítána. Co tě přivádí do mého skromného příbytku?“
Na okamžik zaváhala, než odpověděla. „Chtěla... chtěla bych vidět tu věc, kterou sis přivezl z Napaty.“
Jeho tváří se mihlo překvapení. „Tu věc, má paní?“
„Ano, jistě, tu sfingu přece.“
„Sfingu?“
„Nemusíš si přede mnou hrát na hlupáka. Mluví o tom celé město. Prý sis dovezl kouzelný předmět, který ti na rozloučenou daroval král Kuše. Sfingu ze slonoviny. Proslýchá se, že se u ní v noci modlíš a provádíš s její pomocí mocná kouzla, jež otřásají oblohou a zapříčiňují vše od pouštních bouří až po nespavost mého božského bratra.“
„Mezi lidmi se toho vždy povídá mnoho. Málo z toho je však pravdivé, má paní.“
„Přesto bych tu sfingu chtěla vidět, zajímá mě. Mohu?“
Tuhle otázku položila jen ze zdvořilosti. Věděla, že odpověď nemůže být jiná, než jaká skutečně byla.
Ve vyzděné sklepní místnosti byl jediným zdrojem světla blikavý plamínek olejové lampy, jež stála na jakémsi bloku či snad oltáři z hliněných cihel, vysušených na slunci. Žluté světlo ze tmy vykrajovalo obrysy malé slonovinové sošky, spočívající rovněž na zděném oltáři. Měla tělo lva, ocas krokodýla a hlavu, krk a hruď ženy. V mnoha ohledech se lišila od egyptských sfing. Působila až titěrně; těžko uvěřit, že by si ji některá vládkyně nechala vyhotovit jako monument své síly a moci. Rysy obličeje Asenmhetovi připadaly naprosto atypické; nikdy takové neviděl ani u Egypťanek, ani u obyvatelek Kuše či žen jiných národností, které znal. Jako by žena, podle jejíž tváře sfingu jakýsi dávno mrtvý umělec v hlubinách času vytvořil, ani nepatřila k lidské rase. Zdála se být tak nějak příliš dokonalá. Mohla klidně představovat nějakou polozapomenutou bohyni, krásnou a krutou.
Ve skutečnosti představovala jen sama sebe.
Hathšavet z náhlého popudu vztáhla ruku a dotkla se sfingy. Okamžitě ucukla, jako by se spálila. Pak ale na sošku znovu položila ruku a hmatem zkoumala ohlazený povrch. Měla při tom zavřené oči. Asenmhet faraí pozoroval. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
Hathšavet téměř násilím odtrhla ruku od leštěné slonové kosti. Odvrátila se tak rychle, že jí kolem hlavy zavlály dlouhé černé vlasy, a odkráčela. Asenmhet vzal do ruky lampu a následoval faraí. Ta ale rychle vyšla po schodech a bez rozloučení opustila jeho dům. Asenmhet nechápal proč. Jen sfinga to věděla. Věděla, co Hathšavet pošeptala tak, aby to slyšely jen ony dvě. Věděla, že se brzy konečně dostane do rukou, v nichž zesílí. Asenmhet byl starý muž. Jeho mysl byla pevná a tělo slabé. Naproti tomu Hathšavet byla pro plány sfingy ideální: lehce tvarovatelná mysl a tělo silné, roztoužené, plné energie a života... Sfinze ve tmě sklepení zeleně zahořely oči.
Jako každý den se Hathšavet večer uchýlila do svých pokojů. Jako každý den tam zanechala na lůžku otrokyni, oděnou ve svých šatech. Jako každý den v prostém bílém rouše vyklouzla z paláce a vydala se k Asenmhetovu domu.
Jsme si souzeny, faraí. Osud nás dvě nerozlučně spojil. Naslouchej mi, dcero. Střežím pro tebe moudrost a moc. Ale něco, někdo, nám stojí v cestě. Přemýšlej, dcero. Copak je pro tebe tak těžké odstraňovat... překážky? Dám ti vše, po čem zatoužíš. Má moc je veliká. Ale nejdřív mě musíš osvobodit. Musíš si mě přivlastnit. Musíš odstranit z cesty toho starého kněze... Jsme si souzeny, faraí. Já se stanu tebou a ty mnou.
Načas, dodala sfinga po krátké odmlce tak, aby to faraí neslyšela.
Zase byla ve sklepení. Sama; hned když přišla podruhé, vyžadovala, aby ji Asenmhet nechal se sfingou o samotě. Nemohl ji odmítnout. Byla manželkou a sestrou faraona Ramesse. Před ním toto jméno sice nosilo mnoho slavnějších předků, ale ani jeho moc nebylo radno brát na lehkou váhu.
Rozhalila si roucho a přitiskla si chladnou slonovinu na snědou kůži v oblasti srdce. Tak to chtěla sfinga. Sfinga, která navzdory žáru Hathšavetina těla vždy zůstávala studená. Sfinga, která našeptávala. Sfinga, která si žárlivě střežila svá tajemství a tajemství druhých kradla a hromadila...
Jakmile Hathšavet ucítila na kůži mrazivý dotek slonové kosti, zachvěla se. Bylo to jiné než se sfingy dotýkat rukama. Zakoušela jakýsi vzrušující pocit nebezpečí, pocit beztvaré hrozby: uvědomovala si, jak neuvěřitelně blízko jejího horkého srdce sfinga je, připravená toto srdce zmrazit či pozřít.
Ten kněz, dcero. Musíme odstranit z cesty toho kněze. Odstranit ho. Teprve potom budeme mít volné ruce a já tě naučím své temné moudrosti... Hathšavet mlčky přikývla.
Opět ten hladový úsměv, tak zvláštní na půvabné Hathšavetině tváři. Večerní pohoda, příjemný chlad po vyčerpávajícím celodenním vedru. Dva poháry slabého piva, které se pilo jak v domech chuďasů, tak v palácích. Dva poháry. Úplně stejné – a přece ne. V jednom z nich číhala smrt. A byl to ten v Asenmhetově ruce. Ale to kněz nevěděl, dokud jeho tělo o několik okamžiků později nezkroutila předsmrtná agónie. Nemohl křičet. Hrdlo se mu sevřelo a jeho dýchací svalstvo ochablo. Z šedé mlhy ho pozorovala Hathšavet a nepřítomně se usmívala.
I sfinga na něj hleděla přes látku Hathšavetina oděvu. Konečně jsem tě zničila, Asenmhete. Konečně jsem se ti pomstila. Tvá mysl byla příliš pevná a já jsem ji nemohla vysát tak, jak to udělám s myslí této ženy. Ale tebe si jednou najdu také. Až se vrátíš. Až se vrátíš jako slabé, ufňukané dítě. A tentokrát už ti nedovolím získat takovou moc, jaká tě přede mnou chrání nyní. A teď zemři!
Z Asenmhetova staženého hrdla se vydral sten. Knězovo tělo na podlaze v groteskně zkroucené poloze znehybnělo. Oči sfingy opět zahořely nazelenalým plamenem. Na shledanou, Asenmhete...
* * *
Hathšavet nepřítomným pohledem zírala na lidi stojící okolo. V obličejích se jim zračily starosti. Tváře mrtvol, tváře nešťastníků, kteří padli vyčerpáním a které horký dech pouště vysušil, mumifikoval, překryl pískem...
Jedna z tváří jí byla povědomá. Snažila se rozpomenout, komu patří, ale vždy, když se jí už už zdálo, že je rozřešení hádanky na dosah, se celé její úsilí rozpadlo v prach a ona nebyla rozluštění o nic blíž než předtím. Její ruce si pod lehkou přikrývkou neklidně pohrávaly se slonovinovou sfingou.
„Je to skutečně vážné,“ promluvil opatrně jakýsi muž. „Zřejmě se jedná o nějakou nemoc nebo kletbu, na kterou neznáme lék. Pozvolna stravuje mysl vaší vznešené sestry. Možná má záhadná choroba spojitost se smrtí kněze Asenmheta. Mohl těsně před smrtí zasáhnout naši paní kletbou a poštvat na ni duchy pouště –“ Mladý muž oděný ve zdobených šatech vší silou udeřil hovořícího do tváře a poslal ho k zemi. Pak klesl na kolena, sklonil se k lůžku a začal se probírat Hathšavetinými vlasy.
Už brzy. Už brzy! Z tvé mysli toho mnoho nezbylo, dcero. Jsem zase silnější o jeden lidský život: zmocnila jsem se tvých vzpomínek, tvých zkušeností, tvé moci... Jsem čím dál tím neporazitelnější. Tvá duše byla mělká a široká. Přesně to je pro mne nejlepší. Nemůžeš se bránit, a přitom mi vítězství přinese obrovský zisk. Pohltila jsem již mnoho duší. Začínám lidem rozumět lépe, než si rozumějí sami. Znám jejich skryté touhy, znám jejich naděje, znám i jejich strachy. A jedním z nich, nejděsivějším z nich, jsem já.
* * *
Ticho a temnota. Prach, míjející věky, vůně balzamovacích olejů, jednotvárná existence, nutící upadnout do apatie, stavu tak blízkého zániku...
Dlouho, velmi dlouho spočívala sfinga na prsou mumifikované faraí v temnotě skalní hrobky, v Údolí královen. Nejprve byla plna hněvu. Tohle nečekala. Její schopnost padnout lidem do oka jí tentokrát nepomohla. Na příkaz faraona ji pohřbili s jeho sestrou a manželkou. Miloval Hathšavet příliš, než aby ji nechal odejít do zásvětí bez hračky, kterou si v posledních měsících života tolik oblíbila. Nevzal si sfingu a nedovolil to ani nikomu dalšímu. Tím jí zkřížil plány.
Po hněvu přišla naděje, že ji někdo vyzvedne z hrobu. Nikdo však nepřicházel. Naděje vybledla a nahradila ji rezignovaná apatie.
Mnoho faraonů se vystřídalo v paláci vznosného Vésetu. Mnoho vody proteklo posvátnou řekou Nil do moře. Mnoho starých bohů bylo zapomenuto, mnoho nových nalezeno. Poušť však zůstávala neměnná a nadále strážila monumentální pyramidy i atmosféru zašlých dob. Egypt se přiblížil svému soumraku. Na trůn dosedla Kleopatra, přisluhovačka Říma.
Do těchto časů se sfinga, snící v temnotách podivné, lidskému chápání zcela cizí sny, náhle probudila. Mrtvé ticho rozvlnil zvuk tření kamene o kámen a do hrobky se váhavě vplížilo mihotavé světlo pochodní.
Sedm jich vešlo do spletitých chodeb pohřebního komplexu v Údolí královen. Byli to Arabové, vykradači hrobů, kteří se nebáli rušit klid zesnulých a loupit v jejich posmrtných příbytcích. Tři zahynuli ještě v chodbách; padli za oběť důmyslně sestrojeným pastem, jež měly egyptským královnám zajistit pokojný spánek. Další zemřel přímo před vchodem do krypty; podlaha se pod ním rozevřela, jeho ruce marně zatápaly po nějaké opoře a za okamžik se jeho tělo roztříštilo v temnotě o sto loket níže. Jeho výkřik nesnesitelně dlouho dozníval v číhavém tichu chodeb.
Poslední tři pomalu vešli do hrobky a pozvedli třesoucí se ruce s pochodněmi. Oči měli vytřeštěné a pohled nepřítomný; možná si znovu a znovu promítali smrt svých druhů a uvažovali, jestli by nebylo lepší uprchnout, nechat mrtvým jejich zapovězené poklady, zachránit si holý život...
Jeden z Arabů byl nevelký a snědý, postarší, se zjizveným, tetovaným obličejem. Dalšímu bylo snad dvacet let, jeho pleť měla o něco světlejší barvu a kontrastovala s černou, pečlivě přistřiženou bradkou. Oblá, pohledná tvář posledního muže se leskla potem. Kolem zarudlých očí se mu tvořily drobné vrásky, jak se snažil rozeznat předměty ve vzdálenějších částech krypty.
Světlo jejich pochodní vyrvalo temnotě nesmírné bohatství: zlaté amfory, mísy, sošky koček s očima ze safírů, které zářily jako hvězdy na jasném nočním nebi, překrásné náhrdelníky, náramky, čelenky, bohatě zdobené šaty složitých střihů, z jejichž tlející tkaniny vypadávaly drahokamy. A kamenný sarkofág, v jehož nitru právě procitla sfinga ze slonové kosti.
Vykradači hrobů měli přece jenom strach. Sice se k vloupání odhodlali, ale dřímal v nich stín pochybností, který by se mohl snadno změnit v hrůzu zde, hluboko pod povrchem a daleko od širé oblohy, v lůně skály, kde by se nikdy nedovolali pomoci, obklopeni mrtvými, jejichž oči se možná právě pomalu otvírají pod vrstvami gázy a pohřebními maskami...
Muž s kulatou tváří začal opatrně postupovat směrem ke kamennému bloku, na němž poklady spočívaly. Byl připraven vrhnout se stranou, kdyby zaslechl jakýkoli podezřelý zvuk. Dostal se až ke zlatu. Chraplavě se zasmál a otočil se na své druhy s překrásným zlatým pohárem v rukou. Chtěl zřejmě něco říci, ale oči s rozšířenými zorničkami mu naplnila bezbřehá hrůza a rysy jeho obličeje se zkřivily k nepoznání. Upustil pohár a chytil se za hrdlo. Sesul se k zemi. Svíjel se v křečích a lapal po dechu. Zanedlouho znehybněl. Ve světle pochodní se jeho vytřeštěné oči leskly jako dvě zlaté mince.
„Jed,“ zašeptal starší Arab.
„Kletba,“ odporoval mu mladý muž. „Žádný jed, který se vstřebává kůží, nemůže... Jdeme, jdeme odsud!“
„Ticho! Poslouchej mě! Taky jsem o takovém jedu neslyšel. Jenže to neznamená, že ho neznají tihle synové ďábla. Já jsem si přišel pro zlato a zlato si taky vezmu! Tolik zlata, jen pomysli! Jestli chceš pryč, tak běž.“ Mladší muž se ani nepohnul. „Dobře. Rozřízneme pytel a omotáme si látkou ruce. Několikrát dokola. Takhle. Rozumíš?“
„Samozřejmě. Nejsem malé dítě.“
Důkladně si omotali silnou látkou ruce, sebrali odvahu a začali s nejvyšší opatrností plnit cennostmi přinesené pytle.
Nesmějí jen tak odejít! Musejí otevřít sarkofág!
Obava sfingy se ukázala jako neopodstatněná. Za malou chvíli zaslechla tlumené hlasy a pak hlasité oddechování. Blok kamene se pohnul a do sarkofágu zasvitla zář pochodní. Mužové neustávali ve svém úsilí a skulina se rozšiřovala. Vtom už kamenné víko odsunuli příliš a ono s ohlušujícím rachotem spadlo na zem, kde puklo na několik kusů. Muži sebou poplašeně trhli. Ozvěna zvuk znovu a znovu vracela, podivně roztříštěný, takže zněl jako hluboké, dunivé, monotónní lidské hlasy, hlasy mrtvých odříkávajících jakousi nesrozumitelnou modlitbu k některému z temných bohů prastaré egyptské říše. Arabům se z obličejů vytratila barva. Oba se neovladatelně roztřásli.
„To nic,“ sykl konečně starší. „Pobereme, co se dá, a vypadneme odsud!“ Rukama zabalenýma v pytlovině strhali mumii z šíje zlaté řetězy a náhrdelníky, z rukou jí stáhli umně tepané náramky, sejmuli jí pohřební masku ze zlata a lazuritu. Vše nastrkali do objemného pytle. Až úplně nakonec si všimli sfingy, spočívající na prsou faraí. Nechala pohasnout zelený oheň, který v jejích očích rozdmýchala nová naděje. Třesoucí se ruce ji uchopily a vhodily do pytle k ostatním cennostem. Poté Arabové zamířili chodbami komplexu k hranicím světa živých. Zanedlouho sfinga uzřela přes látku pytle bledé světlo měsíce.
Arabové pytle naložili na velbloudy a hnali svá zvířata až do svítání, šťastní, že nechávají ponuré údolí mrtvých královen za sebou.
Uběhlo několik dní. Lesknoucí se stužka Nilu, po obou stranách lemovaná zelení, už dávno zmizela za obzorem. Arabové mířili domů. Přes kamenitou a písčitou pustinu, přes poušť, z které sálalo úmorné vedro. Nedaleko jedné z oáz pečlivě očistili poklady od jedu a začali plánovat, co s bohatstvím udělají.
Znali cestu. Znali ji. Jeli tudy už mnohokrát, za obchodem nebo jako ozbrojený doprovod karavan, nicméně teď se vůbec poprvé zdálo, že se jim dlouhé putování skutečně vyplatí.
Znali cestu. Ale znali i poušť. Věděli, že jejich životy závisí výhradně na jejím rozmaru. Mohla je nechat projít, nebo je mohla zabít.
Jděte rychle, pobízela Araby sfinga. Příliš dlouho jsem spala osamocená v temnotách. Teď chci zabíjet. Ale nejdříve mě musíte donést k lidem, abych si mohla vzít vaše duše. Jedině tak budu moci přejít k dalšímu člověku, a zase k dalšímu, znovu a znovu. Příliš dlouho jsem hladověla.
Jenže Arabové nedošli domů. Už nikdy se nevrátili ke svým rodinám, do stanů z ovčích kůží. Vyprahlá pustina je projít nenechala. Snad nesli příliš velký majetek a i daň za průchod pouští tedy byla vysoká, snad prostě neměli štěstí.
Zabloudili a nenašli oázu. Když pod nimi padli velbloudi, pokračovali dál po svých. Zanedlouho klesli do písku. Zemřeli žízní a vysílením. Starší v okamžiku smrti svíral sfingu v rukou, jako by ji nabízel smrti místo sebe. Jako by prosil o milost.
Sfinga řvala nenávistí. Její největší nepřítelkyně, smrt, ji zase jednou doběhla. Sfinga toužila rozdrtit svět. Byla ve své nesmírné moci zároveň bezmocná. Potřebovala být vlastněna, aby mohla vlastnit – prozatím. Její nenávist k lidskému pokolení žhnula ještě mnohem palčivěji než kotouč bílého ohně, putující oblohou. Příště! Příště vás zničím všechny! Do jednoho!
* * *
Opět ta rezignace, vynucená časem a monotónním rytmem střídajících se dní a nocí v pustině, daleko od obchodních cest i od lidských sídel, uprostřed vyprahlé pouště s jedinými dvěma mlčenlivými společníky: horkým větrem a pálícím sluncem. A ty vysát nedokázala.
Nevěděla, kolik času uběhlo ve světě. Ona se nacházela mimočas i svět, v srdci pouště. Spočívala v písku, svíraná kostlivými prsty celá léta mrtvého člověka, jehož jméno už od doby, kdy četla v jeho mysli, dávno zapomněla, protože pro ni nemělo význam.
Zase jednou zažila to jásavé vzrušení spojené s probuzením a s nadějí, s vírou, s jistotou, že si jí ten, kdo ji probudil, všimne, že se jí dotkne, že ji vyrve sevření vybělené kostry, že ji vyrve poušti...
Byl to mladý muž s nepříliš výraznými rysy, oblečený v bělostném arabském rouchu. Arab to však nebyl. Sfinga rysy podobné těm jeho nikdy neviděla. Snad se lidé změnili nebo pocházel z nějaké vzdálené části světa. Možná přišel až ze záhadných zemí za mořem, do kterého se vléval věčný Nil. Cestoval s karavanou, ale teď se odpojil, aby si prohlédl jakýsi bílý předmět, kterého si všiml. Nalezl kostry dvou mužů, napůl překryté pískem. I to působilo jako zázrak; po tolika letech sfingu dosud nezavál písek a nezpečetil tak její osud.
Mladý muž si jí všiml. Všiml si jí ještě dřív, než se dotkl prvního rozpadajícího se pytle, jehož šedá látka skrývala nesmírné bohatství. Vztáhl po ní ruku. Dotkl se jí. Uvolnil sevření kostlivých prstů a očistil sfingu od písku. Prohlédl si ji pozorněji.
Usmívala se.
* * *
V Istanbulu je jedno muzeum, o kterém se říká, že na něm leží kletba. Koho nezastaví téměř hmatatelný pocit nebezpečí, koho nezastaví prázdné pohledy obyvatel celé čtvrti ani dvojjazyčná turecko-anglická tabulka „V rekonstrukci“, ten zjistí, že vrata nejsou zamčená. Vejde dovnitř a muzeem ho provedou shrbení strážcové dávných pokladů, kteří se jako šedé stíny plíží pochmurnými chodbami. Pokud se tam dostanete, spatříte nakonec v temném epicentru zaprášených exponátů malou slonovinovou sošku. Říká se, že když se podíváte dobře, všimnete si, jak jí do pološera zeleně září oči. Říká se, že návštěvníci vcházejí a vycházejí, a přece se ve skutečnosti nevracejí, ne jako živí, ne jako lidé, protože odtamtud, od ní, pro člověka není návratu. Říká se, že návštěvníků rok od roku, den ode dne přibývá.
Ona neříká nic. Jen čeká.
Publikování této verze: 19. 11. 2006 9:03
Sepsání: 1999
Poslední celková revize: 10. 2. 2006
Počet normostran (v přepočtu): 13,5
Počet slov: 3882
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Sfinga.htm