David Zbíral
Mým úkolem je zde v krátkosti představit dílo Arnolda van Gennepa Přechodové rituály,[1] vydané poprvé roku 1909. Zaměřím se zejména na výsledky jeho přemýšlení o rituálech, tedy nikoli na reprodukci jeho argumentací a příkladů, což samozřejmě může vést k jistému zkreslení.
Van Gennep chce především utřídit nejrůznější popisy rituálu a vysvětlit, jak je možné, že se napříč kulturami v mnoha základních rysech podobají (s. 9), jak je možné, že mají shodné rituální sentence. Dále má v úmyslu upozornit na tzv. pomezí, důležité stadium přechodových rituálů, kdy člověk stojí jakoby mezi dvěma stavy ve společnosti, kdy stojí na prahu své nové identity, ale dosud nevstoupil plně. Třetí věc, na kterou klade důraz, je důležitost materiálního přechodu v přechodových rituálech (s. 176), tj. hmotného objektu typu prahu, veřejí, brány, mostu apod.
Gennepovo pojetí posvátného a profánního je v něčem klasické (pokud lze v jeho době o klasickém pojetí posvátna mluvit), v něčem nové a v něčem dokonce dodnes podnětné. Zdůrazňuje, že posvátnost a profánnost není absolutní hodnotou, nýbrž hodnotou relativní, situační. V každé konkrétní situaci se „magické kruhy“ posvátného přeskupují jinak (s. 20-21), v závislosti na okolnostech. Například: některé osoby jsou ve vztahu k jedněm posvátné, ve vztahu k jiným neposvátné. Tato Gennepova poznámka by se dala aplikovat samozřejmě nejen na osoby. Gennep je rozhodně velmi dnešní v tom, že s posvátnem nepracuje jako s absolutní nadsvětnou veličinou, nýbrž jako s něčím atributivním, něčím, co pramení z lidí, ze situací a jejich interpretací.
Gennep se sám řadí k „dynamistům“ (s. 16). Klade důraz na neosobní rovinu obřadu, na magickou sílu, která se obřadem aktivuje, nikoli na objekt obřadu, na božské bytosti apod. (viz s. 16). Má za to, že v rámci množiny obřadů (srv. 176) lze vyčlenit určitou zvláštní, velmi širokou a důležitou skupinu přechodových obřadů.
Gennep vychází ze sociologických předpokladů. Píše, že člověk je neustále v rámci společnosti zařazován do rozličných přihrádek. Když přechází z jedné do druhé, musí podstoupit odpovídající obřady. Tyto přihrádky mohou být jednotlivé životní etapy, může jít ale také o výběrové subkultury, například tajná iniciační společenství, profesní skupiny apod. (viz s. 173).
Jednoznačnou a konečnou definici obřadu Gennep nepředkládá, ale má za to, že jde o „úkony zvláštního rázu, související s určitou citovou tendencí a určitou mentální orientací“ (s. 12). Náboženskou techniku, náboženskou praxi, také nazývá magií (s. 21).
Základním tématem Gennepovy práce je pokus o klasifikaci přechodových obřadů. Nejdříve však klasifikuje obřady vůbec. Pod Frazerovým vlivem je dělí na sympatetické a kontaktní; sympatetické rituály působí na dálku pomocí vztahů typu podobné působí na podobné, část působí na celek apod., kdežto kontaktní rituály působí bezprostředně (s. 13).
Další dělení, které nabízí, je dělení na obřady přímé a nepřímé. Přímé působí okamžitě, nepřímé jsou jakýmsi počátečním impulzem, který uvádí do pohybu nějakou autonomní sílu jako bohy, démony apod. (s. 16-17).
Gennep dále rozlišuje obřady pozitivní a negativní. Pozitivní se snaží dosáhnout nějakého efektu, negativní se snaží nějakému efektu vyhnout a jinak je lze nazývat též tabu (s. 17).
Gennep upozorňuje, že když se budeme konkrétní rituály snažit do těchto tříd zařadit, zjistíme, že neexistují čisté typy, že tu jde vždy o poměr (s. 18).
Další členění, které nabízí, se už týká přímo přechodových rituálů. Zde rozlišuje tři zhruba ohraničitelné, ač prolínající se typy: rituály odluky, rituály pomezní a rituály slučovací (s. 19), jinde (s. 20) je též nazývá (pro ty z nás, kdo mají rádi cizí slova) preliminární, liminární a postliminární, tj. předprahové, prahové (spojené s pomezím) a poprahové. To je členění celkem účelné. Protože o co v přechodových rituálech vlastně jde? O odloučení od původní skupiny, překonání prahu pomocí obřadu a začlenění do skupiny nové.
Folkloristům Gennep vyčítá, že často člení rituály pouze podle vnější podobnosti, nikoli podle mechanismu (s. 18). Sám chce nahlédnout do mechanismu.
Gennep chce ve svých rozborech hmotného přechodu zdůraznit zhruba toto: oné fázi přechodových obřadů, kterou nazývá pomezím, odpovídá často i nějaká hmotná rekvizita obřadu: mosty, prahy, dveře, přeskakování nití a provazů atd. Tyto materiální přechody se netýkají jen přechodových rituálů jako takových, ale také prostoru, který je rituály vymezován. Hranice dle Gennepa byly a pro mnohé národy ještě jsou něčím posvátným. Přirozeným mezníkem může být skála, strom apod. Gennep též vzpomíná obřadní vyznačování hranic vyoráním brázdy, zvířecí kůží apod. (s. 22-24). Gennep si všímá jedné důležité věci: mezi různými prostory se nacházejí neutrální zóny, jistá pomezí. Kdo se v prostoru pomezí nachází, ten se pohybuje jakoby mezi dvěma světy. Platí to na nejrůznějších úrovních: na úrovni celých teritorií, na úrovni vesnice, na úrovni jednoho domu. Když se vstupuje do nějakého prostoru, tak často má tento vstup následující podobu: oddělení od světa, který necháváme za zády, provedení pomezních rituálů a nakonec provedení obřadního začlenění do světa nového. Gennep (s. 27) takto vykládá např. římské vítězné oblouky: vojevůdce se odloučí od nepřátelského světa a je začleněn zpět mezi obyvatele Věčného města.
Rovněž přechodové rituály spojené s příchodem cizince jsou projevem obdobného členění prostoru. Cílem rituálů je cizince integrovat a neutralizovat jeho negativní a rozkladné vlivy na společenství. Jak to probíhá? Je posílena skupinová identita společenství, k němuž přichází, pak se s cizincem naváže kontakt, ať už podáním ruky, políčkem, kouřením či výměnou věcí, žen nebo potravin (zejm. s. 33-34) a je do jisté míry integrován.
Stejně tak odchod příbuzného na cesty se v tradičních společnostech pojí s rituály: poslední společné jídlo, doprovázení na kousek cesty, zvířecí oběti atd. Gennep si klade otázku: co je funkcí těchto obřadů? Odpovídá takto: cílem je postarat se, aby odloučení nebylo náhlé, zajistit, aby probíhalo po etapách (s. 41-42) a za blahodárného působení vyšších sil. Totéž by se dalo vztáhnout i na rituály přijetí cizince: cílem je ho postupně začlenit a neutralizovat negativní vlivy jeho přítomnosti na společenství.
Rituály prahu se Gennep obzvlášť podrobně zaobírá: jako příklady uvádí zvyky spojené s mezuzou, rituální nabídnutí pokrmu příchozímu, ale také přechody horských sedel, při kterých se odhazuje kamínek a pronáší modlitba, apod. (viz s. 27-30). To vše jsou v jeho typologii ukázkovými příklady obřadů prahových, které se odehrávají na místě přechodu, mezi dvěma světy.
Gennep se pouští do podrobného rozboru jednotlivých typů přechodových rituálů spojených s životními etapami.
První skupinou, kterou Gennep analyzuje, jsou rituály spojené s těhotenstvím a narozením dítěte. Tyto obřady přesně odpovídají Gennepovu schématu: odloučení – pobyt na pomezí – znovuzačlenění do společenství. Těhotná žena je izolována, je jí často vykázána zvláštní chýše, nesmí na posvátná místa, často ani do vesnice, musí si dávat pozor na různá zvláštní tabu (může to být prakticky cokoli, např. nemýt si po setmění vlasy apod.), provádí se ochranné rituály proti zlým duchům. Opětovná integrace do společenství je postupná, probíhá po etapách (s. 46, 48-50). Klasickými začleňovacími rituály je společné jídlo, oběť apod. (s. 52).
Narozené dítě rovněž prochází přechodovými rituály. Má se odloučit od původního prostředí, tj. od matky, a stát se členem společenství. Tyto rituály mají rozmanitý obsah, např. pohřbení placenty, svěřování dítěte jiným ženám, pokládání dítěte na zem[2] apod. Dítě většinou dostává jméno. Někdy je také důležitá obřízka, křest nebo jiná forma zasvěcení dítěte božstvu.
V přechodových rituálech probíhajících v dětství má velký význam ono „poprvé“: slaví se první koupel, první stříhání vlasů a nehtů, první krmení rýží, první zuby atd.
Role iniciačních rituálů je různá. Může jít o vstup do společenství profesních, do tajných společností, do určité náboženské společnosti, do nějaké funkce atd. Gennep rozebírá sabejce, bráhmany, křest, vstup do katolického mnišského řádu atd., uvádí celou řadu příkladů. Klasickým příkladem je šaman: prochází obdobím odloučenosti, kdy žije v ústraní, umírá a odchází do světa duchů, odtud se vrací s potřebnými znalostmi a dovednostmi a následně je integrován do společenství (s. 103-104).
V rituálech pojících se k zásnubám a sňatku opět Gennep neomylně rozpoznává schéma přechodu: dobu zasnoubení spojuje s pomezím (s. 111). Ve svatebních obřadech mívá velkou důležitost hmotný přechod: překročení prahu nového domu, překročení či přeskočení překážky atd. (s. 122-123). V centru jsou tu obřady přijímací: společná hostina, výměna dárků, výměna prstenů, popřípadě si novomanželé vzájemně pijí krev apod. (s. 123-124).
Zajímavý je Gennepův výklad instituce levirátu. Není podle něj založena jen na ekonomických důvodech, ale i na rituálních. Sňatek totiž není jen svazkem dvou jedinců, ale také svazkem dvou rodin, dvou společenství, která si hodlají i po smrti jednoho z manželů svá obřadně nabytá pouta uchovat (s. 114).
Rituály rozvodu řadí Gennep rovněž do množiny obřadů přechodu. Někdy může mít formu rozlukového lístku, někde má rozvod podobu únosu ženy jejím bratrem, někdy postačí slovní formulace (s. 132-133).
Zdálo by se, že v pohřebních obřadech budou jednoznačně dominovat odlučovací rituály, ale ve skutečnosti často převažují rituály pomezí (s. 136). Loučení se zemřelým je jen jednou složkou rituálního komplexu: důležité je také vyčlenění truchlících ze společnosti (neměli by se účastnit běžných aktivit, dodržují specifické zákazy, nosí zvláštní oděv atd.). Poté, co období smutku skončí, dojde k jejich opětovné integraci (s. 137).
Zaujal mě Gennepův sociologizující výklad, proč se věří, že nekřtěňátka navždy zůstanou v předpeklí: nebyla přijata křtem do společnosti, proto zůstávají i po smrti na pomezí. Podobně u různých národů tělo mrtvého dítěte, které ještě neprošlo potřebnými obřady, je pohřbeno neobvyklým způsobem, pohozeno apod. (s. 142).
Hostiny spojené s pohřby Gennep vykládá jako přijímací rituály, při kterých se navazuje pouto mezi pozůstalými (s. 151).
Arnold van Gennep je samozřejmě, jako každý, synem své doby. Používá obraty jako pokrok vědy (s. 9), polocivilizované národy (s. 22, 74...), dopouští se velmi odvážných generalizací. (Kupříkladu uvádí, že cílem tajných společností v Africe a Oceánii s výjimkou Austrálie není, narozdíl od totemických klanů, ovládat přírodu, spíše sledují politické a ekonomické cíle [s. 80]). Také by se mu možná dal vytknout jistý kabinetní způsob práce.
Ale přesto jisté myšlenky a postupy zůstávají aktuální dodnes, například tím, že Gennep aplikoval své kategorie a teorie na křesťanské rituály se stejným odhodláním jako třeba na rituály Austrálců. Také Gennepův důraz na to, že posvátné a profánní jsou nikoli absolutní, ale vztahové kategorie, najdeme znovu, byť v modernizované podobě, u Jonathana Smithe v Imagining Religion.[3] Smith se ve své studii o rituálu u sibiřských lovců Gennepem inspiroval i v rozlišování rituálů odloučení lovců, rituálů lovu a rituálů opětovného začlenění.
A konečně, co je myslím velmi inspirativní, Gennep vykládá rituály jako sociální události. Pomáhá tak vykročit ze svázanosti s výkladovým schématem rituálu jako opakování prvotního činu božské bytosti.
Gennep, A. van, Přechodové rituály. Systematické studium rituálů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997.
Smith, J. Z., Imagining Religion. From Babylon to Jonestown, The University of Chicago Press, Chicago – London 1988.
Publikování této verze: 14. 1. 2007 8:50
Sepsání: březen 2003
Poslední celková revize: březen 2003
Počet normostran (v přepočtu): 7,1
Počet slov: 1840
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/gennep.htm