Hlubinná psychologie je důležitým směrem v rámci psychologického bádání, který se nezaměřuje pouze na vědomou část prožívání a na vědomou vrstvu osobnosti, nýbrž se snaží zkoumat i skryté a instinktivní motivy našeho jednání a intenzivně se zabývá nevědomím.
Ač má hlubinná psychologie jisté předstupně v předvědeckém období psychologie (šamanismus, alchymie...), jako vědecká metoda a směr byla založena až známým rakouským psychologem Sigmundem Freudem, jenž vystoupil se svou teorií, podle které se naše osobnost skládá z id (nevědomí), ega a superega (sociální rozměr, morálka). Jeho žák C. G. Jung často poukazoval na to, že ani on ani Freud nejsou „tvůrci“ myšlenky nevědomí, nýbrž že o nevědomí intuitivně vypovídaly mnohé náboženské a filosofické systémy minulosti (ostatně i samotný termín nevědomí byl použit už před Freudem). Na Freuda navázal též jeho další žák Alfred Adler. Freud, Jung a Adler jsou nejvýraznějšími osobnostmi klasické hlubinné psychologie.
Sigmund Freud předpokládal, že nevědomí je souborem vytěsněných (tj. kdysi vědomých) obsahů, mezi nimiž má zásadní důležitost sexuální energie, kterou označoval jako libido a kterou odvozoval z vytěsněné infantilní touhy po rodiči opačného pohlaví a (poněkud zjednodušeně řečeno) nenávisti k rodiči stejného pohlaví (tzv. oidipovský komplex; jeho variantu v psychice ženy nazval Jung Elektřiným komplexem). Adler kladl důraz zejména na infantilní mocenský pud.
Jung se s Freudovým učením rozešel a formuloval na základě empirických výzkumů teorii o kolektivním nevědomí. Podle Junga kromě osobního nevědomí existují i jeho základnější, kolektivní vrstvy. Jung nevykládal nevědomí z jediného principu (sexuální pud, mocenský pud), nýbrž je vnímal jako komplexní dynamickou soustavu, jejímiž dominantami jsou tzv. archetypy, jakési děděné a neustále se vyvíjející soubory kolektivních zkušeností člověka a jeho předchůdců v procesu evoluce. Těmto archetypům (např. archetyp matky, dítěte, animy/anima, stínu, hrdiny atd.) odpovídají příslušné instinkty. Jungovo chápání je programově antiredukcionistické.
Odlišný základní přístup těchto tří badatelů k problematice duševna určuje i rozdílný náhled na sny, psychickou energii, náboženství atd.
Všichni tito klasikové hlubinné psychologie měli a mají své pokračovatele, z nichž někteří na jejich teorie navazují přímo, jiní spíše kriticky (např. neopsychoanalytická škola škole klasické vyčítá nedostatečný důraz na sociální rozměr psychiky). Klasická hlubinná psychologie kromě neopsychoanalytiků ovlivnila mimo jiné též humanistickou psychologii (např. V. E. Frankl) a transpersonální psychologii (např. S. Grof). Jung má i mnoho přímých následovatelů; za všechny jmenujme Verenu Kastovou, Marie-Louisu von Franzovou, Jamese Hillmana nebo Rudolfa Starého. V České republice vyvíjí vzdělávací činnost Collegium Jungianum Brunense. V roce 2000 začal vycházet časopis Psyche et natura, který se zaměřuje především na jungovskou či Jungovi blízkou psychologii.
Další informace o hlubinné psychologii lze najít v publikacích, které uvádí doporučená literatura.