Kristovy ostatky
jako zbraň křižácké propagandy:
případ z roku 1247

David Zbíral

Úvod

Tato práce se zaměřuje na roli Kristových tělesných ostatků v křižácké motivaci a propagandě. Jako profilový text poslouží dopis jeruzalémského patriarchy Roberta z Nantes a jeruzalémské kapituly anglickému králi Jindřichu III., sepsaný v roce 1247. Dopis je nejdůležitějším pramenem k jedné z mnoha dílčích kampaní v rámci křižácké propagandy.

Křižácká motivace a ostatky

Křižácká propaganda sahala k různým argumentům. Papež Urban II. ve své slavné promluvě v Clermontu roku 1095, která se považuje za počátek křížových výprav, hovořil plamennými slovy o znesvěcování křesťanských kostelů a oltářů muslimy, o násilnostech proti křesťanům, o nucených konverzích k islámu atd. a snažil se tak ve svých posluchačích probudit hněv a touhu po odplatě. Ty, kdo by měli vykonat pouť k Božímu hrobu, na místa, kde Kristus trpěl, a osvobodit je z rukou nevěřících, Urban viděl ve Francouzech; prohlašoval, že je Francie již stěží uživí, a přitom na Východě čekají země oplývající mlékem a medem, kterých se mohou zmocnit.[1] Hlavní argumenty tedy jsou odplata za příkoří, posvátná místa v rukou nevěřících, nové země čekající na podmanění, Boží poslání.[2] Křižáky ale táhly na Východ také ostatky. Lze říci, že i samotný Jeruzalém pro ně byl vlastně jednou velkou relikvií[3] (a v tomto smyslu bychom mohli vidět narážku na ostatky i v Urbanově zmínce o Jeruzalému jako dějišti Kristova umučení). Jeruzalém byl doslova nabitý místy, která se vykládala jako spjatá s různými událostmi Ježíšova života a zejména s Ježíšovým utrpením, místy, kde se v očích poutníků tmavá skvrna tam či onde měnila na stopu Kristovy krve. Vedle Jeruzaléma jako celku ovšem pracovaly v křižácké motivaci a propagandě také drobnější ostatky, jak ve formě skutečných předmětů, tak ve formě literární fikce. Lze říci, že se ve 12. a 13. století dost zvýznamnil důraz na Kristův pozemský život a na Kristovy ostatky;[4] tento zvýšený zájem na jedné straně přiživoval křížové výpravy, na straně druhé byl sám přiživován ostatky, které si křižáci dováželi.

Vykonat pouť do Jeruzaléma, přinést si odtamtud ostatky a postavit pro ně kostel, to byl jeden z mocně působících dobových modelů zbožnosti vyšších vrstev. Například Hervé, arcijáhen Sainte Croix v Orléansu, mezi lety 1033 a 1036 vylíčil, že se ve strachu z náhlé smrti vydal do Jeruzaléma, aby tam v slzách litoval svých hříchů; přinesl si odtamtud relikvie přesvatého Hrobu (nepochybně olej z tamních lamp či prach) a vystavěl pro ně kostel, a to nejen za odpuštění vlastních hříchů, ale i odpuštění hříchů svých příbuzných: otce Havrana, matky Adély, bratra Petra i ostatních, dosud žijících.[5] Křižáci se pokládali za poutníky[6] a jejich motivace se s motivací běžných poutníků do značné míry překrývala; ostatky jsou toho příkladem.

Zajímavé je, jak významné místo mají Kristovy ostatky v některých náboženštěji zaměřených romancích o svatém grálu (zejména Perlesvausovi, starofrancouzské prozaické romanci vzniklé mezi lety 1191 a 1212).[7] Grál vlastně představoval relikviář obsahující Svatou krev (čímž se zároveň sám stával dotekovou relikvií).[8]

Ani Perlesvause – kde je z artušovských romancí 12.-13. století zřejmě nejsilněji zastoupena jak ostatková úcta, tak zájem o obracení pohanů, případně jejich vybití, pokud odmítnou obrátit se na křesťanství[9] – nelze označit za přímočarou křižáckou propagandu. Nejde o excitatorium, nýbrž o zábavnou literaturu. Promítají se do ní nicméně dobové problémy, včetně idey křížových výprav. Ostatky tu jsou hojně zastoupeny: předtím, než se Perlesvaus utká s králem Chastel Mortel, který si chtěl přivlastnit svatý grál, se náležitě vyzbrojí: získá meč, jímž byl sťat Jan Křtitel, Zlaté okruží (relikviář obsahující trnovou korunu), štít omočený v Kristově krvi a plátno, jímž byl Kristus ovinut v hrobě. Perlesvaus také otevře jistou hrobku a v ní najde tělo, zkrvavené kleště a dopis, podle kterého byl mrtvý jedním z těch, kdo vyjímali Ježíšovi hřeby.[10]

Grálové romance skutečně není vhodné označit přímo za křižáckou propagandu.[11] Těžko lze doložit, že by jejich vztah ke křižáckému hnutí byl natolik přímý. Ale rozhodně dobře zachycují mnohé dobové symboly. Jejich spojitost s křížovými výpravami není ani zdaleka nahodilá: některé romance byly sepsány pro křižáky či křižákům věnovány. Perlesvaus byl darován Jeanu de Nesle II., kastelánu Brugg, který byl jedním z účastníků křížové výpravy roku 1202-1204 a prosazoval, aby cílem výpravy zůstal Jeruzalém.[12] Robert de Boron sepsal Le Roman de l’Estoire dou Graal pro Gautiera de Montbéliard,[13] který se rovněž vydal roku 1202 na křížovou výpravu.[14] Mecenášem Chrétiena de Troyes, autora nejstarší dochované grálové romance Perceval, byl flanderský hrabě Filip[15] (1142-1191), jehož otec se proslavil hned na několika taženích a jenž se i sám vydal na křížovou výpravu.[16]

Kristovy ostatky měly v křižácké motivaci své místo. Jejich objevování přiživovalo víru, že se křížové výpravy dějí z Boží vůle.[17] Ostatky rozhodně nedokázaly přesvědčit k účasti na křížové výpravě každého – jak nám ukáže i případ z roku 1247 – a možná nedosahovaly motivační síly odpustků (stěží to lze posoudit), ale zcela zanedbatelné nejsou.

Kampaň roku 1247

Roku 1247 dorazilo k anglickému králi Jindřichu III. poselstvo s dopisem od jeruzalémského patriarchy Roberta z Nantes a s pouzdrem obsahujícím trochu Kristovy krve – darem, který měl za cíl, jak uvidíme, připomenout Jindřichu III. tíseň, v jaké se nacházela latinská církev na Blízkém východě, a přimět ho, aby jí přispěl na pomoc. Krev, kterou patriarcha poslal, byla 13. října 1247 s velkou slávou přenesena do westminsterského opatství. Slavnost líčí Matěj Pařížský v Chronica majora. Křišťálové pouzdro s relikvií nesl sám král a měl prý celou dobu oči jen pro ostatek. Matějovi posléze poručil, aby o této události co nejúplněji pojednal.[18]

Patriarchův list se dochoval ve dvou rukopisech, objevených teprve nedávno.[19] Jako odesilatel se v něm uvádí jeruzalémský patriarcha a jeho kapitula. List začíná obvyklým lichocením. Pak následuje první výzva a první zmínka o Kristově krvi: „Staří vzpomínají, a pokládáme to za pravdivé, že Vaši předkové blahé paměti měli mezi všemi ostatními katolickými vládci světa ke svatému jeruzalémskému chrámu obzvláštní úctu [...]. Vzhledem k úctě a respektu k tomu, který pro spásu lidského rodu prolitím své vlastní krve v témže chrámu (sic) sám sebe na oltáři kříže nabídl v oběť Bohu Otci, doufáme ve Vaši šlechetnost a věříme, že Vaše Veličenstvo bude ve stopách svých předchůdců chránit již zmíněný jeruzalémský chrám, jejž Boží Syn posvětil svou drahocennou krví, ve svých výnosech a ustanoveních.“[20] Následuje stížnost na dceřinné ústavy jeruzalémské kapituly v Anglii, které jeruzalémské církvi vůbec nepomáhají, „přestože je ve velké nouzi a moc Saracénů ji utiskuje“; jejich příslušníci dokonce odkládají znaky příslušnosti k jeruzalémské kapitule a chtějí se od ní oddělit. Následuje prosba: „ctěte tuto [tj. jeruzalémskou] církev a braňte ji v jejích právech a nárocích“, aby opět získala pozice, o které v Anglii přišla.[21] Záměr těchto pasáží je zcela zřejmý: hájit ekonomické zájmy jeruzalémské kapituly v Anglii a zajistit obnovení přílivu financí z dceřinných ústavů. Zřejmě právě vyslanci, kteří přinesli dopis a o kterých je v něm zmínka, měli dohlédnout na nápravu; přinejmenším jeden z nich zůstal u dvora Jindřicha III. O jejich činnosti není nic známo, ale víme přinejmenším, že postrádala žádaného účinku: anglické dceřinné domy se osamostatnily a jeruzalémské kapitule neodváděly dávky ani později.[22]

Dvojí narážka na Kristovu krev předznamenává patriarchův dar, který je hlavním podpořením jeho žádosti o pomoc. Po dalších zdvořilostních obratech a představení dvou členů poselstva následuje klíčová pasáž týkající se této relikvie: „Chtějíce uctít Vaši osobu ostatky, které Boží Syn zanechal mezi poklady svatého jeruzalémského chrámu, posíláme Vaší Výsosti po svých výše zmíněných poslech, doručitelích tohoto dopisu, v jistém křišťálovém pouzdře označeném naší malou patriaršskou pečetí částečku převzácné krve Pána Ježíše Krista, kterou v hojnosti prolil na Kalvárii, jež leží uvnitř jeruzalémského chrámu, za spásu a vykoupení Vaše a všech křesťanů, když visel na šibenici kříže. To abyste měl tuto drahocennou krev našeho vykoupení před očima a abyste neustále pamatoval na jeho utrpení a chlubil se jeho křížem, jímž chlubiti se sluší.[23] Vězte s jistotou a mimo jakoukoli pochybnost, že jsme toto množství oné drahocenné krve vynesli z pokladů našeho chrámu, kde byla od nejstarších dob přechovávána s nejvyšší úctou a vážností. Je to skutečně ona krev, která vyprýštila z boku Pána Ježíše Krista na výše zmíněném místě.“[24] Na tuto poměrně dlouhou pasáž o Kristově krvi patriarcha ihned navazuje zprávou o politické situaci: „Kdyby Vaše královské Veličenstvo chtělo slyšet o stavu jeruzalémské provincie, vězte, že sultán Babylónie přitáhl s celou svou silou do damašské oblasti, získal některá hradiště přiléhající k městu Damašku, jež proti němu hájili jistí urození Saracéni, a vstoupil do jeruzalémské provincie...“ Dopis pokračuje líčením pohybů sultánových vojsk a uzavírá, že „se lze velmi obávat jeho síly, pokud se jeho snahám nepostaví moc Božího slitování a vy a další katoličtí vládcové světa rychle nepošlete ozbrojenou vojenskou pomoc“.[25]

Dopis reaguje na situaci po opětovné ztrátě Jeruzaléma roku 1244 a na postup vojsk „babylónského sultána“ as-Salíha Ajjúba, vládce Egypta a Damašku.[26] Jeruzalémská kapitula, která si uvědomovala křehkost pozice křižáků na Východě, byla nucena narychlo shánět pomoc.

Žánrově tedy dopis Jindřichu III. patří mezi křižácká excitatoria – dopisy a pamflety, které měly získat pomoc pro křižáckou věc. Jenže v tomto svém poslání dopis selhal; Jindřich III. žádnou finanční ani vojenskou pomoc neposkytl.

Zajímavé je, že ač byl dopis adresován Jindřichovi, nebyl přechováván v královském archivu, nýbrž ve westminsterském opatství.[27] Důvod je nepochybně ten, že Jindřich sice zůstal hluchý ke křižáckému apelu dopisu, ale užil ho k jinému účelu: jako doklad autenticity relikvie (což jasně ukazuje nadpis, připojený westminsterskými mnichy: Littere testimoniales patriarche Ierosolimit’ et eiusdem loci capituli de sanguine domini et de transmissione eiusdem sanguinis ad regem Henricum tercium qui contulit eundem sanguinem ecclesie Westm’[28]). Takovéto doklady nemělo smysl umisťovat do královského archivu; byly „průvodními listy“ relikvií. Uložení dopisu ve Westminsteru je tedy zcela v souladu s tím, jaká funkce mu byla v Anglii přisouzena.

Výsledek se neshodoval s patriarchovým záměrem: podařilo se mu sice přesvědčit Jindřicha III. o pravosti ostatku, ale ne o tom, že je třeba podniknout křížovou výpravu. Kristova krev snad mohla mít jistý vliv na to, že Jindřich III. v březnu 1250 nakonec složil křižáckou přísahu, a to právě ve Westminsteru.[29] Tím ale účinnost ostatku, byla-li vůbec jaká, končila. Jindřich III. svou přísahu nikdy nesplnil. Kampaň, která ho měla získat pro poskytnutí okamžité pomoci latinské církvi v Palestině, selhala.

Zaslání Svaté krve Jindřichu III. bylo poměrně nejistým podnikem. Pravost relikvií se často posuzovala mimo jiné podle věrohodnosti tradice o jejich dlouhodobém přechovávání na místě, odkud pocházely (přesněji podle té její verze, kterou měl posuzovatel k dispozici)[30] a jeruzalémská církev ještě ve 12. století nevznášela nárok na vlastnění Kristovy krve.[31] Vyprávění, že Chrám Božího hrobu vlastní Kristovu krev, se snad mohlo rozvinout až nedlouho před sepsáním dopisu, nelze ostatně ani vyloučit, že došlo k nějakému vhodnému nalezení relikvie právě s ohledem na plán poslat trochu Kristovy krve anglickému králi v naději, že ho to přiměje k chránění ekonomických zájmů jeruzalémské kapituly v Anglii, k jejímu finančnímu podpoření a k vyslání ozbrojené pomoci tísněné latinské církvi na Blízkém východě.

Závěr

List jeruzalémského patriarchy Roberta Jindřichovi III. je neúspěšným a nepříliš obratným excitatoriem. Krev, kterou patriarcha zaslal, byla sice s úctou uložena ve Westminsterském opatství, ale nepřinesla jeruzalémskému patriarchátu ani finanční, ani vojenskou pomoc. Dokonce si ani nezískala široký ohlas a víru, že jde o pravou relikvii, ač se Jindřich pokoušel přitáhnout k ní pozornost lidu (což zapadá do širšího kontextu jeho snahy o zvýšení prestiže westminsterského opatství[32]). Ostatek se setkal s takřka naprostým nezájmem a westminsterská krev nikdy nebyla vážnou sokyní jiných Kristových krví v Anglii (Hailes, Glastonbury).[33] Tato křižácká kampaň Roberta z Nantes i sama relikvie, kterou do Anglie poslal, selhaly ve všech směrech.

Literatura

Adolf, Helen, Visio Pacis, Holy City and Grail: An Attempt at an Inner History of the Grail Legend, The Pennsylvania State University Press, Philadelphia 1960.

Dupront, A., „Guerre sainte et chrétienté“, in: kol., Paix de Dieu et guerre sainte en Languedoc au XIII^e siècle, (Cahiers de Fanjeaux 4), Privat, Tolouse 1996, s. 17-50.

Chrétien de Troyes, Le Conte du Graal ou le roman de Perceval, ed. et trad. Charles Méla, Le livre de poche, Paris 1990.

Hamilton, Bernard, Crusaders, Cathars and the Holy Places, Ashgate, Aldershot – Brookfield 2000.

Hrochová, Věra, Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982.

Loomis, Roger Sherman, The Grail: From Celtic Myth to Christian Symbol, Princeton University Press, Princeton 1991.

Nitze, W. A. – Jenkins, T. A. (eds.), Le Haut Livre du Graal, Perlesvaus I: Text, Variants, and Glossary, The University of Chicago Press, Chicago 1932.

Nitze, William A. a kol., Le Haut Livre du Graal, Perlesvaus II: Commentary, University of Chicago Press, Chicago 1937.

Nitze, William A. (ed.), Le Roman de l’Estoire dou Graal, Honoré Champion, Paris 1927.

Riley-Smith, Jonathan, The Crusades: A Short History, Yale University Press, New Haven – London 1987.

Smith, Jonathan Z., To Take Place: Toward Theory in Ritual, The University of Chicago Press, Chicago – London 1987.

Snoek, Godefridus Joachim Cornelius, Medieval Piety from Relics to the Eucharist: A Process of Mutual Interaction, E. J. Brill, Leiden – New York – Köln 1995.

Tyerman, Christopher, The Invention of the Crusades, Macmillan Press, Houndmills – London 1998.

Vincent, Nicholas, The Holy Blood: King Henry III and the Westminster Blood Relic, Cambridge University Press, Cambridge 2001.

Webb, Diana, Pilgrims and Pilgrimage in the Medieval West, I. B. Tauris, London – New York 1999.

Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:26

Sepsání: duben 2004

Poslední celková revize: duben 2004

Počet normostran (v přepočtu): 11,2

Počet slov: 2221

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/jerostatky.htm