David Zbíral
Katarství je pojem, pod nějž se shrnují různé asketické skupiny 12.-14. století. Prameny katary někdy označují také jako albigenské, bulhary či pataríny (a mnoha jinými názvy). Od počátku byli církevní hierarchií vnímáni jako kacíři; české slovo „kacíř“ pochází právě z označení „kataři“ (cathari, Ketzer). Sami se považovali za křesťany,[1] dokonce za jediné pravé křesťany.
Jsou dvě příčiny, kvůli kterým si nejsme jisti, zda se katarství na Západě objevilo již v jedenáctém století, nebo teprve ve století dvanáctém: (1) mezery v pramenech z 11. století a (2) problematičnost otázky, zda lze předpokládat katarskost té či oné kacířské skupinky i tam, kde jsou v pramenech zastoupeny pouze druhotné příznačné rysy katarství[2] (ani nemluvě o neshodě badatelů, které rysy katarství jsou základní a které naopak druhotné).
První výskyt katarství, který většina badatelů považuje za nesporný, zaznamenal Ebervin ze Steinfeldu roku 1143. Skupinka se pohybovala kolem Kolína nad Rýnem.[3]
Kde se katarství vzalo? V současném bádání je poměrně rozšířená shoda, že katarství souvisí s hnutím, jež vzniklo v Bulharsku v 10. století a jehož příznivci byli na Východě známi jako bogomilové. Propojenost katarství s bogomilstvím je podložena (1) zprávami o kontaktu bogomilských hodnostářů s hodnostáři katarskými, (2) srovnávacím studiem bogomilských a katarských věr a obřadů, (3) označením bulhaři, jež se o katarech ve Francii užívalo,[4] (4) výčtem katarských církví v díle bývalého katara a posléze dominikánského inkvizitora Rainera Sacconiho, který vyjmenovává šestnáct katarských církví, z toho šest východních – bogomilských,[5] a dalšími zprávami a náznaky.[6] V poslední době se ale začíná souvislost s bogomilstvím zpochybňovat.[7] Každopádně návaznost bogomilství, potažmo katarství na gnózi, manicheismus, markiónismus či paulikiánství je historicky neprůkazná a teze zastávající takovouto návaznost se zakládají spíše na velmi povrchních srovnáních věrouky těchto hnutí.
Osudy bogomilství se zde blíže zabývat nebudeme; postačí říci, že prameny podávají zprávu o výskytech na Balkáně, v evropské i maloasijské části Byzantské říše, v Dalmácii a v Bosně a že se tiše vytratilo z dějin v 15. nebo 16. století.
Od roku 1143 jsou zprávy o katarství na Západě takřka spojité až do počátku 14. století. Nebylo ale pochopitelně souvisle přítomno všude. Nejsilněji zakořenilo v dnešní jižní Francii a v severní Itálii.
Následuje přibližné a velmi neúplné schéma, z jakých období a oblastí máme zprávy o katarské přítomnosti; uváděná data jsou orientační:
Německo: ve 40. letech 12. století první výskyt, kolem 1160 další případy, ojedinělé zprávy v průběhu 13. století. Je otázka, zda lze německé disidenty řadit mezi katary. Šlo o početně nepříliš významné skupinky.
Flandry: občasné výskyty neurčité disidence ve 12. století, 1233 údajně zamořují celé Flandry (nepochybně nadsázka), několik případů, kde je katarskost sporná, ve 30. letech 13. století, pak vymizení.
Anglie: ojedinělé výskyty 1166 (připluli germánsky mluvící disidenti), 1210; možná též 1190.
Champagne: Mont-Aimé 1145 známo jako první centrum hereze, 1180 incident v Remeši, 1239 v Mont-Aimé upáleno 183 „bulharů“. Potom vymizení.
Burgundsko: koncem 12. století údajně velký počet, v prvních desetiletích 13. století pronásledování „bulharů“, postupné vymizení.
Anjou a Akvitánie: koncem 12. století údajně hodně kacířů, z pozdějších dob málo zpráv.
Okcitánie (jižní Francie): 1167-1209 hledání identity a prorůstání katarství do okcitánské společnosti, 1209-1229 křížová výprava proti albigenským, ve 30. letech začíná pracovat inkvizice, 1244 u Montséguru upáleno přes 200 katarů, pak období úpadku, skrývání a emigrace do Itálie; kolem 1300 pokus několika jednotlivců o rozdmýchání žhavých uhlíků, 1321 upálení posledního známého katarského řeholníka, Viléma Belibasty.[8]
Španělsko: 1214 se odřekne drobný šlechtic ze Sierra de Cadi katarství; v té době katarství už zakořenilo v některých zdejších šlechtických rodech, jež měly vazby na Okcitánii. Zhruba 1215-1230 usidlování uprchlých okcitánských katarů, zejména ze šlechtických rodin, pronikání katarství mezi místní obyvatelstvo, 1226 zmínka o jáhnu toulouské katarské církve působícím v Katalánsku. Ve 30. letech 13. století výskyt v Leónu. Následuje emigrace posledních katarů do Itálie. Počátek 14. století: nová emigrace okcitánských katarů do Španělska, vymýceni inkvizicí.
Itálie: počátky kolem 1160, do 1200 rozmach a rozdělení do šesti samostatných církví, asi 1230-1240 vrcholný rozvoj, kolem 1250 se utužovalo inkviziční vyšetřování, kataři hledali útočiště v Sirmione, ale městečko se vzdalo a 1278 bylo upáleno asi 200 katarů. Kolem 1300 katarství téměř vymizelo, během 14. století se objevili ojedinělí příznivci.[9] V alpských údolích, kde se katarští věřící promísili s valdenskými, se poslední vzpomínky na katary udržovaly ještě počátkem 15. století.[10]
Jaký byl počet katarů? V různých dobách a oblastech pochopitelně kolísal a z málokterého období máme přesnější informace. Katarské skupiny měly dvě úrovně: (1) tzv. dobré křesťany, což byli jacísi řeholníci, kteří podstoupili křest Duchem svatým a zavázali se k dodržování přísných morálních zásad, a (2) běžné věřící, které je dost těžké definovat a často byli z jistého hlediska zároveň katolíky. Rainer Sacconi uvádí počty dobrých křesťanů a křesťanek v jednotlivých katarských církvích, platné zřejmě kolem roku 1250; v součtu jich prý bylo na Západě 2750 a na Východě (v bogomilských církvích) 550; sčítání měli opakovaně provádět sami kataři.[11] V jižní Francii již tehdy účinně pracovala inkvizice, takže číslo uváděné Rainerem je pro celou jižní Francii jen 200; pro dobu mezi křížovou výpravou proti albigenským (1209-1229) a rokem 1244 zachycují inkviziční registry jména asi 1000 dobrých křesťanů a křesťanek;[12] ne všechny inkviziční záznamy se dochovaly a o některých katarech se inkvizitoři jistě nedověděli, takže lze předpokládat, že skutečný kumulativní počet byl v tomto období v jižní Francii možná tak třikrát větší.
Dochovalo se několik pramenů pocházejících přímo od katarů, hodně materiálu od polemiků a značné množství inkvizičních záznamů. Bližší seznámení s prameny včetně údajů o jejich edicích a překladech podává stránka Přehled pramenů k bogomilství a katarství.
Katarské učení nebylo skloubeným teologickým systémem, nýbrž spíše jakýmsi neuzavřeným souborem typických věr, z jehož prvků si každá katarská skupina, popřípadě i jednotlivec, svou víru skládal. Nauková jednota se nepovažovala v katarství za určující. Kataři vycházeli zejména z Bible. Nový zákon přijímali, většinu Starého zákona odmítali a vykládali jako záznamy o ďáblových činech.
Kataři věřili, že hmotný svět stvořil ďábel, svržený Bohem z nebeského království. Ďábel některé anděly obloudil a jiné strhl z nebe násilím. Z bláta uplácal těla a do nich zajal dva anděly, Adama a Evu, z nichž pochází celé lidské pokolení.[13]
Židům ďábel nalhal, že on sám je Bůh a že jiného boha není. Prostřednictvím svého služebníka Mojžíše jim předal předpisy uzákoňující zabíjení, krvavé oběti a další zločiny. Pak ale přišel Ježíš Kristus a než ho ďáblovi pohůnci stačili ukřižovat, založil svou církev a zjevil jí, že Bůh Starého zákona není pravým Bohem, nýbrž krutým a mstivým ďáblem.[14] Kristovou církví není prohnilá církev většinová, nýbrž církev malá, věrná, církev, které bylo Kristem předpovězeno pronásledování a která byla poslána jako ovce mezi vlky – tedy církev katarská, která předává v nepřerušené posloupnosti od dob Krista a apoštolů svátost křtu Duchem svatým, jejíž přijetí je jedinou možností, jak dosáhnout spásy.
Kataři z většiny odmítali, že by Kristovo ukřižování mělo spásnou povahu. Spasit může jedině svatý život a přijetí křtu Duchem svatým, kterýžto křest předává Boží církev. Lze říci,[15] že kataři a bogomilové Kristu nepřipisovali tak významnou roli jako pravověrné církve Východu a Západu. Obvykle zastávali dokétismus: nevěřili, že Kristus měl skutečné lidské tělo, že jedl a pil a leckdy ani že trpěl, že byl skutečně ukřižován a že tělesně vstal z mrtvých.
Většina katarů mínila, že každý má jen jeden život na to, aby ukázal, zda je hoden spásy, nebo zda si zaslouží zavržení. Menšina katarů věřila v převtělování a mínila, že všechny duše stvořené Bohem budou nakonec spaseny.
Pro ty, kdo podstoupili duchovní křest a zasloužili si tak označení za „dobré lidi“, „dobré křesťany“ či prostě „křesťany“, respektive „křesťanky“, platila přísná pravidla, jejichž porušení znamenalo zneplatnění tohoto křtu: museli zachovávat evangelijní přikázání, nesměli krást, požívat vejce, živočišný tuk ani jakékoli maso kromě rybího[16] a račího, zabíjet živé bytosti, lhát, přísahat. Byli povinni vzdát se pohlavního styku a dodržovat přísné půsty. Naproti tomu obyčejní věřící žili vlastně stejně jako jejich pravověrní současníci.[17]
Kataři a bogomilové se organizovali do samostatných církví. V čele každé z nich stál nejpozději od poloviny 12. století biskup.[18] Biskup měl přinejmenším na Západě ve 13. století dva pomocníky, tzv. staršího a mladšího syna. Když biskup zemřel nebo kvůli hříchu své biskupské důstojenství ztratil, nastoupil na jeho místo starší syn. Mladší syn se stal synem starším a shromáždění dobrých křesťanů zvolilo nového mladšího syna. Biskup řídil církev a její kultovní život a udílel křest Duchem svatým. Synové cestovali z místa na místo, navštěvovali katary a katarky a dohlíželi na chod místních skupinek. V jednotlivých obcích s větším počtem katarů měla katarská církev vždy jednoho jáhna. Jáhni vedli veřejné zpovědi z lehkých hříchů a zodpovídali za běžný život domů, ve kterých dobří křesťané sídlili.[19]
Dobří křesťané zčásti žili z darů věřících, zčásti si na živobytí vydělávali, zejména řemeslnou prací.[20]
Kataři odmítali všechny obřady velké církve jako neustanovené Kristem. Sami měli několik vlastních obřadů a obřadních úkonů. Systematický teologický výklad svých obřadů nerozpracovali.
Společné modlitby se odehrávaly několikrát denně; skládaly se z Otčenáše a několika dalších formulí.
Žehnání a lámání chleba se uskutečňovalo na začátku každého společného jídla. Představený se pomodlil, nařízl chléb, rozdělil jej a rozdal kousky mezi přítomné, včetně obyčejných věřících.[21]
Předání modlitby bylo obřadem, jímž získával katechumen právo a povinnost modlit se Otčenáš.
Každý měsíc se konalo vyznání lehkých hříchů, tzv. servicium či apparellamentum. Probíhalo veřejně. Hříchy se nevyjmenovávaly; šlo o obecně formulovanou modlitbu přimlouvající se za odpuštění hříchů, jichž se přítomní dopustili. Tuto modlitbu pronášel představený a shromáždění odpovídalo formulí „požehnejte, odpusťte nám“.[22]
Smrtelné hříchy (k nimž patřilo i například požití živočišného tuku, jde tedy o širší pojem než u katolíků) odpouštěl jedině nejdůležitější katarský obřad, křest Duchem svatým čili consolamentum. Po obvykle roční přípravě byli svoláni kataři a katarky, představený křtěnci vložil na hlavu Nový zákon či evangeliář, přítomní kataři položili pravou ruku na křtěncovu hlavu, šíji či ramena. Přečetl se prolog Janova evangelia a pronesly se modlitební formule. Obřad uzavíral polibek pokoje.[23] Působením této svátosti sestupoval na křtěnce Duch svatý. Křtěnec se stával dobrým křesťanem a otevírala se mu cesta do nebeského království. Pokud dobrý křesťan těžce zhřešil, musel se podrobit uloženému pokání, podstoupit novou přípravu na křest a křest přijmout znovu, pokud mu k tomu dala jeho církev svolení. Svátost měla i svou nouzovou podobu: vzkládání rukou sice měli uskutečňovat přinejmenším dva kataři, ale když nebylo zbytí, stačil i katar jediný, a dokonce i jediná katarka.[24] Zvláštním druhem consolamenta bylo consolamentum umírajících.[25] To přijímali na smrtelné posteli někteří katarští věřící, kteří seznali, že nejsou schopni celý život plnit přísná přikázání, k nimž se člověk přijetím consolamenta zavazoval. Consolamentum umírajících představuje jakýsi protějšek katolického oblékání mnišského roucha in articulo mortis a také obdobu předsmrtného udělení katolických svátostí.
Obřadní úklona zvaná melioramentum měla různé podoby, od prosté úklony až po pokleknutí a trojí padnutí tváří na zem. Prokazovali ji kataři jiným katarům, které navštívili, a také vzorní věřící katarům. Byla rovněž součástí obřadů consolamenta, předání modlitby a vyznání vin. Úklonu provázely modlitební formule.[26]
Biskupské svěcení se svým průběhem zřejmě velmi podobalo consolamentu.
Kataři neměli žádné kultovní stavby; obřady se odehrávaly v domech.
Kataři nemají žádný přímý vztah k husitům. Katarství se v Čechách nikdy neobjevilo[27] a v západní Evropě bylo takřka vykořeněné již počátkem 14. století.
Robert Kalivoda (který katarství zná bohužel jen velmi špatně a pokřivuje je k nepoznání), míní, že „v průběhu 13. století katarství zvolna ustupuje a splývá s novými proudy kacířského myšlení, které v této době vyrůstají, a dodává pochopitelně některé důležité prvky do jejich ideové výzbroje“.[28] Na tom je něco pravdy: pokud husitství vůbec vstřebalo nějaké vzdálené a nezřetelné ozvěny katarství, tak jedině prostřednictvím valdenských, kteří ve vysokých alpských údolích žili s posledními katarskými věřícími.[29] Že by se ale katarství výrazněji promítlo do valdenské nauky či by dokonce ovlivnilo samotný vznik valdenství,[30] to je neopodstatněný dohad.
Jak husitství, tak katarství představovalo proudy vnitřně velmi rozrůzněné. Přesto je očividné, že se vzájemně velmi liší na rovině naukové, organizační i rituální.
Rozdíly převažují. Lze nicméně mezi oběma hnutími shledat jisté paralely. Obě tato středověká křesťanství spojuje ideál čisté apoštolské církve, důraz na evangelijní etiku, ale také mnohé výtky oficiální církvi: hříchy kléru, přemrštěná úcta k ostatkům, liturgická nádhera apod.
Tyto styčné body by nebylo správné pokládat za vlivy katarství na husitství; jde spíš o projev, že orientace těchto hnutí, byť z většiny odlišná, se v něčem přece jen blížila.
Jistou podobnost můžeme spatřovat i v zájmu části české šlechty o husitství na jedné straně a části okcitánské šlechty o katarství na straně druhé; valdenství šlechtu oslovovalo mnohem méně.
Zřejmě nejvýraznější jsou obdoby katarství a Jednoty bratrské, především v ranějších fázích jejího vývoje: odpor ke krveprolévání, zákaz přísahy, kritika konstantinovského obratu, odvrat od posloupnosti svěcení předávaného v katolické a pravoslavné církvi, druhý křest při vstupu do společenství aj.
Angelov, D., Les Balkans au Moyen Age: La Bulgarie des Bogomils aux Turcs, Variorum Reprints, London 1978.
Biget, J.-L., „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles? Examen critique d’une idée reçue“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), s. 133-188.
Bozóky, E., „La part du mythe dans la diffusion du catharisme“, Heresis 2001, č. 35, s. 45-58.
Bozóky, E., Le livre secret des Cathares: Interrogatio Iohannis, apocryphe d’origine bogomile, Beauchesne, Paris 1980 (přetisk 1990).
Dondaine, A., „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, s. 234-324.
Duvernoy, J., Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse: Privat 1976.
Duvernoy, J., Le catharisme II: L’histoire des cathares, Privat, Toulouse 1979.
Duvernoy, J., Le dossier de Montségur: Interrogatoires d’Inquisition 1242-1247, Pérégrinateur, Toulouse 1998.
Duvernoy, J., „Rituel“, in: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_rituel.pdf.
Flöss, L., Il caso Belibasta: Fine dell’ultimo perfetto cataro, Luni, Milano 1997.
Kaelber, L., Schools of Asceticism: Ideology and Organization in Medieval Religious Communities, Pennsylvania State University Press, University Park 1998.
Kalivoda, R., Husitské myšlení, Filosofia, Praha 1997.
Loos, M., Dualist Heresy in the Middle Ages, Academia, Praha 1974.
Migne, J.-P., Patrologia Latina, sv. 182, Paris 1879.
Molnár, A., Valdenští: Evropský rozměr jejich vzdoru, Evangelické nakladatelství, Praha 21991.
Nelli, R., Życie codzienne katarów w Langwedocji w XIII. w., Państwowy Instytut Wydawniczy, Warszawa 1979.
Sutor, M., „L’identification de l’hérétique et l’attitude de l’Église dans le nord du Royaume et l’Empire“, Heresis 2002, č. 36-37, s. 219-237.
Šanjek, F., „Le rassemblement hérétique de Saint-Félix-de-Caraman (1167) et les églises cathares au XIIe siècle“, Revue d’histoire ecclésiastique 67, 1972, s. 767-799.
Šanjek, F., „Raynerius Sacconi O.P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, s. 31-60.
Thouzellier, Ch., Rituel cathare: Introduction, texte critique, traduction et notes, Le Cerf, Paris 1977.
Anna Komnena, Paměti byzantské princezny, přel. Růžena Dostálová, Odeon, Praha 1996, s. 476-484.
Brenonová, A., Kataři: Život a smrt jedné křesťanské církve, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2001.
Černý, V. (ed.), Staré francouzské kroniky, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1962, s. 90-108 (poznámky jsou ale naprosto neodpovídající a plné chyb).
Hauptová, Z. – Bechyňová, V., Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s. 146-201, 248-261.
Lambert, M., Středověká hereze, Argo, Praha 2000, s. 88-100, 159-217.
Loos, M., „Heretická hnutí s dualistickou ideologií v byzantském a západním světě“, in: kol., Vybrané problémy současné byzantologie, Praha 1978, s. 75-106.
Loos, M., Paulikiánské hnutí v Byzanci a začátky bogomilství v Bulharsku, these kandidátské práce, Praha 1959.
Loos, M., Vznik a vývoj bogomilství v Bulharsku I: Počátky, disertační práce, Praha [1951].
Zbíral, D., „Bogomilsko-katarský apokryf ‚Otázky Jana Evangelisty‘“, Religio. Revue pro religionistiku 11/1, 2003, s. 109-130.
Zbíral, D., Katarský scholastik Jan z Lugia, oborová práce k souborné zkoušce, Ústav religionistiky FF MU, Brno 2002.
Zbíral, D., „Prameny ke katarství a bogomilství“, http://www.david-zbiral.cz/prameny.htm.
Zbíral, D., „Vztah bogomilství a katarství“, Religio. Revue pro religionistiku 12/1, 2004, s. 77-94.
Wakefield, W. L. – Evans, A. P., Heresies of the High Middle Ages: Selected Sources Translated and Annotated, Columbia University Press, New York 1991.
Hamilton, J. – Hamilton, B.,Christian Dualist Heresies in the Byzantine World, c. 650-c. 1450: Selected Sources Translated and Annotated, Manchester University Press, Manchester – New York 1998.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:29
Sepsání: říjen 2003
Poslední celková revize: říjen 2003
Počet normostran (v přepočtu): 13,9
Počet slov: 2744
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/katari-prehled-kratce.htm
[1] Kosma, Řeč proti Bogomilově herezi, trad. Zoe Hauptová, in: Zoe Hauptová – Věnceslava Bechyňová, Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s. 175; Synodik pravověří, trad. Janet Hamilton – Bernard Hamilton, Christian Dualist Heresies in the Byzantine World, c. 650-c. 1450: Selected Sources Translated and Annotated, Manchester – New York 1998, s. 136; Rainer Sacconi, Summa de catharis et leonistis seu pauperibus de Lugduno, ed. Franjo Šanjek, „Raynerius Sacconi O.P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, s. 48.
[2] Velmi užitečný soupis vybraných výskytů kacířství, která měla či by mohla mít něco společného s katarstvím, pořídil Marc Suttor, „L’identification de l’hérétique et l’attitude de l’Église dans le nord du Royaume et l’Empire“, Heresis 2002, č. 36-37, s. 234-237 (označení – víry a sporné body – organizace – okolnosti – postoj církve a podoba protikacířského zákroku – rok – místo – pramen podávající o výskytu zprávu). Soupis zabírá léta 1143-1280; je třeba pracovat na jeho doplnění jednak o další výskyty katarsky vypadajících skupinek v uvedeném rozmezí, jednak o období mezi lety 1000 a 1143.
[3] Viz Ebervinův dopis sv. Bernardovi z Clairvaux, ed. Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina, sv. 182, Paris 1879, sl. 676-680.
[4] Viz např. Tractatus de hereticis, ed. Antoine Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, s. 308.
[5] Rainer Sacconi, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 50.
[6] Viz David Zbíral, „Vztah bogomilství a katarství“, Religio. Revue pro religionistiku 12/1, 2004, s. 77-94.
[7] Viz Jean-Louis Biget, „Les bons hommes sont-ils les fils des bogomiles? Examen critique d’une idée reçue“, in: Edina Bozóky (ed.), Bogomiles, Patarins et Cathares (Slavica Occitania 2003, č. 16), s. 133-188.
[8]Lidia Flöss, Il caso Belibasta: Fine dell’ultimo perfetto cataro, Milano 1997, s. 25.
[9] Tyto zkratkovité průhledy do dějin katarství v jednotlivých oblastech vycházejí zejména z práce Jeana Duvernoye (Jean Duvernoy, Le catharismeII:L’histoire des cathares, Toulouse 1979).
[10] Amedeo Molnár, Valdenští: Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 21991, s. 115.
[11] Rainer Sacconi, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 50.
[12] Jean Duvernoy, Le dossier de Montségur: Interrogatoires d’Inquisition 1242-1247, Toulouse 1998, s. 21. Z textu nevyplývá, zda se označení „od křížové výpravy“ vztahuje k datu 1229, nebo 1209 (svědectví o činnosti dobrých křesťanů včetně doby křížové výpravy).
[13] Viz např. Interrogatio Iohannis, ed. Edina Bozóky, Le livre secret des Cathares: Interrogatio Iohannis, apocryphe d’origine bogomile, Paris 1980 (přetisk 1990), s. 48-62; Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, s. 313.
[14] Viz např. Interrogatio Iohannis, ed. E. Bozóky, Le livre secret des Cathares..., s. 68.
[15] Edina Bozóky, „La part du mythe dans la diffusion du catharisme“, Heresis 2001, č. 35, s. 54-56.
[16] O rybách kataři věřili, že nejsou produktem pohlavního styku, nýbrž že vznikají z vody (ač pohnutkou k jejich zařazení mezi dovolené potraviny byly primárně spíš evangelijní příklady než tato úvaha). Původ masa ex coitu byl nejčastějším zdůvodněním, proč je Dobří lidé nesmějí požívat. U některých katarů se též rozvinulo jiné zdůvodnění: ve zvířecích tělech jsou uvězněny lidské duše, a proto se nesluší maso jíst (M. Loos, Dualist Heresy in the Middle Ages, Praha 1974, s. 251).
[17] Dimităr Angelov, „Le mouvement bogomile dans les pays slaves balkaniques et dans Byzance“, in: D. Angelov, Les Balkans au Moyen Age: La Bulgarie des Bogomils aux Turcs, London 1978, oddíl III, s. 609; R. Nelli, Życie codzienne katarów w Langwedocji w XIII. w., Warszawa 1979, s. 7.
[18] Viz Niquintovu listinu, ed. Franjo Šanjek, „Le rassemblement hérétique de Saint-Félix-de-Caraman (1167) et les églises cathares au XIIe siècle“, Revue d’histoire ecclésiastique 67, 1972, s. 773-775. Zajímavé (a opomíjené) svědectví o bogomilském biskupovi již kolem roku 1190 (popřípadě kolem roku 1210, kdybychom se přiklonili ke čtení v jednom rukopise) obsahuje suma Rainera Sacconiho. Rainer v roce 1250 píše: „tento blud přejal od biskupa a staršího syna Bulharské církve již před šedesáti lety“ (v jiném rukopise před čtyřiceti). (Rainer, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 58.)
[19] O úlohách a svěcení katarských hodnostářů nás dobře zpravuje Rainer Sacconi, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 48-49.
[20] Viz Lutz Kaelber, Schools of Asceticism: Ideology and Organization in Medieval Religious Communities, Pennsylvania State University Press, University Park 1998, s. 204-207.
[21] Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, s. 316.
[22] Viz Lyonský obřadní spis, ed. Jean Duvernoy, „Rituel“, in: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_rituel.pdf, s. 2; srv. Rainer Sacconi, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 46.
[23] Viz zejména Florentský obřadní spis, ed. Christine Thouzellier, Rituel cathare: Introduction, texte critique, traduction et notes, Paris 1977, s. 254-258; Lyonský obřadní spis, ed. Jean Duvernoy, „Rituel“, in: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_rituel.pdf, s. 4-6; Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, s. 314.
[24] Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, s. 313.
[25] Viz Lyonský obřadní spis, ed. J. Duvernoy, „Rituel“, in: http://jean.duvernoy.free.fr/text/pdf/cledat_rituel.pdf, s. 7-8.
[26] Viz Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus...“, s. 317. Dobrý rozbor Jean Duvernoy, Le catharisme I: La religion des cathares, Toulouse 1976, s. 209.
[27] Jiný názor má M. Loos, Dualist Heresy..., s. 287, 291.
[28] Robert Kalivoda, Husitské myšlení, Praha 1997, s. 93.
[29] O katarsko-valdenském soužití se zmiňuje počátkem 15. století dominikánský kazatel Vincenc Ferrer (Amedeo Molnár, Valdenští: Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha 21991, s. 115).
[30] Jak míní R. Kalivoda, Husitské myšlení, s. 103.