David Zbíral
Otázku, jaký vztah měli kataři k Židům a k židovství, je třeba řešit ve více rovinách. Za prvé je tu vztah katarů ke Starému zákonu a jeho Bohu. Za druhé se lze zajímat o to, jak vypadala praxe (např. zda byli nějací Židé katary a jakou podobu mělo soužití katarů a Židů). Za třetí bude vhodné podívat se i z druhé strany a zjistit, jestli měli soudobí Židé nějaké povědomí o katarech a případně jak na ně nahlíželi. Za čtvrté se krátce dotkneme protikacířské polemiky, která se snažila teologicky bojovat souběžně proti oběma skupinám. Za páté bude předmětem našeho zájmu pojetí vztahu katarů k Židům u nacistického esoterika Otty Rahna.
Prameny nedosvědčují žádnou normativní katarskou koncepci Židů. Příčina je jednoduchá: žádná taková koncepce neexistovala. Role Židů ve víře a názorech katarů byla naprosto minimální.
Narozdíl od katolíků a pravoslavných kataři Židy nepokládali za někdejší Boží lid a nechápali je jako své předchůdce. Zastávali vyhraněný postoj ke Starému zákonu a jeho Bohu. Až na naprosté výjimky[1] Starý zákon odmítali a jejich výklad bible se zaměřoval na zdůrazňování protikladnosti Nového a Starého zákona. Poukazovali na to, že v Novém zákoně je zakázáno zabíjení, kdežto starozákonní bůh poručil bez milosti vybít kenaánské muže, ženy i děti,[2] a podobně. Zcela odmítali Mojžíšův zákon. Starozákonní praotce považovali za zavržené a starozákonní bůh pro ně byl bohem temnot či ďáblem, vládcem tohoto světa, jenž svět stvořil a uvěznil v něm duše.[3]
Z těchto rysů vyhraněného katarského evangelismu nesmíme vyvozovat důsledky, o kterých sami kataři vůbec neuvažovali. Nelze říci, že by samotné Židy spojovali s ďáblem. Vlastně neměli žádný obraz Židů. Eckbert ze Schönau v jednom ze svých kázání ze 60. let 12. století katary vyzývá: „Pokud nevěříte knihám řeckým a latinským, jděte ke svým nepřátelům Židům a podívejte se do hebrejského písma.“[4] To je ale patrně třeba vnímat jako Eckbertovu dedukci z katarského odmítání Starého zákona. Pokud se Židé v pramenech zachycujících katarské víry vůbec objevují jako specifická skupina, vypadají spíše jako národ oklamaný ďáblem a jeho služebníky Henochem a Mojžíšem, kteří je naučili „obětování a neřádným úkonům“ a předali jim zákon a knihy, v nichž jsou zapsané ďáblovy lži, než jako vědomí uctívači Satana.[5]
Židé a židovství pro katary nemělo důležitost. Vymezovali se spíše proti oficiální církvi Východu a Západu a jejímu Bohu; postoj k ní propracovali daleko určitěji.
K tomuto tématu máme jen velmi sporá svědectví. Víme, že Jan Žid, jehož přízvisko nepochybně ukazuje na židovský původ, byl jedním z prvních lombardských katarů. Traktát o kacířích (asi 1270) uvádí: „Po dlouhém čase přišel jakýsi notář z Francie do Lombardie, konkrétně do Milánského hrabství do oblasti Concorezza; potkal člověka jménem Marek, který pocházel z místa odtamtud nepříliš vzdáleného, zvaného Colognia, a obloudil ho. Marek promluvil se dvěma svými přáteli, Janem Židem a Josefem. A věz, že Marek byl hrobník, Jan tkadlec, Josef řemeslník.“[6] Po Markově smrti se Jan Žid stal jeho nástupcem v biskupském úřadě.[7]
Silná židovská menšina ve 12. století obývala, většinou v poměrném klidu, okcitánská (jihofrancouzská) města. Světská moc zde Židy nepronásledovala[8] a veřejné mínění jim nebylo nijak výrazně nepřátelské. Relativně vstřícný přístup k Židům je dán obecně dosti liberálním ovzduším panujícím v Okcitánii 12. století a rovněž prosazujícími se principy racionální ekonomiky. Mezi katarstvím a okcitánskou tolerancí k Židům nelze spatřovat kauzální vztah. Spíš jak Židé, tak kataři využívali nábožensky poměrně snášenlivé atmosféry jihofrancouzských měst.[9]
U židovských pohledů na katary je situace podobná jako u katarských pohledů na Židy: kataři neměli pro Židy žádnou důležitost. V židovských pramenech se objevuje jen několik kusých zmínek, na které upozornil a které rozebral Joseph Shatzmiller ve studii „Židovský pohled na albigenskou herezi ve 13. století“.[10] Zde postačí dva příklady.
V 2. polovině 13. století věnoval katarům několik vět v jednom svém dopise Jákob ben Eli z Montpellier; uvádí, že jedni věří ve dvě mocnosti, přičemž ta dolní má mezi svými ňadry znak cizoložství,[11] druzí věří v jediného stvořitele.[12] Jákob katary pokládal za blouznivce a psal o jejich zlých činech a nečistotě.[13]
Jinak neznámý židovský učenec Menachem roku 1269 chválil „Albigy“ čili „Bugry“ (albigenské / bulhary) za to, že nepřijali ostudnou myšlenku Božího obcování s Marií.[14]
Joseph Shatzmiller uvádí ještě další dvě zmínky u jiných židovských učenců. Všechny čtyři nalezené narážky jsou jen krátkými glosami, které ukazují, že vzdělaní Židé v Itálii a jižní Francii sice měli jisté povědomí o katarství, ale že šlo o povědomí mlhavé a zprostředkované. Židé se o katary nezajímali o nic víc než kataři o Židy.
Někteří polemikové se pokoušeli spojit židovství s herezí.[15] Plodem tohoto úsilí jsou sumy, jež útočí zároveň na kacíře i na Židy. Jako příklad takového díla může posloužit Suma quadripartita contra haereticos (Čtyřdílná suma proti kacířům) Alana z Lille, sepsaná zřejmě mezi lety 1190 a 1202. Autor zde polemizuje s katary, valdenskými, Židy a Saracény.[16] Katarství tu s židovstvím ovšem nesplývá; Alan pouze oba systémy zařazuje do společné množiny jinověrců.
Otto Rahn (1904-?) je zajímavou postavou. Přitahovali ho kataři, trubadúři a mýty o grálu. Byl přesvědčeným nacistou, členem Sturmabteilung a později nadporučíkem SS (patřil do sekce okultistického důstojníka Karla Marii Wiliguta). Mezi lety 1930 a 1933 strávil nějaký čas v jižní Francii (kde se příležitostně věnoval amatérské špionáži).[17] Roku 1933 mu vyšla kniha Kreuzzug gegen den Gral (Křížová výprava proti grálu); hned rok nato se objevil poněkud pozměněný francouzský překlad.
Jak Rahn pojímal vztah katarů a Židů? Kataři se mu v Křížové výpravě stali druidy vyznávajícími praárijské dualistické pohanství, kteří odmítali židovsko-římské dogmatické křesťanství a Starý zákon. Rahnovi je blízké katarské ztotožnění starozákonního Boha se Satanem.[18]
Ještě výrazněji vysvítá Rahnovo protižidovské zaměření z jeho esoterického cestovního deníku vydaného roku 1937 pod názvem Luzifers Hofgesind (Luciferovo dvořanstvo). Odmítá zde židovského Boha a přiklání se k Bohu světla, Luciferovi. Píše: „Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo jsou severské krve a z věrnosti této krvi si zvolili za cíl svého hledání božství ‚Horu setkávání na nejzazším Severu‘,[19] a ne horu Sinaj či Sión na Blízkém Východě. Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo nepotřebují prostředníky, aby se spojili se svým Bohem a hovořili s ním, ale kdo ho spíše vlastními silami hledali a právě jen z tohoto důvodu – jak věřím – jím byli vyslyšeni. [...] Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo nebe o nic neprosí, nýbrž kdo se neohroženě dožadují vstupu, protože učinili vše, co bylo v lidských silách, aby si zasloužili zbožštění.“[20] Jinde Rahn hovoří o zjevení starého katara, který mu řekl: „Mé vlasti už není. Proměnili ji v pole trosek a na papežův rozkaz ji připravili k přijetí nové rasy. Vyhladili nás, protože jsme neuznávali ani Jahveho, boha Židů, ani Mojžíše a proroky. [...] Čím je Jahve, ne-li arogantní, netolerantní, žárlivou, moci chtivou a neušlechtilou duší židovského národa?“[21]
Ač měl Rahn patrně sám po matce židovský původ (korespondence v archivech SS ukazuje, že nebyl schopen dodat požadované rasové osvědčení),[22] ostře Židy a židovské náboženství napadal. Do katarů promítl své ideje o árijském pohanství a katarskému odmítání Starého zákona a jeho Boha dodal zřetelné rasové zabarvení.
Tyto koncepce nelze spojovat s historickým katarstvím. Jsou součástí zcela jiného myšlenkového světa, světa nacistického esoterismu.
Kataři sice přišli s Židy do styku, ale prameny nám neumožňují usuzovat, že by měli nějaké specifické pojetí Židů. Za historicky zcela nepodložené je třeba pokládat mínění, že ztotožnili princip tmy s židovstvím. Tento názor se objevuje ve zcela specifickém (a nevědeckém) kontextu – u nacistického esoterika Otty Rahna, popřípadě též u jeho pokračovatelů a čtenářů.
Bernadac, Ch., Montségur et le Graal: Le mystère Otto Rhan, France-Empire, Paris 31994.
Bozóky, E., Le livre secret des Cathares: Interrogatio Iohannis, apocryphe d’origine bogomile, Beauchesne, Paris 1980 (přetisk 1990).
D’Apremont, A., „Otto Rahn, un hérétique rêveur européen au XXème siècle“, in: O. Rahn, La Cour de Lucifer: Voyage au cœur de la plus haute spiritualité européenne, Pardès, Puisseaux 1999, s. 9-37.
Dondaine, A., „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi catharorum“, in: Archivum Fratrum Praedicatorum 19, 1949, s. 280-312.
Dondaine, A., „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, s. 234-324.
Hauptová, Z. – Bechyňová, V., Zlatý věk bulharského písemnictví: Výbor textů od X. do počátku XV. století, Vyšehrad, Praha 1982.
Loos, M., Dualist Heresy in the Middle Ages, Academia, Praha 1974.
Rahn, O., La croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, přel. Robert Pitrou, Puiseaux: Pardès 1999.
Shatzmiller, J., „L’hérésie des Albigeois vue par les juifs au XIIIe siècle“, přel. Tzipora Abuhatzira, Heresis 2001, č. 35, s. 59-81.
Šanjek, F., „Raynerius Sacconi O.P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, s. 31-60.
Thouzellier, Ch., Livre des deux principes: Introduction, texte critique, traduction, notes et index, Le Cerf, Paris 1973.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:29
Sepsání: listopad 2003
Poslední celková revize: listopad 2003
Počet normostran (v přepočtu): 8
Počet slov: 1488
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/katzid.htm
[1] Rainer Sacconi, Summa de catharis et leonistis seu pauperibus de Lugduno, ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi O.P. Summa de Catharis“, Archivum Fratrum Praedicatorum 44, 1974, s. 56.
[2] Liber de duobus principiis, ed. Christine Thouzellier, Livre des deux principes: Introduction, texte critique, traduction, notes et index, Paris: Cerf 1973, s. 336-358 aj.
[3] Doklady těchto postojů jsou přečetné; jde o víru dosvědčenou ve většině ucelenějších pramenů o katarství a bogomilství. Viz např. Kosma Presbyter, Řeč proti Bogomilově herezi, trad. Zoe Hauptová, in: Zoe Hauptová – Věnceslava Bechyňová, Zlatý věk bulharského písemnictví: Výbor textů od X. do počátku XV. století, Praha: Vyšehrad 1982, s. 159-160, 166-167, 169, 170, 172; Rainer, Summa..., ed. F. Šanjek, „Raynerius Sacconi...“, s. 42, 51, 58; De heresi catharorum, ed. Antoine Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie I: Le De heresi catharorum“, Archivum Fratrum Praedicatorum 19, 1949, s. 311; atd.
[4] Kázání Eckberta ze Schönau, ed. Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CXCV, Paris 1855, sl. 27.
[5] Viz např. bogomilský, katary převzatý apokryf Interrogatio Iohannis, ed. Edina Bozóky, Le livre secret des Cathares: Interrogatio Iohannis, apocryphe d’origine bogomile, Paris 1980 (přetisk 1990), s. 66; Euthymios Zigabénos, Panoplia dogmatiké, ed. Jacques-Paul Migne, Patrologia Graeca CXXX, Paris 1865, sl. 1305.
[6] Tractatus de hereticis, ed. A. Dondaine, „La hiérarchie cathare en Italie II: Le Tractatus de hereticis d’Anselme d’Alexandrie“, Archivum Fratrum Praedicatorum 20, 1950, s. 308.
[7] Ibid., s. 309.
[8] Milan Loos, Dualist Heresy in the Middle Ages, Praha: Academia 1974, s. 151-152.
[9] Asi nejúplnější prací o Židech v Okcitánii 12.-13. století je sborník Juifs et judaïsme de Languedoc (Cahiers de Fanjeaux 12), Toulouse: Privat 1977.
[10]Joseph Shatzmiller, „L’hérésie des Albigeois vue par les juifs au XIIIe siècle“, Heresis 2001, č. 35, s. 59-81 (do francouzštiny přeložila z hebrejského originálu Tzipora Abuhatzirová).
[11] Formulace užívající obraz z Oz 2,4; pochází zřejmě spíš od Jákoba než od samotných katarů.
[12] Jde o vyjádření protikladu vystihovaného obvykle pojmy vyhraněný a umírněný dualismus. Tyto orientace jsou ideálními typy, jež v katarství viděli polemici pociťující potřebu převést katarství na ucelený teologický systém (kterým nikdy nebylo). Asi právě z polemických spisů či kázání Jákob své kusé informace čerpal.
[13] J. Shatzmiller, „L’hérésie des Albigeois...“, s. 66, 70.
[14] Ibid., s. 68.
[15] Ibid., s. 71-74.
[16] Vydal Jacques-Paul Migne, Patrologia Latina CCX, Paris: Jacques-Paul Migne 1855, sl. 305-430.
[17] K těmto životopisným údajům viz Christian Bernadac, Montségur et le Graal: Le mystère Otto Rhan [sic], Paris: France-Empire 31994, s. 71, 156, 173, 242, 288-289, 387 aj. Kniha je cenným svazkem pečlivě sebraných svědectví pamětníků, archiválií SS apod. Její hodnotnost je nepochybná, byť nepracuje s prameny vždy dostatečně kriticky a nelze ji ve všech závěrech považovat za spolehlivou.
[18] Viz Otto Rahn, La croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, trad. Robert Pitrou, Puiseaux: Pardès 1999, s. 142-143, 155.
[19] Iz 14,13.
[20] Otto Rahn, La Cour de Lucifer: Voyage au cœur de la plus haute spiritualité européenne, trad. Arnaud d’Apremont, Puisseaux: Pardès 1999, s. 127.
[21] O. Rahn, La Cour..., s. 189.
[22] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 239, 341-347; Arnaud d’Apremont, „Otto Rahn, un hérétique rêveur européen au XXème siècle“, in: O. Rahn, La Cour..., s. 30.