David Zbíral
Tato práce podává pracovní a velmi stručné shrnutí některých základních údajů a problémů spojených s religionistickým studiem křížových výprav.
Křížové výpravy byly součástí širších ekonomických a náboženských pohybů v západní Evropě 11.-13. století. Jeruzalém hrál poměrně důležitou roli v náboženském cítění a praxi latinského křesťanstva a byl během staletí muslimské nadvlády nadále cílem křesťanských poutníků. V 11. století se poutnictví do Jeruzaléma zvýznamnilo,[1] což bylo jednou z příčin narůstajícího počtu konfliktních situací. V roce 1077-1078 Jeruzalém dobyli Seldžučtí Turci a došlo k násilnostem proti křesťanským poutníkům. Jednak tyto násilnosti, jednak obecně změna dosavadního poměrně příznivého stavu vyvolala na Západě pobouření. Základem myšlenky křížových výprav byl právě pocit, že je třeba zajistit příslušníkům latinské církve bezpečnou a nerušenou pouť do Jeruzaléma. K této pohnutce se ovšem okamžitě připojily dvě další, které měly patrně ještě větší motivační sílu: jednak možnost získat nová území, jednak nelibost, že Jeruzalém, svaté místo Kristova utrpení, je v rukou nekřesťanů. Oba tyto argumenty výslovně užil papež Urban II. ve své známé promluvě na synodu v Clermontu roku 1095. Právě tato promluva se stala symbolickým počátkem křížového hnutí.[2] Její obsah lze shrnout následovně: muslimové znesvěcují křesťanské chrámy a oltáře, utlačují křesťany a nutí je přejít k islámu, příšernými způsoby je mučí. Toto jednání musí dojít pomsty. Právě vás, Francouzi, si Bůh vyvolil k tomu, abyste pomstu vykonali. Tato země už vás stěží uživí. Vydejte se do středu světa, do Jeruzaléma, města, které touží po osvobození, zmocněte se země oplývající mlékem a medem, vydejte se na pouť ke Svatému hrobu.[3] Sami křižáci se považovali za poutníky, ovšem poutníky do extrémních podmínek, kteří si mohou a musejí otevřít cestu k poutnímu místu zbraněmi.[4]
Papežovu volání se dostalo poměrně široké odezvy, mimo jiné proto, že přišlo ve vhodnou chvíli. Po neklidech kolem roku 1000 se západní Evropa začala znovu vzmáhat a byla výbojně naladěná. Také nelze opomíjet skutečnost, že se zvýznamňovalo zaměření na Krista a rostl zájem o místa spjatá s jeho životem.
Křížové hnutí bylo souborem velkého množství dílčích tažení; obvykle se vyčleňuje necelá desítka výprav, které byly zvlášť významné.
První křížová výprava (1096-1099) využila mocenského vakua v Palestině (soupeření seldžuckých Turků a Fátimovců), zmocnila se Jeruzaléma a přinesla nestálý úspěch. Byly založeny malé a křehké křižácké státečky, které pak existovaly asi dvě staletí, neustále jimi ovšem zmítaly zvraty válečného štěstí a příležitostně opět mizely.
Druhá křížová výprava (1147-1149) přinesla neúspěchy křižáků v boji proti Turkům.
Důležitý zlom znamenala ztráta Jeruzaléma roku 1187 po bitvě u Hattínu.
Třetí křížová výprava (1189-1192) bezprostředně reagující na ztrátu Jeruzaléma neměla vojensky velké úspěchy, zato na poli diplomatickém úspěch slavila: křesťanům byla zaručena nerušená pouť k posvátným místům.
Čtvrtá výprava (1202-1204) se přes odpor některých účastníků[5] obrátila ke Konstantinopoli a vedla k částečnému ovládnutí byzantského území.
Další výpravy v letech 1217-1229, 1248-1254 a 1270 byly vojensky převážně neúspěšné. Roku 1291 došlo ke ztrátě Akkonu, což znamenalo definitivní konec křižáckých států. Idea křížových výprav byla i později příležitostně kříšena, ale nikdy si už nezískala širokou podporu.
V přímé souvislosti s křížovými výpravami vzniklo několik rytířských řádů, zejména řád johanitů, templářů a německých rytířů.[6]
Náboženství hrálo v křížovém hnutí velkou roli. Bylo ohniskem sporu o Jeruzalém a také hlavním nástrojem křižácké propagandy. V křižácké motivaci a agitaci nelze vysledovat hranici náboženského a nenáboženského. Nelze říci, že by někde končila motivace náboženská a že by tamtéž začínaly zájmy politické a ekonomické; tak jednoduché to není.[7] Je nicméně zřejmé, že náboženství sehrálo významnou roli a že křížové výpravy byly konfrontací založenou do značné míry nábožensky. V době, kdy již byla teritoria na Východě obsazená, ať už muslimskou reconquistou nebo křesťanskými mocnáři, přestalo být získání území dostatečnou motivací, ale zato velmi silnou pohnutkou se staly odpustky přinášející možnost spásy.
U křižáků se vyvinula idea svaté války; samotné toto sousloví se moc neužívalo, ale cítili se jako Kristovo vojsko (milicia Christi) bojující proti ďáblu a jeho nohsledům.[8]
Křížové výpravy je třeba vnímat jako výslednici mnoha příčin a vlivů. Jaký měly naopak ony vliv na Jeruzalém?
Během první poloviny 12. století se Jeruzalém proměnil. Stal se zčásti latinským městem. Poutníků ze Západu přibylo, „úředním jazykem“ se tu stala francouzština a převažujícím jazykem liturgie latina.[9] V odpovědi na rostoucí poptávku ze strany poutníků došlo k překreslení náboženských map Jeruzaléma, k oprášení křesťanských svatých míst, popřípadě k vytvoření nových. Tento stav v podstatě přetrval do roku 1187, kdy křižáci Jeruzalém opět ztratili a dějiny náboženského sporu vstoupily do nové fáze, kdy tu křesťané byli ke své nelibosti opět jen hosty.
Dupront, A., „Guerre sainte et chrétienté“, in: kol., Paix de Dieu et guerre sainte en Languedoc au XIIIe siècle [Cahiers de Fanjeaux 4], Privat, Tolouse 1996, s. 17-50.
Hamilton, B., „The Impact of Crusader Jerusalem on Western Christendom“, in: B. Hamilton, Crusaders, Cathars and the Holy Places, Ashgate, Aldershot – Brookfield 2000, odd. XV, s. 695-713.
Hrochová, V., „Byzanc v období prvých křížových výprav“, in: Bohumila Zástěrová a kol., Dějiny Byzance, Academia, Praha 1996, s. 251-273.
Hrochová, V., Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982.
Hrochová, G. – Hroch, M., Křižáci ve Svaté zemi, Praha: Mladá fronta 21996.
Lawrence, H., Dějiny středověkého mnišství, Centrum pro studium demokracie a kultury – Vyšehrad, Brno – Praha 2001.
Nitze, W. A. a kol., Le Haut Livre du Graal, Perlesvaus II: Commentary and Notes, The University of Chicago Press, Chicago 1937.
Riley-Smith, J., The Crusades: A Short History, Yale University Press, New Haven – London 1987.
Tyerman, Ch., The Invention of the Crusades, Macmillan Press, Houndmills – London 1998.
Publikování této verze: 18. 11. 2006 21:35
Sepsání: 6.-7. 3. 2004
Poslední celková revize: 7. 3. 2004
Počet normostran (v přepočtu): 4,8
Počet slov: 970
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/krizvypr-prehled.htm
[1] Bernard Hamilton, „The Impact of Crusader Jerusalem on Western Christendom“, in: Bernard Hamilton, Crusaders, Cathars and the Holy Places, Ashgate, Aldershot – Brookfield 2000, odd. XV, s. 696-697.
[2] Promluva se dochovala ve více odlišných verzích (Věra Hrochová, Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1982, s. 25, pozn. 1).
[3] Přel. V. Hrochová, Křížové výpravy ve světle soudobých kronik..., s. 25-27.
[4] Jonathan Riley-Smith, The Crusades: A Short History, New Haven – London: Yale University Press 1987, s. 37. K označení křížové výpravy za pouť (peregrinatio) viz Christopher Tyerman, The Invention of the Crusades, Houndmills – London: Macmillan Press 1998, s. 49-52.
[5] Např. Jeana de Nesle II., kastelána Brugg (William A. Nitze a kol., Le Haut Livre du Graal, Perlesvaus II: Commentary, Chicago: University of Chicago Press 1937, s. 75-79).
[6] Ke vzniku a dalším osudům těchto řádů viz Hugh Lawrence, Dějiny středověkého mnišství, Centrum pro studium demokracie a kultury – Vyšehrad, Brno – Praha 2001, s. 205-214.
[7] Je nepřípustné se v religionistice věnovat podvědomému ospravedlňování výprav s poukazy na upřímnou náboženskou motivaci či na přínos interkulturní komunikaci, protože takovéto zhodnocení leží zcela mimo oblast legitimního religionistického zájmu. Stejně tak není nosné podávat náboženské pohnutky jako klamnou zástěrku zájmů zcela jiných a „nižších“. K tomu prvnímu mají zdá se sklon religionisté zabývající se středověkým latinským křesťanstvím, k tomu druhému zase religionisté zabývající se islámem.
[8] Alphonse Dupront, „Guerre sainte et chrétienté“, in: kol., Paix de Dieu et guerre sainte en Languedoc au XIIIe siècle [Cahiers de Fanjeaux 4], Privat, Tolouse 1996, s. 32, 38.
[9] B. Hamilton, „The Impact of Crusader Jerusalem on Western Christendom...“, s. 706.