David Zbíral
Tento materiál vznikl na základě potřeby vyjasnit, kde se ve francouzštině realizují samohlásky otevřené a kde zavřené; tato potřeba je tím palčivější, že na internetu není k 28. 1. 2005 k mání podrobnější zpracování této látky (pokud jsem dobře hledal; pakliže o nějakém kvalitním materiálu k této otázce víte, dejte vědět) a že je v některých materiálech a skriptech vysvětlena sice v zásadě správně, ale nepřehledně a nesystematicky.
Dokument nemusí být prost chyb (je dokonce pravděpodobné, že v něm chyby jsou); uvítám veškeré připomínky čtenářů. Pravidla musím často domýšlet či vymýšlet (někdy je označuji D.Z. či jinak); příklady naopak většinou kontroluji ve slovnících a samy o sobě jsou docela spolehlivé.
Pro fonetické přepisy se v dokumentu se užívá Alphabet phonétique international. Na materiály o API (IPA) odkazuje stránka Fonetické abecedy v jazykových slovnících a v HTML, kde lze také najít návod, jak znaky API používat ve slovnících a dokumentech, včetně kódů vybraných znaků.
Pokud se vám nezobrazují fonetické symboly správně, tak si prosím stáhněte a nainstalujte font Lucida Sans Unicode.[1]
Ve francouzštině jsou tři dvojice samohlásek, které se liší otevřeností: (1) [ε] × [e], (2) [ɔ] × [o] a (3) [œ] × [ø]. Otevřenost a zavřenost má ve francouzštině distinktivní funkci – odlišuje význam. Francouzi rozdíly těchto samohlásek jasně slyší, jako my slyšíme rozdíl mezi e a a či mezi e a é (lest × lézt). Je proto třeba věnovat bedlivou pozornost ovládnutí jejich artikulace (která se zde ale nevysvětluje: předpokládá se její znalost) a osvojení pravidel, kam který z členů příslušné dvojice patří.
Obecná zásada zní: ve foneticky zavřené slabice, tj. takové, která je zakončena vyslovenou souhláskou (grafika je zde vedlejší), se vyskytuje samohláska otevřená, v otevřené slabice samohláska zavřená. Z těchto pravidel je ale mnoho výjimek. Jistějším východiskem je jen to, že: (1) v zavřené slabice je vždy otevřené [ε]; (2) v zavřené slabice je vždy otevřené [œ] kromě případu, kde slabiku uzavírá [z], a několika málo výjimek uvedených níže; (3) v otevřené slabice je vždy zavřené [ø]. Tato pravidla však platí jen v této podobě; neříkají například, že zavřené [ø] bývá jedině v otevřené slabice.
Všechny tyto samohlásky kromě [e] mají dlouhou a krátkou variantu (pravidla pro dloužení se uvádějí pod každou z nich). Platí tu ovšem, že dlouhá se realizuje jen v přízvučné slabice; čím více se v promluvovém úseku (groupe rythmique) vzdaluje od přízvuku, tím je kratší: je part × je part demain × je part par le train.
Všechny čtyři nosové samohlásky současné francouzštiny jsou otevřené; zde nebudou předmětem našeho zájmu.
Otevřené [ε] se vyslovuje (1) vždy v zavřené slabice (faire, père, perd, thèse, il sème, il appelle, Noël, Israël) a (2) někdy v otevřené slabice koncové.
Jako zavřenou slabiku je třeba brát také tu, která se zavřela působením ustáleného vypadnutí nestabilního [ə], tj. například v budoucím kmeni sloves, která vykazují v prézentu střídání [ε] a [e], případně [ε] a [ə][2] např. je céderai [sεdre], j’appellerai [ʒapεlre] (od budoucího kmene se tvoří i kondicionál).[3] V moderním pravopise existují dubletní tvary je cèderai apod., které zajišťují, aby byl postupně vytlačen výjimečný pravopis [ε] jako é (u j’appellerai tento grafický problém nevyvstává). Dalším příkladem může být slovo événement [evεnmã] (které má již také dubletní pravopis évènement).[4] Ohnesorg navíc uvádí ještě „j’étais“ (podtrhl K. Ohnesorg); rodilý mluvčí potvrzuje, že výslovnost [etε] koexistuje s [εtε].
V otevřené koncové slabice se realizuje [ε] v následujících případech:
V otevřené nekoncové slabice se [ε] nevyskytuje; ve tvarech jako céderai či événement jde o slabiky zavřené.[8]
Otevřené [ε] má dvě varianty, krátkou a dlouhou. Tato délka se obvykle nevyznačuje ve slovnících; tím spíš je potřeba znát následující pravidlo.
Dlouhé [ε:] se vyslovuje ve slabice uzavřené souhláskou [ʀ], [v], [z] nebo [ʒ]. Je otevřenější než krátké [ε]. Příklady: perd, rêve, lèvre, chaise, fez, neige.
Krátké [ε] se realizuje se ve všech ostatních případech. Je méně otevřené, bližší ortoepickému[9] českému e. Příklady: bref, lèpre, laisse, Noël.
Zavřené [e] se výslovnostně blíží českému i. Vyskytuje se v otevřených slabikách kromě případů uvedených pod [ε].
Pravidlo, že se grafické skupiny -ais a -ai na konci slova vyslovují jako [ε], má několik výjimek, kde se vyslovuje [e]. Není na škodu tyto případy zopakovat: 1.) tvary futura (je marcherai), 2.) tvary jednoduchého perfekta (passé simple; je marchai), 3.) tvary a slova j’ai, je sais, quai. U gai je dnes možná dvojí výslovnost ([gε] i [ge]); obě možnosti jsou i u tvaru ženského rodu gaie – ve výslovnosti gai a gaie není pochopitelně žádný rozdíl.
Tam, kde za e následuje v grafice x, je otevřené [ε], neboť jde z fonetického hlediska o zavřenou slabiku: exemple [εg-zãpl], lexical [lεk-si-kal].[10] Proto se zde ostatně nepíše ostrý přízvuk (accent aigu); ten je až na několik výjimek – novějším pravopisem vytlačovaných – znakem vyhrazeným pro zavřené [e].
V těch prézentních tvarech slovesa faire, kde není přízvuk na kmeni, se vyslovuje je [ə]: nous faisons [fəzõ], en faisant [fəzã];[11] stejně je tomu ve slově faisan [fəzã].
Zavřené [e] nemá dlouhou a krátkou variantu; má jen jednu, a to poměrně krátkou. Realizace [e:], ke které Čecha svádí častý pravopis [e] jako é, je chybná.[12]
Karel Ohnesorg rozebírá proces harmonizace, v němž se má údajně měnit nepřízvučné [ε] v [e], pokud za ním následuje přízvučná slabika obsahující [e], [i] či [y]; právě k tomu, jak se zdá, uvádí příklady, které bezprostředně následují: sèche – séché, bête – bêtise, j’aime – aimé atd.[13] Touto harmonizací není zřejmě třeba se ze synchronního pohledu zaobírat, a je to dokonce matoucí. Nejsem vůbec přesvědčen, že takováto harmonizace z diachronního hlediska proběhla; naopak [e] se posouvalo v 16.-17. století v zavřených slabikách na [ε];[14] např. fonetický vývoj prvního z uvedených příkladů by byl sicca > *secca > [seʧə] > 12.-13. stol. [seʃə] > 16. stol. [seʃ] > 16.-17. stol. [sεʃ], v dnešní grafice sèche, tedy z [e] na [ε] v zavřené slabice: mění se tudíž naopak ten člen příkladu, jejž má Ohnesorg patrně za nezměněnou, základní podobu. Avšak i pokud harmonizace proběhla, tak jsme dnes již konfrontováni s jejími výsledky, které výše uvedeným pravidlům dokonale odpovídají. Bêtise se dnes nemůže vyslovit [bεtiz], nýbrž výhradně [betiz], a právě jen [betiz] znají např. vydání Petit Roberta z 90. let 20. století. Ohnesorgovu poznámku proto nechápu. Ať tak či tak, hlavní je ovládat uvedená pravidla a umět poznat, která slabika je otevřená a která zavřená.[15] Ohnesorgovy zmínky o harmonizaci slabik věc, jak se zdá, jedině zamlžují, alespoň v synchronním pohledu na současnou francouzštinu.
U protikladu [ɔ] a [o] nám otevřenost a zavřenost slabiky pomůže nejméně; pravidla jsou tu nejsložitější a „výjimek“ je asi nejvíce.
Otevřené [ɔ] se vyslovuje:
V nepřízvučných slabikách výslovnost často kolísá: automne [ɔtɔn] i [otɔn], podobně u mauvais atd.
[ɔ] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá je v přízvučných slabikách před [ʀ], [v] nebo [ʒ], plnou délkou se však vyznačuje jen před čistě koncovým [ʀ] (alors, bord), jinde je spíše polodlouhá (il innove, éloge).
Krátká varianta se vyskytuje v ostatních případech.
Zavřené [o] se vyslovuje v těchto případech:
Zavřené [o] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se vyskytuje v následujících případech:
Krátká varianta je v případech ostatních.
Otevřené [œ] se vyslovuje:
Otevřené [œ] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se vyslovuje v přízvučných slabikách před [ʀ] nebo [v] (chanteur, fleuve aj.), krátká všude jinde (jeune aj.).
Zavřené [ø] se vyskytuje:
Zavřené [ø] má dlouhou a krátkou variantu. Dlouhá se realizuje v zavřených slabikách v následujících případech:
Krátká varianta se objevuje v případech ostatních.
Bonnard, Henri, Synopsis de phonétique historique, Sedes, b.m., 1982.
Hendrich, Josef – Radina, Otomar – Tláskal, Jaromír, Francouzská mluvnice, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992.
Pačesová, Jaroslava – Ohnesorg, Karel, Úvod do obecné fonetiky a fonologie – Fonetika francouzštiny, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998.
Publikování této verze: 19. 11. 2006 8:44
Sepsání: 28. 1. 2005
Poslední celková revize: 28. 1. 2005
Počet normostran (v přepočtu): 10
Počet slov: 2226
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/ouvert-ferme.htm
[1] Návod na instalaci fontu: font si uložte z internetu někam na disk; tam, kde je ke stažení v komprimované i nekomprimované podobě, volte pro jednoduchost nekomprimovanou, tj. tu s příponou .TTF.Pokud máte Windows a na internetu je dostupných více variant tohoto fontu, stahujte tu, která je určena pro Windows. Pak jděte ve Windows do Start / Ovládací panely / Písma. Tam zvolte Soubor / Nainstalovat a procházením se dostaňte k příslušnému souboru s fontem, který jste si předtím uložili. Zvolte ho a stiskněte OK (či nějaké podobné tlačítko: může se možná lišit podle verze Windows).
[2] Toto střídání vzniklo, jestli se nemýlím, proto, že jde o zavřenou slabiku, tudíž se v ní musí realizovat [ε] (il sème [sεm], il appelle [apεl]). Zavřenými se tyto slabiky staly proto, že se v 16. století přestalo vyslovovat koncové [ə].
[3] Toto pravidlo jsem koncipoval sám (jen zčásti ve shodě s náznakem v Josef Hendrich – Otomar Radina – Jaromír Tláskal, Francouzská mluvnice, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1992, s. 668) a je třeba ověřit, zda je formulováno správně a úplně. Karel Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny“, in: Jaroslava Pačesová – Karel Ohnesorg, Úvod do obecné fonetiky a fonologie – Fonetika francouzštiny, Masarykova univerzita v Brně, Brno 1998, s. 47 uvádí „vous céderez“ jako izolovanou výjimku; ve skutečnosti je výslovnost [ε] ve všech osobách futura slovesa céder a dokonce i u sloves dalších.
[4] K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 47 uvádí vous céderez a événement jako výjimky (a to dokonce – zcela nesprávně – jako výjimky týkající se výslovnosti otevřené koncové slabiky), ve skutečnosti však žádnými výjimkami nejsou, neboť v nich už není vyslovováno [ə], příslušná slabika je tudíž zavřená.
[5] Grafika ê či è je tu pouhou pomůckou. Nepředstavuje příčinu této výslovnosti: je jí naopak sama zapříčiněna.
[6] Je třeba zdůraznit, že se tato výjimka týká pouze koncové slabiky; např. apprêter má [e]: [apʀete].
[7] -ait, -aix a -aie dodávám bez přímé opory v některém ze zdrojů, ale s oporou v příkladech. Je lepší říci „na konci slova“ než mluvit o koncovkách; např. v gai či frais o žádnou koncovku nejde.
[8] D.Z.
[9] Tj. správnému; často se taky říká „spisovnému“.
[10] Jde ale o [ε] krátké, nepřízvučné, takže není dobré otevřenost přehnat.
[11] Kdežto pokud je přízvuk na kmeni, máme je fais [fε] apod. Pravopis je v nous faisons konvenční; tutéž fonetickou situaci naopak v grafice zohledňuje budoucí kmen: je ferai. (D.Z.)
[12] Přesně řečeno: někde délka dříve byla, pokud šlo o přízvučnou slabiku, např. fermée [fεrme:ə]. Dnes už je tato realizace výjimečná.
[13] K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 48-49.
[14] Viz Henri Bonnard, Synopsis de phonétique historique, Sedes, b.m., 1982, s. 20; Bonnard uvádí „před souhláskou“, ale má jistě na mysli „v zavřené slabice“; srv. např. slovo pédale, které je poprvé dosvědčeno k roku 1560: [pedal], nikoli [pεdal].
[15] Což je složité zejména pokud je ve hře nestálé [ə] (e caduc).
[16] Naopak na všechna počáteční au- výslovnost [ɔ] zobecnit rozhodně nelze; [o] jasně převažuje.
[17] Pravidlo pro r následující za au: D.Z. Ohnesorg uvádí izolované výjimky: centaure, Jaurès, budoucí kmen avoir. Ty všechny do sebe pravidlo pojme.
[18] Důvodem je fonetický vývoj: ve 12. století se [ɔs] vyvinulo v [ɔ:] a ve 13. se [ɔ:] změnilo na [o]. Grafika ô zachycuje v těchto slovech právě etymologickou přítomnost s za o. Accent circonflexe tu tedy není příčinou tohoto čtení.
[19] U autobus je možná obojí výslovnost, obě o je však třeba vyslovit stejně: buď jako otevřená, nebo jako zavřená.
[20] Tolik K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 49. Je to všechno?
[21] Substantivum jeûne K. Ohnesorg, „Fonetika francouzštiny...“, s. 49 neuvádí; uvádí jen il jeûne.