David Zbíral
Text vznikl jako součást projektu „Svatý grál: symbol a recepce“ podporovaného grantem Fondu rozvoje vysokých škol (G5b, č. projektu 663).
Otto Rahn se narodil 18. února 1904 v německém Michelstadtu. Na gymnáziích v Bingenu a Giessenu se mu dostalo humanitního vzdělání. Na vysokých školách v Giessenu a Freiburgu vystudoval romanistiku. Po studiích se nějakou dobu živil v Ženevě výukou jazyků a tlumočením.[1] Už za studií se zajímal o okcitánskou kulturu, zejména o trubadúry a katary. Roku 1930 se vydal do Paříže, kde se setkal s vlídným přijetím Maurice Magra, teosofií ovlivněného autora románů s tematikou magie, východních náboženství a katarství.[2] Rahn se rozhodl odcestovat s Magrovými doporučeními[3] do „katarské“ jižní Francie. Tam pobýval s přestávkami asi tři roky,[4] prozkoumával ussatské jeskyně a hrad Montségur, hovořil s obyvateli a připravoval svou první knihu Kreuzzug gegen den Gral (Křížová výprava proti grálu). Kniha vyšla roku 1933 německy[5] a hned rok nato spatřil světlo světa francouzský překlad.[6]
Na jaře 1936[7] byl Rahn jmenován důstojníkem SS, přijat do štábu Reichsführera SS Heinricha Himmlera a zařazen do oddělení okultisty Karla Marii Wiliguta (Weisthora).[8] Nehledě na to, jak Rahn vylíčil svůj vstup do SS svému příteli Paulu Ladamovi,[9] byl Rahn přesvědčeným nacistou, a dokonce členem Sturmabteilung, už v roce 1930[10] a jedním z důvodů jeho pobytu v jižní Francii byla špionáž, ač nebyl profesionálním agentem, nýbrž nadšeným mladým intelektuálem, který měl předpoklady k tomu, aby získal v jižní Francii kontakty, čímž na sebe upoutal pozornost.[11]
Jak vypadala Rahnova činnost v jižní Francii? Příležitostně fotografoval mosty a továrny, stýkal se s místními vlastenci a intelektuály, zdůrazňoval dávnou nezávislost „katarské“ Okcitánie na Vatikánu[12] a s poukazem na údajný vizigótský původ zdejšího obyvatelstva podporoval myšlenku německo-okcitánského bratrství.[13] Také shromažďoval, případně dotvářel,[14] „katarský“ archeologický materiál, prozkoumával jeskyně v okolí Ussatu, o nichž předpokládal, že se po pádu Montséguru 1244 staly katarskými obydlími a úkrytem grálu, a pracoval na Křížové výpravě. Vedl si deník, jenž později posloužil jako základ otevřeně angažované knihy Luzifers Hofgesind (Luciferovo dvořanstvo),[15] která má podobu jakéhosi „esoterického cestopisu“.[16]
Rahnova smrt je opředena tajemstvím. Rahn nebyl schopen dodat požadované rasové osvědčení;[17] snad měl židovský původ.[18] 28. února 1939 požádal Rahn o uvolnění z SS; žádosti bylo vyhověno. Rahnův svazek v archivu SS neobsahuje úmrtní list, pouze Wolffem zadané oznámení vystřižené z novin (neobvyklý a podezřelý doklad o úmrtí), kde se uvádí, že Otto Rahn přišel „posledního března“ o život ve sněhové bouři, a dopis Rahnova otce Asociaci německých spisovatelů, podle kterého Rahn zahynul ve sněhové bouři 13. března (sic).[19] K sepsání žádosti o uvolnění z SS byl Rahn pravděpodobně svými nadřízenými vyzván; SS musel opustit, ale ti, kdo znali důvod, se zřejmě rozhodli Rahna ušetřit, za zásluhy či kvůli pověsti SS.[20] Rahnovi zřejmě byla změněna identita, ale jeho další osudy jsou takřka nesledovatelné.[21]
S jakými kruhy Rahn během svých jihofrancouzských pobytů mezi lety 1930 a 1933 přišel do styku a jaké vlivy jej utvářely? Rahn pilně studoval knihy esoteriků (Magre) a romantických historiků (Charles Schmidt). Expedice do „katarských“ jeskyní kolem Ussat-les-Bains podnikala skupinka zahrnující často kromě Otty Rahna také Paula Ladama, Déodata Rochého,[22] Antonina Gadala či Paula Bernadaka (dědečka Christiana Bernadaka). Rahn navštěvoval komtesu Pujol-Muratovou, nadšenou pro katary, antroposofii a okultismus. Znali též romanticko-esotericky zaměřeného katarologa Arthura Caussoua.[23] Rahn se setkal rovněž s Ing. Arnaudem z Bordeaux, který hledal v Montséguru kolem roku 1930 katarský poklad, hrobku katarské šlechtičny Esclarmondy z Foix, ztracená Platónova díla a římskou církví nezfalšované evangelium podle Jana. Arnaudovy výzkumy, jak se zdá, financovala Francouzská teosofická společnost a není vyloučeno, že byl přímo jejím členem.[24] Za kolik Rahn vděčí myšlenkám tohoto kroužku, to ve svých dílech příliš nezdůrazňuje.[25]
Zásadní vliv měl na Rahna penzionovaný učitel Antonin Gadal (1877-1962). Gadalovo dílo je otevřeněji náboženské než knihy Rahnovy. Gadal na sebe pohlížel jako na udržovatele katarských tradic. Sepsal několik textů, vydávaných dodnes organizací Lectorium Rosicrucianum, která působí i v České republice. Nejdůležitějším Gadalovým textem je Sur le chemin du Saint Graal (Na cestě svatého grálu).
Gadal vytvořil svébytný typ křesťanství. Velmi často citoval Bibli. Byl citlivý na tematiku Kristovy spásné oběti.[26] Historickému katarství se vzdálil. Ussatské jeskyně pokládal za místa, kam se kataři uchýlili po dobytí Montséguru a kde se odehrávala katarská iniciace a komunikace s Všemohoucí Stvořitelskou Esencí.[27]Gadal si jeskyně na 99 let pronajal a některými prováděl návštěvníky.[28]
Rámcem knihy Na cestě svatého grálu je tříletá iniciace chlapce Matěje, který se má stát katarským Čistým. Matěj se rozjímáním, zasvěcováním a studiem (pročítá například egyptskou knihu mrtvých) postupně odpoutává od hmotného světa. Vydává se po Cestě hvězd – Cestě svatého grálu, aby se jeho duše postupně očišťovala, zdokonalovala, přesouvala od hvězdy k hvězdě a spěla k říši světla.[29] Matějovi je odhalen esoterický výklad nástěnných rytin obsahující symboly AUM, Rámy, Orfea a dalších.[30] Nakonec je mu dovoleno zhlédnout největší katarské mystérium, svatý grál.[31] Grál je jedním z Gadalových nejdůležitějších témat, ale Gadal se v souvislosti s ním omezuje spíše na narážky. Jde o skutečný předmět ochraňovaný katarskou církví, ale významná je i jeho symbolická rovina; grál tajemně zastupuje katarskou dokonalost v Kristu, pravdu, prorocké poslání, Boží lásku a oběť. Je též „kalichem Nové smlouvy“, jejž Kristus předal své duchovní církvi a jejž Marie Magdalská dopravila do jeskyní jižní Francie.[32] Hledání grálu je třeba stále, v každé době opakovat. „Svatý grál, krev božského Mistra, Lapis ex Coelis nemůže zemřít. Člověk se potřebuje neustále pozvedat, jeho duše jinak nedá.“[33]
Gadal Rahna provázel po jeskyních, zpřístupnil mu svou knihovnu i archeologické objevy, poskytl mu své poznámky, ubytoval ho, živil ho a začal platit Rahnovy dluhy.[34] Pokládal Rahna za svého učedníka, nástupce a duchovního syna.[35] Rukopisné poznámky Antonina Gadala a rozhovory s ním dodaly Rahnovi četná témata pro Křížovou výpravu proti grálu, ač tam Gadala nepravdivě uvádí jen jako prehistorika a speleologa.[36]
Gadal postrádal zveřejňovatelského ducha.[37] Sepsal jen několik textů, vesměs dosti krátkých. Nesnažil se oslovit širší publikum; spíš neustále toužil mít učedníka či úzký kroužek žáků a být s nimi v osobním styku: nejdříve byl takovým učedníkem Rahn, po Rahnově zmizení pak rosikruciáni v čele s faktickým zakladatelem Lectoria Rosicruciana Janem van Rijckenborghem.[38] Zřejmě roku 1955 založili rosikruciáni v Ussat-les-Bains své středisko, které nazvali „Centre Galaad“. Gadal ve středisku zřídil muzeum, jemuž poskytl své objevy, například unikátní „katarskou“ sošku Zeleného Osirida, nápadně podobnou té, kterou mu přivezl z Egypta Walter Birks.[39] Centrum se posléze dostalo do finančních obtíží a zaniklo; nyní je připomíná jen památník s nápisem „Trojspojenectví světla: Grál, kataři, rosikruciáni“. Bernadac uvádí, že častokrát potkal v Ussatu nesdílné a uzavřené příznivce rosikruciánství, jak s Gadalovou knihou v ruce pátrají po symbolických jeskynních rytinách, které Gadal vykládal.[40]
Mezi Křížovou výpravou a Luciferovým dvořanstvem je patrný poměrně značný rozdíl. Ani Křížová výprava sice nemá povahu vědeckého textu,[41] ale přece jen se mu blíží slohem i formálními náležitostmi. Naproti tomu Luciferovo dvořanstvo je literární zpracování deníku, jež se hemží viděními, procítěnými popisy přírody, náboženskými myšlenkami, hlásáním árijského pohanství apod. I v myšlenkové oblasti je patrný posun. V Křížové výpravě se občas mihne jakési árijské křesťanství (spíše v náznacích). Lucifer je tu podán jako negativní bůh bouře a smrti[42] a je dokonce výslovně ztotožněn s Jehovou, kterým Rahn pohrdal.[43] Naproti tomu ve Dvořanstvu se Rahn od křesťanství zcela odvrací a přiklání se k Luciferovi, o kterém křesťanství, jak Rahn míní, lže a démonizuje jej.[44] Katarství se Rahnovi ve Dvořanstvu mění na jakési rasistické dualistické pohanství zaměřené na uctívání slunce.
Co Rahn hledal v jižní Francii a posléze na různých místech Německa a dokonce až na Islandu, kam se vydal, zřejmě s některou výzkumnou expedicí členů Weisthorova oddělení či Ahnenerbe? Sám o svém cíli píše: „Mým konečným cílem je najít kámen vypadlý z Luciferovy koruny, ne-li samotnou korunu. Hledám kámen mudrců. Už léta. Kolik jich ještě bude třeba?“[45] Rahn zřejmě grál vykládal dvojúrovňově: jednak jako skutečný předmět,[46] jednak duchovně jako spásné poznání o nadcházejícím novém věku a o rasové jednotě Němců a „vizigótských“ Okcitánců (jež se prý už kdysi projevilo tím, že trubadúři, podle Rahna skrytí kataři, předali své vědění Wolframovi z Eschenbachu, germánskému autoru Parzivala). Rahn se označil za „předchůdce, skromného nositele grálu Poznání, Příslibu“.[47] Píše: „[Po Kristu] přijdou další Poslové, ale nezapomínejme na prorocká slova mého krajana Novalise: ‚Ke třetímu Vtělení nedojde v jednom člověku, nýbrž v celém národu...‘ [...] Mocnosti včerejška i zítřka, stejně jako samotná má vlast, v tichosti připravují Budoucnost. [...] Ach tihle Ariègeané, ve kterých slovo grál, ten grál, který jim chci navrátit,ani nevyvolá třas!“[48] Podle svědectví Paula Ladama Rahn řekl: „Tady je samotný klíč k západní civilizaci. Takhle předávané poselství mohlo[49] navždy sjednotit Evropu v politické rovnosti všech dílčích zájmů pod vládou jediného, tolerantního, ekumenického náboženství zahrnujícího všechny ostatní: katarského náboženství, to jest prapůvodního křesťanství.“[50] Rahnovým grálem poznání zřejmě není nic jiného než jeho učení o budoucí říši míru pod vládou ekumenického katarsko-árijského náboženství.
Ve Dvořanstvu Rahn blíže rozpracovává myšlenku jakési elity čisté árijské rasy; tuto elitu právě nazývá Luciferovým dvořanstvem. Její roli blíže nespecifikuje, ale zřejmě jde o společenství,[51] které připravuje celkový přerod. Rahn píše, že by si přál, aby se pod označením Luciferovo dvořanstvo „rozuměli od nynějška všichni ti, kdo hledajíce spravedlnost a právo nalezli svůj smysl pro právo, svůj smysl pro povinnost a smysl svého života vlastními silami a jinde než ve dvanácti[52] Mojžíšových přikázáních; ti, kdo se nezávislí a hrdí, aniž by [pro sebe] očekávali jakoukoli pomoc od hory Sinaj, naopak sami vydali – třeba i nevědomě – k ‚Hoře setkávání na nejzazším Severu‘,[53] aby tam tuto pomoc objevili a přinesli lidem své krve; ti, kdo nadřazují vědění nad víru a bytí nad zdání; a konečně ti, kdo pochopili, že se Jahve nebude naprosto nikdy moci stát jejich Bohem ani Ježíš z Nazareta jejich Spasitelem. I v domě Luciferově je mnoho příbytků.[54] Vede tam nejedna cesta a nejeden most...“[55] Jinde Rahn uvádí: „Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo jsou severské krve a z věrnosti této krvi si zvolili za cíl svého hledání božství ‚Horu setkávání na nejzazším Severu‘, a ne horu Sinaj či Sión na Blízkém Východě. Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo nepotřebují prostředníky, aby se spojili se svým Bohem a hovořili s ním, ale kdo ho spíše vlastními silami hledali a právě jen z tohoto důvodu – jak věřím – jím byli vyslyšeni. [...] Luciferovým dvořanstvem rozumím ty, kdo nebe o nic neprosí, nýbrž kdo se neohroženě dožadují vstupu, protože učinili vše, co bylo v lidských silách, aby si zasloužili zbožštění.“[56]
Úzké styky a osobní přátelství Rahna s Weisthorem otevírají otázku, zda (a případně nakolik) jeden druhého ovlivnil. Zde je na místě opatrnost. Najdeme jistě četné styčné body, avšak omezují se na obecnosti jako odpor ke katolické církvi, zejména jezuitům,[57] připisování náboženské hodnoty čistotě rasy a krve či otevřený příklon k nacismu. Rahn měl sice esoterické sklony, ale byl vzdálen Wiligutovu řádovému okultismu a jeho práce nejsou tak otevřeně náboženské jako Wiligutovy. Rahnovy myšlenky jsou spíše jakýmsi „veřejnějším esoterismem“, který sice zdůrazňuje mytologii elity (myšlenka Luciferova dvořanstva), ale zároveň chce myšlenky co nejvíce šířit.
Přes všechny odlišnosti sdíleli Rahn a Weisthor nakonec podobný osud: stali se nadbytečnou přítěží režimu, který již neměl pro jejich esoterické vize použití a raději je uklidil do ústraní. Nacisté esoterismus využili při vypracovávání rasových a protikřesťanských teorií a při budování řádové mytologie SS,[58] ale v určitém okamžiku shledali, že je jim spíše na překážku a že širokým vrstvám národa nic neříká. Vypořádání s esoteriky z Weisthorova oddělení pak bylo rychlé a rozhodné, byť méně tvrdé než například vypořádání se Sturmabteilung.[59]
Biget, J.-L., „Mytographie du catharisme“, in: Historiographie du catharisme, Privat, Toulouse 1979, s. 271-342.
Bernadac, Ch., Montségur et le Graal. Le mystère Otto Rhan, France-Empire, Paris 31994.
D’Apremont, A., „Otto Rahn, le porte-lumière“, in: O. Rahn, Croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, Pardès, Puiseaux 1999.
D’Apremont, A., „Otto Rahn, un hérétique rêveur européen au XXème siècle“, in: O. Rahn, La Cour de Lucifer: Voyage au cœur de la plus haute spiritualité européenne, Pardès, Puisseaux 1999, s. 9-37.
Flowers, S. E. (trans.) – Moynihan, M. (ed.), The Secret King: Karl Maria Wiligut, Himmler’s Lord of the Runes, Dominion – Rûna-Raven, Waterbury – Smithville 2001.
Gadal, A., En el camino del Santo Grial: Los Antiguos Misterios Cátaros, Fundación Rosacruz, Zaragoza 1996.
Goodrick-Clarke, N., Okultní kořeny nacismu. Rakouští a němečtí ariosofisté, 1890-1935: tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii, Votobia, Praha 1998.
Lafon, J.-M., „Graal païen, Urvolk et croix gammées. Quelques réflexions sur l’œuvre d’Otto Rahn“, Heresis 2000, č. 32, s. 73-95.
Nelli, S., Montségur: Mythe et histoire, Le Rocher, Monaco 1996.
Rahn, O., Croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, přel. Robert Pitrou, Pardès, Puiseaux 1999.
Rahn, O., Kreuzzug gegen den Graal, Urban-Verlag, Freiburg [1933].
Rahn, O., La Cour de Lucifer: Voyage au cœur de la plus haute spiritualité européenne, přel. Arnaud d’Apremont, Pardès, Puisseaux 1999.
Viguier, M.-C., „Otto Rahn entre Lucifer et Jésus“, Heresis 1991, č. 18, s. 55-70.
Zbíral, D., „Grálová queste jako pouť. Od středověku po Ottu Rahna“, Religio. Revue pro religionistiku 11/2, 2003, s. 163-184.
Zbíral, D., „Grálová queste jako pouť: od středověku po Ottu Rahna“, http://www.david-zbiral.cz/gralrel.htm (delší verze).
Zbíral, D. (trans.), „Otto Rahn, Antonin Gadal, poutě na Montségur: ukázky z textů a svědectví“, http://www.david-zbiral.cz/montsegur-preklady.htm.
Publikování této verze: 19. 11. 2006 10:10
Sepsání: říjen 2003
Poslední celková revize: říjen 2003
Počet normostran (v přepočtu): 14,56
Počet slov: 2222
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/rahn.htm
[1] Rahnův stručný vlastní životopis z 1. prosince 1937, přel. Christian Bernadac, Montségur et le Graal: Le mystère Otto Rhan [sic; jde o chybu tisku], Paris: France-Empire 31994, s. 24. Bernadacova kniha, vydaná poprvé roku 1978 pod názvem Le mystère Otto Rahn (Le graal et Montségur): Du catharisme au nazisme, představuje zásadní dílo o Ottu Rahnovi. Je psána novinářským stylem, citované materiály někdy opomíjí přesně zařazovat a datovat a některé závěry jsou sporné, ale jde o nenahraditelný svazek pečlivě sebraných článků z dobového tisku, jinde v naprosté většině nevydaných svědectví pamětníků, archiválií SS atd. Christian Bernadac – rodák z jihofrancouzského Ussat-les-Bains, kde se Rahn pohyboval – při přípravě knihy dobře využil své znalosti terénu i osob, které přišly s Rahnem do styku.
[2] Magre měl za to, že kataři přechovávali grál s Kristovou krví a prvopis nějakého díla od Máního. Spolu s anglickým hermetikem Francisem Roltem-Wheelerem založil roku 1937 organizaci „Přátelé Montséguru a Svatého grálu ze Sabarthès a Okcitánie“ (J.-L. Biget, „Mytographie du catharisme“, in: kol., Historiographie du catharisme, Toulouse: Privat 1979, s. 307-310; Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 275). Jeden výtisk románu Le Sang de Toulouse Magre daroval Rahnovi (faksimile titulní strany s věnováním: Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., nečíslovaná obrazová příloha za stranou 128).
[3] Otto Rahn, La croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, přel. Robert Pitrou, Puiseaux: Pardès 1999, s. 31-32.
[4] Viz Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 156.
[5] Otto Rahn, Kreuzzug gegen den Gral, Freiburg: Urban-Verlag [1933]. Druhé, mírně zestručněné vydání: Kreuzzug gegen den Gral: Die Tragödie des Katharismus, Stuttgart: Hans E. Günther 1964. Zkráceným údajem se dále odkazuje na původní vydání z roku 1933.
[6] Otto Rahn, La croisade contre le Graal: Grandeur et chute des Albigeois, přel. Robert Pitrou, Paris: Stock 1934; další vydání pod týmž názvem Paris: Stock 1974, Puiseaux: Pardès 1994 a Puiseaux: Pardès 1999 (zkráceným údajem se dále odkazuje právě na poslední uvedené vydání). Kniha je ve francouzském překladu místy doplněná, místy zkrácená a uspořádání je změněno; k úpravám došlo se souhlasem autora a ve spolupráci s ním (viz Rahnův dopis vydaný Ch. Bernadakem, Montségur et le Graal..., s. 163). Též v překladu Rahnovy druhé knihy Luzifers Hofgesind z pera René Nelliho (La Cour de Lucifer, Paris: Tchou 1974) jsou doplněny celé pasáže o katarství a naopak vynechány mimo jiné některé úryvky týkající se nordického náboženství (Arnaud d’Apremont, „Otto Rahn, le porte-lumière“, in: Croisade..., s. 12-13); d’Apremont pořídil nový překlad Luciferova dvořanstva (Otto Rahn, La Cour de Lucifer: Voyage au cœur de la plus haute spiritualité européenne, přel. Arnaud d’Apremont, Puisseaux: Pardès 1999; zkráceným údajem se dále odkazuje právě na toto vydání).
[7] Viz Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 242.
[8] K Weisthorovi viz Stephen E. Flowers, „Introduction“, in: Stephen E. Flowers (trans.) – Michael Moynihan (ed.), The Secret King: Karl Maria Wiligut, Himmler’s Lord of the Runes, Waterbury – Smithville: Dominion – Rûna-Raven 2001, s. 15-47; Nicholas Goodrick-Clarke, Okultní kořeny nacismu: Rakouští a němečtí ariosofisté 1890-1935, Praha: Votobia 1998, s. 225-242.
[9] Viz svědectví Paula Ladama z roku 1973, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 226-228.
[10] Viz Rahnův dopis Antoninu Gadalovi z 20. prosince 1934 (vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 173).
[11] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 71, 288-289, 387 aj.
[12] Srv. O. Rahn, Kreuzzug..., s. 52; Croisade..., s. 71.
[13] Svědectví Isabelle Sandyové, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 100; O. Rahn, La Cour..., s. 183-184.
[14] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 215-216, srv. Jean-Marc Lafon, „Graal païen, Urvolk et croix gammées: quelques réflexions sur l’œuvre d’Otto Rahn“, Heresis 2000, č. 32, s. 80. Viz též metodologickou diskusi o Rahnově dotváření jeskynních rytin a srovnání se středověkými předem plánovanými nálezy ostatků ve studii David Zbíral, „Grálová queste jako pouť: od středověku po Ottu Rahna“, http://mujweb.cz/www/david.zbiral/gralrel.htm (nejpozději od února 2004).
[15] Otto Rahn, Luzifers Hofgesind: Eine Reise zu Europas guten Geistern, Leipzig: Schwarzhäupter [1937]; 2. vyd. Struckum: Verlag für Ganzheitliche Forschung und Kultur 1985.
[16] S. E. Flowers, „Introduction“, in: S. E. Flowers (trans.) – M. Moynihan (ed.), The Secret King..., s. 30.
[17] Viz Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 239.
[18] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 341-347; Arnaud d’Apremont, „Otto Rahn, un hérétique rêveur européen au XXème siècle“, in: O. Rahn, La Cour..., s. 30.
[19] Překlady Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 242-243; faksimile v nečíslované obrazové příloze následující po straně 264.
[20] Rahnův spis obsahuje zajímavý dokument vypovídající o osudu Weisthorovy sekce, která byla roku 1939 zrušena: „Reichsführer SS rozhodl, že Rahn bude veden ve služebním výkazu SS jako zesnulý důstojník SS. Rozhodnutí ohledně bývalého Brigadeführera SS Weisthora ještě nepadlo.“ (Přel. Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 243.)
[21] Přinejmenším dokud někdo nepodnikne hloubkové prověření pramenů, na jejichž základě Bernadac podpírá názor, že se Otto Rahn změnil v německého diplomata v Libanonu Rudolfa Rahna (viz Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 348-351, 355, 359-360). Některé námitky vznáší Arnaud d’Apremont, „Otto Rahn, un hérétique rêveur européen au XXème siècle“, in: O. Rahn, La Cour..., s. 32, pozn. 56.
[22] Déodat Roché byl antroposof, člen několika esoterických skupin a někdejší jáhen Gnostické církve, založené ve Francii koncem 19. století archivářem Julesem Doinelem (ke Gnostické církvi a antroposofické skupince Déodata Rochého viz Suzanne Nelli, Montségur: Mythe et histoire, Monaco: Le Rocher 1996, s. 143-153, 173-174). Roché vytvořil četná díla o katarství (která nemají religionistickou povahu). O Rahnovi napsal: „Objevil jsem v něm nadšeného hledače grálu. Mínil, ostatně právem, že kataři grál znali. [...] S Gadalovou pomocí pátral po známkách katarské přítomnosti. Myslím, že až na několik historických chyb, jichž se dopustil, byl dobré víry [sic]. Nicméně když pod vlivem nacistů sepsal Luciferovo dvořanstvo a upřel katarům křesťanskost, museli jsme ho pokárat.“ (Viz dopisy Déodata Rochého, které vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 46, 99). Roché zde naráží na skutečnost, že po vydání Luciferova dvořanstva poslal Rahnovi dopis, kde mu vyčetl, že zradil nejen své pyrenejské přátele (což není tak vážné), ale i katary (což je neodpustitelné); viz ibid., s. 99.
[23] K celému kroužku viz svědectví Paula Ladama z roku 1975, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 31-35. K hraběnce Pujol-Muratové viz S. Nelli, Montségur: Mythe et histoire..., s. 115 a O. Rahn, La Cour..., s. 73-75, 182-185.
[24] S. Nelli, Montségur: Mythe et histoire..., s. 55; interview s Arnaudem in: Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 41; poznámky Reného Nelliho citované Ch. Bernadakem, ibid., s. 40 (podle Nelliho Arnaud věřil, že Montségur byl přinejmenším v minulosti i úkrytem grálu); O. Rahn, La Cour..., s. 52, 61-62, 91, 184 (zmínky o Arnaudovi a jeho průzkumu Montséguru a okolí za použití proutkařského umu a dynamitu). Tento kroužek nelze pokládat za organizovanou skupinu; velmi příhodné je Nelliho označení za „virtuální bratrstvo“ (cituje Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 47).
[25] Ale nemlčí o výpůjčkách zcela, viz La Cour..., s. 69-71, 183-184.
[26] „Obětoval svou krev, prosil Otce, aby odpustil dokonce i těm, kteří jej ukřižovali [...]. A ta věčně živá krev [...] dodávala křídla a odvahu učedníkům [...], Čistým, kteří se uměli stejně jako on v Lásce obětovat. Ach svatý grále!“ (A. Gadal, En el camino del Santo Grial: Los Antiguos Misterios Cátaros, Zaragoza: Fundación Rosacruz 1996, s. 30.)
[27] Antonin Gadal, En el camino del Santo Grial..., s. 19, 27.
[28] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 35.
[29] A. Gadal, En el camino del Santo Grial..., s. 35, 59, 61, 64, 80-82, 86 aj.
[30] A. Gadal, En el camino del Santo Grial..., s. 84-85.
[31] A. Gadal, En el camino del Santo Grial..., s. 133.
[32] A. Gadal, En el camino del Santo Grial..., s. 59, 82, 99-101, 117. Rahn legendu s Marií Magdalskou a grálem odmítl (La Cour..., s. 106-107).
[33] Krátký nenadepsaný Gadalův rukopis, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 84. Zajímavé stránky věnované Antoninu Gadalovi: http://www.gadal-catharisme.org. Na stránkách má nějaký podíl Lectorium Rosicrucianum, ale výklady Gadalova učení jsou méně odvážné než ty představené v předmluvě a slovníčku knihy Na cestě svatého grálu.
[34] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 75, 156.
[35] Viz např. Gadalův text, který vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 155-156. V Křížové výpravě Rahn označil Gadala za svého Trevrizenta (O. Rahn, Kreuzzug..., s. 251; Croisade..., s. 27).
[36] O. Rahn, Kreuzzug..., s. 251-252; Croisade..., s. 27.
[37] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 75.
[38] S. Nelli, Montségur: Mythe et histoire..., s. 171-172.
[39] S. Nelli, Montségur: Mythe et histoire..., s. 120.
[40] Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 72, 74, 246. Ke Gadalovu muzeu viz též S. Nelli, Montségur: Mythe et histoire..., s. 120.
[41] „Usiloval jsem o jediné: přivést své současníky do nové země, již jsem zpřístupnil ustavičnou prací, vybaven lany a důlní lampou, a vyprávět dnešním lidem o mučednictví, které podstoupili kacířští templáři Grálu.“ (O. Rahn, Croisade..., s. 33.)
[42] O. Rahn, Croisade..., s. 111-112.
[43] O. Rahn, Croisade..., s. 155.
[44] Viz užitečnou tabulku v Marie-Claire Viguier, „Otto Rahn entre Lucifer et Jésus“, Heresis 1991, č. 18, s. 70.
[45] O. Rahn, La Cour..., s. 214.
[46] Viz O. Rahn, La Cour..., s. 90, 202, 261; Croisade..., s. 264.
[47] Svědectví Isabelle Sandyové, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 96. Srv. O. Rahn, La Cour..., s. 302-303.
[48] Svědectví Isabelle Sandyové, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 95-96.
[49] Takto Ladame, nicméně Rahn nepochybně věřil, že k tomu může dojít i v budoucnu.
[50] Psané svědectví Paula Ladama z roku 1975, vydal Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 33. Další podrobnosti dodává Jean-Baptiste Fauré-Lacaussade, jiný pamětník Rahnova jihofrancouzského pobytu; viz Ch. Bernadac, Montségur et le Graal..., s. 64-66 (ukázka z tohoto a dalších svědectví o Rahnovi: http://mujweb.cz/www/david.zbiral/montsegur-preklady.htm).
[51] Toto společenství je čistě literární záležitostí; Rahn nemá na mysli žádnou konkrétní skupinu.
[52] Tak Rahn; jde zřejmě o omyl.
[53] Iz 14,13.
[54] Srv. J 14,2.
[55] O. Rahn, La Cour..., s. 84-85.
[56] O. Rahn, La Cour..., s. 127. Další poznámky o Luciferově dvoře: s. 98-99, 141-142, 183 aj.
[57] S. E. Flowers, „Introduction“, in: S. E. Flowers (trans.) – M. Moynihan (ed.), The Secret King..., s. 19; O. Rahn, La Cour..., s. 132.
[58] Viz N. Goodrick-Clarke, Okultní kořeny nacismu..., s. 71-72, 89, 95, 120, 122, 124-125, 128-129 aj.
[59] K protiesoterickému postupu viz též N. Goodrick-Clarke, Okultní kořeny nacismu..., s. 155.