Religionistika čili věda o náboženstvích je humanitním vědním oborem, který se zabývá studiem náboženství jako jevů lidské kultury v nehodnotící historické perspektivě. V religionistice nejsou uplatňována žádná konfesní hlediska. Spolu se spřízněnými obory jako historická antropologie, sociologie náboženství, psychologie náboženství, sociální a kulturní antropologie, etnologie apod. popisuje a zkoumá náboženství a pokouší se jim porozumět jako výrazovým formám lidské kultury v jejich historickém kontextu. Religionistika neposuzuje autenticitu či „pravdu“ náboženství. Programově vylučuje ze svého výkladu transcendentní či nadlidské faktory. Zároveň se ale nesnaží pravdivost náboženských výpovědí zpochybňovat (jako např. tzv. „vědecký ateismus“).
Religionistika je v České republice akreditovaným oborem akademického studia.
Definice náboženství, a tím i přesné vymezení předmětu religionistiky, je specifickým religionistickým problémem. Obecně přijímaná definice neexistuje. V zásadě lze nalézt tři hlavní typy definic:
1.) Substanční: náboženství jako vztah k bohu či bohům, k posvátnu, k numinózní transcendenci.
2.) Funkcionální: náboženství jako odpověď na lidské potřeby ochrany, ukotvenosti, soudržného systému hodnot.
3.) Sémiotická: náboženství jako systém určitých typických znaků jako nábožensky vykládané skutečnosti, nábožensky vykládané zkušenosti, nábožensky vykládané normy, výklad empirické skutečnosti ve světle věřícími předpokládané skutečnosti neempirické atd.
Vztah religionistiky a teologie: přestože se určitá část slovníku a metod těchto dvou disciplín překrývá, religionistika a teologie se zásadně odlišují jak v teoretické oblasti, tak v mnoha praktických ohledech, nejvýrazněji v oblasti východiska a účelu. Teologie sice také nazírá náboženství kriticky, ale jen po určitou mez; o některých postulátech a pojmech se v ní nepochybuje. Naproti tomu v religionistice musí být každý předpoklad „pouhou hypotézou, která umožňuje základní orientační dotazování na zkoumaný předmět“ (Horyna). Teologie fakta eticky a pravdivostně hodnotí, religionistika je popisuje, klade do historických, společenských a jiných souvislostí a snaží se porozumět jejich významu pro členy dané skupiny. Ačkoliv teologie náboženství a religionistika svůj předmět shodně nazývají „náboženstvím“, ve skutečnosti předmět v žádném případě nesdílejí, protože do pojmu náboženství zahrnutí odlišné soubory dat podle zásadně odlišných kritérií. Teologie je pro religionistiku předmětem studia.
Náboženská příslušnost religionisty: někdy se uvádí, že náboženství lze studovat jen „zevnitř“, čímž se míní, že možnost pochopení náboženství se omezuje na věřící lidi, kteří své náboženství při výkladu náboženských jevů zohledňují. Tomu je ale třeba namítnout, že religionistika naprosto neusiluje o totéž pochopení, o jakém mluví polemika proti nábožensky neangažované religionistice (ani nábožensky neangažovanou religionistiku samozřejmě nemusí praktikovat nevěřící lidé; jejím cílem pouze je, aby náboženská příslušnost či nepříslušnost neměla vliv na vědecký výkon). Religionistika se snaží o uchopení náboženství jako historického jevu. Bez hudebního sluchu se patrně nelze dost dobře věnovat muzikologii, nicméně muzikologie studuje hudbu, kdežto religionistika studuje lidské představy a lidské chování, a k tomu nepotřebuje tyto představy a chování sdílet.
Základní doporučená literatura:
Heller, J. – Mrázek, M., Nástin religionistiky. Uvedení do vědy o náboženstvích, Kalich, Praha 1988. [Teologizující, ale užitečná práce.]
Horyna, B., Úvod do religionistiky, Oikúmené, Praha 1994.
Paden, W. E.,Bádání o posvátnu. Náboženství ve spektru interpretací, Masarykova univerzita, Brno 2002.
Waardenburg, J., Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky, Masarykova univerzita - Georgetown, Brno 1997.
Práce o různých religionistických tématech najdete na stránce Religionistika.