Téta a Najla Hajdamús
(přeložil David Zbíral)
Byla jednou jedna rolníkova dcera. Každé ráno, když se probudila, vycházela na terasu a starala se o svoji rostlinku kmínu. Zalévala ji a tiše k ní mluvila. Její den nikdy nezačínal jinak.
Jednoho dne ji spatří soused odnaproti, králův syn. Dívka se mu tak zalíbí, že se rozhodne ji poškádlit. Hlasitě rozevře okenice a spustí:
Sázečko kmínu, přijmi přání krásného dne,
jestlipak kmín zralý je, nebo ještě ne?
Dívka pohněvaně odpoví:
Kmín je už zralý, nebo skoro,
co je ti po tom, lichá bačkoro?
„Lichá bačkoro?“ zakřičí králův syn. „Kdo si myslíš, že jsi? Jsi dcera obyčejného rolníka! Té své drzosti budeš litovat!“
Dívka neřekne ani slovo, otočí se k němu zády a vydá se, jako každé ráno, k švadleně, u které se učí šít a vyšívat.
Králova syna to ťalo do živého. Celý den přemýšlí, jak se pomstít. Když se slunce začne sklánět k západu, vyjde z paláce a dá se cestou, která vede k švadleninu domu. Na křižovatce potká prodavače placek, který nese na hlavě velikou dřevěnou desku a v podpaží stojany. Králův syn dostane nápad. Zavolá na prodavače a nabídne mu měšec plný zlaťáků za to, co nese, a za jeho oblečení. Muž se nenechá dvakrát pobízet a dobrořečí nebesům za to, že udělal tak dobrý obchod. Vždycky snil o tom, že se jednou oblékne jako princ...
Princ převlečený za prodavače placek postaví stojany, položí na ně desku, rozloží placky, posadí se na zídku ve stínu pinie a čeká. Když zaslechne, že se dívka vrací domů, začne vyvolávat: „Placky! Placky! Nechceš placku?“
„Co stojí?“ zeptá se dívka.
„Hubičku.“
Dívka si vezme placku a dá mu hubičku.
Nazítří ráno rolníkova dcera vyjde na terasu, aby zalila svoji rostlinu. Sotva vystrčí nos, králův syn hlasitě otevře okno.
Sázečko kmínu, přijmi přání krásného dne,
jestlipak kmín zralý je, nebo ještě ne?
Kmín je už zralý, nebo skoro,
co je ti po tom, lichá bačkoro?
Na tuhle chvíli mladík netrpělivě čekal. Povýšeně odpoví:
Snědla jsi placičku,
dal jsem ti hubičku,
ke zdi tě přitlačil,
tak kdo z nás zvítězil?
„Tak tos byl ty? Ty ďáble! Jen počkej, však brzo uvidíš!“ Dívka cítí, jak se jí krev v žilách mění v jed.
Toho dne se jako obvykle vydá k švadleně. Vprostřed dne se vymluví, že musí něco naléhavého vyřídit, a vrátí se domů. Od hlavy k patě se oblékne do černého, zakryje si tvář dlouhatánským závojem a namíří si to do paláce. Králův syn sedí přede dveřmi a zabíjí čas. Dívku vůbec nepozná.
„Pojď se mnou, krásný mladíku. Zdá se, že se nudíš. My cikáni pořádáme slavnost, šel bys?“ Králův syn se nechá vést.
U cikánů je slavnost v plném proudu. Jedí, pijí, zpívají. Králův syn se činí v jídle a ještě víc si hledí silných nápojů. Vtom se kdesi rozhýká osel.
„Uměl bys zahýkat jako ten osel?“ ptá se dívka.
„Samozřejmě!“ odtuší králův syn, na nic nečeká a zahýká jako deset oslů dohromady. Rozjařené shromáždění mu zatleská.
Chvíli nato se cikáni dají do tance.
„Umíš takhle mrštně tančit?“ ptá se dívka.
„Samozřejmě!“
Vrávorající králův syn se pokusí o taneční krok, jenže arak udělá svoje a on se svalí do bahna. Válí se po zemi a snaží se vstát. Dívka ho nechá tam, kde je, a vrátí se domů.
Nazítří ráno je na terase ještě před úsvitem. Králův syn už ji vyhlíží zpoza okenic. Jakmile ji spatří, otevře okno.
Sázečko kmínu, přijmi přání krásného dne,
jestlipak kmín zralý je, nebo ještě ne?
Dívka na to:
Kmín je už zralý, nebo skoro,
co je ti po tom, lichá bačkoro?
Králův syn jí s chutí připomene příhodu s plackou:
Snědla jsi placičku,
dal jsem ti hubičku,
ke zdi tě přitlačil,
tak kdo z nás zvítězil?
Ona se rozesměje a zarecituje:
S osly sis zahýkal,
řádně ses zablátil,
tak kdo z nás zvítězil?
Když to králův syn zaslechne, cítí, jak mu krev buší ve spáncích.
„Počkej, to si vypiješ! Ty mrcho!“
Toho dne mladík zajde za švadlenou.
„Chci u tebe strávit noc s rolníkovou dcerou.“
„Zbláznil ses?“ švadlena na to. „To nejde. Jsem sice zdejší dohazovačka, ale tady jsi v počestném domě!“
Jenže všechno je otázka ceny a králův syn je štědrý, a tak švadlena přijme. Pod záminkou, že dostala velmi naléhavou zakázku, požádá dívky, které u ní pracují, aby zůstaly přes noc a dokončily práci. Pracují dlouho do noci. Nakonec ale přijde čas, aby se uložily k spánku. Jakmile světla zhasnou, dívka zavře oči. V okamžiku, kdy se jí už už zmocňuje spánek, ucítí, že ji cosi píchá.
„Paní! Paní! Něco mě píchá!“
„Ticho tam! To jsou komáři,“ odtuší švadlena. „Spěte.“
Dívka se znovu pokouší usnout, ale vtom ucítí, že ji cosi svírá.
„Paní! Paní! Něco mě píchá, něco mě svírá!“
„Ticho tam! To jsou komáři.“
Vyčerpaná dívka se zase pokouší usnout, ale tentokrát ji zase cosi objímá.
„Paní! Paní! Něco mě píchá, něco mě svírá, něco mě objímá!“
„Ticho tam! To jsou komáři.“
Dívka nemůže celou noc oka zamhouřit. Za rozbřesku se vrátí domů. Lehne si a zůstane v posteli celý týden.
Když se zotaví, vyjde ráno na terasu. Soused odnaproti, který na ni čekal už několik dní, otevře okno a pozdraví ji:
Sázečko kmínu, přijmi přání krásného dne,
jestlipak kmín zralý je, nebo ještě ne?
Dívka mu odpoví stejně roztomile jako obvykle:
Kmín je už zralý, nebo skoro,
co je ti po tom, lichá bačkoro?
Snědla jsi placičku,
dal jsem ti hubičku,
ke zdi tě přitlačil,
tak kdo z nás zvítězil?
S osly sis zahýkal,
řádně ses zablátil,
tak kdo z nás zvítězil?
Na tuhle chvíli už dlouho čekal. Vysokým hlasem vykřikuje:
Paní! Paní!
Něco mě píchá,
něco mě svírá,
něco mě objímá!
Dívka zkamení hněvem. „Tak to byl on! Však ona ho přejde chuť ještě si něco začínat.“
Ihned se vypraví ke kováři a řekne si o ten nejšpičatější špendlík, jaký kdy vyrobil. Pak se vydá k pekaři a koupí si obrovský pytel mouky. Na zpáteční cestě sebere veliký uhlák.
Když padne noc, zapálí uhlí a celá se obalí silnou vrstvou chlebového těsta, které si z mouky připravila. Když se uhlí rozžhaví do ruda, kleštěmi zasadí uhlíky do těsta, které jí pokrývá tělo. Září jako ďáblice.
Přesně o půlnoci vleze po žebříku do pokoje králova syna, vyzbrojená špendlíkem. Princ spí jako andílek. Ona ho vší silou píchne do té nejmasitější části těla. Mladík vyskočí, třesa se strachy. „Kdo jsi? Odkud přicházíš?“
„Jsem ďábel a přišel jsem si pro tvou duši!“ pronese dívka hrobovým hlasem.
„Odnes si otce, odnes si matku, ale mě ušetři,“ žadoní mladík. „Odnes si otce, odnes si matku, ale mě ušetři!“
Dívka ho nechá blouznit a vrátí se domů. Má takovou radost, že v noci oka nezamhouří. Netrpělivě čeká na svítání.
Toho rána je na terase velmi brzy. Zalévá, vyhlíží, čeká a čeká. Nic. Nazítří i den nato zase nic. V městečku se povídá, že je králův syn těžce nemocen. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že ochořel láskou.
O týden později je mladík zdráv. Vyhlíží svou sousedku odnaproti, a jen co se na terase objeví, povýšeně ji pozdraví:
Sázečko kmínu, přijmi přání krásného dne,
jestlipak kmín zralý je, nebo ještě ne?
Kmín je už zralý, nebo skoro,
co je ti po tom, lichá bačkoro?
Snědla jsi placičku,
dal jsem ti hubičku,
ke zdi tě přitlačil,
tak kdo z nás zvítězil?
S osly sis zahýkal,
řádně ses zablátil,
tak kdo z nás zvítězil?
Paní! Paní!
Něco mě píchá,
něco mě svírá,
něco mě objímá!
Dívka s potěšením zavolá:
Odnes si otce,
odnes si matku,
ale mě ušetři!
Odnes si otce,
odnes si matku,
ale mě ušetři!
Mladík hned bledne hněvem, hned modrá zuřivostí.
„Ty ďáblice! Zabiju tě! Pomstím se. Ožením se s tebou!“
Na nic nečeká a jde ke svému královskému otci.
„Chci si vzít za ženu rolníkovu dceru.“
„Co je ti po rolníkově dceři?“ namítne král. „Život není pohádka! Vezmeš si princeznu, jako všichni princové.“
Mladý muž trvá na svém, vyhrožuje sebevraždou, přísahá, že odjede ze země. Nakonec dosáhne svého.
Král požádá dívčina otce o její ruku. Otec se své dcery zeptá, co na to říká. Ona souhlasí. Ví ale, že musí hrát opatrně. Hned se vydá k švadleně a objedná si u ní dvoje naprosto stejné svatební šaty. Pak pospíší k cukráři a požádá ho, aby jí vyrobil cukrovou pannu, která by byla její dvojče, její přesná napodobenina.
Ve stanovený den se koná svatba. Oslavy trvají sedm dní a sedm nocí. Když hosté odejdou domů, mladá nevěsta vyjde do svatební komnaty, aby se převlékla a počkala na ženicha. Ze skříně vezme cukrovou pannu, obleče ji do druhých šatů a uloží ji do postele. K hlavě jí přiváže provázek a jeho konec si nechá v ruce. Když zatahá za provázek dolů, panna přikývne, když zatahá nahoru, zavrtí hlavou. Dívka se schová za postel a čeká.
Vtom vejde králův syn s šavlí v ruce. „Tak lichá bačkora, co?“ Panna přikývne. „Mohu tě zabít, uvědomuješ si to?“ Panna zavrtí hlavou. „Tak ty ze mě nemáš strach?“ Panna znovu zavrtí hlavou. Králova syna taková drzost pobouří; šílený hněvem pozvedne šavli a mocně pannu sekne do krku. Hlava se okamžitě oddělí od těla a kutálí se po koberci. Cukrový odštěpek, který z ní vylétl, dopadne na mladíkovy rty.
„Mmmhm. Byla tak sladká a chutnala ještě sladčeji. Já nebožák. Já ji zabil.“ A rozpláče se. V tom okamžení se dívka vynoří zpoza postele a zatleská. „Kdo z nás dvou zvítězil?“
Toho dne podepsali příměří. Od té doby žijí v radostech a rozkoších života, a když mají dlouhou chvíli, tak si z nostalgie něco ošklivého provedou.
Ediční poznámka: v knižním vydání pohádky Sázečka kmínu (Praline Gay-Para, Kočičí žena a jiné libanonské pohádky, Brno: Es-ma 2004) je překladatel uveden chybně. To stejné platí i o některých dalších (např. pohádku O pět minut dřív jsem nepřekládal).
Publikování této verze: 19. 11. 2006 9:02
Sepsání: 22. 3. 2004
Poslední celková revize: březen 2004
První vydání na internetu: 29. 7. 2005
Počet normostran (v přepočtu): 5,1
Počet slov: 1654
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/sazecka.htm