Starší chrámy
David Zbíral
Vlak se hnal nocí. Lokomotiva rozrážela zadumané ticho, párala čepelí světla příkrov dusné temnoty, plivala oblaka jisker, supěla jako raněné monstrum hledající úkryt kdesi za hranicemi přítomnosti, za hranicemi času.
Christian Steiner hleděl střídavě na svůj odraz v zamazaném skle, střídavě na ubíhající tmavou krajinu za oknem, ze které v měsíčním světle rozeznával jen nezřetelné obrysy. Nevadilo mu to. Nebyl tu poprvé. On ne. Několikrát tudy cestoval do Indie a přes ni dvakrát i dál, do Británie, které už dávno neříkal domov, ale pořád tam ještě pašoval část nálezů, jež zatajil francouzské protektorátní správě a neměl pro ně lepší použití. Pět let života nechal v neprostupných kambodžských džunglích. Pět let života nechal v troskách staveb roztroušených na stovkách čtverečních mil. Znal několik jazyků té zvláštní země, znal velkou část toho, co už prozradila Západu o své minulosti, znal její živé, znal i její hroby a kosti, ale nikdy by se neodvážil tvrdit, že zná ji. Unikala mu. Mohl zamrazit její úlomky do tisíců snímků, mohl popsat stovky stran svým neuspořádaným rukopisem, mohl celé noci sedět ve stanu a ve světle petrolejky plánovat, co dál, stejně mu toho víc skrývala než odhalovala, jako svůdná dévadásí, chrámová tanečnice, co je v Indii můžete spatřit v každé trochu větší svatyni a v Kambodži taky jsou, jen když přijdete v pravý čas na pravé místo. Prchala před ním, vysmívala se mu, skrývala křivky svého těla pod závojem tajemství, pokaždé ho nechala zahlédnout jen tolik, aby udržela pozornost, a její letmé polibky a neurčité přísliby jen dál rozněcovaly jeho touhu. Obětoval jí peníze, klid, život, obětoval jí všechno, miloval ji, proklínal ji, prodíral se křížem krážem jejími pralesy, hrabal se v jejích útrobách a hledal – co vlastně? Střípky minulosti? Sebe?
Podíval se po nejbližších spolucestujících. Vyhublý starý muž vedle něj neklidně pospával a tiskl si k hrudi jakousi omšelou parodii náprsní tašky, snad ve strachu ze zlodějů. Poklimbávala i mladá žena oděná v tradičním pestrobarevném oděvu Khmerů; starosti jí vepsaly do obličeje předčasné vrásky. Jen sotva osmiletá dívenka, jejíž snědá tvář měla ve mdlém světle měděný nádech, opětovala mužův pohled a měřila si ho svýma tmavýma očima, očima bílého ptáka, kterého před chvílí spatřil za oknem.
Byla skoro půlnoc, když vlak zastavil v Bat Dambangu. Než Christian Steiner vynesl poslední kufr, ještě jednou si dívenku prohlédl. Spala.
* * *
Že ho sledují, toho si všiml, už když zahnul za druhý roh. Ale původně myslel, že jsou to jen další neschopní „agenti“ Jeana-Pierra Laroche, který asi začal, bastard, něco tušit, když Steiner na přednášce v Britském muzeu odpovídal na námitku proti svému poslednímu článku a naznačil víc, než měl. Kdo se dobře vyznal v terénu a sám oblast mnoho let mapoval, mohl ledacos uhodnout.
Že se ho pokusí zabít, to pochopil až ve chvíli, kdy těžká čepel zasvištěla vzduchem. Vůbec si nevšiml, že ho jeden skoro dohnal; měl zatraceně tichý krok.
Za téhle situace útočník nemohl minout. Minul o dobrého půl metru. Lesklá čepel, která měla dobrodruhovi rozpoltit lebku, mu jen neškodně zasvištěla kolem levého ramene. Steiner měl podezření, že za to vděčí drobné trojúhelníkové destičce ze slonoviny, kterou objevil v jedné kryptě nedaleko Ta Phrom na krku krásné dívčí kostry z 11.-13. století a kterou nosil na zlatém řetízku. Kdyby na to měl zrovna čas, poděkoval by v duchu třem pitoreskním slonům, kteří se na destičce vzájemně drželi choboty za ocasy, a ať si je člověk prohlížel z jakéhokoli úhlu, vždycky se mu dívali jinam než do očí, parchanti. Steiner pochopitelně ani náznakem nevěřil v moc amuletů, ochranných sošek a podobných hloupostí, ale pro jistotu jich u sebe nosil slušnou sbírku a ty nejnepravděpodobnější náhody jim ve slabých chvilkách připisoval.
Útočník byl vysoký, dobře stavěný muž se snědým obličejem a ostře řezanými rysy. Přestože byl oblečený víceméně do tradičního khmerského oděvu, dobrodruhovi se zdálo, že Khmer není. Ale Ind to taky nebyl. Kam zmizel ten druhý?
Steiner stačil vytáhnout a odjistit revolver, dřív než muž – který očividně taky nečekal, že by mohl chybit – nabyl rovnováhy. Do nočního ticha třeskl výstřel. Útočník levou rukou zatápal po ráně, již mu kulka vyvrtala v břiše, a zapotácel se. Pak pozvedl zbraň, která se nejvíc podobala mačetě, k dalšímu útoku. Kdyby na to měl Steiner zrovna čas, zadupal by destičku se třemi pitoreskními slony do bahna. Se štěstím uskočil před těžkou čepelí svištící vzduchem a vyprázdnil zásobník do mužova hrudníku a obličeje. Zdálo se, že má útočník konečně dost. Ale dřív, než se o tom dobrodruh stačil přesvědčit, se po zemi mihl stín. Steiner se instinktivně sehnul. Muž, který po něm skočil ze střechy nedalekého stavení, přelétl nad jeho hlavou. Lesklá čepel Steinera jen zlehka pohladila po rameni, nicméně to stačilo, aby mu rozřízla košili i kůži pod ní. Útočník překvapivě měkce dopadl na udusanou cestu, téměř tanečním krokem se obrátil a pozvedl zbraň, kterou už Steiner znal. Dobrodruh automaticky sáhl po druhém revolveru, ale ještě než pohyb dokončil, uvědomil si, že revolver zůstal v jednom z kufrů, které mu za nějakou půlhodinu přinesou do hotelu a z prodeje jejich obsahu mu možná s trochou štěstí zaplatí pohřební výlohy. Pár nábojů s sebou možná měl – kdesi na dně brašny. Neměl ztrácet nervy, třeba by byly na prvního stačily tři, čtyři rány; po páté už se zaručeně nehýbal.
Steiner se rozhodl neriskovat útěk. Pochyboval, že by byl rychlejší. O pomoc taky nevolal; jednak by vojáci stejně nemohli dorazit včas, jednak si nebyl jistý, kolik toho na něj už protektorátní správa ví a jestli by se nerozhodli radši odstřelit jeho. Musel spoléhat sám na sebe. Přechytl si nenabitý revolver do levé ruky a vytrhl z pouzdra mačetu, kterou při sobě vzhledem k neblahým zkušenostem s hady nosil pořád.
Útočníkova síla byla obdivuhodná. Steiner už sice úspěšně odrazil několik jeho výpadů – s vděčností vzpomněl na svého učitele šermu – ale protivníkovy rány s jeho rukou pohazovaly jako vítr s třtinou.
Mužovy pohyby se staly takřka nesledovatelnými. Doslova létal vzduchem. Byl schopný bez sebemenšího rozběhu skočit tři yardy; byl snad víc ve vzduchu než na zemi. Když mu Steiner ťal po břichu, muž ho saltem přeskočil a sekl Steinera do boku. Dobrodruh vykřikl bolestí. Ještě štěstí, že muž neměl čas na rozmach a že se Steiner v té chvíli obracel za levou rukou.
Steiner vykryl ránu, která mu měla setnout hlavu. Zbraně se setkaly s jasným zazvoněním. Dobrodruhovi ze silného nárazu brněly klouby; skoro necítil ruku. Povšiml si, že se v čepeli jeho ztupené mačety stříbrně leskne dlouhá podélná trhlina. V duchu zanadával. Prý nejlepší toledská ocel. To tak. Na nic nečekal; hodil muži do obličeje revolver, chytil krátkou rukojeť mačety oběma rukama a využívaje toho, že se protivník odkryl, když revolveru uhýbal, ho plnou silou sekl do krku. Z rány vystříkl proud krve. Naprasklá dobrodruhova mačeta se roztříštila nadobro a úlomek její čepele hluše dopadl do prachu. O nepatrnou chvíli později se na cestu zhroutil tajemný útočník. Steiner zničenou mačetu zahodil, pro jistotu dupl umírajícímu těžkou botou na zápěstí, vytrhl mu zbraň – rozhodl se jí říkat mačeta, ačkoliv měla delší rukojeť a o trochu užší a o dost masivnější a těžší čepel – a sekl znovu. Čepel se muži zanořila do břicha a zastavila se až na páteři.
Steiner se rozhlédl kolem sebe i po střechách domů. Nikdo další nebyl v dohledu. Zvedl revolver ze země, zašátral v brašně po nábojích a za okamžik je našel. Spěšně nabil. Pořád nikde nikdo. Přiložil si kapesník ke zranění na boku, které se začínalo neodbytně hlásit. Chvíli se vydýchával. Ruce se mu třásly vysílením. Všiml si, že by se jeho košile dala ždímat.
Dobrodruh nedbal na bolest v boku a v rychlosti útočníky prošacoval. Tabák, peníze, dobré dvě desítky amuletů, tři nože s vyřezávanou kostěnou rukojetí. Nic, co by mu mohlo prozradit, proč na něj zaútočili. Sebral protivníkům mačety. Palcem zkusil ostří. Mačeta prvního útočníka byla ostrá jako břitva, čepel druhé byla trochu ztupená, ale nebyly na ní žádné větší zuby. Steiner zvedl ze země to, co zbylo z jeho mačety, a v měsíčním světle si zamračeně prohlížel její vylámané, zubaté ostří. Málokdo by uměl vykovat tak dobré zbraně, jakými na něj zaútočili. Budou se hodit. Strčil do brašny i nože, které nejdřív nechal ležet.
Nezdálo se, že by si výstřelů někdo všímal, ačkoli si byl Steiner skoro jist, že boj zpoza některého temného okna pozorovaly ustrašené oči. Měl by útok nahlásit; bylo mu jasné, že pokud zítra časně ráno podle plánu vyrazí do džungle, může se dostat do potíží a dát úřadům záminku. Na druhou stranu věděl, že by ho taky mohli rovnou zatknout a výprava by mohla skončit dřív, než vůbec začala. Sice pokaždé nakrmil chřtán protektorátních úřadů nějakým tím objevem nebo souřadnicemi některého méně významného naleziště, ale minule se mu úředníci věnovali opravdu důkladně a dávali najevo, že mu nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Drahocenné plastiky se mu tenkrát podařilo propašovat jen díky tučným úplatkům a díky tomu, že je vezl po dráze do Indie, ne přes přísně sledované přístavy. Takže vyráží zítra před úsvitem. Nebo velmi krátce po úsvitu. Doléčí se v džungli.
Spěšně zamířil k hotelu. Hlavou se mu proháněl divoký rej myšlenek. Laroche? Ne. Ten ho potřebuje, sám to nerozmotá. I pokud něco uhodl, větší část neví; nenajde víc než dvě další svatyně, protože nezná celý klíč, nedívá se nahoru, na hvězdnou oblohu. Starou khmerštinu umí, ale neumí sanskrt, diletant, ledaže by se ho naučil za poslední měsíc, což těžko, takže spoustu nápisů nepřečte, ani kdyby se rozkrájel, a žádné z těch, které jsou starší než z 5. století. Vždycky pracoval sám, nechtěl se o své objevy dělit; ne, určitě s sebou nevzal nikoho dalšího. Asi se pokusí o sledování, ale tohle těžko. Loupežné přepadení? Rád by tomu věřil, jenže to by útočníci nesměli napůl létat vzduchem a museli by umírat jako obyčejní lidé. Tak messieurs les officiers? Že by si na něj najali vrahy s nadpřirozenými schopnostmi, aby měly památky klid a směřovaly výhradně do Louvru? Chvíli se tou myšlenkou bavil, ale nevěřil tomu. V mysli mu klíčily temnější obavy. Ještě někomu jinému se nelíbí, co tu dělá. Možná už minule kdosi z jeho přesunů pochopil, že přišel na klíč. Třeba někdo nechce, aby vyrval džungli její tajemství, aby ověřil to, co už věděl s takřka naprostou jistotou, aby objevil prastarý komplex svatyň uspořádaný podle hvězd na obloze, ze kterého svět viděl jen dvě, Laroche čtyři a Steiner jen o tři víc. Ty, které zatím objevil, byly sice méně vznosné a vyumělkované než třeba Angkor Vat, ale starší, mnohem starší, a obklopené nespočetnými hrobkami... Ne nadarmo celé dny počítal a seděl nad mapami a nad svými fotografiemi, kresbami a obtahy starých nápisů. Věděl, kde hledat.
* * *
Račana vystoupila z vlaku a pomohla dolů rozespalému děvčátku. Nádraží bylo skoro vylidněné. Žena dcerku chytila za ruku a vedla ji neuklizenou nádražní halou. Vyšly do dusné noci.
Čtyřspřeží běloušů zářilo do tmy. Muž s kloboukem na hlavě, který stál u otevřených dvířek dostavníku, na Račanu zavolal a ptal se na cestu k hotelu Étoile de l’Orient. Trhla sebou, když na ni promluvil. Byl Khmer, ale měl zvláštní přízvuk.
„Děkuji vám, přesto, nejsem si jistý, nepojedete s námi, abychom nezabočili špatně? Prosím. Zavezeme vás pak domů. Je to jen chvíle.“
Cosi v jeho hlase, v jeho očích... „Promiňte,“ zavrtěla hlavou. „Musíme jít, je pozdě. Musíme jít, pane, nezlobte se. Čum reap lir.“
Pohybem rychlejším než myšlenka jí muž přikryl ústa rukou a strčil ji do dvířek dostavníku. Tam ji okamžitě umlčely a znehybnily silné ruce nějakého dalšího muže, silně páchnoucího tabákem. Muž s kloboukem popadl do náručí zajíkající se Daru, nastoupil a posadil si vyděšenou dívku na klín. Račaně přes hlavu přetáhli kuklu, skrz kterou nic neviděla. „Nic se nám nestane, neboj, nic nám neudělají,“ stačila ještě vyslovit, než jí ústa pevně zavázali šátkem. Odpověděl jí jen Dařin jekot, vzápětí utlumený kusem látky. Co mohou chtít? Co jen od nás mohou...
Kočí práskl do koní. Dostavník unášel Račanu a Daru temnotou kamsi do neznáma. Na střechu dopadly první dešťové kapky.
Dostavník konečně zastavil. Muž, který páchl cigaretami, Račanu vyvlekl ven. Kuklu i šaty jí ve vteřině promočil hustý déšť. Žena se snažila promluvit s únosci, ujistit se, že její dcerka je někde poblíž, že je v pořádku, ale šátek, kterým měla zavázaná ústa, její slova ztlumil a zkreslil, takže zněla jako pouhé polohlasé sténání.
Muž Račanu odváděl za zápěstí. Nebránila se. Snažila se neklopýtat o překážky, které jí stály v cestě. Čtyřspřeží se znovu dalo do pohybu. Vtom pochopila. Vezou Daru někam pryč! Pokusila se únosci vytrhnout, ale marně. Muž s ní smýkl, zkroutil jí ruku za zády, až vykřikla bolestí, cosi procedil mezi zuby a chytil ji pevněji. Napůl ji nesl, napůl strkal kupředu. Bránila se, jak mohla, ale z mužova ocelového sevření se vyprostit nedokázala.
Ušli lesem snad půl kilometru, než se konečně zastavili. Ozvalo se zaskřípění otvíraných dveří. Únosce ji vtáhl do nějaké uzavřené prostory. Račanu mátla neurčitá směsice pachů, které cítila i přes silnou látku.
Muž ji svázal a položil na suchou hliněnou podlahu. Svou dcerku nikde neslyšela. Asi ji opravdu odvezli kamsi jinam. Račaně vhrkly slzy do očí, když pomyslela, že je teď Dara sama, vydaná únoscům na pospas. Stále dokola a znovu se trápila otázkou, proč právě je někdo unesl. Napadl ji jen obchod se ženami, před kterým prý varovali v novinách, ale nedokázala si vysvětlit, proč by si únosci vybrali zrovna ji a její dcerku, které bylo teprve šest.
Nevěděla. Nemohla. Jen málokdo věděl.
Muž páchnoucí cigaretami vyšel ze stavení a zabouchl za sebou dveře. Račana osaměla. Ležela na podlaze a tiše plakala. Na střechu bubnovaly dešťové kapky. Nikde se nic nehýbalo.
Kdosi se dotkl její ruky a pohladil ji po rameni. Vyjekla, ale látka výkřik ztlumila k neslyšitelnosti. Útroby Račaně svíral spár strachu. Nikoho neslyšela přicházet.
Neznámý jí rozvázal roubík a sejmul jí z hlavy kuklu, ale všude kolem ležela tma. Račana rozeznávala jen nezřetelnou mužskou siluetu, která se nad ní skláněla.
Muž od ní poodstoupil a dřepl si k ohništi. Holou rukou odhrnul popel a rozhrábl žhavé uhlíky. Jeho tvář zalilo rudé světlo. Šlo o vysokého muže ve středních letech, s ostře řezanými rysy, drobnými vráskami kolem úst a hlubšími mezi obočím. Jeho oči na Račanu hleděly chladně; bez touhy, bez hněvu, bez zvědavosti. Husté, leskle černé vlasy, místy protkané stříbrnými nitkami, se mu jako tmavý proud rozlévaly po ramenou. Jeho mírně pootevřené rty se téměř neznatelně pohybovaly, jako by něco šeptaly. Muž cosi přihodil na uhlíky. Chatrč naplnila pronikavá vůně bylin. Račaně blesklo hlavou, jestli by se dovolala pomoci, kdyby začala křičet. Zjistila, že nemůže. Mužovy oči jí to řekly.
„Co chcete?“ vydechla zoufale. „Kde je Dara? Kde je moje holčička? Prosím, nechte nás jít...“
Ani nejnepatrnější pohyb obličejových svalů Račaně neprozradil, zda ji muž slyšel. Najednou se zvedl a odlesk rudého světla v jeho očích pohasl. Podobaly se teď dvěma zrcadlům na konci temné chodby.
„Ty se mnou teď vyrazíš na cestu,“ promluvil na ni. Měl tichý, chraptivý hlas. Znal Račanin jazyk, ale ona věděla, že není Khmer. Vzpomínala si. Bylo to dávno, byla ještě malá. Šli rychle. Nemluvili. Nedívali se kolem sebe. Když se na ně zeptala, matka jí rychle zakryla pusu rukou, ačkoliv už byli daleko. Mlč, holčičko, zašeptala tenkrát. Nikdy už se na ně neptej. Nikdy. Přicházejí z džungle.
„Prosím, pusťte nás. Nic jsme neudělaly.“
„My víme že ne,“ ujistil ji muž s mírným pokývnutím. „Neboj se. Tvoje dcera je v bezpečí. Postaráme se o ni.“
„Vraťte mi moji holčičku,“ prosila s očima zalitýma slzami. „Nechte nás. Nic neřekneme. Přísahám.“
„Uklidni se a poslouchej. Ztratil se nám. Je schopnější, než se zdá. Chrání ho magie. Ví, kde jsou starší chrámy. Najdi ho a propustíme tě. Najdi... najdi ho. Všechno je připravené. Nesmíš se bránit. Podívej se na mě! Dívej se na mě! Nesmíš se bránit! Nechceš být přece navždy naše. Nechceš ani, aby se maličké něco stalo. Nenuť nás k tomu. Poletíme daleko. Kolem nás bude vítr a tma. Stíny. Říše mrtvých. Ponesu tě, ale ukazovat cestu mi musíš ty. Už jsi ho viděla, víme to. Ucítíš jeho krev. Musíš ho najít. Závisí na tom mnoho životů. Spěcháme.“ Vzduchem zasvištěla těžká, půl metru dlouhá čepel a rozsekla ženě hrdlo.
* * *
Ze tmy na Steinera hleděly černé oči. Muž s ostře řezanými rysy a mírně prošedivělými vlasy patřil ke stejnému národu jako ti, kteří se Steinera včera pokusili zabít. Hrst měl plnou žhavých uhlíků. Rozemnul je v dlaních a jeho ruce zaplály bílým ohněm. Pod jeho kroky se chvěla země. Bílí sloni stáli na zadních, tančili a troubili choboty ochranná zaklínadla.
Steiner se s výkřikem probudil. Dusil se. Krk měl v jednom ohni. Sevřel rukojeť mačety a rozehnal se kolem sebe; málem se mu podařilo rozseknout stanovou plachtu. Kromě něj ve stanu nikdo nebyl. Steiner zapálil petrolejku a sáhl po zrcátku. Na krku měl popáleniny ve tvaru škrtících rukou.
Dobrodruh obešel stan. Nikde žádné stopy. Optal se nosiče, který měl hlídku. Nic neviděl ani neslyšel.
Steiner chvíli hledal v batohu. Popálený krk si namazal tygří mastí a zapnul si kolem něj stříbrný náhrdelník, z nějž splývaly drobné přívěsky v podobě hadů. Na levé zápěstí si na provázek zavěsil bujnotvarou želvovinovou sošku polonahé Síty, které Khmerové většinou říkali Seda, a na pravé zápěstí sošku tančícího Kršny s flétnou. Obě našel před pár lety v Angkor Thom.
Steiner dlouho nemohl usnout, jak hleděl do tmy, jestli znovu nespatří muže s černýma očima, jak se mu sápe po krku. Když ho spánek nakonec přemohl, usnul se soškami v rukou a s úsměvem na rtech.
* * *
Musí tu někde být. Předevčírem to znovu rozměřoval a přepočítával. Netrpělivě se prodíral bujným podrostem. Unavení nosiči ho následovali.
Konečně svatyni spatřil. Šlo o nízké stupňovité návrší vyzděné z velkých, pečlivě opracovaných kamenů. Plošinu na jejím vrcholu nekryla střecha, avšak na nižších terasách se místy uchytily stromy, pokryly kameny dřevěnými kaskádami kořenů a plošinu zastínily. Sochy, které plošinu po celém obvodu lemovaly, se černaly proti večerní obloze. Steiner ke stavbě zamířil. Cestou minul několik vchodů do hrobek; další se budou skrývat pod listím a hlínou.
Vprostřed vyvýšeniny stály dva kamenné sloupy zdobené reliéfy. Plošinu lemovaly sochy polonahých mužů a žen v tanečních pózách, téměř v životní velikosti. Byly vytesané z jednoho kusu kamene spolu se svými těžkými kamennými podstavci vestavěnými do zdí. Na sedmi svatyních, které Steiner znal z dřívějška, sochy nebyly. Pomyslel na pilu na kámen, ale dobře věděl, že je nesmysl tahat sochy celou cestu. Výprava je na začátku. Možná některou vezme na zpáteční cestě, pokud nenajde lepší.
Když si sochy prohlédl zblízka, mimoděk se začal tu a tam ohlížet přes rameno. Bezpečně poznal rysy národa, k němuž patřili muži, kteří na něj zaútočili v Bat Dambangu.
Úterý 12. září 1911. Svatyně 8 nalezena podle očekávání, poznamenal si do deníku. Nechtěl zbytečně svěřovat papíru příliš mnoho.
* * *
Christian Steiner vyhlížel do tmy. Obrysy svatyně se změnily v nezřetelné odlesky říše duchů. Zvuky nočního pralesa rozechvívaly zneklidňující poloticho jako kapky vody tmavou hladinu jezera. Noční tvorové slídili po kořisti. Černé zívající vchody do hrobek vydechovaly těžký pach staletého tlení a tepaly nenávistí. Jednou šlápneš vedle a možná se ti na krku sevřou kostlivé ruce mrtvých. Mají proč tě nenávidět. Znesvětil jsi jejich temné zadumání, zničil jejich klid...
Z hlubin džungle se konečně ozvalo vzdálené dunění bubnů, na které dobrodruh čekal. Jako předešlou noc. Znáš naše tajemství, šeptaly bubny zlověstně. Vykrádáš posvátná místa moci a ničíš něco, co tu bylo dlouho před tebou, dlouho před vámi. Chceme tvou krev...
Steiner vešel do stanu a noc nechal za zády.
* * *
Byli na cestě přes tři měsíce. Pět svatyň objevili přesně na místech, která Steiner určil svými výpočty, a jen dvě se jim přes všechnu snahu najít nepodařilo. Jeho domněnka se každopádně potvrzovala: šlo o síť svatyň, která sledovala mapu hvězdné oblohy. Spojoval je stejný architektonický sloh a propracované reliéfy s rostlinnými motivy, některé zdobily sochy tančících mužů a žen. Každou ze svatyň obklopovalo pět až osm soustředných kruhů hrobek. Steiner se dávno vzdal představy, že otevře všechny; vybíral ty nejbohatěji zdobené nebo ty, které byly umístěny nejblíže svatyni. Stěny některých hrobek pokrývaly nápisy v jakési zvláštní směsici sanskrtu a jazyka, který Steiner neznal. Rozuměl jen každému druhému slovu, ale narážek na hvězdy našel mnoho. V khmerštině nebyl ani jediný.
Steiner si pokaždé dlouho do noci zapisoval do deníku všechny nálezy, které se mu ten den podařily, pečlivě čísloval artefakty, črtal je do deníku perem nebo vynechával místo na fotografii, připojoval komentáře. Všechno šlo podle plánu. Žádné další útoky nepřicházely. Přesto měl Steiner starosti. Tušil, že jde o ticho před bouří. Od chvíle, kdy začalo hluboké dunění bubnů rušit noční ticho, zmizelo sedm nosičů. Zbývalo mu jich devět. Ty se snažil od útěku odradit střídavě sliby a hrozbami. Potřeboval je. Nosili mu věci (jen to zaměstnalo tři, při plném naložení dva), páčili kamenné desky kryjící vstupy do hrobek a jejich zavazadla se zvolna plnila drobnějšími artefakty. Těmi těžšími nemělo cenu se zabývat dřív než v závěru výpravy. Tehdy bude nosiče potřebovat ještě naléhavěji. Čím méně jich bude, tím méně kamenných pokladů dokáže přepravit k železnici. Doufal, že se mu podaří počet nosičů doplnit, ale tahle oblast se zdála vylidněná – nebo by se taková mohla zdát, nebýt zlověstného dunění bubnů, které se ozývalo odevšad a odnikud. Steiner se ale obával, že ruce, které rozechvívaly bubny, mu s přepravou plastik nepomohou. Přinejmenším tomu temné narážky nosičů nenasvědčovaly.
Ucítil ji, jako už tolikrát předtím. Ucítil ji o trochu dřív, než bylo pozdě, právě o ten zlomek vteřiny, který ho od ní tolikrát dělil. Stačil na drobného černého hádka hodit deku a rozdupat ho. Asi vykřikl, protože tři nosiči za okamžik vtrhli do stanu.
„To nic,“ řekl úsečně. „Nic mi není.“ Doufal, že nic neviděli. Další útěky nemohl potřebovat.
Ráno byli pryč další čtyři. Daleko ale neutekli: jejich uťaté hlavy Steiner našel dva dny nato na oltáři další svatyně. Na klidu mu to nepřidalo, nicméně se toho rozhodl alespoň využít ke změně strategie. Hrozba zastřelení se ukázala jako neúčinná, ostatně by ji stejně nebyl schopný splnit. Možná je tedy přesvědčí něco jiného. Ukázal nosičům hlavy jejich druhů. Předvedl jim pár teatrálních výpadů mačetami, které sebral útočníkům v Bat Dambangu (tu, která byla trochu ztupená, nechal ještě ve městě nabrousit a skoro každý večer se cvičil v šermu; stále znovu oceňoval, o jak skvělé zbraně jde). Ukázal jim svoje talismany a sošky. Připomněl jim popáleniny na krku, ještě stále patrné. Vyprávěl jim značně přibarvenou historku o hadovi. Z toho by snad měli pochopit, že pokud mají vůbec nějakou šanci přežít, tak jedině když se ho budou držet.
* * *
Nahé tělo zavěšené ve větvích spatřil zdaleka. Se zbývajícími pěti nosiči zamířil tím směrem. Tělo patřilo bělochovi. Viselo za ruce na kožených řemenech asi tři yardy nad zemí. Z rozdrásaného břicha vyhřezávaly potrhané vnitřnosti. Po nohou stékaly tenké praménky krve. V rozporu se všemi zákony přírody byl muž stále naživu. Utrpení mu znetvořilo tvář a stáhlo ji do nelidské grimasy, ale Steiner ho poznal.
„To jsem já, monsieur Laroche, Christian Steiner. Spustím vás dolů.“ Steiner se rozhlédl. Všude pusto a prázdno. Odložil si batoh, vytáhl z něj smotek lana a vyhoupl se do větví. Stáhl lidské trosce pod pažemi pevnou smyčku, druhý konec lana přehodil přes větev a zavolal na nosiče, aby lano napnuli. Potom přesekl mačetou řemeny, na kterých tělo viselo. Laroche zařval bolestí. Nosiči ho pomalu spustili na zem.
Jean-Pierre Laroche se trhaně nadechl a zkrvavenou rukou křečovitě sevřel Steinerovo zápěstí. Steiner si všiml, že Francouz nevidí. „Je to zlá země, Herr Steiner. Nemyslel jsem, že si někdy budu přát umřít, víc než cokoliv, než cokoliv jiného. Umějí prodloužit život. Nejen sobě.“
„Kolik jich je?“
„Napočítal jsem čtrnáct. Možná víc, někde. Přinejmenším musejí mít ženy a děti, nemyslíte? Vodili s sebou nahou dívku. Malou, šest, sedm. Ta ale nebyla jejich. Byla Khmerka. Mluvili s ní khmersky. Mezi sebou ne, neznám jazyk, jen co jsem pochytil. Čímsi ji natírali a dávali jí drogy. Jedna svatyně je nedaleko, za stromy. Bubnovali. Byla v transu. Křičela. Často vaše jméno.“
„Co jsou u všech ďáblů zač?“
„Viděl jste sochy ve svatyních. Jsou z doby mezi pátým a jedenáctým stoletím. Vy určitě myslíte, že jsou starší. Datování vám nikdy nešlo, Herr Steiner. Ale upřímně, teď už je to jedno. Viděl jste ty sochy. Vypadají jako oni. Myslím, že to kdysi musel být velký národ a že tohle byla jejich země. Ovládají oheň, alespoň ti, které jsem viděl. Možná jsou to jen jejich šamani nebo kněží. Zbraně umějí kovat jako nikdo. Ano. Umějí se změnit v ptáky. Sám jsem to viděl, Herr Steiner, rozumíte? Viděl jsem to.“ Laroche zaskřípal zuby a chvíli popadal dech. Nohama mu cukala křeč. „Trochu to bolí, vážený Herr Steiner, musíte prominout. Přivolávají duchy. Čerpají sílu ze svatyň. Svatyně a hrobky jsou po celé džungli. Oni přivolávají sílu. Probouzejí. Velké bubny, jsou slyšet desítky kilometrů, zvuk se nese, od svatyně ke svatyni. My narušujeme. Nacházíme místa. Odřezáváme sochy. Otvíráme hroby. Bereme talismany. Moc se vytrácí.“
„Přesto mě nechali proniknout tak hluboko. Hned po příjezdu mě málem zabili dva. Kdyby jich na mě zaútočilo čtrnáct najednou, neměl bych šanci. Na co čekají?“
„Nemylte se, Herr Steiner. Vědí o vás dobře. Sledují každý krok. Jenže se bojí, myslím, nemají jistotu. Vy víte, kde svatyně hledat, nemám pravdu? Znáte klíč. Blížíte se k srdci. Vědí to. Kdybyste se obrátil zpět, nebudou čekat, nenechají vás odejít. Mohl byste je zničit, zveřejnit výsledky, přišly by expedice... Ustupují k srdci, kde je moc největší. Máte talismany a sošky, dívka to ví, popisovala je. Prý jste několik zabil. Všechny vidí, vás ne. Vás jenom dívka, Dara. Mluvili s ní khmersky, víte. Některá slova v zaklínadlech připomínají sanskrt, neumím dobře, ale poznám slova, Herr Steiner. To je ale jazyk nápisů a zaklínadel, normálně mluví jinak. K čertu. Ona je Khmerka. Viděl jsem ji zblízka, když byla v transu. Srdce jí bušilo, možná dvě stě za minutu. Křičela, křičela... Ztratil jste se v jejích očích, má kus vaší duše, to jí recitovali. Nevím, co... Má nad vámi nějakou moc, asi. Dejte si pozor. Je nebezpečná. Zabijte ji jako první. Stahují se k srdci. Celé měsíce tam soustřeďují síly ze svatyň a ustupují. Všem, kdo narušují klid svatyň, přísahali smrt. A hůř, mnohem hůř. Smrti už se nebojím. Je tu něco horšího. Nic nevíte, Herr Steiner. Neviděl jste to. Já ano. Pijí krev. Štípou kosti a jedí morek. Umějí pozřít duši. Vrátí se. Vrátí se pro mě. K čertu. Herr Steiner? Zabijte mě. Třeba mě tak nedostanou. Pak mě spalte. Na popel. Vědí, kde jste, je to jedno, dívka jim to řekne. Pomažou ji mastí a řekne to. Telegrafujte do Evropy, do Francie, rozumíte, ať Anne spálí všechny fotografie, na kterých jsem, okamžitě. Zbývá mi málo času. Zabijte mě, slyšíte? Teď hned, Herr Steiner. Nesmí mě dostat.“
Do nočního ticha zaznívalo dunění bubnů. Budilo duchy mrtvých, povolávalo síly džungle, soustřeďovalo svazky energií tryskající z prastarých kamenných srdcí moci, tepajících v pomalém rytmu pod příkrovem zeleně.
Toho dne bubny neumlkly ani s úsvitem. Rytmus se zrychlil. Duněly hlasitě; téměř se zdálo, že rozechvívají vzduch. Steinerovi se začínala ze sílícího jednotvárného zvuku motat hlava. Vytáhl lékárničku a nacpal si do uší vatu; hned mu bylo lépe. Nosiči vatu odmítli a vystrašeně se rozhlíželi kolem sebe jako štvaná zvěř. Steiner jim důrazně připomněl čtyři uťaté hlavy. Věděl, že je blízko. Ke svatyni, o které mluvil Laroche, zbývalo podle jeho výpočtů jen pět mil.
Na boj se dobře připravil. Přes košili si oblékl pevnou koženou vestu. Očkem slonovinové destičky raději protáhl ještě provázek, aby o ni v boji nepřišel, kdyby se řetízek přetrhl. Znovu si nasadil hadí náhrdelník. Kolem krku si zapnul dva široké zlaté nákrčníky. Sítu a Kršnu si tentokrát připevnil na předloktí tak, aby mu nepřekáželi. Nezapomněl ani na zoxidované měděné přívěsky, které našel v posledních dvou svatyních a navlékl si je na kožené řemínky. Zpodobňovaly tygry, kočky a sluneční kotouč s čtrnácti paprsky. Kolem boků si zapnul široký pás z tygří kůže, který byl sice starý nanejvýš rok a magický na něm zaručeně nebyl ani jediný chlup, ale zato ho dostal lacino. Měl v úmyslu ho jako výraz nejhlubšího pohrdání darovat redakci Bulletin de l’École française d’Extrême-Orient. Zkontroloval revolvery, urovnal nože u pasu, nasadil si rukavice, kolem zápěstí si utáhl kožené chrániče, protáhl si šlachy a vyzkoušel si pár výpadů mačetami. Zbylým pěti nosičům nakázal plést se s noži a improvizovanými kyji do boje tak, jak jim jen odvaha dovolí, a pokud se dostane do nesnází, tak i víc. Rozhodl se jednu dvě sochy jako obvykle načerno prodat soukromým sběratelům, pokud z toho vyvázne, což mu umožnilo naslibovat nosičům hory doly. Reakce byla nicméně nevalná: očividně nevěřili, že by mohli přežít, ať už budou utíkat nebo bojovat. Rozdělil mezi ně část nábojů; už dávno je naučil chytat revolver, rychle nabíjet a házet mu ho zpátky. Nejšikovnější v tom byl mladý Čantu s téměř dívčími rysy. Výuku střelby dobrodruh radši předem vzdal; když už má umřít, tak ať to aspoň není omylem.
Když začalo mezi stromy prosvítat rudé světlo vycházejícího slunce, byl už Steiner se zbývajícími nosiči na cestě.
Svatyni objevili kolem poledne. Šlo o nepříliš nápadnou terasovitou stavbu v nehluboké proláklině. Ze všech stran se na ni tlačila zeleň. Dunění bubnů bylo nesnesitelné. Trhalo myšlenky i vůli na cáry. Do dunění se mísily extatické výkřiky dívčího hlasu.
Steiner se nacházel zhruba na úrovni plošiny na vrcholu svatyně. Vyhlédl zpoza keřů. Na plošině ležely dva obrovské bubny a do nich z boku bušili dlouhými paličkami dva muži. Po plošině se pohybovali ještě další dva. Byli ozbrojení: každý měl u pasu několik nožů a mačetu podobnou těm, které dobrodruh sebral útočníkům v Bat Dambangu. U oltáře se svíjela Dara a cosi vykřikovala. Bubny duněly, až se třásla země.
Steiner vytáhl revolver, vleže si opřel ruku a zamířil na Daru. Chvíli vážil Larochovu radu. Nakonec hlaveň odklonil a dvakrát vystřelil na jednoho z mužů, kteří rozechvívali bubny. Kameny zkropila krev a muž se sesul na zem. Druhého bubeníka dobrodruh nedostal: včas seskočil na nižší terasu a ukryl se za zídkou. Zbylí dva už stačili odtáhnout Daru za oltář, kryjíce ji vlastními těly.
Steiner si vytáhl vatu z uší; doufal, že je s bubnováním konec. Spěšně doplnil zásobník.
Před smrtí ho zachránil jen Čantuův varovný výkřik. Na místě, kde ještě před zlomkem vteřiny ležel, se zasekla hluboko do pralesní půdy mačeta podobná těm jeho, ale s o něco delším ostřím popsaným drobnými znaky. Než stačil otřesený dobrodruh zamířit, útočník zmizel v podrostu a jen kývající se větve ukazovaly, kudy utekl. Steinera ani nenapadlo střílet nazdařbůh.
Sotva se postavil, ozval se za ním výkřik. Jeden z nosičů, Rithy, si svíral pahýl ruky. Čepel se zaleskla znovu a rozsekla mu lebku. Než se ostatní nosiči vůbec stačili vzpamatovat, Steiner s nepatrným odstupem vypálil z obou revolverů. Mohutný muž se svalil do keřů. Pokusil se vstát, ale do zad se mu zabořil Keův nůž.
Steiner už měl v tu chvíli jiné starosti. V témže okamžiku, kdy vypálil, za sebou ucítil pohyb. Bylo jich pět. Už se dostali celkem blízko a vytvořili kolem něj půlkruh. Dobrodruh vystřelil. Jednoho muže chybil, dalšímu prostřelil paži, aniž ho tím zneškodnil. Soustředil se a vypálil znovu, nejdřív z jedné, potom z druhé zbraně. Tentokrát mířil lépe. Jednoho z útočníků zasáhl do hrudi, dalšího do čela; ten byl na místě mrtvý. Muž zasažený do hrudi se rozběhl ke Steinerovi. Ještě dva další zrychlili. Poslední naopak zůstal pozadu, rozevřel pravou dlaň a rozfoukal žhavé uhlíky, které v ní držel. Steinerovi začalo hučet v uších. Cítil, jak celé okolí tepe energií, která se jako neviditelný větrný vír šířila od svatyně. Tlukot srdcí džungle ohlušoval ještě víc než před chvílí dunění bubnů. Z kořenů, z kamenů, z hrobek stoupala tma. Přestože bylo poledne, na nebi se objevily hvězdy. Revolver, který Steiner držel v pravé ruce, začínal nesnesitelně pálit. Steiner zbraň upustil. Spatřil, jak se na zemi rozžhavuje doruda a mění se v chuchvalec roztaveného kovu. Druhý revolver byl zatím v pořádku.
Steiner znovu zaslechl Dařin hlas; zdálo se mu, že zaznívá zblízka, jako by mu dívka křičela do ucha. Ruce se mu třásly. Postřeleného muže viděl jako v mlze. Uskočil na poslední chvíli. Čepel ho zasáhla do předloktí. Želvovinová soška Síty se rozlétla na kusy. Muže naštěstí oslabila výrazná ztráta krve, jinak by se mu, soška nesoška, podařilo Steinerovi ruku znehybnit, ne-li zmrzačit. Takhle mu jen pořezal kůži. Další kulka muži rozdrtila čelo a pronikla do mozku. Udělal dva klopýtavé kroky a zhroutil se tváří k zemi.
Dobíhali další dva. Steiner se rychlým ústupem o dobrých pět yardů dostal na okamžik z jejich dosahu. Rychle za sebou třeskly dva výstřely. Jednomu muži dobrodruh prostřelil krk, druhého kulka trefila pod klíční kost. Postupovali dál.
„Čantu! Nabij!“ křikl dobrodruh. Bez ohlédnutí hodil revolver směrem k nosičům a tasil mačety. Na nic nečekal a zaútočil. Jeho mačety se mihly vzduchem. Hluboká rána v rameni znehybnila jednomu z protivníků pravou ruku, ale on si jen přechytl mačetu do levé. Vzápětí spolu zasypali Steinera sérií drtivých výpadů, před kterými musel ustupovat a ubránil se jen díky tomu, že byli oba zranění.
Temnota houstla. Muž, který zůstal pozadu, rozhodil část žhavých uhlíků po zemi; svítily ze tmy jako rudé drahokamy. V tom okamžiku se podrost kolem bojujících proměnil v ohnivé peklo. Keře vzplály jako věchet slámy. Plameny vyšlehly do výše a olízly kmeny staletých stromů. Oheň temně hučel. Dívčí hlas Steinera volal, jako volá plamen svíčky můru, volal, ať odhodí zbraně a přijme smrt. Steiner vzdoroval, hledal v sobě sílu, splétal nitky vůle. Bylo to mnohem těžší, než by považoval za možné. Poprvé zalitoval, že na Daru nedokázal vystřelit.
Jeho protivníkům oheň vůbec nevadil. Oblečení na nich doutnalo, ale nejevili žádné známky bolesti. Steiner proskočil plameny a s ožehlými vlasy, řasami a obočím se dostal z ohnivé výhně. Vzápětí z ní vyskočili dva muži. Jejich šaty hořely, takže připomínali ohnivé přízraky.
Steiner jim znovu musel závidět jejich sílu a pohyblivost. Jejich mačety svištěly vzduchem a svíraly ho do smrtících kleští z oživlé oceli ostré jako břitva. Krvácel z několika ran. Přestával stačit s dechem. Rychlým odsunem se dostal z dosahu jednoho z útočníků, předstíral výpad levou rukou a plnou silou zasekl mačetu do mužova stehna. Čepel zaskřípěla na kosti a protivník bez hlesu padl na zem. Steiner ale špatně odhadl rychlost druhého, který doslova přelétl vzduchem k dobrodruhovu odkrytému boku. Steinerovi blesklo hlavou, že je s ním konec. Škoda. Zatracená škoda.
Vtom zblízka třeskl výstřel a vzápětí další a ještě jeden. První a třetí zasáhly cíl. Muž se protočil jako káča a zhroutil se k zemi. Steiner okamžitě zareagoval a probodl mu srdce mačetou. Dorazil i muže s rozseknutou nohou. Teprve pak se obrátil. Čantu si rozzářenýma, téměř dívčíma očima prohlížel mrtvoly. V ruce držel revolver.
Od muže, který zůstal pozadu a zaklínal, Steinera a Čantua dělila široká stěna plamenů. Nepřítelova zaklínadla usměrňovala neviditelná vlákna moci tryskající ze svatyně. Kruh ohně se kolem nich uzavřel. Kamenná srdce džungle tepala, ohlušovala, zabíjela. Tma ryčela jako raněný slon. Kmeny stromů doutnaly. Steiner se rozhlédl. Ohnivá stěna byla na všech stranách příliš silná; pochyboval, že by proběhli. Zabodl jednu z mačet do země, sebral Čantuovi revolver a vyprázdnil zásobník do protivníkovy hlavy a hrudi. Pro toho to však znamenalo sotva víc než komáří bodnutí.
Oheň se nebezpečně přibližoval. Plameny na ně začínaly dorážet ze všech stran. Kouř dusil a vháněl slzy do očí. Steiner vytáhl z pouzdra jeden z nožů s kostěnou rukojetí, které ukořistil v Bat Dambangu, a hodil. Kvalitní čepel se muži zakousla do břicha. Zbylé uhlíky mu z ruky neškodně vypadly na zem. Plameny se zavlnily a oheň trochu pohasl.
Steiner se chopil příležitosti. Vytrhl mačetu ze země, chytil dusícího se a omdlévajícího Čantua pod rameny, zavřel oči a proběhl s ním stěnou plamene tam, kde byla nejužší. Spěšně udusil plamínky, které mu vyšlehly z nohavic. Pot z něj jen lil. Čantua, který byl takřka v bezvědomí, odvedl na tři nebo čtyři yardy od plamenů a položil ho na zem. Třebaže mladík nevypadal bojeschopně, Steiner mu vtiskl do ruky jeden ze svých nožů, aby nezůstal beze zbraně. Křikl na nosiče, aby Čantuovi pomohli dál od ohně.
Nespouštěl oči z posledního nepřítele. Muž se zrovna přestal věnovat zaklínání, sevřel rukojeť Steinerova nože a vytáhl si jej z těla. Z rány vyprýštil tenký pramínek krve, ale krvácení se za okamžik zastavilo.
Steiner se rozhodl v rychlosti doplnit zásobník, ale po předchozím neúspěchu už po muži ani nezkoušel střílet. Rozběhl se k němu kolem ohnivého kruhu.
Jakmile je dělilo posledních pár kroků, muž se změnil v bleskurychlou barevnou šmouhu. Dobrodruh se ale nenechal překvapit. Drtivou ránu se mu podařilo odrazit. Levá ruka mu na okamžik zmrtvěla. Riskantně zaútočil a rozsekl protivníkovi bok. Další ranou mu roztříštil lebku. Rozhlédl se. Žádný další nepřítel nebyl v dohledu.
Ze slunce zbyla jen mlhavá vzpomínka, které už vědomí ani nechtělo věřit. Jediným zdrojem světla byly hvězdy a dohasínající oheň. Steiner znovu zaslechl dívčí hlas. K srdci se mu šířil chlad. Rozběhl se lesem ke svatyni. Temnota tížila jako roztavené olovo a brzdila každý jeho pohyb. Hvězdy byly blízko zemi; svítily jako hladové tygří oči.
Na kamenné vyvýšenině byli čtyři. Už se nekryli. Před oltářem stál muž s ostře řezanými rysy a mírně prošedivělými vlasy. Steiner ho poznal; na hranici snu a bdění spatřil jeho tvář v namodralém pološeru stanu nějakých sto třicet mil odsud. Popáleniny na krku se ještě pořád docela nezahojily. Mužova zbraň se namodrale leskla ve světle hvězd. Steiner mimoděk přikývl: šlo o čepel, která ho málem zabila na samém začátku boje. Dara se svíjela s pěnou u úst vedle oltáře. Jejíma očima vyhlíželi do světa mrtví.
Dobrodruh bez váhání vypálil z revolveru, dvakrát na vůdce, jednou na muže po jeho pravici, ale náboje jako by zabloudily v labyrintu temnoty; pomalým obloukem vylétly na plošinu a neškodně dopadly na kameny. Steinera to nepřekvapilo. Znovu tedy dojde na zbraně kalené tou samou magií, která teď z jeho revolveru udělala neškodnou hračku. Zastrčil revolver do pouzdra, tasil druhou mačetu a znovu se rozběhl. Schody bral po třech. Jeho protivníci se ani nepohnuli.
Skrze Daru proudila neředěná moc starších chrámů. Proudila skrze ni moc džungle. Rytmus jejích výkřiků se zrychloval. Dívka ze sebe ochraptělým hlasem vyrážela už jen jediné khmerské slovo, znovu a znovu. N’gorp. Zemři.
Jakmile Christian Steiner stanul na vrcholu schodiště, srazila ho moc Dařiných výkřiků k zemi jako kovářský perlík. Nestačil ani zpomalit pád rukama. Obličej mu zalila krev. Mačety zařinčely na kamenech.
Velekněz vykročil. Jeden z jeho druhů ho následoval. Nespěchali. Další dva přistoupili k bubnům. Hluboké dunění opět rozvlnilo vzduch. Steiner pochopil, že teď, když mají tu možnost, ho nechtějí jen zabít; chtějí ho zabít správně, snad aby jeho krví očistili starší chrámy od každé vzpomínky na jeho přítomnost a obnovili oběh moci v kamenných žilách džungle, který on narušil. S vypětím všech sil se vzpřímil na kolenou a třesoucí se pravicí zvedl ze země mačetu. Pokusil se vstát, ale tělo ho neposlechlo. Dařin hlas mu rval útroby na kusy.
Potkal smrt mockrát. Vždycky nosila jinou tvář. Tentokrát to byla snědá tvář dívenky z vlaku, jejíž jméno znamenalo khmersky „hvězda“ a která teď očima s rozpitými zorničkami hleděla v transu kamsi nad něj. Potkal smrt mockrát. Byl připravený ji přijmout. Ale až nakonec.
Než stačili nepřátelé zareagovat, Steiner se rozmáchl a hodil. Sám nevěděl, kde vzal sílu. Snad mu pomohly talismany, snad se prostě držel života i ve chvíli, kdy už žádná naděje nezbývá, a dokázal sáhnout až na samotné dno vůle. Rotující mačeta prolétla vzduchem a probodla Daře hruď. Kameny zkropila krev. Dívka znehybněla jako odhozená panenka.
Neviditelná pouta, která dobrodruha svazovala, najednou spadla. Uchopil druhou mačetu, vstal, levou rukou tasil nůž a zaútočil. Čepele mačet se setkaly s jasným zařinčením a zajiskřily. Proti Steinerovi stáli jen dva protivníci. Další dva sice přestali bubnovat, ale jen mlčky hleděli směrem k Dařinu tělu; dobrodruh hádal, že se snaží ovládnout sílu, která do té chvíle proudila skrze Daru.
Bojoval jako nikdy. Nevnímal bolest ani únavu; jediné, co ho v tu chvíli zajímalo, byla smrtící píseň svištících čepelí. O kolik v rychlosti a síle převyšovali všichni kněží starých svatyň, se kterými se Steiner střetl, obyčejné lidi, o tolik je samotné předčil jejich vůdce. Dobrodruh ve vteřině krvácel z několika ran. Žádná ale zatím nebyla tak vážná, aby ho zastavila. Uhnul čepeli veleknězova druha, takřka nesledovatelným pohybem vůdci zabodl do břicha nůž, mačetou odrazil jeho výpad a nožem mu zaútočil na krk. Z proťaté tepny vystříkla krev. Muž se chvíli potácel na místě, až konečně padl k zemi s mačetou pod tělem.
Jakmile Steiner veleknězi zasadil smrtící ránu, obrátil se, aby stanul druhému protivníkovi tváří v tvář; napůl čekal, že se mu mačeta zakousne do zad, než stačí pohyb dokončit. Nikdo však nebyl v dohledu. Tři bílí ptáci se vznesli do výše a zmizeli za stromy. Temnota se trhala. Hvězdy bledly. Znovu zasvitlo slunce.
Dobrodruh nevěděl, že necelých osm mil na sever od svatyně leží staré město, napůl pohlcené džunglí, kde dosud jako stíny své někdejší slávy živoří zbytky dávného národa, vysocí muži, krásné ženy s černýma očima a děti, které se nikdy nesmějí. Nevěděl ani, že Dara, naplněná mocí starších chrámů, ještě není docela mrtvá, a kdyby se k ní sklonil, mohla by ho před smrtí proklít nebo mu odpustit. Ale na Larochova slova nezapomněl. Odevzdá Dařino tělo plamenům. Její duši nedostanou.
Sedl si na zem, opřel se zády o sochu polonahé tanečnice a díval se, jak mu z ran crčí krev a kreslí po kamenech jakési nesrozumitelné znaky. Nosičům chvíli trvalo, než se odhodlali přiblížit ke svatyni a zranění mu ošetřit. Pořád nějak nemohli uvěřit, že je naživu.
Čekala je dlouhá cesta zpět, ale Steiner se jí nebál. Pokud zbylí kněží kamenných svatyň znovu zaútočí, znovu se jim postaví. Smrt mu vždy šla v patách. Uměl ji rozdávat, uměl ji i přijmout. Ale to až nakonec.
Přivřenýma očima pozoroval tančící sochy. Uvažoval, zda mladý Čantu s téměř dívčími rysy a téměř dívčí výdrží utáhne na smyku víc než sto liber. Usmíval se.
Publikování této verze: 6. 4. 2012 13:53
Sepsání: 17.-30. 11. 2005
Poslední celková revize: 25. 3. 2006
První vydání na internetu: 9. 2. 2007
Počet normostran (v přepočtu): 24
Počet slov: 6992
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/steiner.htm