A. Brenonová, Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, 183 s.
David Zbíral
Katarství, středověké asketické hnutí, jehož síla dosáhla vrcholu ve 12. a 13. století, dosud nakladatelé zpřístupňovali českému publiku jen málo. Až nedlouho před recenzovanou knihou vyšla přehledová práce Malcolma Lamberta Středověká hereze (Praha: Argo 2000), která věnuje katarům poměrně hodně prostoru. Čtenář také možná zná anglicky vydanou, široce koncipovanou syntézu z pera významného českého badatele Milana Loose Dualist Heresy in the Middle Ages (Praha: Academia 1974) analyzující bogomilství, katarství a okrajově i paulikiánství. Jinak je katarství zmiňováno (a často nemálo zkreslováno) porůznu v přehledech církevních dějin, dějin inkvizice, popřípadě v pracích věnovaných středověké herezi v Čechách, husitství apod. O něco známější než katarství možná je v našem slovanském prostoru bogomilství, jež se zrodilo v 10. stol. na území Bulharska a jež snad mělo jistý vliv na italské katary.
První česky vydanou monografií o katarství s historicko-religionistickými aspiracemi je právě recenzovaná kniha. To ji staví do zvláštní pozice: bezpochyby se stane pro českého čtenáře jedním z nejzákladnějších pramenů informací o katarství, ale toto privilegované postavení na ni zároveň klade poměrně vysoké nároky, které kniha nenaplňuje beze zbytku.
Živé a citlivě napsané dílo Anne Brenonové není a nechce být vyčerpávající; snaží se spíše „o podání jednoduchého a srozumitelného obrazu“ (s. 10). Snaha oslovit i neodborníka je jasně patrná. Autorka nicméně nabízí ucelený obraz základních katarských věr a obřadů, dotýká se sociálních otázek (např. zařadila kapitolu o významu žen v katarských církvích), jeden oddíl věnuje katarství na jihu dnešní Francie, kde se hnutí mohlo poměrně dlouhou dobu svobodně rozvíjet, a neopomíjí samozřejmě ani otázku pronásledování a potlačení katarství.
Formálně je dílo koncipováno jako sled 25 otázek, které tvoří názvy kapitol. Výklad dokresluje několik ukázek z katarských textů, z výpovědí před inkvizičními tribunály a z dobových polemik. V bibliografii na s. 175-179 autorka upřednostnila kvalitu (či důležitost pro další vývoj bádání) před kvantitou. Přinejmenším česká verze bibliografie a poznámkového aparátu obsahuje četné chyby (mnohé má zjevně na svědomí české vydání; např. „Pilara Jimenezové-Sanchezové“ místo „Pilar Jiménezové Sanchezové“ s. 168).
Je třeba ocenit, že dílo poopravuje mnohé omyly dřívějšího bádání, mezi než patří např. vyvozování katarství z manicheismu, spekulace o Montséguru jako o slunečním chrámu katarů (které podporoval např. F. Niel) či interpretace endury, absolutního půstu, jako temné sebevražedné praktiky. Autorka střízlivě shrnuje mnohé složité diskuse a neváhá je glosovat nápaditě a novátorsky. Některé závěry zůstávají otevřeny dalšímu kritickému promýšlení.
A. Brenonová se dokázala zcela oprostit od nepřiměřeného badatelského zaujetí gnosticko-spekulativními rysy katarství; klade důraz spíše na katarský ideál apoštolského života. Vykládá katarství jako sice specifický, ale zcela křesťanský náboženský systém (s. 11).
Brenonová zpochybňuje důležitost doktrinálních rozdílů v rámci katarství, zdůrazňuje jeho nedogmatickou povahu (s. 21, 39), míní, že ony tři dochované katechetické a obřadní texty zachycují povahu katarského učení lépe než traktáty (s. 42), a má za to, že to byla především praxe duchovního křtu, consolamenta, která hnutí dodávala jeho identitu, povznesenou nad „tisíc nuancí jejich doktrín“ (s. 71).
Není divu, že autorku tento přístup vede k jistému podhodnocení katarských mýtů o stvoření světa a pádu andělů; např. původně bogomilský apokryf Interrogatio Iohannis v kapitole věnované katarským spisům ani nezmiňuje, třebaže jej kataři užívali a třebaže se různé verze příběhu o pádu tak, jak jej líčí Interrogatio Iohannis, objevují v inkvizičních registrech; přitom autorka jinde v textu se spisem pracuje (ač na něj nikde neklade obzvláštní důraz) a míní, že bogomilství je totéž náboženství jako katarství (s. 47; platnost tohoto tvrzení je dnes již méně zaručená: spíš by se možná dalo hovořit o tom, že se někteří kataři dostali s bogomilstvím do kontaktu a pokládali bogomilské církve za zdroj své apoštolské sukcese).
Některé problémy autorka pomíjí; málo propracovala (zcela vědomě a ve shodě se svým přístupem) například otázku, zda bogomilství a katarství vstřebalo dědictví nějakých starších hnutí (např. podle M. Loose paulikiánství a zprostředkovaně i pozůstatky markionismu); tohoto tématu se jen letmo dotýká (srv. s. 78).
Pár chyb faktických či metodologických se vloudilo do některých pasáží, které se přímo katarství netýkají; např. některé roviny dnešních snah o navázání na katarské dědictví A. Brenonová nazývá „podivným ezoterickým blouzněním s příchutí sekty“ a „nejhoršími pokusy o ideologickou obnovu“ (s. 5), což je v religionistice nepřijatelné, jakkoli má autorka úplnou pravdu v tom, že představy těchto navazovatelů mají povahu zcela odlišnou od historického katarství, které vzniklo a zaniklo ve středověku. Z ne zcela jasné formulace se dále zdá, že autorka označuje 1. epištolu Timoteovi za první list apoštola Pavla (s. 100), pokud není na vině překladatelka; 1 Tm není ani list Pavlův, natožpak první. Značně sporné je též tvrzení, že „evangelista Jan [...] kladl proti sobě laskavého Boha z evangelií a rozhněvaného Boha ze Starého zákona“ (s. 59). Takto by se dalo pokračovat dále. To jsou ovšem drobnosti, které stojí mimo základní osu práce.
Vnucují se vážné výhrady k překladu. Jazykové neobratnosti – příliš četné, než aby se daly považovat za pouhá přehlédnutí – zde lze ponechat stranou. Čtenáře ale například překvapí, že biblické citace nepocházejí z jednoho překladu, aniž by byl tento postup nějak vysvětlen. Rovněž se může pozastavit nad necitlivým zacházením s klasickými výrazy a jmény (kupř. chybné skloňování řeckého jména Nikétas). Překládání bibliografických údajů v několika poznámkách pod čarou bez současného uvedení originálního názvu (viz např. s. 167, pozn. 2) je nesmyslné a zbytečně komplikuje práci. Překladatelka zjevně nemá zkušenosti s překládáním odborné literatury. Uváděné překlady bibliografických údajů jsou ostatně často chybné („Náboženství světských lidí“ místo „Náboženství laiků“ s. 167, „consolamentu“ místo „consolamenta“ s. 170, „sbírka Heresis“ místo „ediční řada Heresis“ s. 170, „Inkviziční seznam“ místo „Inkviziční registr“ s. 171, „Žena v historii a středozemní společnosti“ místo „Žena v jihofrancouzských dějinách a společnosti“ s. 171 atd.).
Též nejednotnost překladu není dobrou vizitkou; název Interrogatio Iohannis je překládán tu Janova zkouška (s. 52; místo „středověký podvržený spis Nového zákona“ čtěme „středověký novozákonní apokryf“), tu Janova otázka (s. 169, pozn. 24), přičemž obsahu spisu neodpovídá ani jedna varianta (což už ale nelze v úplnosti vytýkat překladatelce, protože např. přehled pramenů ke katarství a bogomilství v té době dosud nebyl publikován); podobně se stále jeden a tentýž Jindřich Mnich skrývá jak za Mnichem Henrim (s. 32), tak za Mnichem Jindřichem (s. 47). To snad nejsou chyby zvlášť závažné, ale každopádně zbytečné, podobně jako překlepy v poznámkách.
Na českém vydání je bohužel poznat, že mu chybí celková odborná redakce (odborný poradce se zřejmě omezil jen na určité aspekty práce nebo na zodpovězení konkrétních otázek, které mu byly položeny). Proto se do českého textu vloudilo i několik chyb, kterým by bývalo dobré se vyhnout; v první řadě zmiňme Niquintovu listinu, která se v českém vydání proměnila (a z toho opět nelze vzhledem k mnohoznačnosti francouzské předložky de vinit překladatelku) v „chartu z Niquinty“. Niquinta je ve skutečnosti latinizovaná podoba Nikétova jména. Též není důvod přizpůsobovat řecký název fundagiagitai či fundaitai, užívaný některými dobovými autory pro bogomily, francouzskému fonetickému repertoáru a přepisovat jej fundažiažisté nebo fundažisté (s. 44).
Nakladateli ale rozhodně patří za vydání knížky dík. Lze ji doporučit každému, kdo se zajímá o katarství či okcitánskou kulturu nebo kdo chce poznat jeden z kamínků mozaiky středověkého křesťanství, jejíž pestrost a různorodost bývá ještě stále často opomíjena. Český překlad knihy Anne Brenonové je neodborný a jazykově nekorektní, nicméně jde v současné době o jedinou česky vydanou přehledovou práci o katarství, která v popularizované podobě zdařile zachycuje novější stav bádání. Lze jen doufat, že se časem objeví další kvalitní knihy o katarství v poněkud lepším překladu; především francouzský trh překypuje tituly, které více než stojí za vydání a které by si jistě našly čtenáře i v zemi, kde se katarství nikdy neobjevilo.
Ediční poznámka
Tato recenze je přepracovanou verzí příspěvku David Zbíral, „A. Brenonová, Kataři. Život a smrt jedné křesťanské církve“, Religio. Revue pro religionistiku 9/2, 2001, s. 229-231.
Publikování této verze: 12. 7. 2009 11:29
Sepsání: srpen 2001
Poslední celková revize: 6. 7. 2009
Počet normostran (v přepočtu): 5
Počet slov: 1315