David Zbíral
Dhela je oficiální název, který používají učenci pro svět, mezi lidmi je však rozšířen spíše zvyk nazývat věci pravými jmény a co nejjednodušeji. V tomto duchu se pro Dhelu vžilo právě označení „svět“. Jedním ze čtyř kontinentů Dhely je Watil. Ostatními světadíly se zde nebudu zabývat, neboť jsou od Watilu odříznuté a kvůli zrádným mořím a značné vzdálenosti s nimi prakticky neexistuje spojení. Danil, prostor zobrazený na mapě číslo 1, je poloostrov Watilu, vybíhající z jihozápadního pobřeží tohoto kontinentu.
Dhela má tvar obrovské koule, narozdíl od Země je však nezploštělá. Když už srovnávám, Dhela je menší než naše rodná planeta, její obvod činí asi 32 000 mil a vzdálenost povrchu od středu něco málo přes 5 000 mil. Mezi prostým lidem převládá názor, že svět tvoří jakýsi hodně zploštělý disk a dokonce i někteří učenci jsou tohoto mínění (argumentují propastnými rozdíly teplot mezi tropickými a polárními oblastmi).
Watil leží na jižní polokouli, ale pojmy jaro, léto, podzim a zima mají stejný význam, jak jsme zvyklí my Evropané (v létě je teplo, v zimě zima...). Kalendář byl totiž vynalezen na jižní polokouli.
Na jih od dolního okraje mapy Danilu se nacházejí tajga a ještě jižněji tundra a polární pustiny, kde žijí jen Ledoví lovci, lidé podobní našim Inuitům. Jižní pól je vzdálen od okraje mapy asi 1500 mil. Protože Ledové hory jsou překážkou jen velice těžko zdolatelnou a moře na jihu proslulo svými celé týdny trvajícími bouřemi, je jih Watilu prakticky neprozkoumaný.
Mapu a několik jeskyní si lze stáhnout z http://www.david-zbiral.cz/drd.htm.
Měřítko mapy Danilu je 1:2 000 000 (1 cm = 20 mil).
Gravitační síla je (pro jednoduchost) stejně velká jako na Zemi, protože Dhela je sice menší, ale její horniny mají obecně vyšší hustotu. Slunce je trochu větší a znatelně oranžovější než tady u nás. Kolem Dhely obíhá měsíc s lunárním cyklem 20 dní. Jeho nejčastějším označením je Pheler, což znamená elfí řečí Poutník. Tento měsíc má jednoho maličkého společníka, který pro změnu obíhá zase kolem něj. Tomu se říká Her, ale obvyklejší je lidový název Pheleren, tedy Poutníček. Den trvá přesně dvacet dva hodin (poledne je v 11 hod). Oběh (dhelský název pro rok) trvá dvě stě čtyřicet dní. Neexistuje nějaké členění na týdny a názvy dnů. Oběh je ale rozdělen na dvanáct lunárních měsíců po dvaceti dnech. Pro vyjádření kratšího časového úseku se používá slovo „půlměsíc“ (10 dní), řidčeji i „čtvrtměsíc“ (5 dní). Nový oběh u všech mně známých národů počítajících čas nastává se zimním slunovratem.
Osa Dhely je nakloněná a vykonává stejné pohyby jako osa Země, takže i na Dhele v mírném pásu dochází ke střídání ročních období. (Bohové jsou líní vymýšlet něco originálního, nebo, chceš-li, způsobil to tvůrce této jeskyně proto, že si není dost dobře schopen představit planetu s naprosto jinými přírodními podmínkami.)
vyřazeny
Zaměřím se již pouze na Danil, neboť na něm se dobrodružství odehrává a je víceméně izolovaný od zbytku světa. Lze zde najít všechny známé rasy. Ranin je královstvím lidí, největší podíl má lidská rasa i v Říši čarodějů. Obě tyto země se vyznačují značným počtem přistěhovalců, ale ti jsou vcelku dobře snášeni. V bohatých městských státečcích na Elnianské poušti žijí téměř výlučně lidé, totéž platí pro městský stát Heropolis.
Pradávným domovem trpaslíků jsou Dlouhé hory s četnými podzemními městy, ale někteří se usadili i jako rolníci v méně obydlených částech Raninu. Další hory, kde sídlí trpaslíci, jsou hory Klamné. Rody z Dlouhých a Klamných hor proti sobě sice už dlouho nevedly otevřenou válku, ale jejich vřelé vzájemné vztahy a naveskrze přátelská komunikace je všeobecně známa.
V horách žijí i skřeti, kteří se však kvůli válkám s trpaslíky a vůbec všeobecné diskriminaci a nenávisti k jejich rase stali na Danilu téměř vyhubeným druhem. Nedělají skoro žádné problémy a jejich nájezdy do Raninu nebo Říše jsou spíše výjimkou a bývají pořádány pouze nepříliš početnými tlupami. Někdy se vydají do nějaké menší řeže proti trpaslíkům, ale rychle se stáhnou zpět do svých děr a jeskyní.
Elfové sídlí v Přímoří, konkrétně v Lese Věží na jih od vévodství Krid. Stýkají se s lidmi mnohem méně než trpaslíci a jsou spíše ostražití. Přesto se někdy dají potkat na cestách nebo v družinách dobrodruhů. Někteří také žijí v lesích podhůří Vysočiny a celkem dobře vycházejí s tamějšími barbary. Domovem jejich nechvalně proslulých bratranců – temných elfů – je Šerý hvozd.
Když už jsem zmínil barbary, existuje také více míst, kde sídlí. Velmi mnoho jich žije na Vysočině v kmenových svazech, jimž vládnou náčelníci, většinou zkušení válečníci. Další oblastí barbarů jsou Ledové hory. Barbaři z Ledových hor jsou velice nepřátelští k ostatním rasám a často vstupují do nájezdních skupin zlých kouzelníků a jiných podvratných živlů. Jsou krutí a nelítostní, stejně jako jejich vysokohorská ledová země. Živí se lovem. Kmen bývá veden náčelníkem, ale kromě období válečného stavu má skutečnou moc šaman. Další oblast, kde barbaři žijí, jsou stepi kolem městského státu Heropolis, po kterých kočují se stády svých milovaných koní. Nikdo neumí tak střílet z koně za plného trysku jako oni. Už nějakou dobu se na pláních, respektive v nevelkých lesích, které místy přeruší jednolitost plání, usazují lidé a vycházejí s nomády celkem dobře.
Daleko na jih od Ledových hor žijí Ledoví lovci (tam na neznámém jihu je všechno ledové). Veškerá jejich podobnost s Ledovými barbary ovšem končí u jména. I přes to, že mají různé rituály a zvyky typické pro barbarské kmeny a jsou dost spjatí s přírodou, řadí se spíše k lidem. Jsou nízkého vzrůstu, živí se tím, co jim poskytne moře a pláně, jezdí na saních z velrybích kostic. Jsou mírumilovní a hosté jsou podle nich pod záštitou bohů. Neví skoro nic o vnějším světě a jejich legendy a mýty jsou naprosto odlišné od mýtů všech ostatních národů.
Hobiti nemají svou vlastní zemi, ale velice mnoho jich žije v zemědělských oblastech Raninu. Není na ně pohlíženo nijak skrz prsty a velice dobře se snášejí s prostými lidmi žijícími na venkově.
To stejné se dá říct i o kudůcích, ale někteří sídlí také v horách, v sousedství trpaslíků, a mezi těmito dvěma rasami vládne přátelství a oboustranně prospěšná spolupráce. Někteří sídlí na hranicích Kridského vévodství v podhorských lesích a živí se lovem a sběrem bobulí. I zde vycházejí s lidmi i trpaslíky z Klamných hor dobře.
Krollové jsou nepříliš početnou rasou a drží se obvykle v ústraní. Proto je většina obyvatel Raninu nikdy neviděla. Jejich dávným domovem jsou jižní svahy Dlouhých hor, kde žijí v kmenových svazech. Většinou mají dva náčelníky: válečného a mírového. Válečným bývá nejsilnější kroll kmene, mírovým nejchytřejší kroll kmene.
I zde se budu zabývat jen zeměmi situovanými na Danilu.
Ranin je relativně velké království, ale opravdu osídlené je jen území nejsevernějšího cípu Danilského poloostrova. Ostatní území jsou buď obývána pouze dřevorubci, lesáky, ptáčníky a lovci s rodinami, nebo jsou to víceméně autonomní celky, jejichž šlechtici mají v podstatě pouze povinnost platit daně a v případě válečného konfliktu poskytnout své bojeschopné muže. Samozřejmě podléhají královým příkazům, ale král jim zpravidla nic nepřikazuje.
Na území Raninu žijí převážně lidé, hobiti a kudůci, ale přistěhovalci jsou snášeni víceméně dobře; není výjimkou potkat na ulici ve městě trpaslíka, leckdy i elfa.
Ranin je co do státoprávního uspořádání monarchie, avšak ne zkostnatělá ani absolutistická. Moc drží v rukou král, ale velký vliv a právo veta má také rada vyšších šlechticů, což jsou vesměs zástupci starých raninských rodů (mnohdy starších než rod Enrů, kteří drží již 100 let vládu ve svých rukou). Drtivá většina šlechticů z rady je oblíbena mezi lidem a stejně tak i král. V Raninu jsou velice dobré daňové podmínky (ve srovnání s jinými státy) – daň z produkce, kterou jednotliví šlechtici vybírají na svých územích a odevzdávají králi, činí většinou kolem 10% ročního výnosu panství. Samozřejmě šlechtici také potřebují něco pro sebe a chod panství, takže jsou nuceni ještě nějaká ta procenta přidat, ale ne kdykoliv se jim zlíbí, pouze pokud to skutečně situace vyžaduje. Kontrolu daní a chodu panství provádějí královští úředníci.
Obchod se vzdálenějšími zeměmi Watilu příliš nekvete a je spíše příležitostný, neboť není radno se vydávat přes Zátoku bouří. Ani obchod s Říší čarodějů příliš neprosperuje. Spíše se obchoduje s již zmíněnými autonomními územími, které sice tvoří s Raninem jeden stát, ale často jsou odděleny od centra země sice docela klidnými, ale neobývanými oblastmi. Za zmínku také stojí především výměnný obchod s trpaslíky a kudůky v Dlouhých horách.
Ranin je královstvím velice soběstačným ve všech druzích produktů, snad kromě koření a hedvábí, které jsou značně drahé právě proto, že se musí přepravovat přes Zátoku bouří z dalekých východních zemí. Velký význam má těžba drahých kovů (hlavně stříbra) v Dlouhých horách. Dřevo poskytují podhorské lesy a oblast mezi centrem a hranicemi Říše čarodějů. Moře je bohaté na ryby a půda je na většině území Raninu velice úrodná.
Královským městem je Ran, další metropolí je Dard, město loděnic; pokud se odněkud vůbec pořádají „zaoceánské“ plavby, tak právě z Dardu. Další větší města jsou Harn a Alaka a také hlavní města nejdůležitějších autonomních území: Krid pro Vévodství kridské a Pary pro Hrabství galavské. Jinak se dá mluvit spíše o městysích a nejčastěji o vesnicích. Je velice obvyklé, že panství vůbec nemá město, pouze šlechticův hrad a několik vesnic, obklopených rozlehlými poli.
Vládnoucím rodem jsou v současné době Enrové, na trůně sedí Ulrik I. Je vdovcem. Má jedinou dceru Jasmínu, která nedávno dosáhla tří let věku. Jeho vláda je vládou klidu, míru a prosperity.
Zástavu Raninu představuje stříbrná čtyřcípá hvězda na modrofialovém poli.
Průměrná spokojenost obyvatel je velmi vysoká, pohybuje se okolo 160.
Říše čarodějů sice sousedí s Raninem, ale naprosto se od něj liší. Její státoprávní uspořádání by se dalo nazvat „mágokracií“. Moc je soustředěna do rukou Rady složené z jedenácti mocných kouzelníků (není všeobecně známo, kdo přesně do Rady patří). Zákony Říše jsou jednoduché: ve všem se podřizovat rozhodnutím Rady, respektovat Ranin a nepřekračovat jeho hranice bez povolení (Rada kouzelníků nechce mít s Raninem problémy), dbát na obecné blaho a neubližovat těm, kdo pro ně pracují (nepálit pole, nezabíjet úředníky). Posledním, obecně známým zákonem je privilegovanost kouzelníků (těch, co mají státní občanství). Rada může kohokoli potrestat i v případě, že v době spáchání posuzovaného činu nebyl tento čin trestný. Stačí, když „říšská jedenáctka“ rozhodne nadpoloviční většinou, že má k potrestání dojít.
„Mágokracie“ je v podstatě totalitní systém. Volby do Rady se mohou zúčastnit pouze kouzelníci se státním občanstvím a pouze je-li některé z jedenácti míst uvolněno. Z Rady mohou vyloučit pouze její členové na základě rozhodnutí nadpoloviční většiny. Kandidovat mohou pouze kouzelníci, kteří jsou alespoň deset let občany Říše a jejich „trestní rejstřík“ je čistý jako právě napadlý sníh.
Rada naštěstí je a zatím vždycky byla až na vzácné výjimky tvořena docela moudrými kouzelníky.
Možná je těžké si představit, jak vlastně taková poněkud neobvyklá říše funguje. Nuže, pokusím se to trochu osvětlit. Vše začalo tím, že se kouzelníci před necelým stoletím rozhodli založit si vlastní říši, jakýsi ostrov vzdělanosti a místo, kde předsudky církví a panovníků nebrzdí vývoj magického umění. Místo, kde vládne absolutní svoboda vyznání a projevu. Nikde nenajdete tolik dobrodruhů a žoldnéřů, kteří hledají práci, ani tolik mocných kouzelníků hledajících nástroje pro dosažení vlastních cílů, ani tolik zlodějů, brousících si zuby na věže mágů, kteří jsou schopni tak výhodně prodat své služby mocným Dhely, že se jejich pokladnice za pouhých pár let naplní zlatem. Žádná země nemá ve stavu míru tolik mrtvých za den (ovšem ani tak dobrou kontrolu hranic). Jistě sis povšiml, že v této říši nikomu nic nebrání zabít člověka. Skutečně tu platí právo silnějšího, ovšem zase porušení 1., 2. a 4. bodu zákona se trestá těmi nejpřísnějšími tresty, např. ten, kdo zabije kouzelníka se státním občanstvím (které je velice těžké získat), je před popravou, prováděnou pomocí nalití rozžhaveného železa do úst, podroben takovému mučení (jak fyzickému tak psychickému), že kdyby měl ještě jednou šanci se rozhodnout, raději by si podřízl hrdlo, než aby vztáhl ruku na kouzelníka. Třetí bod se postihuje peněžitou pokutou rovnou výši škody, v případě zabitého rolníka apod. všechny ztráty a problémy se získáním náhrady a navíc paušál 10 zl.
Prostým lidem se zde nežije příliš dobře, jsou totiž v neustálém nebezpečí, že se stanou oběťmi v bojích mocných. Proč tu tedy nějací zůstávají? Neboť jsou tu nulové daně z toho, co slouží obecnému blahu, zvláště z neziskových oblastí (naproti tomu z hostinců a nevěstinců, které pochopitelně v tomto bzučícím úle dobrodruhů velmi prosperují, se platí daně dosti vysoké, ale zisk za to stojí). Navíc je rolníkům za potraviny a řemeslníkům za výrobky vyplácena velice dobrá cena, takže se mnoho chudých lidí (i z Raninu) občas rozhodne tam přesídlit, přetrpět tam nějakých pár let a pak se vrátit s velice slušným výdělkem domů (pokud ovšem vůbec). Těmto bývá často poskytnuta zdarma nebo za čistě symbolický nájem usedlost. Proč vlastně Říše raději všechno jídlo nedováží z Raninu, to není jasné. Zřejmě chce Rada vládnout soběstačné zemi nebo se domnívá, že obilí vypěstované v půdě prosáklé krví a magií je kvalitnější.
Mezi Raninem a Říší existují jisté diplomatické styky, ale spíše chladné. Říše respektuje hranice a mocnou magií je střeží, aby nikdo nevešel bez svolení kouzelníků z jejich strany do Raninu. Obráceně pouštějí poutníky bez průtahů. Pro návštěvu Raninu je však nutno mít pozvání do Raninu nebo povolení k přechodu hranic vydané raninským úředníkem (pokud ovšem poutníci z Raninu nepřišli a teď se prostě nevracejí; to je pak také pustí bez průtahů). Při vstupu cizince do Říše mu vydají jakési povolení k pobytu, na jehož druhé straně stojí červený nápis „Vstup do Říše čarodějů jen na vlastní nebezpečí“. Jsou tam rovněž citovány ony čtyři zákony. Říše vůbec hlídá hranice velice ostražitě a dává si pozor, aby ti, kdo z ní odcházejí, nenadělali moc potíží. Nejčastějším přístupem do ní je moře (proto je Ranin někdy obtěžován piráty, což jsou velmi často bandy dobrodruhů, kteří nenašli v Říši práci) a průsmyky v Dlouhých horách. Zatím byla ve všech konfliktech (kromě toho mála, které se jí přímo týkalo) neutrální.
Symbolem Říše je trojitý blesk na černém poli. Celá vlajka bývá lemovaná vyšitými magickými runami.
Heropolis je městský stát na severním okraji Jižních savan. Vládne mu kníže. Město obchoduje po moři s Raninem a Říší, proslavil je chov dobytka a koní a rovněž šperkařství (zvláště brusičství drahokamů). V minulosti byl několikrát napaden nomády – barbary ze savan – ale v současné době spolu vycházejí dobře a chystá se podpis mírové smlouvy s jejich pohlaváry.
Ve znaku má tento stát cválajícího černého koně na okrovém pozadí.
Tyto městské státy jsou spojeny do svazu Ognivaja, který má smlouvy o ekonomické a vojenské spolupráci. Patří do něj všechny městské státy Elnianské pouště (celkem dvacet tři). Jsou to všechno nezávislé sultanáty (absolutní vláda), ale největší moc i bohatství má pán Kharreimu a předseda svazu Ognivaja, velkomožný sultán Kharr. Jeho zahrady jsou jedním z divů světa.
Na zástavě svazu Ognivaja je dvacet tři do kruhu seskupených zlatých sluncí na bílém podkladě.
Na počátku byl Drak, Tvůrce všeho a Pán veškerenstva. Jeho další jména jsou Pradávný a Třímající nekonečnou moc. Říci, že byl na počátku, není zcela správné, protože On stojí mimo čas a je nepostižitelný svazujícími výrazy lidské mluvy, ale pro jednoduchost to budeme začátkem nazývat, třebaže kruh nemá začátek ani konec a tyto dva body jsou totožné se sebou navzájem i s kterýmkoli jiným bodem kruhu.
Na počátku tedy byl Drak. Ten ze svého nitra vydechl nekonečný vesmír a poté vyvrhl žhavou hmotu, která naplnila prázdnotu vesmíru. Část žhavé hmoty vychladla, ztvrdla a utvořila zemi, zbytek se rozptýlil a září na obloze v podobě hvězd, slunce a měsíce. Vesmírná tělesa začala putovat po přesně stanovených drahách, jak jim Drak rozkázal; ve věčném a neporušitelném řádu. Drak se na dlouhé věky ponořil do kontemplace a rozjímal nad dílem, které vytvořil. Vše sice dokonale plnilo jeho příkazy, ale v jeho vesmíru chyběl faktor náhody a svobodné vůle. Tenkrát zrodili se z Drakovy mysli jeho prvorození synové a po dalších věcích meditace jim dal hmotnou podobu. Do této podoby pak vložil svůj ohnivý dech, který majestátním dračím tělům dal ducha. Jakožto prvorozeným dědicům jim svěřil své jméno a začal je nazývat draky. Vyslal je do širého vesmíru a pozoroval, jak mu svobodně a z vlastní vůle slouží. Po těžké práci v temnotách usnul a zdálo se mu o zvláštních bytostech, které byly nehmotné, třebaže se dokázaly odít hmotnou podobu. I povstali z jeho snu bohové a když procitl, spatřil je, jak očekávají jeho příkazy. Nechtěl je ničit, neboť byli jeho součástí, třebaže vznikli omylem, ale vyhnal je do vnějšího vesmíru. Nechtěl od nich dokonce ani to, aby ho uctívali, proto bohové Drakovi dodnes neslouží a nikdy nebudou.
Pradávný znovu pohlédl na draky a viděl, že jsou přes všechnu svou moc příliš zranitelní. Seznal, že potřebují služebníky; takové služebníky, kteří by nebyli tak silní, aby se mohli s jeho syny měřit, ale kteří by zase byli natolik mocní, aby vůbec byli k nějakému užitku. I stvořil jedinou myšlenkou prastarou a hrdou rasu lykantropů, která začala drakům sloužit a uctívat svého otce. Tu se však draci začali mezi sebou svářit o moc a propukly boje. Mnoho synů se vrátilo k otci bez hmotné podoby, neboť byli svými bratry zabiti. I rozlítil se Drak a řekl: „Nemáte soupeře a proto bojujete sami mezi sebou. Nuže dobrá. Chybí-li vám nepřítel, zde je, nepřítel vás hodný. Hle, vidíte onu nepatrnou planetu zakrytou mlhami? Na ní z mé vůle povstane národ, který bude vaším sokem. Ačkoli méně mocný, dokáže vás zabít. Pak snad zapomenete na své sváry a obrátíte se do boje proti novému nepříteli.
Tu na Dhele v jediném okamžiku vznikla moře, rostliny a zvířata, aby se měla nová rasa čím živit, a zrodila se rasa lidí, z níž se později odštěpili elfové, trpaslíci, barbaři, krollové, obři, hobiti, kudůkové, ba i skřeti a všechny další humanoidní rasy.
Mnoho draků se v tom okamžiku odvážilo reptat proti Drakovu rozhodnutí stvořit novou rasu a na ty se rozlítil ještě víc, přeměnil je v divoké draky a jejich služebníky lykantropy napůl ve zvířata. Tak vznikly dva řády draků i lykantropů: moudří a divocí. (Pozn. pro PJ: na Dhele žijí pouze divocí lykantropové, moudří se dají nalézt jen v Dračím impériu kdesi ve vesmíru. „Dobří“ moudří draci sídlí na Dhele. Ostatní moudří draci včetně svého císaře – Drakodlaka – přebývají v Dračím impériu. Prozatím.)
Draci se ve své žárlivosti okamžitě vydali do boje proti nové rase a mnoho lidí pozabíjeli, ale sami utrpěli veliké ztráty, neboť lidí bylo hodně a už v té době měli mezi sebou velký počet moudrých učenců a mocných čarodějů, jakož i chrabrých válečníků. Navíc z jejich smrti neměli draci žádný užitek. Proto ustoupili a navrátili se do Dračího impéria. Drak dosáhl svého cíle: naučil své syny nesoupeřit mezi sebou, alespoň ty, kteří nezačali pomáhat lidem.
V rasách Dhely spatřili bohové, kteří se až doteď bezcílně toulali mezihvězdným prostorem, svou šanci se projevit, a protože Drak o tuto rasu, kterou stvořil, nejevil zájem, ujali se jí bohové a přijali ji za svou (někteří lidem škodí, jiní pomáhají). Proto mezi lidmi není uctívání Draka vůbec známo, ač si učenci a kněží některých prastarých hadích kultů dosud vyprávějí tento mýtus.
Za dob válek mezi draky a lidmi žil v Impériu Aierosan, vedle svého bratra Dracoelana nejmocnější ze všech draků. Tito dva bratři vládli Impériu, ač rozdílní jako den a noc. Aierosan byl v dračí podobě majestátní, s lesklými zlatými šupinami, jeho povaha byla dobrá a měl soucit se slabostí. Naproti tomu Dracoelan byl černošupinatý, zpupný a krutý a byl to on, kdo způsobil nesvár mezi draky, který tak rozhněval Pradávného. Těmto dvěma nebylo mezi draky rovno v moci ani v moudrosti. Když vydal Dracoelan veškerým drakům příkaz letět na Dhelu a vybít to neduživé plemeno, které tam povstalo, Aierosan mu oponoval a tvrdil, že bude lepší nechat lidi na pokoji a vyřešit vlastní nesváry. Dracoelan ho nicméně neposlechl a rozhněván Drakovými výčitkami neustoupil od úmyslu lidskou rasu, která mu neustále připomínala jeho ponížení v Drakových očích, vymýtit. On a ostatní draci se vydali na dlouhou cestu k Dhele, která i drakům zabrala několik staletí.
Jen málo draků odmítlo Dracoelana uposlechnout, mezi nimi i Aierosan. Ten dlouhé roky přemýšlel, jak lidem pomoci. Nakonec se mu podařilo vytvořit portál spojující Dračí impérium s Dhelou. Jím spolu se svými následovníky prošel a uzavřel jej za sebou. Moudří draci, kteří následovali Aierosana, dorazili mnohem dříve než jejich příbuzní, kteří putovali vesmírem, takže měli celý věk na to, aby lidem předali, přestrojeni do lidské podoby, dostatečné znalosti ve výrobě zbraní a ostatních uměních. Když přilétli draci vedení Dracoelanem, lidé na ně již byli připraveni a s pomocí přátelských draků s velkými ztrátami Dracoelana porazili. Ten byl nucen se se svým vojem vrátit do Impéria, avšak poznal za vítězstvím lidí ruku svého bratra a od té doby ho nekonečně nenávidí a považuje ho za zrádce. (Poznámky jen pro PJ: Aierosan je Zlatý drak. Přebývá ve světě lidí a pomáhá jim v boji proti dračímu principu. Existuje jen jeden zlatý drak. Dracoelan je Drakodlak, touží po pomstě a vládě celému vesmíru, je císařem Dračího impéria.)
Tato legenda se týká rovněž kapitoly „Filosofické systémy, náboženství, sekty“.
Zdaleka ne všechny legendy zastávají názor, že vše stvořil Drak. Většina mýtů totiž vznikla mezi prostým lidem (a ten o nějakém Drakovi vlastně ani neví). Dvě předcházející podkapitoly jsou spíše určeny pro mágy, kteří se zabývají základním konfliktem.
Tento mýtus si vyprávějí následovníci bohyně Atši, jejíž uctívání je rozšířeno především v Raninu:
Na počátku všeho byl jediný bůh, Uwen, a kolem něj jsi viděl všude jen nicotu, tmu, ticho a chlad. I řekl si Uwen: „Jak smutné je toto místo. Stvořím vesmír, čas, světlo a kosmická tělesa, která by se pohybovala podle mnou stanovených pravidel.“ Načas se Uwen zabavil tím, že tvořil vesmír, hvězdy a jiná vesmírná tělesa, ale když práci po osmi věcích dokončil, přehlédl ji a zjistil, že je všude stále neveselo a prázdno. „Proč má být vše tak mrtvé a smutné? Proč nepovstanou bytosti, které by měly stejně jako já vlastní vůli, a proč nepřijdou ke mně, aby mě rozveselily v mé samotě?“ Tu se rozhlédl a spatřil, jak k němu kráčí překrásná a spanilá žena. Byla oděna bíle a stříbrně a hvězdy se vymykaly Uwenovu řádu, aby se mohly skládat tam, kam chtěla vložit svou drobnou nožku, jako světelný koberec. Zamiloval se ihned Uwen do oné spanilé ženy, přistoupil k ní a řekl: „Kdo jsi, překrásná, a odkud ses vzala?“
„To ty jsi mě, můj pane, stvořil zároveň s hvězdami. Jsem Geledina, Paní hvězd.“ Uwen se podivil, ale místo aby cítil hněv, že si Geledina přivlastnila část jeho království, pocítil radost a všechny hvězdy jí daroval a jí také navždy budou patřit. Geledina zůstala u Uwena a po čase mu porodila dvojčata, dívku Atšu a chlapce Odesta. Odestos již ze začátku nenáviděl Atšu, neboť se mu zdálo, že ji rodiče milují více než jeho, protože byla prvorozená. Tenkráte zrodil se svár, který dodnes trvá. Odestos během jednoho věku dospěl a odešel od Gelediny a Uwena. Ty zarmucoval svár jejich prvních dětí. Vesmírem se šířil Odestův chaos, a tak se Uwen a Geledina rozhodli ustoupit z vesmíru a chtěli vzít Atšu s sebou, ta ale pravila: „Z vašich myšlenek na jednom z vesmírných těles povstali noví tvorové, kteří se nemohou silou měřit s mým bratrem a se mnou. Musím zde zůstat, neboť on se je pokusí získat na svou stranu a pokud nepřijmou, zahubí je.“ Tak se Uwen a Geledina se svou dcerou rozloučili a ona zůstala ve vesmíru a chránila lidi před Odestovými úklady. A lidé nazývají od těch dob Atšu z vděčnosti „Jasnou“ a jejího bratra se bojí a nenávidí jej a nazývají ho „Temným“, i když někteří se mu začali klanět a odvrátili se od té, která je milovala natolik, že se odloučila od svých rodičů a zůstala v lůně všehomíra, aby lidi chránila.
Nebyli však Atša a Odestos jedinými bohy ve vesmíru. Stejně jako před nimi Geledina, povstali i jiní bohové. Někteří se v boji přidali na stranu Atši, jiní na stranu Odesta, další byli s oběma nebo proti oběma, popřípadě se jejich sporu neúčastnili. Tak se zrodil Atsaer, bůh moudrosti, tak se zrodila i nejkrásnější bytost, Laitalanté, bohyně lásky a krásy. Tak se zrodil Xer, bůh války a krutosti, kterému se klaní mnoho barbarských národů a přináší mu lidské oběti, neméně hrozný než sám Odestos, tak povstala i Sillvea, bohyně lesů, tak povstal Bril, bůh slunečního kotouče a ohně, Cheri, zachmuřená bohyně smrti, osamělý pán moří Rdeh, nelítostný v hněvu, tak povstala i paní vzduchu Aert, jež se později stala také symbolem volnosti a svobody, tak povstali všichni bohové, kteří existují. Jen ti, kdo byli na počátku, Uwen a Geledina, nemají nikde oltáře a žádné další příběhy o nich nevypráví.
Na úsvitu času putoval světem, dosud neuspořádaným a nebezpečným, Rrezu, praotec všech trpaslíků. Když procházel kolem černého oceánu, z nějž se zrodil všechen život, spatřil, jak z vody vystupuje podivná bytost. Měla ohromné šupinaté tělo a dvě tváře, jednu černou a ženskou, druhou bílou a mužskou. Stvůra spatřila trpaslíka, v očích jí zasvitl zelený plamen a už se na hrdinu sápala osmdesáti rukama zakončenýma drápy. Trpaslík ovšem na nic nečekal, potěžkal sekyru a, neztráceje duchapřítomnost tváří v tvář podivné zrůdě, rozmáchl se a uťal jí hlavu. Ta vyletěla silou rány až do nebes, kde dodnes rotuje a ukazuje světu jednou svou černou tvář, jednou bílou; obě se nenávistně rozhlížejí po svém přemožiteli. Avšak nemohou jej nikde spatřit, neboť se už před dávnými věky odebral do hlubin, kde se uložil k spánku a čeká na konec světa, kdy ze své kamenné hrobky vyjde, aby odvedl trpaslíky do nitra země, do blaženého podzemního království.
Pro pochopení této kapitoly je třeba pozorně si přečíst první mýtus uvedený v kapitole předchozí.
I ten nejprostší rolník si je vědom toho, že dochází k neustálému zápasu mezi dobrem a zlem. Jeho znalosti ovšem sahají asi tak daleko, že sebe prohlásí za dobro a nájezd skřetů, kteří mu spálí úrodu, za zlo. Vůbec nejobávanější ze všech „zlých“ tvorů jsou draci.
Tento postoj exemplárního rolníka zaujímá i drtivá většina vzdělaných lidí. Avšak toto je pouze první rovina: boj dobra a zla. Základní konflikt Dhely má však roviny tři: dobro proti zlu je rovinou první. (Za „dobré“ se považují lidé a ostatní vysoké rasy – hobiti, kudůci, trpaslíci, elfové a barbaři. Krollové se až na výjimky tímto problémem nezabývají. Konec konců bez nepřátel by nebyl ani boj.) Vysoké rasy považují za zlé především draky a lykantropy, dále skřety a ostatní příslušníky nízkých ras. Ovšem toto vidění světa, vlastní devadesáti pěti procentům populace, je velice krátkozraké. Ve skutečnosti nad tímto soubojem dobra a zla stojí soupeření chaosu a řádu. Je velice zajímavé, že silou chaosu, která bývá spíše spojována se zlem, jsou zde lidé a ostatní, kteří se řadí do „dobré“ skupiny, je to ale logické. Draci a lykantropové jsou konzervativní silou řádu, kdežto humanoidní rasy se svými krátkými, horečnými životy a rychlými změnami představují chaos. Do této roviny však vidí jen nemnozí: ze strany řádu všichni draci a všichni moudří lykantropové, ze strany chaosu málokdo, jen mágové na vysokých úrovních, několik vzdělanců a velmi moudrých vládců. Dokonce ani ti, kteří záměrům draků často slouží, skřeti a ostatní nestvůry, o této rovině nic nevědí.
Ona ale existuje ještě rovina třetí, nejvyšší a nejméně známá. O té něco málo ví moudří lykantropové a divocí draci, více je jasná pouze mágům, kteřískutečně hledají podstatu světa, a samozřejmě moudrým drakům. Je to válka dvou principů: dračího (který je v dracích a lykantropech) a lidského (který je i v elfech, trpaslících apod.). Tyto principy jsou vlastně něco jako „typy duše“. Naprosto zásadně určují cíle a smýšlení. Dračí princip mají pouze draci a příslušníci prastaré rasy lykantropů (o vztahu draků a lykantropů viz kapitolu „Mýty a pověsti“), tedy prvorození synové Draka. Lidský princip mají všechny ostatní inteligentní rasy (včetně např. skřetů), druhorození synové Draka. Mimo toto členění stojí bohové, kteří se taktéž zrodili z Draka. Ti mají boží princip. Pokud se vůbec konfliktu dračího a nedračího principu účastní, pak buď pomáhají lidem a stojí tedy ryze prakticky vzato na jejich straně, nebo lidem škodí a stojí tedy vlastně na straně draků. Je také třeba zmínit, že Drak zná konflikt dokonale, ale nezasahuje do něj.
Shrnutí: „dobro“ – chaos – lidský princip kontra „zlo“ – řád – dračí princip.
Kdesi v dalekém vesmíru se nachází ohromná říše, prastarý domov draků, Dračí impérium neboli Empyreum Draconicum. Tam, což neví ani většina mágů, vládne Dracoelan, Drakodlak. Tam sídlí i všichni „zlí“ draci. Dracoelan sám se nechce zatím do konfliktu přímo zapojit, neboť Dhela je od Dračího impéria vzdálena mnoho tisíc let měřeno rychlostí dračích křídel (mimoto Drakodlak raději tahá za drátky zpoza jeviště), ale nedávno poslal na Dhelu Dračího vládce, o kterém je řeč v dobrodružství Daer-venen; Dračí vládce je jeho služebníkem a zástupcem dračího principu a na dalekém jihu už tajně shromažďuje draky a vojska. Jakmile dobude svět a s ním Skrytou bránu, magický portál spojující Dhelu s Dračím impériem (neví se, kde jej lze nalézt), Dračí vládce Brány otevře (jen z „dhelské“ strany jsou nezablokované) a Dracoelan vejde s vojem „zlých“ moudrých draků na tento svět a zničí poslední odpor. Pak již nebude ve vesmíru jediný pozůstatek lidského principu, který Dracoelan nenávidí. To je jeho cílem, to je principem základního konfliktu.
Každý bůh zmíněný v podkapitole „Jiná verze kosmogonického a theogonického mýtu“ (kromě Uwena a Gelediny) má svůj kult. Zde uvedu jenom několik nejdůležitějších nebo nejzajímavějších náboženství a sekt. Ke klášterům a povolání klerika viz zde.
Synové Atši jsou církví velice uznávanou, v Raninu mají Atšini uctívači největší zastoupení. Atšin kult lze považovat za státní náboženství Raninu. Atšini stoupenci učí o míru a toleranci, svobodné vůli každého tvora, životě bez válek a sebeobětující pomoci bližním. Mají chrámy v každém městě nebo městečku království Ranin i Říše. Jen ve státech Ognivaja jsou pronásledovaní, takže tudy pouze tajně procházejí a chrámy tu nemají. Uctívají Atšu zvanou Jasná, Pomocnici lidí, bojují proti Temnému (Odestovo jméno lidé nepoužívají). Starají se o trpící a chudé. Atšiny chrámy jsou sice velké, ale prosté a bez zbytečných ozdob. Přesto jsou Atšiny kláštery významnými mocenskými a ekonomickými centry, které v Raninském království mají značnou důležitost pro územní správu. Symbolem Atšiných kleriků je mnohocípá stříbrná hvězda.
Nebezpečná sekta, oddaná Temnému. Je známa fanatismem. Každý Uctívač musí být ochoten na příkaz kněží obětovat cokoli včetně vlastního života. Bojují proti Synům Atši se zbraní v ruce. Jsou to často vrahové či siccové a rozumějí svému řemeslu dokonale. Jejich záměrem je obětovat svému pánu co nejvíce lidí, neboť jsou přesvědčeni, že tím jeho síla roste. Náboženství hodně rozšířené ve státech svazu Ognivaja, ač žádné město kult otevřeně nepodporuje.
Bhanové neuctívají žádného osobního boha. Uznávají pouze neosobní princip. Věří v převtělování a snaží se z kruhu převtělování vymanit. Odmítají vnější kult (koupele v řekách, obřady apod.). Skládají slib věčného mlčení, jejich kláštery bývají daleko od civilizace a často se v nich skrývají cenné informace, avšak do svých klášterů nikoho nepouštějí, ani krále či jiné mocné tohoto světa.
Sekta uctívačů slunce a ohně. Není příliš rozšířená, zvláště v Raninu ne. O trochu více příznivců než u jiných ras má mezi elfy. Děti ohně zastávají esoterické učení, nikdo o nich nic moc neví. Vyznavači nosí většinou čistě bílé hábity, mluví o míru a čistotě a když uzří oheň, pokloní se před ním. Jejich jediný chrám na Danilu je v málo obydlené východní oblasti Říše čarodějů. Největšími svátky sekty jsou dny související se sluncem: slunovraty a rovnodennosti. Nosí při sobě vždy velkou voskovici, kterou zapalují pokaždé při východu a západu slunce a zhruba půl hodiny se tiše se modlí. Jakmile jim dohoří, musí si co nejdříve zakoupit novou a nechat si ji od nějakého jiného příslušníka sekty požehnat. Nezapojují se do politiky ani sporů vnějšího světa. Většina z nich sídlí ve zmíněném klášteře, někteří jsou na cestách. Na krku nosí symbol personifikovaného slunce ze slitiny zlata a mědi.
Každá rasa má svůj vlastní jazyk, který se navíc může lišit v jednotlivých částech světa. Jakousi obecnou řečí je řeč lidí a alespoň trochu ji umí všichni od skřetů po elfy. Jazyk temných elfů se není od koho učit.
Publikování této verze: 19. 11. 2006 10:12
Sepsání: 1998
Poslední celková revize: 1998
Počet normostran (v přepočtu): 19
Počet slov: 5425
Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Svet.htm