Metodologické problémy
studia západního esoterismu

David Zbíral

Úvod

Odborná specializace na jev, jejž by bylo možno z pohodlnosti nazvat západním esoterismem a jenž by zahrnoval široce pojímanou tradici gnóze, helénistického hermetismu, alchymie a esoteriky včetně středověkých románů o grálu, novověkého hermetismu, dnešních navazovatelů seskupovaných pod množinu New Age atd. obnáší značné metodologické obtíže.

Nejprve několik slov k problému samotné existence západního esoterismu. O žádné tradici či proudu nelze hovořit.[1] Všechno spojování do proudů je samozřejmě tu ve větší, tu v menší míře umělým konstruktem scelujícím jednotlivá fakta do modelu. Ale proto ještě nestavějme všechny takovéto abstrakce do jedné roviny, v níž by vedle sebe stály systémy s dlouhou a dobře sledovatelnou spojitou tradicí a systémy, které jsme vyextrahovali z idejí různých dob a uměle pospojovali přes propast věků domnělými vazbami.

Pro religionistiku je a zůstane klíčovým hledisko historické, sledující vznik, vývoj a šíření idejí a praxe. V případě výše zmíněných systémů žádná souvislá tradice, která by je pojila do jednotného proudu, neexistuje. Tu a tam některý z nich programově nebo spontánně zabudovává několik izolovaných prvků té či oné tradice, ale proto ještě nelze hovořit o skutečné kontinuitě.

Západní esoterismus – o problematičnosti a vágnosti samotného tohoto termínu ani nemluvě – nelze pokládat za jediný proud, byť mnohotvárný. Jednotlivé myšlenkové okruhy, které bychom měli tendenci do této množiny shrnovat, jsou ve skutečnosti velmi různorodé.

Hned na počátku (nebo spíš ještě před počátkem) bádání o „západní esoterice“ vyvstávají přinejmenším tři zásadní problémy metodologicko-heuristického rázu. 1.) Nakolik jsou dnešní navazovatelské tendence náboženské? 2.) Nakolik lze hovořit o kontinuitě starých „esoterických“ náboženských proudů do dnešní doby? 3.) Jak získat informace o dnešních navazovatelích na staré náboženské systémy?

1. Náboženskost

Uveďme tento problém příkladem. Středověká alchymie je jistě jedním z inspiračních zdrojů, ke kterým sahají dnešního zájemci o alchymii. Ale nakolik můžeme ukázat na skupinu, která „praktikuje“ alchymii, má „alchymické rituály“ apod.? To je nejen obtíž veškerého výzkumu New Age, ale do značné míry i např. výzkumu antického hermetismu. Není pochyb, že bychom u navazovatelů určitý náboženský aspekt našli, ale jak daleko se pouštět na tento tenký led?

Samospasitelný není ani koncept implicitního náboženství.[2] Nejsložitější nebude Waardenburgem doporučované zjistění „náboženských“ prvků implicitního náboženství a jejich popis ve vší faktičnosti. Můžeme také se značným úspěchem (ale zároveň s metodologicky mnohdy nemálo problematickým výsledkem) hledat dávné kořeny příslušných myšlenek, v případě New Age např. v raně novověkých sociálních utopiích, v hermetismu, starověké gnózi apod. Překážkou těžko překonatelnou ale v některých případech bude vypozorovat sociální skupinu a sociální struktury, v nichž se dané implicitní náboženství pěstuje. To může být zčásti splnitelným úkolem třeba v případě nacistického esoterismu,[3] avšak je tomu tak i např. u astrologie nebo hermetismu? Je jednoduché říci, že „ideologie [...] jsou implicitními náboženstvími“.[4] Ale ideologie má vždy dva aspekty: kromě toho, že je to soustava idejí, což je obsaženo v samotném jejím pojmu, platí i to, že je vlastní určité skupině (v marxistickém pohledu ze socioekonomických vztahů a třídních bojů dokonce vyrůstá a změny hospodářské základny ji bezprostředně přetvářejí). Ideologie vždy představuje zároveň identitu určité sociální skupiny. Řečeno zcela banálně, náboženství neexistuje bez svých vyznavačů. A kde najdeme vyznavače astrologie, alchymie či esoteriky? Nebo se ptejme takto: když se nám nakrásně podaří objevit nějakého alchymistu, bude moci ukázat na určitou skupinu ve svém okolí a říci „tihle vyznávají zhruba totéž co já“? Nebude to, co prezentuje, ve většině případů soubor idejí omezený na něj samotného, nebude to jakási privátní synkreze nevztáhnutelná na určitou sociální skupinu? A má nějakou budoucnost kniha o myšlenkovém systému jednoho, tří, deseti izolovaných alchymistů a jejich privátních synkrezí? A obecněji: není problematičnost „mytologie“ (ve významu vědeckého výzkumu mýtů, jak se toto slovo dříve často užívalo) právě v tom, že nebrala dostatečně v potaz sociální skupinu, ve které je náboženství tradováno, a mnohdy konstruovala od života dané komunity odtržené, textualisticky zkreslené modely? Přeneseno na naši problematiku: nesešli bychom stejným způsobem na scestí a nechytili bychom se do stejné pasti jako religionistika ve svých počátcích?

Takto by se dalo pokračovat dál, ale přesuňme se raději na obecnější rovinu. Všechny tyto problémy bezprostředně souvisejí s pojetím náboženství. Rezignace na jeho definici je alespoň zčásti možná jedině v případě explicitních náboženství, neboť tam lze počítat s jinými poměrně pevnými záchytnými body: existuje tu obvykle určitý dlouhou dobu prověřovaný konsenzus ohledně toho, že jde o náboženství, sami vyznavači své náboženství za náboženství označují, odkazují tudíž i na nábožensky vykládané skutečnosti, zkušenosti a normy atd. Ale v případě implicitních náboženství potřebujeme vymezení náboženství zcela nutně (byť v našem konkrétním rozboru daného jevu nemusí být obsažené explicitně), neboť tu 1.) chybí zmíněný konsensus, 2.) většina příznivců horlivě a neúnavně odmítá, že by šlo o náboženství, a 3.) koncept ohraničení pojmu náboženství na základě zjištění nábožensky vykládaných skutečností, zkušeností a norem je samozřejmě u implicitních náboženství nepoužitelný,[5] neboť pojem náboženství je tu vymezován na základě kategorií, které tento pojem předpokládají (na základě náboženského výkladu určitých skutečností, zkušeností a norem). Hledání vymezení náboženství není nějakou neplodnou a beztak neřešitelnou malichernou hádkou (což je poměrně rozšířené přesvědčení, dokonce i mezi těmi, kdo se religionistice věnují). Je to otázka bezprostředně praktická; bez jejího takového či onakého zodpovězení prostě v religionistice s některými jevy nemůžeme pracovat. Lze si představit religionistu, který zasvětí celý život výzkumu středověkého křesťanství, aniž by pro něj byla otázka vymezení náboženství životně důležitá.[6] To je ale zcela nemyslitelné u religionisty, který se chce zabývat např. hnutím New Age. Pro toho je vymezení náboženství neodmyslitelnou výbavou, podmínkou, bez které těžko může seriózně pracovat.

V praxi se ale záhy ukáže, že vést v New Age a šířeji řečeno ve vlně zájmu o esoteriku hranici mezi náboženskými a nenáboženskými prvky není dost dobře možné. Nelze identifikovat nějaký prvek tohoto proudu jednoznačně jako náboženský jen proto, že pochází z náboženských tradic minulosti, a na druhé straně by bylo nezodpovědné prohlásit, že New Age je proud zcela nenáboženský jen proto, že jej nelze spojit s přesně vymezenou skupinou ani nelze s přesností vyjmenovat články víry, které by se napříště pro badatele staly distinktivním rysem všech přívrženců New Age.

Tyto potíže lze dobře ilustrovat na příkladu Hvězdných válek. Je zřejmé, že série Hvězdných válek obsahuje mnoho mytických reminiscencí a nejen její obsah, nýbrž i dějová struktura je velmi blízká mýtu a zahrnuje mnoho základních prvků světového názoru New Age.[7] Ale nakolik je lze označit za náboženské dílo, posvátný „spis“? Rozhodující je tu kategorie víry, která je ovšem sama velmi vágní. Co znamená víra v určitý hieros logos? Je to přesvědčení o tom, že hieros logos přesně zaznamenává historické události, ke kterým skutečně došlo? Nebo je to víra, že jde o mytické, dobově podmíněné vyjádření věčných morálních pravd (což by bylo pojetí blízké některým liberálním teologům, ale i mnohým řadovým věřícím) či pravd o lidské duši (jak věc pojímá jungovská psychologie)?

Víru v ten který hieros logos nelze oddělit od jeho interpretace. Zvláště pokud na nás Hvězdné války zapůsobily jako prostoduchá a rádoby hlubokomyslná pohádka pro dospělé, máme silnou tendenci zpochybňovat možnost, že by mohla být skutečná „víra v Hvězdné války“ nějak zvlášť rozšířená; můžeme přiznávat, že existuje, ale přisuzujeme ji několika „šílencům“, krajním případům, které nejsou pro zodpovězení otázky směrodatní a v podstatě ani nejsou hodní našeho zájmu. Tím ale problém víry zjednodušujeme, nezabýváme se dostatečně pojmem víry, filtrujeme fakta přes své apriorní pojetí. Ještě jednou zdůrazněme, že víru nelze oddělit od interpretace. Předmětem víry není samotný hieros logos, nýbrž jeho interpretace. Proto jeden a tentýž hieros logos může nabývat mnoha podob.

Věří se v Hvězdné války? Bylo by nezodpovědné odpovědět bez zvážení, co to vlastně je „víra“ a jak je postoj shrnovaný pod tento termín rozrůzněný a zahrnující i zcela protichůdné postoje: to, co pro jednoho je víra, pro dalšího znamená trestuhodný ateistický a redukcionistický postoj, který míjí jádro náboženství; například vyprávění o zmrtvýchvstání je chápáno některými dnešními křesťany zcela doslovně, jiní mají blíž k jeho chápání jako dobového, mytického vyjádření, které nicméně skrývá hlubokou pravdu, že s Kristem může každý, kdo se vnitřně obrátí, vstát z mrtvých a vystoupit z temnoty hříchu ke stavu harmonie s Boží vůlí.[8] Jsou lidé, kteří podobně interpretují Hvězdné války a míní, že příběh je koneckonců jedna věc a významové jádro věc druhá. Jestliže máme ty křesťany, kteří uvedeným způsobem alegoricky interpretují zmrtvýchvstání, stále za lidi věřící, náboženské, pak neexistuje důvod, proč bychom totéž nepřiznali i části příznivců Hvězdných válek a nezkoumali Hvězdné války jako dílo nesoucí v očích této části příznivců jistý hieros logos. Avšak nesklouzneme tak k příliš širokému pojímání náboženství? Tuto argumentaci lze ostatně zpochybnit tvrzením, že každá víra, jakkoli hluboká, ještě nemusí nutně být náboženská. A tím se znovu dostáváme k otázce vymezení náboženství. Je náboženskost v hloubce, míře víry? A jestliže ano, jak lze víru promítnout na nějakou stupnici, nějakou číselnou osu? A pokud to možné není, jak jinak chceme poměřovat její upřímnost? Máme se spolehnout na subjektivní úsudek badatele? Na nějaký arbitrární soubor typických znaků „hluboké“, a tedy náboženské víry?

Nebo náboženskost víry není v její intenzitě, nýbrž v jejím zaměření? Kdo potom určí, jaký předmět víry z ní činí víru náboženskou? Nevyžadovalo by takové rozhodnutí onu problematickou kategorii „posvátna“, která se v náboženství definovaném jako náboženský výklad určitých skutečností vztahuje právě k oněm skutečnostem, a nikoli (jak by bylo v religionistice vhodné) k jejich výkladu? A neosoboval by si tak religionista právo rozhodovat, v co lidé smějí nábožensky věřit a v co ne?

Tyto otázky není snadné vyřešit a nemá význam se o to pokoušet na tomto místě.[9] Raději shrňme a doplňme to, co již bylo řečeno o problému víry.

Víra se nikdy nevztahuje k hieros logos o sobě, nýbrž k jeho interpretaci. Proto nelze z rozboru samotného hieros logos za žádných okolností určit hloubku nebo náboženskost víry či samotnou existenci její možnosti; to bychom sklouzli k nepřípustnému textualismu a odtrhli bychom náboženství od života sociální skupiny, v níž se vyvíjí, a od jejích struktur. Náboženství rozhodně nelze zkoumat bez zřetele k sociální skupině, v níž je tradováno. Tím problematičtější je výzkum všech proudů, jejichž příznivce není možno shrnout do jedné poměrně soudržné sociální skupiny, třebas i vnitřně rozrůzněné.

Lepšímu pochopení fenoménu víry napomůže typologizace interpretací (v základní podobě, jak se v minulosti aplikovala na práci s biblí či koránem na doslovnou, morální, alegorickou a mystickou).

Víra je založena na atribuci, přisouzení náboženského významu určitým skutečnostem, zkušenostem nebo normám. Není vlastností hieros logos, nýbrž charakterizuje vztah k určité interpretaci hieros logos. Existuje blíže neurčitelné množství interpretací „téhož“ hieros logos; tyto výklady jsou podmíněny historicky, kulturně, individuálně (věkově, charakterově...), sociálně atd. V případě nadhodnocení hieros logos na úkor atribuce a tím na úkor zájmu o samotné vyznavače a jejich vztah k příslušnému hieros logos se religionistický výzkum vzdaluje danému náboženskému jevu jako žité skutečnosti a míra zkreslení se zvyšuje.

Hvězdné války ani žádné jiné dílo nelze arbitrárně označit za náboženské nebo nenáboženské, neboť náboženské nikdy není samotné dílo, nýbrž atribuce; žádné dílo není náboženské, pokud mu není náboženskost přisouzena určitou skupinou či ve výjimečných případech jednotlivcem. Vztaženo k příkladu Hvězdných válek: pro některé skupiny tato série je (či v určité fázi byla) skutečně posvátným poselstvím, ale to platí jen pro několik ojedinělých případů. Mnohem širší je základna těch, kteří nepokládají Hvězdné války za zachycení skutečnosti, ale interpretují je alegoricky či symbolicky a hledají a nalézají v nich jak prvky určité životní filosofie či etiky, tak prvky náboženské, ač je vzhledem k jisté zprofanovanosti náboženskosti i z dalších důvodů nemusejí za náboženské označovat. Konečně pro mnoho jiných lidí, kteří Hvězdné války zhlédli, jde prostě o dobrý (nebo nepříliš dobrý) film, se kterým nespojují žádné explicitně ani implicitně náboženské atribuce. I tak mohou Hvězdné války dílčím způsobem ovlivňovat jejich světový názor, ale nelze toto dílo v jejich případě pokládat za hieros logos.

2. Kontinuita

Problém kontinuity je neméně závažný.[10] Není pochyb o tom, že dnešní alchymisté programově navazují na starověkou, středověkou i novověkou alchymii, vydávají a studují staré alchymistické spisy a pevně věří, že jsou pokračováním těchto proudů. Ale lze tu skutečně vidět kontinuitu?

Už na úrovni ideové najdeme podstatné rozdíly. Dnešní alchymie je značně odlišná, povětšinou hluboce ovlivněná jungovskými interpretacemi alchymie, které se podle některých badatelů skutečnému smyslu alchymie značně vzdalují.[11] Další závažné odlišnosti najdeme ve sféře mimoideové, sociální. Tu není radno opomíjet; velké nebezpečí idealistické historiografie vyvozující ideu z ideje tkví právě v tom, že někdy bez dostatečného uvážení vazby na sociální, v poněkud zúženém marxistickém pohledu ekonomickou základnu konstruuje rozsáhlé a z větší části fiktivní filiace jednotlivých myšlenkových systémů.[12] V případě alchymie se ale ukazuje mimořádně jasně, že dnes má platforma jejích příznivců úplně jinou sociální skladbu a alchymie má pro ně zcela jiný smysl a význam. Dnešní alchymie je součástí sociálně podmíněné a sociálně formované vlny esoterismu, součástí proudu alternativní religiozity, což hluboce ovlivňuje její podobu.

Otázka kontinuity se vnucuje ještě více v otázce dobové mentality. A. Gurevič v rozboru středověké grotesknosti v knize Nebe, peklo, svět správně upozornil na hrozící nebezpečí, že budeme do jiných období (popř. kultur) přenášet své vlastní zkušenosti. Recepce alchymie, reakce, kterou vyvolává v konkrétních lidech s určitým stupněm vzdělání, s určitým sociálním pozadím atd., je dnes zcela jiná než ve středověku.

Podobně by se dalo postupovat např. při zamyšlení nad dnešními navazovateli na katary či kabalu, nad Ecclesia Gnostica nebo nad produkcí nakladatelství Bibliotheca gnostica. Pokaždé se nám vnucuje zásadní problém kontinuity, bez které v podstatě ztrácí smysl specializace na „západní esoterismus“ v té šíři, v níž byl v úvodu načrtnut. Konstruování proudu západního esoterismu představuje velmi nejistý podnik. V otázce existence takového proudu je namístě maximální opatrnost až skepse. Jde tu spíše o jakési oddělené ostrůvky, které v mnoha případech nespojuje ani jevová podobnost, natožpak historická filiace. Nevěřím příliš v takové studijní a odborné zaměření (ani ne kvůli jeho šíři, jako spíš kvůli jeho neurčitosti). Bylo by v zásadě zaměřením na množinu poměrně nesourodých fenoménů, jejichž shrnutí právě do této množiny se jeví jako jen částečně odůvodněné.

Taková specializace není samozřejmě vyloučená, např. lze spojit studium starověké gnóze s badatelským zaujetím dnešními navazovateli na gnózi. Ale v takovém případě si musíme dát pozor, abychom nezačali tyto tradice spojovat, abychom nezačali hledat jakési „pokrevenství grálu“ od esejců nebo gnostiků až po dnešek – a to tím spíše, že samotní dnešní navazovatelé intenzivně konstruují a argumentačně podepírají své vazby na gnózi a jiné starobylé tradice (což je mechanismus zcela pochopitelný); to ale nic nemění na tom, že tyto vazby v mnoha případech existují pouze ve velmi omezené části idejí těchto navazovatelů, kteří eklekticky (v nehodnotícím smyslu slova) včleňují do svého světového názoru jen některé prvky dané tradice, zatímco jiné pomíjejí – o odlišnosti ducha doby ani nemluvě. Např. v případě gnóze, středověkých dualistických herezí a dnešních navazovatelů na gnózi jde o tři zcela odlišné (a i vnitřně nejednotné) proudy. Katarství nebo (starověká) gnóze jsou jevy mrtvé,[13] bez kontinuity do dnešních dní; systémy všech navazovatelů se od těchto tradic naprosto zásadně liší, ač si to oni sami obvykle nepřipouštějí.

3. Prameny

Serióznější literatura o hermetismu, alchymii apod. existuje, ale je jí poměrně málo. Obzvláště zájemce o problematiku pokračování některých starých náboženských systémů v rámci New Age nevyhnutelně záhy velmi tvrdě narazí na horu esoterické literatury, která má zvláštní status. Zpracovává-li nějaký starý náboženský systém, na který navazuje (ale se kterým ho nepojí skutečná kontinuita), obvykle ho nemálo dezinterpretuje a nelze z ní při poznávání tohoto systému prakticky vůbec čerpat.[14] Její vypovídací hodnota se vztahuje jen na samotné skupiny, z nichž vzešla, je k nim tedy nutno přistupovat jako k primárním pramenům. Tím ale sled překážek teprve začíná. Dvě základní obtíže již byly ostatně zmíněny: jednak nejsme často schopni určit, nakolik jde o náboženství, jednak ne vždy víme, nakolik jde (spíše než o pramen, na základě kterého by se daly vyvozovat určité závěry ohledně nějaké skupiny) o subjektivní a individuální koncepci jednoho izolovaného nadšence, kterého namnoze nelze zařadit do kontextu určité náboženské skupiny a dát tak výzkumu pevnější základ. Jedinec jistě má v historiografii své místo.[15] Ale pozorně se ptejme, co vše lze z názoru jednotlivce vyvozovat. Je to jistě názorová různorodost dané společnosti a v neposlední řadě také falešnost koncepce, podle které v některých obdobích vládla jednotná ideologie. S dalšími závěry je třeba zacházet opatrně a ptát se, nakolik byla (je) ta a ta myšlenka v daném období rozšířena, ptát se na sociální pozadí daného jedince a srovnávat jeho světový názor s myšlenkovým klimatem v jeho přirozeném sociokulturním prostředí, zasazovat jednotlivé jevy do kontextů a vždy hledat spíše to obecné skrze výzkum jednotlivého. S deskripcí myšlenkového systému jednotlivců zkrátka nevystačíme;[16] věda musí zobecňovat, abstrahovat, vytvářet modely, hledat vazby a struktury, zkoumat historický, sociální a kulturní kontext a spíše do něj jednotlivce zasazovat a na něj redukovat jedincův myšlenkový systém než z jedincova systému příliš odvážně vyvozovat kontext a pozadí daných myšlenek.

Náboženství je vždy úzce spojeno se sociální skupinou, v níž se traduje; proto se všude, kde nejsme schopni takovéto sociální pozadí určit, staví do cesty jen těžko překonatelné překážky.

Vítanou možností, jak se vyhnout jednostrannostem esoterické literatury (která navíc zdaleka není všemi příznivci esoterismu chápána jako hieros logos), je jistě terénní výzkum. Nicméně v případě New Age a podobných tradic se jeho cena snižuje přinejmenším ze dvou příčin.1.) Nelze jednoznačně ohraničit skupinu „vyznavačů“ New Age, s níž by bylo možno pracovat. 2.) Jde o „silně privatizovanou formu religiozity“ fungující na základě „privátní synkreze“,[17] což znesnadňuje jak samotný výzkum, tak vyvozování obecnějších závěrů z toho, co nám daný jedinec (nevázaný jasnými věroučnými, morálními ani rituálními zásadami) sdělil. New Age je zkrátka a dobře spíše poněkud neurčitý název pro to, co spojuje určitou širokou obci různě zapálených čtenářů, než pro alespoň rámcově vymezitelnou náboženskou skupinu.

Závěr

New Age včleňuje sice mnoho prvků z tradic jako gnóze, hermetismus, astrologie atd., ale tím způsobem, že vyjímá jejich střípky z dobového kontextu a znovu je zapracovává podle vlastní úvahy do svého systému (tak ostatně postupuje mnoho náboženských tradic), popřípadě konstruuje z vlastního materiálu nové útvary podle těchto starých vzorů, ale jinými stavebními technikami, za jiným účelem, na jiném místě a pro jiné obyvatele. Základní problémy analyzované specializace jsou v tom, že se rozpadá na jednotlivé střípky od Basilida nebo kumránských svitků přes kabalu, a Swedenborga po Fritjofa Capru nebo Junga, že je značně módní (s čímž jde ruku v ruce jak neserióznost příliš velkého podílu z celkové masy informací na dané téma a v neposlední řadě také výtka, že se ten, kdo si tuto specializaci vybral, pouze nechal strhnout určitou módní vlnou), že postrádá centralizovanost a ohraničenost, že k ní není k dispozici dostatek kvalitní religionistické literatury. Nejde jen o problém technologický či chceme-li metodologický, který by se mohl stát naopak vítanou výzvou našim schopnostem. Jde i o to, že už sama existence předmětu takové specializace a možnost jeho alespoň rámcového vymezení jsou velmi nejisté.

Přitažlivost tohoto předmětu studia či témat spřízněných je očividná a zpočátku se o něj zajímá nezanedbatelný podíl studentů religionistiky. Avšak bližší seznámení s literaturou a metodologickými obtížemi spojenými se studiem tohoto předmětu je obvykle přiměje se těchto záměrů buď vzdát, nebo přinejmenším přetvořit svou vizi tak, aby byla poněkud skromnější a realističtější.

Religionistické studium západního esoterismu je možné a záslužné. Musí ale vždy začít od propracování metodologie.

Použitá literatura

Bělka, L. – Kováč, M. (eds.), Normativní a žité náboženství, Masarykova univerzita – Chronos, Brno – Bratislava 1999.

Ginzburg, C., Sýr a červi. Svět jednoho mlynáře kolem roku 1600, Argo, Praha 2000.

Gurevič, A., Nebe, peklo, svět. Cesty k lidové kultuře středověku, H&H, Jinočany 1996.

Le Goff, J., Středověká imaginace, Argo, Praha 1998.

Waardenburg, J., Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky, Masarykova univerzita – Georgetown, Brno 1997.

Publikování této verze: 19. 11. 2006 9:23

Sepsání: podzim 2001

Poslední celková revize: 12. 9. 2004

Počet normostran (v přepočtu): 14

Počet slov: 3241

Umístění: http://www.david-zbiral.cz/Zapadni-esoterika.htm